Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Adámek (* 1958)

• narozen 27. února 1958 v Praze

• otec Čestmír Adámek vedl skautský oddíl a 25. února 1948 se účastnil pochodu studentů na Hrad

• pamětník vstoupil do oddílu vedeného ve skautském duchu po zákazu Junáka v roce 1970

• vystudoval střední průmyslovou školu

• živil se jako technik

• v 80. letech se věnoval vysokohorské turistice

• v Junáku působí jako předseda okresu Praha 10

Martin Adámek se narodil 27. února 1958 v Praze do skautské rodiny, má o čtyři roky mladší sestru. Jeho otec Čestmír vedl po válce skautský oddíl Vlčata v Radlicích. Patřil také ke studentům, kteří se 25. února 1948 vydali na Pražský hrad. Pochod vysokoškoláků ke Hradu byl jediným veřejným protestem proti komunistickému puči. Asi pět tisíc studentů chtělo vyzvat prezidenta Edvarda Beneše, aby neustupoval Klementu Gottwaldovi a nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. Proti demonstrantům však zasáhly bezpečnostní síly a pochod rozehnaly. „Otec o pochodu k Benešovi moc nepovídal, jenom tuším v souvislostech, že studoval a že pak přestal studovat.“ Živil se poté jako technik v ČKD Stalingrad. 

Adámkovi bydleli několik let na Smíchově, pak se přestěhovali do Strašnic na nově vznikající sídliště. Tam Martin Adámek navštěvoval základní školu V Rybníčkách. Přestože byl Junák – český Skaut v roce 1968 téměř po dvou desetiletích zákazu nakrátko obnoven, pamětník do oddílu vstoupil až později. Inspirovali jej hlavně kamarádi a Foglarovy knihy. „Tušil jsem, že táta asi chtěl mermomocí, abych do skautského oddílu v tom roce 1968 vstoupil. Ale moc mě tam nenutil.“ Vliv dobrodružné literatury se přesto projevil. „S kamarády ze třídy jsme založili klub Orlího pera.“ V roce 1970 byl Junák komunisty opět rozpuštěn. „Takže do skautského oddílu jsem vstoupil v okamžiku, kdy ten Skaut u nás byl vlastně zrušený a ten oddíl už nebyl skautský.“ Jeho oddíl proto působil v utajení pod hlavičkou tělovýchovné jednoty. Martin Adámek získal přezdívku „Rumpál“ podle způsobu jeho podání ve volejbale. Tábory, na které jezdili, už se nejmenovaly skautské, ale měly všechny jejich atributy.

Čundr jen za ostnatým drátem

Oddílu zůstal věrný i po přestupu na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, dnes Františka Křižíka, Na Příkopě v budovách bývalého kláštera. „Součástí školy byly i původní klášterní prostory. Když jsme odevzdávali učebnice, tak ten sklad učebnic byl v krásném refektáři, vyzdobeném freskami. Ale bylo to využíváno jako sklad.“ Poslouchal trampskou muziku, například Wabi Ryvolu, na kterého chodil do Malostranské besedy, a jezdil také na výpravy a čundry.

„Když jsme byli na pálavských vrších a koukali se směrem na Dyji, tak pod vámi někde tekla řeka, v ní byly ostnaté dráty a za tím jste viděli spoustu údolí, spoustu vesniček a vlastně jste věděli, že se do těch vesniček nejste schopni nikdy podívat, že vás tam nikdo nepustí, že tam nemůžeme na vandr. To bylo dost deprimující.“

Martin Adámek vzpomíná na různé historky z oddílového života, zpětně se až diví, co vše jim tehdy vedoucí povolili. Například sjezd řeky Kamenice ve hřenských skalách na gumovém člunu. Nakonec vpluli do Edmundovy soutěsky. Pro turisty, kteří v ní jezdili na lodičkách s průvodcem, to byl šok. „Byl to v podstatě prvosjezd Kamenice Edmundovou soutěskou.“ Vedoucí oddílu je čekal u soutoku s Labem, jak bylo domluveno.

Oslavu Vánoc ukončily policejní majáky

Jedna akce nakonec Martina Adámka, už jako vedoucího oddílu, přivedla ve druhé polovině sedmdesátých let k výslechu na StB. Tradiční vánoční hra na Starém Městě vrcholila na Uhelném trhu, kde se sešlo několik desítek malých junáků se svíčkami, a skončila příjezdem několika policejních aut se zapnutými majáky. „Odvezli mě do Bartolomějské a tam jsem jim musel vysvětlovat, co tam děláme a jak to děláme. Z toho výslechu si akorát jasně pamatuji, že jak ta hra byla triviální – prostě mít svíčku, nenechat si ji sfouknout, když ji sfoukneš, tak si ji zase od někoho nechat zapálit – přišlo mi, že inteligence toho vyšetřovatele byla taková, že jsem si říkal, ještě že ta pravidla hry jsou tak jednoduchá, že je dokáže pochopit. Kdyby to bylo něco složitějšího, tak bych tam asi zůstal.“ V Bartolomějské nakonec dokázal vysvětlit, že nešlo o protistátní čin, ale o oslavu Vánoc. Přesto z toho byly nepříjemnosti. „Pak museli na kobereček rodiče, vedoucí oddílu, my jsme byli pod tělovýchovnou jednotou, tak i šéf jednoty. Tak jsme dostali za uši.“

S rozpuštěním Junáka komunisty a jeho přechodem do ilegality byly taktéž striktně zakázány skautské symboly, jako barevné šátky či stejnokrojové košile. Oficiálně se změnily i názvy funkcí: z rádců oddílu byli rytmistři. Jedno však zůstalo. Stisk levou rukou, kterým se zdraví skauti po celém světě, komunisté nikdy oficiálně nezakázali. „My si ji podáváme takovým zvláštním způsobem, že si ještě proplétáme malíčky. Ale to prý skauti v jiných státech neznají, to je jenom československá specialita. A ten pozdrav levou rukou byla jediná věc, kterou jsme si v oddíle i přes tu dobu, co tady vládl bolševik, udrželi.“

Převlíkání kabátů bylo běžné

O konkrétních jménech ani o tom, zda byli v řadách jeho oddílu donašeči, Martin Adámek neví, myslí si však, že ano. „Já jsem se po tom nikdy nepídil, jestli v nějakých svazcích je někdo z nás organizován, ale určitě tam to sledování bylo.“ Vzpomíná na jednu obávanou a přesvědčenou vedoucí školní pionýrské skupiny, která se později hrdě přihlásila ke skautingu. „Převlíkání kabátů bylo běžné.“

Po škole se pamětník v podstatě celý život živil jako technik na různých pozicích a v různých odvětvích. Život své rodiny v období normalizace popisuje jako „šedivý průměr, který si dokázal ten toaletní papír vždycky sehnat nebo na dovolenou někam jet“. Jako mnoho jiných si rodina koupila chatu, kde se realizovala. Vlastnila také trabanta – tehdy rozšířený automobil východoněmecké provenience.

Poté, co na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let absolvoval povinnou vojenskou službu, už Martina Adámka skautské tábory tolik nelákaly. Připomínaly mu právě vojenský dril. Zaměřil se na spolupráci se staršími skauty-rovery a na svůj další koníček – vysokohorskou turistiku. Díky ní také vycestoval na Západ. Na poslední chvíli se připojil k výpravě přechodu Alp a Pyrenejí, který organizovala Tělovýchovná jednota Rukavičkářské závody Dobříš. Obvyklé kolečko potřebné k zisku výjezdní doložky obsahovalo i souhlas jeho domovnice s žádostí o tento doklad. S ostatními členy výpravy měl sraz na vlakovém nádraží v Lurdech. „Hned za hranicemi přišli do vlaku emigranti a rozdávali literaturu, o které se dnes říká, že byla tenkrát zakázaná. Tak to jsem možná nepatrně přišel do styku se zakázanou literaturou.“ Změna po překročení hranic byla markantní. S sebou z domova si vezli zásoby jídla, protože tamější ceny byly nad jejich možnosti. „V Grenoblu byl výprodej banánů a ta cena byla v tom výprodeji tak nízká, že jsme se v obchodě ptali ještě čtyřikrát, jestli to opravdu stojí tolik franků, kolik je tam napsáno, protože jsme tomu nevěřili. Tak jsme se tam často živili jen banány a bagetami.“

Se svým oddílem vysokohorské turistiky při TJ Stadion Žižkov a s dalšími kamarády se v osmdesátých letech zúčastnil také přechodu bulharských hor, Západních Tater, Kavkazu a dalších.

Skauting totalitě vždy vadil

S manželkou Hanou se seznámil díky hnutí Brontosaurus a svatbu měli v dubnu 1988. O tom, že by se skauti organizovaně účastnili demonstrací během roku 1989, Martin Adámek neví, jednotlivě se podle něj ale určitě zapojovali. Sám si pamatuje plné Václavské náměstí během Palachova týdne, listopadových událostí se však s manželkou aktivně neúčastnili, v létě toho roku se jim totiž narodila dcera. Přímo v listopadu získali televizor. „Sledovali jsme zpravodajství, které v té době bylo ze začátku úplně tendenční.“ Pamětník vyrazil na Václavské náměstí až na následná shromáždění bez účasti policie. Při té příležitosti pořídil také několik fotografií. „Ale i tak nikdo nevěděl, jestli to projde, jestli náhodou někde nevyrukují. Protože asi ti policajti byli někde za rohem schovaní.“ Dne 29. listopadu, kdy byla zrušena vedoucí úloha KSČ ve společnosti, se večer vracel s rovery z návštěvy kamaráda, který bydlel v Opletalově ulici blízko náměstí. „Lidé tam jásali, dokonce z hospody vyšla dechovka a hrála na ulici a lidé tancovali, že skončila vláda jedné strany.“

Přestože má Martin Adámek na skauting spoustu hezkých vzpomínek, jako jednu z nejhezčích uvádí znovuobnovení Junáka po sametové revoluci. „Skautská organizace byla rozpuštěna vždy, když v naší zemi začínala vládnout totalita. Protože je svobodomyslná, vyznává demokracii. Jakmile nastoupil někdo, kdo si s těmito ideály nerozuměl, ať to byli nacisti, ať to byli komunisti, tak to pak byl krátký proces.“

Uplynulé tři dekády jsou v Česku nejdelším obdobím, kdy Junák fungoval svobodně, přestože v českých zemích existuje už od roku 1912. Martin Adámek se po revoluci postupně stal okresním předsedou Junáka pro Prahu 10. Na starost má převážně administrativu a organizuje také kurzy pro budoucí vůdce oddílu. „Je jich strašně málo, spousta oddílů má i čekací listiny, protože se tam všechny děti nedostanou.“ V rodinné tradici pokračuje dcera Veronika, která vede dívčí oddíl Origami na pražském Novém Městě. Syn dal přednost jiné své zálibě – rybaření. Přestože osobní motto Martin Adámek nemá, celý život se řídí skautským heslem: Buď připraven. „Jedna z věcí, kterou náš prazakladatel Lord Baden-Powell říkal, byla udělat všechno pro to, abyste ten svět, až budete odcházet, udělali aspoň o něco lepší, než byl před vámi.“