Marie Adámková

„Vybrali si mě a zprávy mně buď zapletli do vlasů, nebo zatloukli do bot a zavedli mě do druhé dědiny a tam jsem to předala starostovi nebo nějakému představiteli obce. Dva partyzáni šli se mnou přes les, ale dál nemohli jít, protože tam byli Němci, tak tam už jsem musela sama.“

„Několikrát jsem musela jít k obecnímu policistovi v Mikulůvce a on tu zprávu pak předal starostovi. Přišla jsem k policistovi a zeptala se, kde je strýček, že mu musím něco předat. Řekl, že je na obci a že musím jít za ním, ale ať dávám pozor, že je tam spoustu Němců. Já jsem po kapsách měla takové dorozumívací zařízení. Buď jsem měla tenisáky, nebo různé barevné pentličky a taky nafukovací balonky. Když jsem procházela přes obec, tak tam všude byly německé povozy. Chodila jsem mezi nimi a nevěděla, co dělat, tak jsem vzala tenisák a házela ho Němcům a oni to zase házeli mně a partyzáni se na to dívali z lesa. Nebo jsem vypustila balonky. Přesně si to nepamatuji, ale myslím, že když byl žlutý, tak to bylo ještě dobré, když jsem pustila zelený, tak jsem zprávu předala a nic se neděje, když byl červený, tak už to byla ostraha a partyzáni přivolali posily.“