Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Adamíra (* 1963)

• narozen 23. května 1963 v Přílepech, okr. Kroměříž

• dědeček Jaroslav Adamíra byl roku 1950 odsouzen v politickém procesu na dvacet let vězení, propuštěn po deseti letech na amnestii

• vyučil se jako elektrikář

• stal se členem undergroundového hnutí

• v osmdesátých letech pomáhal šířit samizdatovou literaturu

• jako hudebník hrál na saxofon, fagot, klarinet

• v letech 1984–1989 působil v kapelách Heparoid, Absolutní Bezedno, Stará dobrá ruční práce, Betonová zahrada

• v letech 1987–1989 žil v Ostravě, pracoval jako jevištní technik v ostravských divadlech

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• většinu života pracoval jako topič v kotelnách

• po revoluci hrál v kapelách Zdá se, že u Hyklů je vše v pořádku, Sheeva Yoga, Super tankers, Massola, Zabloudil, Strakův pojízdný cirkus, dva roky působil jako DJ

• v roce 2023 žil v Přerově

Vladimír Adamíra dospíval za normalizace, nikdy neměl rád autority, s nimiž se dostával do sporů už na základní škole. Život mu změnila hudba a underground. Když poprvé slyšel hudbu PPU a DG 307, rozhodl se, že se naučí hrát na saxofon, později přidal fagot a klarinet. Po dramatických zkušenostech na vojně se mu podařilo získat modrou knížku za cenu dvou pobytů v psychiatrických léčebnách. Poté se naplno zapojil do činnosti undergroundové hudební scény na Moravě i do šíření samizdatové literatury. Roku 1986 se ocitl v hledáčku StB. V letech 1987 –1989 žil v Ostravě, účastnil se setkání disentu u Dolores Šavrdové, jejíž manžel zemřel na následky opakovaného věznění. Jak vyšlo později najevo, docházeli sem i spolupracovníci StB. Roku 1989 podepsal petici Několik vět. Celý život experimentuje s hudebními žánry, po revoluci působil i jako DJ. Hraje v několika kapelách a podílí se na dalších hudebních projektech.

Pořád jsem si opakoval, že děda byl v kriminálu

Vladimír Adamíra se narodil 23. května 1963 jako mladší ze dvou dětí manželů Jaroslavy a Vladimíra Adamírových v Přílepech u Kroměříže. Měl o pět let starší sestru Janu. Matka pracovala jako úřednice, otec v dělnických profesích. Když byly Vladimírovi tři roky, stěhovala se rodina z Holešova do Přerova. Otec získal díky vstupu do KSČ práci v přerovských strojírnách a třípokojový byt, v němž pak Vladimír se sestrou vyrůstali.

Vladimír Adamíra st. měl s režimem osobní zkušenost už před vstupem do strany. Jeho otec Jaroslav Adamíra se stal obětí politických procesů padesátých let. V roce 1945 byl po sloučení sociální demokracie krátce členem KSČ. Téhož roku ho ale ze strany vyhodili kvůli jeho názorům. V roce 1950 ho spolu s dalšími odsoudili na dvacet let za velezradu. Trest si odpykával v Jáchymově, ve Valdicích a na Borech. Babička, která zůstala sama na tři děti, opakovaně žádala o milost. Propustili ho po deseti letech, na základě amnestie prezidenta Novotného. O výkonu trestu nesměl mluvit. I v rodině v tom ohledu panovalo mlčení.

Vladimír měl dědečka rád. Pamatuje si ho jako čestného chlapa, výborného řemeslníka, který se věnoval tesařině. V přímém rozporu s tím, jak se dědeček choval a jednal, byla pro malého kluka informace, že byl vězněn. To jediné mu řekli. Z jakého důvodu, nevěděl. „Když jsem jezdil za babičkou a dědou, tak mi nechtěli a nemohli nic říct. Pořád jsem si říkal:‚Děda byl v kriminále, děda byl v kriminále…‘ Nevěděl jsem, jestli někoho zabil nebo něco ukradl. Chodil jsem s ním na pivo, jako desetiletej, vždycky mi koupil limonádu. Ale nikdy jsem se to nedozvěděl, až v devadesátých letech,“ vzpomíná. Po roce 1989 byl dědeček odškodněn, už však nebyl mezi živými. Vladimír Adamíra se dozvěděl, že dědeček měl šířit protikomunistické letáky, bližší informace ale neměl. Z materiálů ABS ČR lze celou historii případu doplnit. Dochoval se skupinový vyšetřovací svazek V-774 HK, vedený proti skupině Alois Hlavatý a spol., ze kterého plyne, že Jaroslav Adamíra, tehdy vařič cukru v cukrovaru v Předměřicích, měl s dalším zaměstnancem cukrovaru Kamilem Pavelkou a vojínem Zdeňkem Brádlerem založit protistátní skupinu, vyrábět a šířit ilegální letáky proti komunistickému zřízení. Součástí činnosti mělo být i zasílání výhružných dopisů komunistickým funkcionářům v místě dědečkova bydliště. Pavelka měl dle obžaloby zprostředkovat napojení skupiny na protistátní organizaci Milana Kroutila. Obžaloba vinila Jaroslava Adamíru také z toho, že byl přítomen předávání plánku vojenského letiště v Hradci Králové Brádlerem Pavelkovi.

Ve světle těchto událostí Vladimír Adamíra později nechápal rozhodnutí svého otce vstoupit do KSČ. Ten však debatám na toto téma nikdy nebyl přístupný. Jako řadový člen strany kromě přiděleného bytu nikdy nepožíval žádných zvláštních výhod. Vladimírovi se zdálo, že komunistické ideologii opravdu věřil.

Babička mi vyprávěla o Masarykovi

Vyrůstal ve zvláštní atmosféře. Jako malý nepochyboval o tom, co mu bylo doma i ve škole předkládáno. V rozporu s domácí výchovou bývaly jen návštěvy u otcových rodičů. Babička mu jako malému často vyprávěla o Masarykovi a Benešovi. K jeho raným dětským vzpomínkám patří i příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Vybavuju si, že jsme právě jeli autem za babičkou a dědou. Celou cestu za námi jela kolona sovětských vojáků. Já na ně mával, pro mě to byli prostě vojáci. Pak jsme zastavili někde na odpočívadle, hodili mi čepku a odznáček. Já jsem prostě nic nevěděl, naši mi nic neřekli. Nádhera, mávali na mě!“ vzpomíná. Otec byl nadšený, že se synovi vojáci líbí.

Dětství prožíval v Přerově. „Chodívali jsme do Žebračky, to je chráněná oblast, kde byly z druhé světové války takové krátery od bomb, vybombardované nacisty, říkalo se: ‚Jdem na bombu.‘ Tam jsme jezdili na kole, házeli bouchací kuličky,“ vzpomíná. Na základní škole chodil do Jisker, později vstoupil do Pionýru. Už ve škole se projevovala jeho nespoutaná povaha a odpor k autoritám. Když měli jednou kvůli nějaké preventivní prohlídce žáci donést do školy moč, vylil ji na hlavu spolužačce, která se mu líbila. Následovalo vyloučení z Pionýru a tedy kolektivu vrstevníků. Tehdy to prožíval jako křivdu – nesměl jezdit s ostatními na tábory.

Policii jsem vnímal jako ztělesnění ochrany režimu

Po základní škole zamířil na učiliště, kde se vyučil elektrikářem převodných zařízení, jak sám říká, s odřenýma ušima. Tehdy poslouchal skupinu Katapult, jíž se přezdívalo hudba učňovské mládeže, začal chodit za školu, na pivo, nechal si narůst delší vlasy. Navštěvoval i na hokejová utkání. Bez zájmu se protloukal normalizační šedí, průšvihů přibývalo. „Musím říct, že jak se mi nelíbilo, že je otec ve straně, tak mi to někdy pomohlo, že mě vlastně nevyhodili ze školy,“ přiznává.

Otec jeho průšvihy často žehlil, zároveň mu ale nic neodpustil. Doma vládl pevnou rukou, bohužel až příliš. Sám vyrůstal bez otce v době, kdy ho nejvíc potřeboval, čímž si dnes Vladimír Adamíra vysvětluje jeho prchlivou povahu a záchvaty zlosti. Své děti i ženu bil, nedokázal problémy řešit jinak. Vladimír se s otcem dostával do sporů nejen kvůli dlouhým vlasům. Začal utíkat z domova, většinou v létě, kdy mohl spát venku. „Táta mě chtěl třeba ostříhat, ve spánku. Normálně ve spánku, přišel s nůžkama, tenkrát jsem utekl z domu,“ vzpomíná. Matka měla mírnější povahu, často u ní našel zastání, změnit otce ale nedokázala.

Když bylo Vladimírovi osmnáct let, s kamarádem se opili a rozbili v Přerově asi dvacet vitrín SSM. Když došlo k soudu, vyvázl tehdy s dvouletou podmínkou. Zanedlouho měl přijít životní zlom. V dospívání poslouchal kapely jako Rolling Stones, Beatles, The Clash, Deep Purple, Black Sabbath nebo Kiss. Desky sháněl na ilegálních burzách v Ostravě a Brně, které byly často ukončeny příjezdem policie a následující týden už probíhaly na jiném místě. O jejich konání se dozvídal prostřednictvím pozvánek. Desky mu někdy přivezli i rodiče z Maďarska nebo Jugoslávie. Šlo o kapely jako Omega nebo Laibach. Zdrojem kvalitní hudby v Přerově byl i kamarád, jehož otec mu hudbu vozil ze Západního Německa. Půjčovali si od něj alba a přehrávali je na pásky na kotoučovém magnetofonu. „Snažil jsem se žít po svém, problémy byly ve škole i v učení, ale dělal jsem si svoje. Neměl jsem rád policajty, lampasáky to pro mě bylo ztělesnění ochrany režimu. Nemám dneska nic proti policistům, ale v té době to tak nebylo. Otravovali mě na každém rohu, chtěli občanku. Začalo to už před vojnou,“ vybavuje si. V té době nastoupil jako závozník do ČSAD v Přerově.

Vojna se stala nejhorším obdobím mého života

Roku 1982 narukoval do Holýšova u Plzně, kde byl zařazen k tankovému útvaru. „Vojna byla utrpení, tam jsem zažil nejhorší, nejkrutější období mého života. Byl jsem šikanovaný už ve škole a na vojně zvlášť, to byla mazácká vojna,“ vzpomíná. Do kasáren přijel o den později, nespěchal. Ostříhali mu vlasy, vyfasoval výstroj a začalo peklo, na které dodnes nerad vzpomíná. Byl zoufalý z tvrdého výcviku, ze šikany mazáků, chtěl být venku a žít. Po měsíci věděl, že takhle to dál nejde. Rozhodl se, že se odtamtud dostane. Nejprve mu někdo poradil, aby se píchl do prstu a do moči před kontrolou přimíchal pár kapek krve. Brzy zjistil, že tudy cesta ven nevede, naplánoval tedy větší akci. V kasárnách zrovna probíhaly nějaké natěračské práce. Řemeslníci nechali bez dozoru ředidlo, kterým se polil. Chtěl vzbudit dojem, že je narkoman. Odvezli ho na psychiatrii, kde strávil na uzavřeném oddělení čtyři měsíce. Doktorům jmenoval léky, které užívá a zapíjí alkoholem. Ti vše psali domů rodičům. Před vojnou s kombinací léků a alkoholu opravdu nějakou chvíli experimentoval, šlo většinu o tehdy dostupné medikamenty jako Algena, Trifenydyl, Plegomazin a podobně. Tyto zkušenosti se mu k přesvědčení lékařů hodily. Za čtyři měsíce byl propuštěn s odkladem výkonu vojenské služby. Vojna však hrozila stále. Na psychiatrii se poté nechal převézt ještě jednou, kdy sehrál v tramvaji záchvat. Znovu ho hospitalizovali a roku 1983 dostal modrou knížku.

Vrátil se do ČSAD, kde už ale nebylo volné místo závozníka. Nabídli mu tedy, zda by si nechtěl udělat topičské zkoušky a jít pracovat do kotelny, kývl. To ještě nevěděl, že prostředí kotelen jej bude provázet po většinu života. Začal se učit hrát na saxofon. Fascinovala ho hudba Plastic People a DG 307, poslouchal Umělou hmotu, Bílé světlo nebo Jima Čerta. Nahrávky si v Přerově půjčoval i od Stanislava Krásného, který měl tenkrát asi největší sbírku ve městě, desky k němu chodívali i poslouchat.

Zpívali jsme o tom, že v této zemi se nedá dýchat

Undergroundová scéna na Severní Moravě byla provázaná, kapely hrávaly na společných akcích, přelévali se mezi nimi hudebníci, vznikala nová uskupení. V Uničově byla významným místem undergroundových setkání a koncertů hospoda Na Střelnici, „Čtverka“, kam jezdili na akce i lidé z jiných měst a z okolí. Zdejší aktivitou se inspirovaly máničky z malé obce na Šumpersku – Libiny, jež byla svého času označována za nejvlasatější obec v republice. Začali pak pořádat svoje akce. Jan Soldán pořádal tzv. Antirockfesty, jež se od roku 1984 konaly v okolí měst a obcí Šumperk, Libina, Mostkov, Oskava, Olomouc, Uničov a Vsetín. V Kojetíně se konaly tzv. Lennoniády a Akustiády Stena Vlče, v Olomouci a okolí pořádal hudební akce například Jaroslav Chromek. Pořádaly se i různé venkovní výstavy výtvarného umění, třeba v uničovském městském parku.

V roce 1984 začal Vladimír zkoušet s Miroslavem Králem, kytaristou. Scházeli se u Adamírů v době, kdy byl otec na odpolední směně. O jejich počínání se ale stejně většinou dozvěděl od souseda, horlivého komunisty, který bydlel v domě o patro níž. Vladimír Adamíra si vzpomíná, že když někdo z domu nešel volit, telefonoval tento člověk na volební komisi a upozornil na něj. Problémy s otcem pak samozřejmě gradovaly. Z hudebních sešlostí ve Vladimírově pokoji vzešla první kapela s názvem Heparoid, do níž přibrali ještě bubeníka a basáka.

Poprvé hráli v Libině na statku Janka Soldána v roce 1984. Vladimír Adamíra spadl do undergroundu rovnýma nohama. „K disentu jsem se dostal v kotelnách a když jsme potom hráli v osmdesátém čtvrtém, poprvé jsem viděl nějaké časopisy, protistátní letáky. Půjčovali jsme si to tam, četli jsme si to, ale už předtím jsem věděl, že komunismus není to, co bychom tady chtěli mít,“ vzpomíná. Následovalo hraní na dalších utajených akcích, z nichž některé byly rozehnány SNB a StB. Hrálo se i ve sklepech, na půdách a na horských chatách, kde nehrozily takové problémy s prozrazením. „Spousta lidí, co pořádali tyhle akce, měla odposlouchávaný telefon. Takže tak jsme se nedomlouvali vůbec, bylo to většinou na pozvánky a všechno osobně. A vždycky na ty tajné akce přišlo 100–200 lidí a opravdu, těch dvě stě lidí jsem znal. Byli to lidé, kteří se pohybovali kolem kultury, hudby, výtvarna, takže to byli prakticky naši lidé, věřili jsme si,“ vzpomíná.

Jeden z větších policejních zásahů vůči undergroundu na Moravě, který Vladimíru Adamírovi líčil Miroslav Herbert Procházka, proběhl v prosinci 1984 v restauraci Na Lapačce v Šenově v okrese Frýdek-Místek. Na událost vzpomínal i Stanislav Vlč pro Paměť národa nebo v dokumentu Fenomén underground. Během vystoupení kapely Pod hladinou se na pódiu objevil příslušník SNB, který opakoval do megafonu výzvu k ukončení „nepovolené zábavy“. Kapela pokračovala další skladbou s názvem „Seminář“ („Co když oči vidí? Tak slepota! Je garantem zdraví! / Co když uši slyší? Tak hluchota! Je garantem zdraví!), načež se jeviště během pár chvil zaplnilo dalšími hudebníky i nehudebníky, kteří se přidali ke kapele. Po příjezdu posilové jednotky SNB a požárního vozu s vodním dělem byli účastníci koncertu perlustrováni a na základě toho někteří z nich obviněni a souzeni. Událost měla dohru u okresního soudu v Ostravě. V prosinci 1985 a v srpnu 1986, byli odsouzeni spolu s dalšími šesti účastníky akce členové skupiny Pod hladinou Roman Matula na 10 měsíců nepodmíněně (výtržnictví – § 202 tr. zák., podněcování – §164 tr. zák.) a Miroslav „Herbert“ Procházka na osm měsíců s podmíněným odkladem na dva roky (výtržnictví). Roman Matula si odseděl výkon trestu na Borech v roce 1987. Skupina Pod hladinou ukončila svou hudební činnost z vlastního rozhodnutí v lednu 1986.

Naše kapely byly pro režim příliš dekadentní

Koncem léta roku 1986 se zrodila kapela Absolutní bezedno, v níž se sešli Miroslav Herbert Procházka, Jiří Zelí Zelina, Pavel Zábranský a Ivo Politzer zvaný Měch. Vladimír Adamíra zde hrál na saxofon. Kapela fungovala přibližně dva roky. V roce 1992 byla obnovena v jiném složení pod názvem Absolutní bezedno 2. Z původní sestavy zůstal Miroslav Herbert Procházka a Vladimír Adamíra. První koncert kapely proběhl na narozeninách Romana Oravce v roce 1986.

S počátky hudebního vystupování přišlo i pozvání k tehdy povinným přehrávkám, pokud chtěla kapela vystupovat oficiálně. Vladimír Adamíra se jich nezúčastnil s žádnou z kapel. „Psali nám, že pokud si chceme zahrát, musíme udělat přehrávky. To znamená nejen z teorie hudební, ale taky politické. To mě nezajímalo. Tak to vlastně udělali Plastici – radši hráli na tajných akcích, než by se měli poklonit… To jsme nedělali. Proto jsme hráli v pro ně dekadentní kapele.“ V té době zažil policejní zátah na akci v Obědném, kde vystoupila například Posádková hudba Marného Slávy nebo Elektrická svině, jejíž koncert byl přerušen příchodem příslušníků se psy.

Zapojil se i do šíření samizdatových tiskovin. S přepisem mu pomáhala matka, vynikající písařka, která pracovala jako sekretářka technického náměstka přerovských strojíren. Kuriózní bylo, že vedle kanceláře, kde psala na stroji, se nacházela kancelář okresního náčelníka SNB. Naštěstí se nikdy nestalo, že by byla někým přistižena. Dle záznamů v Archívu bezpečnostních složek vedla StB od června 1986 Vladimíra Adamíru jako prověřovanou osobu, svazek byl zničen.

Na letišti čekal tři dny

V roce 1987 se odstěhoval do Ostravy, kde pracoval dva roky jako jevištní technik v divadlech. „Bydlel jsem v pronájmu v bytě u jednoho muzikanta v Ostravě-Mariánských Horách. Bylo to u hřbitova, šílené místo. Ten muzikant mě pak učil i hrát, chodil jsem k němu na hodiny. Později zemřel, upil se, výborný jazzman.“ Tato léta považuje pracovně za jedno z nejlepších období svého života. Setkával se se zajímavými lidmi, mezi kolegy měl máničky i disidenty. Potkal zde také jednoho z nejlepších přátel, Jana Oravce (později majitele antikvariátu Černý pavouk v ostravské Stodolní ulici), s nímž se stýká dodnes. V prvním zaměstnání v divadle dlouho nepobyl, protože se během představení s kolegy opili a stříleli peckami po soudruzích v prvních řadách. Završili to koupáním v kašně před divadlem po skončení představení. Následoval okamžitý vyhazov. Už druhý den ho ale přijali do dalšího divadla, kde vydržel téměř do revoluce.

Roku 1987 se na koncertě Absolutního bezedna seznámil s dívkou, do které se zamiloval. Chodili spolu dva roky. Poslouchali stejnou hudbu, rozuměli si. Pak odjela na dovolenou do Jugoslávie, ze které se už nevrátila. Vladimír na ni tři dny čekal na letišti. Omlouvala se mu pak v dopisech, bála se, že kdyby mu o svých plánech řekla, prozradil by to někomu dalšímu. Když odjela, zbývalo pár měsíců do převratu. Přesto se pak do Československa už natrvalo nevrátila, zůstala ve Vídni. Sám zvažoval emigraci společně s přítelem Honzou Oravcem a jeho družkou. Nakonec neodešel kvůli matce a sestře.

Vyvedli ho z Rockfestu

V roce 1987 začal hrát také s kapelou Betonová zahrada, ovlivněnou tvorbou Franka Zappy, ale také punkem, undergroundem a novou vlnou. Roku 1988 měli vystoupit na Rockfestu v Ostravě. To se ale neslučovalo s Vladimírovým přesvědčením. Cestou na festival se rozhodl, že na svazácké akci nezahraje. Šel na pivo a když pak přišel do sálu, už probíhala produkce, kapela hrála bez něj. Jakmile ho spatřil zpěvák, zavolal do mikrofonu: „To je náš saxofonista, vyveďte ho!“ Koncert pak opustil v doprovodu příslušníků Lidových milicí. Po letech mu zpěvák měl své jednání vysvětlit tím, že kapela se chtěla prosadit a hrát.

Poté účinkoval v novovlnné přerovské kapele Stará dobrá ruční práce, se kterou zažil nejedno zajímavé vystoupení. Roku 1987 hráli v Praze na parníku, akci pořádal Jaroslav Chromek. Než loď připlula ke břehu, na návštěvníky už zde čekaly připravené policejní antony. Jaroslav Chromek, další z organizátorů undergroundových akcí na Olomoucku, pořádal první festival už v roce 1986 v Dělnickém domě v Černovíře, později v Senici na Hané, kam se přestěhoval. Nakonec zakotvil v Haňovicích, kde se dosud pravidelně koná hudební oslava jeho narozenin.

Ostravský disent se scházel u Šavrdů

V listopadu 1988 se Vladimír Adamíra přes své přátele Jana Oravce a Jana Krále seznámil s Dolores Šavrdovou, manželkou politického vězně, spisovatele a zakladatele samizdatové edice Libri prohibiti, Jaromíra Šavrdy, jenž zemřel v květnu 1988 na následky opakovaného věznění. Vladimír začal docházet na setkání disentu, která se konala v jejím ostravském bytě. Probírala se zde politická témata, mluvilo se o kultuře, docházelo k předávání samizdatových tiskovin. Jak se později ukázalo, i sem docházeli spolupracovníci StB.

V letech 1988 a 1989 se Vladimír Adamíra zúčastnil protirežimních demonstrací v Praze. V rámci Palachova týdne byl, jako mnozí další, zasažen vodou z vodních děl, které proti demonstrujícím namířily policejní složky. Přesto tou dobou už cítil, že změna je na spadnutí.

„Tušil jsem to, už jsme se o tom bavili s paní Šavrdovou. Věřili jsme, že to padne, že to nemůže být věčně. Už když jsem se zúčastnil Palachova týdne, bylo vidět, že jsou lidi nespokojení. Václav Havel byl vidět, povolili demonstraci na Škroupově náměstí,“ vzpomíná. První legální veřejné shromáždění od nástupu normalizace proběhlo 10. prosince 1988. Povolení bylo nezávislým iniciativám uděleno i díky probíhající návštěvě francouzského prezidenta Fr. Mitterranda a pořádalo ho pět hnutí: Charta 77, Hnutí na obranu lidských práv, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Nezávislé mírové sdružení a České děti.

Roku 1989 se Vladimír Adamíra vrátil z Ostravy do Přerova. Později se mu podařilo získat bydlení v městském bytě, konečně se mohl osamostatnit. Nastoupil znovu jako topič do kotelny, kde mohl cvičit na saxofon. V tomto období podepsal petici Několik vět, kvůli čemuž jeho otce tehdy pozvali na výslech.

Po revoluci si zahrál s Pavlem Zajíčkem

Události sametové revoluce vítal s nadšením, v době generální stávky povolili s kolegy v kotelně pojistné ventily a vypouštěli páru. Účastnil se setkání na náměstích, jezdíval i do Olomouce, kam vozil zprávy o dění v Přerově. Kamarádům v Přerově naopak vozil informace z Olomouce. Stál u počátků přerovského Občanského fóra, jeho členem se ale nestal. Přál si zvolení Václava Havla prezidentem, dodnes si jho váží. Po revoluci zůstal u práce v kotelně a začal se naplno věnovat hudbě.

Devadesátá léta přinesla spoustu možností. Dál jezdíval do Ostravy, kde měl přátele. Jeho dlouholetý kamarád, Jan Oravec, stál později u zrodu fenoménu Stodolní ulice. Otevřel zde Antikvariát Černý pavouk, kultovní místo, kde se v devadesátých letech odehrávaly undergroundové koncerty, autorská čtení, výstavy. Vladimír Adamíra se zde osobně seznámil s Pavlem Zajíčkem z DG 307, když zahajoval výstavu svých obrazů. Zajíček ho pak požádal, zda by ho hudebně nedoprovodil při autorském čtení v olomoucké Ponorce. Vladimír Adamíra měl s sebou tehdy pouze gramofony, přesto spolupráce dopadla výborně. Později se seznámil i s Vratislavem Brabencem.

Po revoluci vykročil ze škatulky undergroundu a začal experimentovat s různými hudebními žánry, dokonce působil jako DJ, hrál hip hop a drum’n’bass. K hraní začal jako jeden z prvních zvát živé muzikanty a takto vznikla i jeho spolupráce s kubánským hudebníkem Lázaro Cruzem, s nímž pak několik měsíců koncertoval. Tehdy stále pracoval v kotelně přerovské nemocnice – vzal si tříměsíční neplacené volno, aby měl prostor na hudební aktivity, a poté se do kotelny opět vrátil.

Postupně působil v kapelách Zdá se, že u Hyklů je vše v pořádku, Černý potkan, Zabloudil, Sheeva Yoga, Super tankers… V současnosti hraje s hudebními uskupeními Massola (free-jazz / grind duo) a Strakův pojízdný cirkus na basklarinet. Jak sám říká, svoji hudbu nikdy nikomu nevnucoval, kdyby měla potěšit pár lidí, stačí mu to ke štěstí. Za důležité považuje setkávání s lidmi, se kterými si mohou něco předat, ať už hudebně nebo lidsky. Žije přítomností, vše zlé, co zažil, už odpustil. V roce 2023, v době natáčení, žil v Přerově.

 

Zdroje:

https://www.hiu.cas.cz/user_uploads/vydavatelska_cinnost/periodika/moderni_dejiny/md_29_1_2021_fin.pdf

http://www.veselyhrbitov.com/soubory/kapely/betono.html

https://theses.cz/id/cv81ho/Luk_Haberland_Kapitoly_z_undergroundu_na_severn_Morav_197.pdf