Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Adámek (* 1971)

• narozen 30. března 1971 v Přílepech

• dětství a mládí prožil v Holešově

• schůzky se Stanislavem Devátým

• tisk samizdatu

• podmínečně odsouzen za rozšiřování petice Několik vět

• zrekonstruoval bývalý zájezdní hostinec v Holčovicích, v němž s rodinou v roce 2016 bydlí

V průběhu roku 1989 proběhlo několik demonstrací proti komunistickému režimu. Lidé ale netušili, že je to po více než čtyřiceti letech poslední rok vlády této strany. Osmnáctiletý Milan Adámek se se skupinou přátel v Holešově zapojil do protirežimních aktivit. V tehdejším Gottwaldově se pravidelně scházel s disidentem Stanislavem Devátým, tajně tiskli a roznášeli samizdaty a nakonec ho za rozšiřování petice Několik vět podmínečně odsoudili. Jen o několik týdnů později vedl brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě v Praze k událostem, jež definitivně svrhly komunistický režim.

Zlom nastal na škole

Milan Adámek se narodil 30. března 1971 v Přílepech, ale s rodiči a dvěma sourozenci žil v městečku Holešov. Otec pracoval v n. p. Svit Gottwaldov a už v mládí se stal členem komunistické strany. „Byl kovaný a úplně zaslepený komunista,“ dodává pamětník. Matka pracovala v podniku TON v Bystřici pod Hostýnem. Dětství prožil Milan Adámek na sídlišti a vzpomíná, že rodiče je spíše vychovávali po materiální než duchovní stránce. Pamětník chtěl pracovat se dřevem, ale nakonec na nátlak rodičů nastoupil na Strojní odborné učiliště strojnické v Kroměříži, kde se učil pro ČSAO (Československé automobilové opravny) Holešov.

Změna postoje v pohledu na tehdejší režim u něj nastala hned v prvních týdnech po nástupu do školy. Třídní učitel ho určil jako předsedu třídy, ale krátce nato na něj tlačil, aby vstoupil do SSM (Socialistického svazu mládeže). Když to odmítl, dostal třídní důtku a předsedou třídy se stal jiný žák. V Kroměříži se pak začal scházet s lidmi podobného smýšlení. „Byli to lidé s dlouhými vlasy a poslouchali jsme gramofonové desky Franka Zappy, Deep Purple a podobnou muziku, i industriální kapely. Začaly velké změny a už bylo jasné, že si s tím režimem rozumět nebudu.“

S nimi objížděl malé koncerty pořádané ve vesnicích v okolí Kroměříže. „Když měl někdo větší statek, tak se tam dojelo, ve stodole se hrála muzika a na dvorku byla vystavena díla místních umělců,“ vypráví pamětník a dodává, že koncertů se například účastnila brněnská kapela Dunaj se svým alternativním rockem nebo skupina E (Éčko), v níž zpíval Vladimír Kokolia, který během koncertu také vystavoval své obrazy. Koncerty probíhaly poklidně a Milan Adámek na nich prý nikdy nezažil razii Státní nebo Veřejné bezpečnosti.

Tak jako většina ostatních přátel nosil i pamětník dlouhé vlasy, s čímž však mělo vedení školy problém. „Když jsme měli závěrečné zkoušky, tak než mě k nim vůbec pustili, musel jsem jít třikrát k holiči, abych to měl správně zastřižené.“

Vyrobil cyklostyl, na němž tiskli stovky samizdatů

Po škole pamětník nastoupil do ČSAO Holešov. Asi s deseti lidmi z Holešova, s nimiž jezdil na koncerty, začali aktivně projevovat svůj odpor proti komunistickému režimu. Jezdili do Gottwaldova (Zlína), kde se scházeli s disidenty a signatáři Charty 77 Stanislavem Devátým a Bedřichem Koutným a dalšími lidmi. Milan Adámek pak podle plánku firmy Canon vyrobil jednoduchý cyklostyl, na němž začali sami tisknout samizdat. „Udělali jsme třeba A4, a buď tam byly nějaké fotografie s textem, nebo jen text. Tak jsme množili věci jako Několik vět nebo z různých demonstrací, které proběhly v Praze, nebo různé zprávy ze samizdatů. Tak jsme to dávali do povědomí lidí. Nosili jsme to pod tričkem do fabrik a tam jsme to na různých místech rozšiřovali. Pak tam vletěl kádrovák a strhal to. Nebo jsme to dávali různým lidem v dělnických profesích. Už jsme věděli, kdo je tomu nakloněn a kdo byl v padesátých letech ve vězení a pak zbytek života strávil v montérkách. Taky jsme to dávali do náhodných poštovních schránek.“

Samizdat nejprve tiskli v pronajatém pokoji v holešovské sokolovně. „Správce byl komunista, a když jsem na dveře dal plakát Solidarność, tak byl konec.“ Konec byl ale jen s pronájmem a samizdat dál tiskli v domě jednoho z nich. Vytiskli takto až stovky kusů. „Pamatuji si, že jsme začali třeba tisknout v osm večer a skončili jsme v pět ráno.“

Odsouzen těsně před revolucí

Milan Adámek se zúčastnil i několika protirežimních demonstrací. Jednou z nich byl veřejný protest za katolického aktivistu Augustina Navrátila, který v roce 1988 vydal petici za náboženské svobody, již podepsalo přes půl milionu lidí, a komunistický režim ho následně zavřel do psychiatrické léčebny. Milana Adámka a několik dalších tehdy naložili do policejního antonu a odvezli na vyšetřovnu, odkud je ale po krátkém čase postupně propustili.

Přítomen byl také na prvním povoleném shromáždění po nástupu normalizace, konaném za lidská práva 10. prosince 1988 v Praze. V létě roku 1989 podepsal také petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ, veřejnou diskusi o všech otázkách dějin, politiky a významných investičních akcích. „Jména lidí, kteří to podepsali, pak četli na Svobodné Evropě, a když jsem přišel do práce, tak to všichni věděli,“ dodává Milan Adámek, který dal petici k podpisu následně kamarádovi. Ten ji ale předal dalšímu známému, jenž to udal na Veřejné bezpečnosti. Milana Adámka zatkli a v jeho pokoji provedli domovní prohlídku a objevili tištěný samizdat. Osmačtyřicet hodin ho drželi ve vyšetřovně. „Musel jim tam vykládat báchorky o tom, jak Několik vět vydal nějaký neznámý člověk na diskotéce ve Zlíně, protože furt chtěli vědět, odkud jsem ty tiskopisy sehnal. Zahrál jsem to tak, že jsem si ani neuvědomil, co dělám, aby k nikomu nedošli a já nikomu neublížil.“ O několik týdnů později stanul pamětník před soudem, který ho podmínečně odsoudil za pobuřování.

Nedlouho poté, 17. listopadu 1989, proběhla na Národní třídě v Praze protirežimní demonstrace, kterou násilně potlačila Veřejná bezpečnost. V pondělí o tři dny později Milan Adámek v práci roznášel fotografie pořízené během brutálního zásahu proti demonstrantům. Ještě do zaměstnání si pro něj přijela StB a následně ho půl dne vyslýchali. „Pustili mě vpodvečer. Odešel jsem v montérkách a to už se na náměstí v Holešově organizovaly skupiny Občanského fóra. Krátce jsem tam promluvil, že jsem byl zrovna zatčený,“ vzpomíná Milan Adámek, který se v Holešově stal jedním ze zakládajících členů Občanského fóra.

Pamětník se v zaměstnání aktivně podílel na zapojení všech zaměstnanců do celonárodní generální stávky. „Během veřejného jednání ředitel četl jen to, co chtěl, a já jsem vystoupil, ať přečte všechno, s čímž všichni lidi souhlasili. Četl pak všechno, i o politických vězních a roku 1968, a všichni pak hlasovali pro účast,“ vypráví Milan Adámek a dodává, že s vlajkami, trikolorami a transparenty se generální stávky zúčastnilo všech šest set zaměstnanců ČSAO Holešov.

V bývalém zájezdním hostinci

Po pádu komunismu si Milan Adámek nejprve zařídil modrou knížku a poté čtyři roky jezdil a pracoval v západní Evropě. Ve Francii se také seznámil se svou budoucí manželkou Ivanou Španerovou, za níž se přestěhoval do Krnova. Městský život jim ale nevyhovoval, a tak se přestěhovali do obce Holčovice, kde si nakonec po svatbě zakoupili bývalý zájezdní hostinec, zapsaný jako kulturní památka. Rok předtím se však obcí přehnala rozsáhlá povodeň a v místnostech stále měli metrovou vrstvu bahna. Z domu nakonec zůstaly jen obvodové zdi a trvalo několik let, než rozlehlé chráněné stavení opravili. Měl z toho velkou radost i pan Smith z Hannoveru, který se v domě narodil a jemuž jeho děti k dvaasedmdesátým narozeninám zaplatily výlet do rodného kraje. „Na cestu zpět si pak vzal kámen a hlínu a já jsem mu dal litr slivovice z místních švestek. Když jsem mu ukázal, ze kterých švestek jsem to dělal, tak se málem rozplakal, protože ty švestky sázel jeho otec. Jeho manželka říkala, že to byl jeho nejkrásnější dárek k narozeninám.“

Rodina Milana Adámka ale dům také využívá k účelům, pro něž byl postaven. Mohou se v něm ubytovat hosté a sál pronajímají k svatbám a různým oslavám. Jednou za rok až dva v něm pamětník také pořádá koncerty. „Naposledy jsem dělal koncert k pětadvacátému výročí revoluce. Undergroundový večer jako takovou vzpomínku,“ vypráví Milan Adámek, který se dnes věnuje práci se dřevem a jako živnostník opravuje stará stavení.