Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Adolf Absolon (* 1937)

• narozen 14. července 1937 v Praze

• přední český ilustrátor a autor návrhů poštovních známek

• v letech 1952–1956 studoval střední průmyslovou školu geologickou

• ve studiu geologie pokračoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, promoval v roce 1962

• do roku 1988 pracoval jako geolog

• vedle práce geologa se intenzivně věnoval ilustrování populárně-naučných knih

• své ilustrace předložil k přihlášce do Svazu českých výtvarných umělců a 3. června 1988 byl přijat

• od roku 1989 začal působit jako výtvarník na volné noze

• v roce 1995 vyšly jeho první dva návrhy poštovních známek, koncem roku 2022 byl autorem 35 příležitostných známek

• roku 2020 se stal členem Sdružení českých grafiků Hollar

• ve volné tvorbě se v době natáčení v roce 2022 stále věnoval především olejomalbě krajin malých formátů, inspirovaných starými holandskými mistry

Při vyprávění Adolfa Absolona (narozen 14. července 1937 v Praze) člověka napadá, že lidský život jako by se odehrával ve spirále a měl vlastní představu o tom, kam nás chce dovést. Ačkoli se v nějaký moment rozhodneme vydat jinudy, dříve či později se můžeme octnout na podobném místě, ale zároveň jaksi dál… a uvědomit si, že toto místo je naše, že cosi jako osud či úděl skutečně existuje a že jej lze naplnit.

Přední ilustrátor a autor návrhů známek totiž dráhu výtvarníka v mládí paradoxně odmítl. „Od dětství jsem kreslil a maloval, ale když na měšťance můj učitel akademický malíř Hejma řekl mamince, že bych měl jít na studia výtvarného umění, byl jsem proti. Chtěl jsem malovat a kreslit pro zábavu, nepřál jsem si mít to jako hlavní zdroj příjmů. Bylo mi proti mysli dělat věci na kšeft neboli, jak se říká mezi výtvarníky, střelivo. I zpětně si myslím, že v tom je pravda,“ vysvětluje s odstupem sedmdesáti let pamětník.

Při výběru specializace tak měla hlavní slovo láska k přírodě, která jej vedla ke sbírání hornin a minerálů, a díky poctivé přípravě byl přijat na nově zřízenou střední průmyslovou školu geologickou do Prahy.

Idylické dětství v Teplicích

Ono nadšení pro geologii možná podnítila náhoda: od svých osmi let totiž Adolf s rodinou žil v Teplicích, tedy v oblasti geologicky mimořádně zajímavé a bohaté.

Do severních Čech se Absolonovi přestěhovali v roce 1945 z Českých Budějovic, kam se uchýlili po mnichovské dohodě z Jáchymova. S touto zajímavou a pro danou dobu výmluvnou peripetií je spjata profese pamětníkova otce.

Adolf Absolon starší se narodil v roce 1894 a jako dvacetiletý musel narukovat na frontu. Přeběhl k Rusům a v zajateckém táboře se přihlásil do legií. Když se v roce 1920 vrátil do Čech, nenašel jako vyučený typograf místo. Prezident Masaryk ale nad legionáři držel ochrannou ruku a Adolf Absolon starší dostal místo u policie jako policejní úředník.

V době stanného práva v roce 1938 sloužil Adolf Absolon starší v Jáchymově, kde se navzdory zákazu tajně scházely skupiny ordnerů, a stalo se, že ve vypjaté situaci noční policejní hlídka jednoho ordnera zastřelila.

Za okupace tuto nešťastnou událost ještě dokázal na budějovickém gestapu vysvětlit. Když ale dostal za úkol seznam místních Židů a zkrátil jej, jak jen mohl, stálo jej to místo. Do konce války pracoval v továrně. Zároveň se ale amatérsky věnoval hudbě: hrál na trombon v orchestru budějovického divadla.

A právě herci, zpěváci, hudebníci, zkrátka všichni členové tohoto ansámblu dostali hned po válce nabídku, aby převzali divadlo v Teplicích. Adolf Absolon starší přijal. V Teplicích pak vystupoval v divadle, na kolonádě a také v Krušnohorském symfonickém orchestru.

Všichni z budějovického divadla dostali v Teplicích prázdné byty po Němcích. „Když jsme tam přišli, kolem domu byl kanón, obrněné transportéry i osobní auta, zřejmě důstojníků. Zajímavé je, že jsme dostali klíče od bytu, a když jsme do něj vstoupili, byl tam veškerý nábytek. Byl tam pořádek, jako kdyby ti lidé odešli nedávno. Byly tam i různé osobní věci, fotografie, a tak jsme zjistili, že tam bydlel mladý německý důstojník s manželkou. Nepamatuji si, jestli tam byly nějaké děti. V každém případě to byl důstojník, který před Rudou armádou prchnul dřív, než došlo k vystěhování. Můj táta byl tak poctivý, že to ihned oznámil. Pak přijel náklaďák a veškerý nábytek vyvezli. Otec odevzdal dokonce i nádhernou sbírku známek, knihovny plné nádherných knížek, zkrátka vše, co tam bylo,“ líčí pamětník své první dojmy z nového domova.

V té době musely Teplice, respektive Teplice-Šanov – jak zněl tehdejší název – působit zvláštním dojmem: ve městě, kde mělo jasnou většinu německé obyvatelstvo, prý vládl absolutní klid a nebyly tu vidět stopy válečné zkázy. Setkávali se tu starousedlíci s bílými páskami na rukávě a dosídlenci; do jedné třídy – chlapecké, protože tehdy byly ještě třídy rozdělené – chodily české děti s německými, jejichž rodiny čekaly na odsun…

Jakkoli šlo z celospolečenského pohledu o dramatická léta, malý Áda je prožíval idylicky: přihlásil se do skautu, kreslil a maloval, sbíral minerály a horniny, úzkokolejnou tramvají jezdil lyžovat do Krušných hor. A láska k přírodě, výtvarnému umění a pohybu jej pak provázela po celý život: aktivně sportuje dodnes, geologii vystudoval a šestadvacet let se jí živil, od roku 1989 je výtvarníkem na volné noze.

Z geologa ilustrátorem

Poté, co Adolf v roce 1952 odešel na střední školu do Prahy, stal se z něj geolog tělem a duší. Se spolužáky se zapojil do Krasové sekce Přírodovědné speleologické společnosti, která mu nahradila zakázaný skauting. „Jezdili jsme do různých jeskyň a mapovali jsme je, kopali jsme sondy. O prázdninách jsme navštěvovali Slovensko a spouštěli se do propastí. Největší objev jsme s mým kamarádem Františkem Králíkem učinili na Chlumu u Srbska, kde lom obnažil vstupy do jeskyň. V Posledním dómu jsme odhalili komín plný sutě a fosilních kostí ze starších čtvrtohor.“

Ve studiu geologie pak Adolf Absolon pokračoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako čerstvý absolvent získal místo v Československé akademii věd. Ve svém novém působišti se soustředil na stratigrafii a vývoj čtvrtohor, čile publikoval, udělal si velký doktorát i kandidaturu věd, ba dokonce dostal stipendium pro postgraduální studium na mnichovské univerzitě. Slibné kariéře vědeckého pracovníka ale daly stopku invaze vojsk Varšavské smlouvy a tzv. normalizace: při prověrkách Adolfa Absolona vyhodili, respektive neprodloužili mu smlouvu na dobu určitou. V akademii tak v roce 1972 skončil a přešel do geologické praxe, konkrétně do podniku Geoindustrie, a tam se specializoval na geologii pro stavebnictví.

Už na univerzitě ilustroval knihy, této práci se ovšem více věnoval po odchodu z akademie. Nejprve šlo o tituly ryze technického směru, jako byly např. Inženýrská geologie, Sesuvy nebo Drobné ovoce. Pak přišla první zakázka od nakladatelství Mladá fronta: ilustrace pro knihu Létavice a lunatici Adolfova spolužáka Petra Jakeše (1978). Mladá fronta pak Adolfovi zadala další knihy, mj. v rámci velké řady Orbis pictus (1984–1994), jejíž součástí byly publikace Planeta Země, Život a Člověk. Na ilustracích této řady se podílel kolektiv výtvarníků, mezi nimi Oldřich Kulhánek, později autor nových českých bankovek. Poté následovaly cizojazyčné knihy pro nakladatelství Artia. Mezi lety 1997 a 2012 Adolf Absolon ilustroval knihy Bořivoje Záruby o záhadách pravěku. Jeho obrazy doprovodily celkem přes dvacet přírodovědných publikací a tři knížky beletrie (Wagnerova cesta do Prahy, 1987; Lovcovy zápisky, 1987; Manfréd, 1989). Jako poslední přibyla monografie Adolf Absolon (2014).

V roce 1988 se rozhodl geologii opustit a od následujícího roku se cele zaměřil na výtvarnou tvorbu. Pomohlo mu tehdy nejen to, že dokázal spojit kreslířské a malířské dovednosti se znalostí přírody, ale také fakt, že populárně-naučné ilustrace v Československu dělal málokdo, v oboru geologie pak snad jen on sám. To při posuzování jeho žádosti uznal Svaz českých výtvarných umělců. S tím, že byl Adolf 3. června 1988 přijat za člena, souviselo zajištění různých existenčních záležitostí: nebyl mimo jiné režimem vnímán jako „příživník“ a měl nárok na přídavky na děti.

Když pomine jedna příležitost, otevře se jiná

Zatímco v 80. letech byly u nás podmínky pro ilustraci příznivé a s určitou licencí by se snad dalo mluvit o zlaté éře knižní ilustrace, po roce 1989 se situace změnila: ke kulturním důsledkům revoluce totiž patřila záplava překladové literatury a spolu s textem, který se překládal do češtiny, byl přejímán i obrazový doprovod. Zakázek na původní ilustrace ubývalo, pro ilustrátory nebyla práce.

V polovině 90. let se ale na Adolfa Absolona opět usmálo štěstí: Oldřich Kulhánek se stal předsedou výtvarné komise České pošty, která přiděluje na základě schválených motivů zakázky výtvarníkům, a když si komise lámala hlavu, komu zadat námět Pravčické brány a Panské skály, řekl: „Dáme to Adolfu Absolonovi, je to geolog, který moc dobře maluje.“ Obě známky měly úspěch, Pravčická brána dokonce skončila druhá v soutěži o nejkrásnější známku. To otevřelo dveře další spolupráci a komise pak každý rok Adolfu Absolonovi přidělila ke zpracování nejméně jednu známku. Dnes jich má vydaných 35, a ač konkurence zůstává veliká, celá řada jeho návrhů získala ocenění. „Česká známková tvorba má úžasnou tradici a výjimečnou úroveň, což je dáno i tím, že známky u nás od roku 1918 navrhovali přední autoři jako Mucha, později Jiřincová nebo Born. Myslím, že dlouhodobě držíme vysokou laťku a já se ze všech sil snažím přispět k tomu, aby se nám to dařilo i nadále,“ doplňuje pamětník.

Zadání beru jako hozenou rukavici

Když se vrátíme k rozhodnutí nechat si kresbu a malbu jen jako koníčka, dá se říct, že odříkaného chleba největší krajíc? Adolf Absolon na to odpovídá: „Jako dítě jsem se v jedné věci mýlil, a to v tom, že není jen volná tvorba. Kromě volné tvorby existuje také kategorie užitého umění. Ta má dvě výhody: zaprvé je honorována, zadruhé výtvarník dostává zadání. To mi vyhovuje, protože zadání beru jako hozenou rukavici. Je to úkol, kterého se musím zhostit a s nímž se musím vypořádat.“

Volná tvorba tedy Adolfu Absolonovi skutečně zůstala jako koníček: třebaže mnohem více lidí zná jeho ilustrátorskou a známkovou tvorbu, nesmírnou lásku a péči věnuje olejomalbě krajin malých formátů, inspirovaných starými holandskými mistry, s jejichž formálně i obsahově dokonalou prací si nezadá. Nejvíce maluje iluzivní krajiny, to jest po paměti či dle fantazie malované krajiny, často se symbolickým obsahem. Nicméně rád také vybočí ze stereotypu, a tak tu a tam namaluje například rozměrné plátno, jako jsou obrazy Dvě věže a Krajina plná věží, zpodobňující magický svět J. R. R. Tolkiena.

Dedikace: Tento výstup vznikl v rámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2023 – 260672 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Afiliace: Vít Pokorný (Univerzita Karlova, Filozofická fakulta)