Zdeněk Adamec

* 1934  †︎ 2017

  • „Seznámil jsem se tam i s jednou Maďarkou, protože v Chomutově bylo spoustu Maďarů, Slováků, byli tam i Rumuni, nějací Řekové. Protože když po odsunu Němců nebyli lidi, Čechů jen pár, snažili se to z okolních zemí zalidnit. Byla to taková mezinárodní společnost. V Chomutově byla velká fabrika, válcovna trub Mannesmann. Tak tam bylo dost živo. Nějakej čas jsem tam byl a přišly maďarský události. Protože jsme tam byli takový horký hlavy, mladí lidi, tak jsme si řekli, že není možný, abychom zůstali stranou. Jeden mládenec, který byl vedoucí skupiny těch mladých lidí, řekl, že musíme napsat nějaký protest. Tak jsme sestavili, jak si představujeme, kdyby nastal nějaký převrat, jak bysme si představovali budoucí republiku. Dali jsme to dohromady a náš vedoucí Ladislav Krejza řekl, že má někoho, kdo to dopraví do Svobodné Evropy, což byla samozřejmě pitomost. Byl to člověk neprověřený, a už když jsem ho viděl poprvé, tak jsem cítil, že je to nějaká levota. Taky byla. Byl to estébák. Nějakej doktor Houšť, který dělal konfidenta Němcům za protektorátu a potom konfidenta komunistům. To bylo jasný, po převratu si ho komunisté zavolali a řekli: ,Hele, tys pracoval pro Němce, tak půjdeš do basy, a když budeš pracovat pro nás, tak tě necháme.‘ Tak ten nás udal a byli jsme zatčeni.“

  • „Do třídy se mnou chodila Jana Horáková, dcera popravené Milady Horákové. To si vzpomínám, že to byl pěkný fofr. Popravili matku a vím, že někteří kantoři se k Janě chovali velice slušně. Dokonce paní profesorku Smetanovou jsem viděl, jak ji někde stranou třídy chlácholí. Celkem se k Janě chovali velice slušně. I ředitelka Hanušová, která byla ve straně. Jako ředitelka musela být. Nebo nevím, jestli byla komunistka přesvědčením, ale chovala se k ní taky slušně. Denně v naší třídě po určitou dobu seděli asi tři chlapi. Jestli to byli estébáci, ale asi ano. A myslím, že mezi nimi byl taky někdo z ministerstva školství. Dávali pozor, jak se vyučuje ve třídě. A naše třídní kantorka schválně Janu volala, aby ukázala, že je to svědomité děvče, a aby jí nějakým způsobem pomohla. Já jsem byl s Janou Horákovou blízký přítel. Když jsme pak maturovali, tak Janě Horákové řekli, že v životě nebude studovat medicínu, kam se hlásila, tak pak skončila jako sestřička na zubním oddělení na Karlově náměstí.“

  • „Byl jsem bez práce a coural jsem se po Praze. Jdu kolem Národního divadla a najednou slyším: ,Ahoj! Co děláš?‘ Karel Pecka. Já říkám: ,No co bych dělal, Karle. Hledám nějaký zaměstnání.‘ ,Tak pojď k nám tahat kulisy.‘ Tak jsem řekl: ,Je to lepší než práce na trati, tak co bych nešel.‘ Zatáhl mě za vedoucím. Tomu se v Národním divadle říkalo strojmistr. Asi od slova strojení, ne od slova stroj, páč tam žádný stroje nebyly. Tam se všechno tahalo ručně. Ten mě zavedl na kádrové oddělení. Nějak přišlo na to, že jsem bývalý vězeň. Kádrová říká: ,Ježišmarjá, vždyť už tu dělají čtyři. Vždyť do Národního divadla chodí pan prezident.‘ Strojmistr říká: ,Heleďte, to nevadí. Oni ti kluci uměj dělat. To jsou vlastně nejlepší pracovníci.‘ My byli zvyklí dřít v dolech, tak nám to bylo fuk. Tak mě tam vzali a dělal jsem kulisáka.“

  • „Měl jsem učebnici němčiny, a tak jsem se do toho díval, a protože jsem byl po šichtě, tak jsem seděl v místnosti a u stolu jsem si něco psal. Vletěl tam bachař. Bachaři dělali takový namátkový kontroly. Vyškubl mi papír. Hotovo. Dostal jsem za to asi tři dny korekce, že jsem si psal něco, co nebylo povolený. Korekce znamenala, že jste měl jídlo každej druhej den, jinak kafe a černej chleba. Hlídal mě tam bachař. Myslím, že to bylo před Vánocema a to je velice zajímavé. Bachař byl mladej kluk a chtěl s někým mluvit. Dal se se mnou do debaty a povídá: ,Já jsem nešťastnej. Na vojně k nám přišli a nalejvali nás k policajtům.‘ On se přihlásil a jako policajt se dostal k bachařům. Říkal: ,Když to vidím, tak jsem z toho nešťastnej. Nevím, jak se toho zbavit.‘ Ten kluk se málem rozbrečel. Prostě za to nemohl. Oblbli ho, on se přihlásil, hotovo. To byla jediná rozmluva s bachařem.“

  • „My jsme se tam jednou před Vánocema ochmelili. Bylo před Vánocema a nastoupili jsme do autobusu Štěchovice – Praha. Jak jsem byl ochmelenej, tak jsem v tom autobuse začal nadávat, že Stalin a Lenin byli vrazi a lotři. Pak jsem ještě pronášel nějaký kecy. Nikdo si toho nevšiml. Oni se lidi třeba báli nebo si toho nevšimli. Ale ve Vraným vystupoval chlap, to byl nějakej ředitel nebo zástupce ředitele blízkých elektráren, a povídá: ,Kdybych věděl, jak se jmenujete, tak vás oznámím na policii.‘ Řidič, dobrý komunista, řekl: ,To jsou učitelé ze Štěchovic.‘ Tak to bylo ložený. Já povídám: ,Jirko, jsme v průšvihu. Teď musíme čekat, co se bude dít.‘ Tejden se nic nedělo a asi za čtrnáct dní jsem z okna, kde jsem učil, viděl dva pány s aktovkama přicházet do školy. Věděl jsem, že je hotovo. To člověk pozná, že jsou to estébáci. Rychle jsem běžel za Jirkou a řekl mu, že jsou tady. ,Tak jak to uděláme?‘ Na koho to budou valit, tak ten tu vinu vezme na sebe. Když to budu já, tak to budu já, když to budeš ty, tak to budeš ty.‘ Napřed volali Jirku a řekli mu, že v autobuse se něco dělo, a on pověděl, že už si to nepamatuje, a ptali se, jestli říkal něco pan Adamec. ,Ne, ten mlčel.‘ Přitom já jsem tam řval a on byl ticho. Oni mu řekli, že kdyby to říkal pan Adamec, tak má strašnej průser, protože už byl zavřenej a to, co se tam řeklo, to jsou závažný věci. On jim pověděl, že nic neví, že byl opilý. Tak to prošlo. Ono už to taky bylo v době, kdy byli komunisti pěkně měkký a moc si nedovolili. Ředitel mně pak řekl, že mě budou volat na školský odbor. Pak si mě zavolali, nic z toho nedělali a Jirku pak přeložili pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plumlov - Hamry, 15.09.2014

    (audio)
    délka: 02:48:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Problémový učitel

Adamec dobovy orez.jpg (historic)
Zdeněk Adamec

Zdeněk Adamec se narodil 9. února 1934 v Praze. Do jeho života velmi krutě zasáhla padesátá léta minulého století. Už na Drtinově gymnáziu v Praze zažil, jak komunistický režim dokáže zacházet se svými odpůrci. Jeho spolužačkou a dobrou kamarádkou totiž byla Jana Horáková, dcera popravené Milady Horákové. O sedm let později se sám dostal do spárů komunistické justice. Po maďarských událostech se podílel na sepsání dokumentu odsuzujícího zásah v Maďarsku a podporujícího budoucnost našeho státu bez vedoucí úlohy komunistické strany. Ten měl být doručen do Rádia Svobodná Evropa. V červenci 1957 ho za to Krajský soud v Ústí nad Labem poslal pro velezradu na osm let do vězení. Po odvolání mu trest snížili na čtyři roky. Více než dva a půl roku pak strávil v nápravně pracovním táboře u uranových dolů v Bytízu. V roce 1960 ho propustili na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky. Čtyři roky pak pracoval jako kulisák v Národním divadle, než se mu podařilo vrátit do školství. Na základní škole ve Štěchovicích učil více než dvacet let. Kvůli příteli Vilému Hejlovi ho v roce 1977 předvolali na stanici StB v pražské Bartolomějské ulici. Chtěli po něm spolupráci, což rezolutně odmítl. Školský úřad mu pak zakázal vyučovat občanskou výchovu a dějepis. Po pádu komunismu se stal na rok ředitelem štěchovické školy. V době natáčení rozhovoru žil pamětník v malé vesnici Hamry na Prostějovsku, kde se ve svém ateliéru věnoval malování obrazů navazujících na kubistické a futuristické pojetí figurální kompozice. Zdeněk Adamec zemřel 2. září roku 2017.