Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já jsem ho neslyšel nic křičet, říká svědek sebeupálení Jana Palacha
narodil se 4. října 1953
pocházel z železničářské rodiny
v srpnu 1968 protestoval v Jaroměři proti okupaci
v lednu 1969 byl svědkem upálení Jana Palacha
po vyučení se stal topičem a strojvedoucím
v srpnu 1968 se podílel na protiokupačních protestech v Jaroměři
z kádrových důvodů jej nepřijali na střední průmyslovou školu
16. ledna 1969 se v Praze stal náhodným svědkem sebeupálení Jana Palacha
v sedmdesátých letech plánoval emigraci
v roce 1989 se podílel na dění sametové revoluce v Jaroměři
v roce 2021 žil v Jaroměř
Patnáctiletý Jaroslav Adámek zahlédl krásné americké auto zaparkovaného napravo před Národním muzeem a šel si ho prohlédnout. Prošli s maminkou kolem fontány, kde stáli dva muži, a chystali se pokračovat k budově nádraží. Paní před nimi náhle zavolala: „Támhle něco hoří!“ Na zemi si všimli hořících novin, vedle kterých stály dvě láhve. Pomysleli si, že asi něco rozmrazují a nevěnovali tomu pozornost.
Najednou ale slyšeli něco, co připomínalo tlakovou vlnu. Jaroslav se otočil. „Někdo se zvedl a utíkal k zábradlí, přelezl ho, to bylo v momentě, a utíkal směrem k Václavovi,“ vyprávěl. Rozběhl se za postavou, musel ale zastavit, aby se nedostal mezi dvě projíždějící tramvaje. Když se cesta uvolnila, viděl, že hořící postava už běží zpět nahoru. „Jeden pán z tramvaje zastavil, doslova ho srazil na zem a hodil na něho kabát, oni měli takové dlouhé kabáty. Já jsem tam byl druhý a levá strana ještě od pasu, od stehna mu blafala. Tak jsem sundal novou bundu a hodil jsem ji na něho,“ vzpomínal. Pak se ještě s dalším mužem rozběhl do nejbližšího obchodu, aby zavolali záchranku.
„Já jsem ho neslyšel nic křičet, ani když běžel, ani když ležel,“ vybavil si pamětník. Celou cestu domů s rodiči probírali otřesný zážitek. Domnívali se, že šlo o nehodu a nějaký řemeslník se takto zranil. Až po návratu domů se dozvěděl, že šlo o studenta Jana Palacha, který tímto zoufalým činem chtěl vyburcovat společnost z letargie.
Na sebeupálení Jana Palacha se mělo v postupně normalizovaném Československu zapomenout. Rodiče Jaroslavovi nakázali, že o události nesmí nikde mluvit. Tušili, že by to rodině přineslo problémy. Jaroslav v dalších letech skutečně poznal, kolik zlého může napáchat komunistická strana a její tajná policie Státní bezpečnost. Útěchu a radost mu poskytovaly horské túry a horolezectví.
Jaroslav Adámek se narodil 4. října 1953 v Jaroměři do železničářské rodiny a měl starší sestru. Maminka Marie rozená Kalenská pocházela z Horní Branné a pracovala jako průvodčí, později vařila v nádražní restauraci. Tatínek Jaroslav Adámek byl z Jaroměře, vyučil se kovářem, ale pracoval jako topič a strojvedoucí na parních lokomotivách. Láska ke dráze se přenesla i na Jaroslava, který se později sám stal nejdříve topičem a pak strojvedoucím.
Tatínek byl v letech druhé světové války od roku 1940 totálně nasazený v Magdeburgu jako topič. Zpět domů se dostal po konci války s Američany přes rozbombardované Drážďany. Díky známostem na dráze se pak dopravil vlaky až do Jaroměře. Před válkou vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), v roce 1947 ale vystoupil. Jaroslav z vyprávění věděl, že tatínka ještě před jeho narozením v roce 1953 vyslýchala Státní bezpečnost (StB) v Jaroměři a chtěli ho obvinit ze špionáže.
„Moje matka o něm tři dny nevěděla,“ vyprávěl. Našli ho zaměstnanci Závodů Antonína Zápotockého cestou do práce, kteří ho poznali a dovedli domů. „Měl rozmlácené ruce, obličej, že ani neviděl, jak byl opuchlý,“ popisoval pamětník. Člověk, který ho takto brutálně zbil, byl tatínkův bývalý spolužák, jehož jméno ale Jaroslavovi nikdy neprozradil.
Komunistický převrat zasáhl i pamětníkova dědečka z matčiny strany, který si v Horní Branné zakoupil menší hospodářství. „Protože na to byli s babičkou sami, snažil se dát peníze do různých strojů, aby jim to ulehčilo práci,“ vyprávěl Jaroslav.
Po kolektivizaci dědovi zůstal záhumenek a pořídil si jednoho koně. Pamětník je koncem padesátých let s rodiči a sestrou každý víkend navštěvovali a babička ho často posílala zkontrolovat dědu. „Měli strach, aby se třeba neoběsil,“ vzpomínal. Ve vesnici totiž o smutných koncích sedláků, pro které byl jejich kůň a hospodářství vším, slyšeli.
Obecnou a měšťanskou školu vychodil Jaroslav v Jaroměři a na školní léta vzpomínal rád. Bavila ho přírodověda, hudba, fyzika nebo dílny. Měl štěstí na výborné učitele, z nichž byli mnozí mladí a na začátku své učitelské kariéry. Zmínil Petra Vočadla, svého třídního, který je bral na zajímavé výlety a jednal s nimi jako s dospělými.
Ve volném čase hodně sportoval, hrál závodně fotbal a hokej. Od dětství věděl, že chce jezdit s lokomotivou a vyučil se proto mechanikem motorových kolejových vozidel v Hradci Králové. Den po obdržení výučního listu začal hned pracovat a postupně si doplňoval specializované zkoušky, aby mohl topit a jezdit samostatně. Mezitím absolvoval půlroční vojenskou službu u železničního vojska v Bohumíně a poté v Ostravě.
Pamětníkův oblíbený dědeček z maminčiny strany bydlel po smrti babičky s nimi v Jaroměři. Jaroslav miloval jeho vyprávění z první i druhé světové války. Děda vzpomínal, jak doma ukrýval v seně člověka a zároveň musel ubytovat českého četníka, který ale naštěstí na nic nepřišel. O koho se konkrétně jednalo, už ale nebyl Jaroslav schopen zjistit.
Jeho děda měl schopnost vidět do budoucnosti a léčit na dálku. Jednou předpověděl: „Vidím nádhernou lípu samý květ. Pak vidím lípu úplně opadanou, polámané větve, takhle to s námi dopadne a bude to do dvou let.“
Za dva roky skutečně přišel 21. srpen 1968. Jaroslav v noci slyšel hukot letadel a o pár ulic dál od jejich domu už jezdily polské tanky. Ráno se šel hned podívat a s kamarádem Pavlem Mertlíkem psali po zdech vápnem nápisy, kterými posílali okupační vojáky domů.
Vyrobili panáka vycpaného slámou, vykreslili na něho kostlivce, na hlavu mu posadili starou německou helmu, kterou Jaroslav doma vyštrachal. Z dutinek od příze vytvořili samopal a panáka postavili k silnici s ruským nápisem posílajícím vojáky domů. Jeden spoluobčan je udal a pamětníkova tatínka pak asi dvakrát vyslýchali.
Tatínek v té době pracoval na nádraží v kanceláři a podával cestujícím informace. Během okupace tam do noci pořádal podpisové akce a pamětník vozil petiční archy na kole nebo vlakem do okolních vesnic. Když pak v roce 1969 hokejisté Československa dvakrát porazili tým Sovětského svazu na mistrovství světa ve Švédsku, vyrazil slavit do ulic Josefova, kde se mezitím usadil sovětský kontingent. „Nebyl snad nikdo, kdo by v Jaroměři nešel do Josefova, vozilo se na autech, byla to neskutečná nádhera,“ vzpomínal.
Protiokupační aktivity se Jaroslavovi vrátily jako bumerang, když chtěl po vyučení pokračovat na střední průmyslovou školu v Hradci Králové. Byl na seznamu studentů, kteří úspěšně složili přijímací zkoušky, na seznamu přijatých už ale své jméno nenašel. Vypravil se tedy za ředitelem školy a žádal vysvětlení. Dozvěděl se, že když jeho otec vystoupil ze strany a on v srpnu 1968 psal nápisy a vyráběl slaměného panáka, studovat nebude. „Tak jsem soudruhovi poděkoval a šel jsem pryč,“ vzpomínal. Práce na dráze ho bavila a nemožnost studia nebral nijak tragicky
V Josefově sovětští vojáci zabrali vyhlášenou vojenskou nemocnici a stavěly se pro ně nové bytové domy. Vztahy s místními obyvateli byly různé. Někteří s nimi obchodovali, jiní se jim vyhýbali. Jaroslav si vybavil, jak na nádraží v Jaroměři přijížděly vagóny určené pro sovětské vojáky. „Vždycky, když se vykládaly vagóny, byli tam chlapi v kožených bundách, to byli jejich estébáci nebo KGB, to byli gauneři,“ vyprávěl. Spousta zaměstnanců dráhy se snažilo dělat jim malé naschvály. Přelepovali štítky na vagónech a ty pak skončily na druhé straně republiky místo v Jaroměři.
Psal se šestnáctý leden roku 1969 a Jaroslav se místo školy vypravil s rodiči vlakem do Prahy. Tatínek pracoval na dráze a zároveň působil jako fotbalový funkcionář v Jaroměři. Do hlavního města jel zařizovat přestupy fotbalistů před sezónou, a protože mohl jezdit zadarmo, vzal manželku se synem s sebou. V obchodech probíhaly povánoční slevy a Jaroslav potřeboval novou zimní bundu.
Tatínek si vyřídil fotbalové záležitosti a pak čekal na hlavním nádraží, kde měl setkání s bývalými kolegy. Maminka s Jaroslavem vyrazili na nákupy na Václavské náměstí. Obešli několik obchodů, koupili nejlevnější bundu v Domě módy a s taškami se vydali směrem k soše svatého Václava. Za pár minut se stali svědky upálení Jana Palacha.
Jaroslav sice neměl o otřesném a neuvěřitelném zážitku mluvit, záhy ale odjel na školní lyžařský výcvik, kde si po večerech s kamarády vyprávěli a on jim lednový den v Praze popsal. Netrvalo dlouho a pozvali si ho do ředitelny. Hrozila mu dvojka z chování oficiálně za to, že byl za školou, nakonec dostal ředitelskou důtku s výstrahou. Pro tatínka si přijeli a asi třikrát ho několik hodin vyslýchali. „Nepřijel zkrvavený, ale facku nějakou dostal,“ vzpomínal pamětník.
Jaroslav svou profesi miloval a byl na ni hrdý. Jeho lokomotiva musela být vždycky čistá a funkční. Na prvního máje vždy svoji mašinu s kolegy z hecu nádherně vyzdobili. Depa totiž objížděl člověk, který výzdobu hodnotil a vybíral vítěze. Všem bylo jasné, že oni na nástěnce viset nemohou, ani o to nestáli, ale brali to jako legraci a malou provokaci. Za pamětníkem jednou přišli s nabídkou vstupu do KSČ. Vstoupit nechtěl, ale šel se poradit s tatínkem, který mu řekl: „Není cesty zpátky. Nedělej, co nechceš.“ Vstup odmítl a jeho pracovní postup pak probíhal pomaleji než u kolegů straníků.
V osmdesátých letech 20. století si žil svůj život, přestavoval rodinný dům, sportoval i s oběma dcerami a chodil po milovaných horách. „Oni už na nás nemohli a my jsme tak nějak upadli v zapomnění,“ říkal. Takové situace se ale dalo využít a pomáhat při přepravě různých tiskovin, které se oficiálně šířit nesměly. Jaroslav přebíral balíky například od chartisty Jana Hrudky a vozil je do Brna nebo do Staré Paky, kde si je zase někdo jiný vyzvedl. „My jsme nic neotvírali, všechno bylo zabalené. Já jsem nechtěl nic vědět. Na to jsem byl možná alibista,“ vyprávěl.
Rok po návratu z vojny se Jaroslav oženil a narodila se mu dcera Lenka. Kolem roku 1975 přemýšlel o emigraci a manželka s nápadem souhlasila. Chtěli počkat, až budou dceři alespoň dva roky.
Plánovali, že je převaděč dostane do Spolkové republiky Německo. Pokračovat chtěli dál do Kanady, která ho vždy lákala přírodou a horami. Svěřil se mamince, která mu nápad na emigraci rozmluvila. Několikrát později litoval, že z Československa neodešel.
Když se po 17. listopadu 1989, kdy začala sametová revoluce, pamětník vrátil z dvoudenní směny, čekal na něho už kamarád Petr Černohorský. „Skočili jsme do auta, já samozřejmě domů, aby o mně věděli, to byl humbuk, a jedeme do Prahy. Nechali jsme to na kraji na Černém Mostě a honem jsme šli,“ vzpomínal. Velkou demonstraci na Letné sledoval doma v televizi s celou rodinou. Zase vozil na lokomotivě letáky, které po stanicích vylepoval a většinou komunističtí přednostové stanic je zase strhávali.
První demonstrace se v Jaroměři na náměstí konala kolem dvacátého listopadu. Lidí se neúčastnilo moc, Pavel Mertlík, Jan Hrudka a pár dalších. „Ostatní se báli, oni třeba sympatizovali, ale za oknem,“ vzpomínal Jaroslav. V Závodech Antonína Zápotockého měli silné Lidové milice a mezi lidmi panoval strach, že při protestech zasáhne. Jistý soudruh Lajvr prý hrozil, že na demonstranty vytáhnou kulomety. Přezdívka „Kulomet“ už mu potom zůstala. Pamětník se také podílel na budování zázemí při návštěvě prezidenta Václava Havla v Jaroměři v lednu 1990.
Jaroslav patřil k zakladatelům Občanského fóra v Jaroměři. Scházeli se v restauraci Na Kopečku. „Pak jste tam najednou viděla lidi, kteří tu stranickou legitimaci KSČ schovali hodně brzy, možná, že ji měli v zadní kapse,“ vybavil si. Vadilo mu to a po půl roce přestal na schůze chodit. Dlouho působil jako člen kontrolní revizní komise, zase měl ale problém s komunistickými členy a nelíbilo se mu, že chtěli ovlivňovat dění.
První svobodné volby v roce 1990 prožíval jako velký svátek. „Vyšvihli jsme se do nedělního a šli jsme jako do kostela,“ popisoval. Po revoluci začal podnikat a s manželkou hodně cestovali, chtěli poznat svět a jiné kultury. O politickou situaci se pořád zajímal a neměl rád komunisty, kteří se podle něho znovu dostávali do vysokých pozic.
Jeho základními hodnotami byly čestnost, slušnost a ohleduplnost k přírodě. Ty by rád předal i mladé generaci. I ve starším věku byl aktivní a ve svých téměř sedmdesáti letech hrál hokej a lyžoval.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Kateřina Doubravská)