Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Adler (* 1930  †︎ 2019)

• narozen 25. března 1930 v Brně

• rodiče představovali tzv. smíšené manželství Žida a české Němky

• studium hudební a divadelní vědy na Masarykově univerzitě v Brně v letech 1949–1953

• první zaměstnání – lektor zpěvohry ve Státním divadle Brno 1954–1955

• v červnu roku 1956 nástup do brněnského rozhlasu na pozici režiséra

• v roce 1959 sňatek s kunsthistoričkou Alenou Kudělkovou

• v listopadu 1961 přechod do Prahy – režisérem hudebně-vzdělávací redakce a později literárně-dramatické redakce

• podílel se na protiokupační stávce Československého rozhlasu v srpnu 1968

• v letech normalizace setrval v rozhlase

• 17. listopad 1989 v Brně

• odchod do penze v roce 1996

• zemřel 19. ledna 2019

Rozhlasový režisér Petr Adler prošel v dětství specifickou zkušeností: vyrostl v německo-židovském prostředí v Brně. Zažil stísněnou atmosféru během druhé světové války a během dospívání začal inklinovat k umění, zejména k hudbě. Přes divadlo se pak dostal až k rozhlasové tvorbě. Brzy to bude šedesát let, kdy poprvé překročil práh rozhlasového studia, v němž natočil stovky, možná tisíce literárních pořadů a desítky rozhlasových her. Všechno ale mohlo být docela jinak, kdyby se rodina před válkou stačila vystěhovat do Anglie. „Ale otec, jak bývalo jeho zvykem, se tenkrát rozhoupal trochu pozdě,“ vypráví Petr Adler.

Osudová křižovatka

Petr Adler totiž pocházel ze složitých rodinných poměrů. Jeho otec Edmund Adler pocházel z jižních Čech a měl soukromou lékařskou praxi. Byl židovského původu. „Říkejte Žid, prostě byl Žid,“ opravuje pamětník. Otec se oženil s Hildou Wawerdovou, zdravotní sestrou, jejíž rodinné kořeny byly německé. Zpočátku žili v Praze, ale pak se přestěhovali kvůli lepším pracovním i existenčním podmínkám do Brna, kde se jim 25. března 1930 narodil jejich jediný syn Petr.

Není překvapením, že smíšený německo-židovský svazek začal pociťovat problémy už před válkou, když se v Německu stupňovala protižidovská propaganda. Edmund Adler dostal nabídku vystěhovat se do Anglie. „Dostal tam stipendium s celou rodinou s tím, že tam bude muset znovu vystudovat medicínu. Rodiče už měli v pasech britské vízum na trvalý pobyt, zbývalo tedy dostat jenom povolení k výjezdu, ale to nám gestapo neudělilo. Přišel stručný hektografovaný lístek, že lékaři tu budou potřeba.“ Od otcových přátel, kteří stačili odjet včas, se později dozvěděl, že v průběhu války nutnost skládat zkoušky odpadla a všichni v Anglii pracovali i bez nových dokladů. „To byla osudová křižovatka. Kdybychom se tenkrát vystěhovali, to by se byl celý můj život odvíjel jinak. Pokud bychom se nebyli vrátili...“

Po okupaci byla rodina vystavena dvojímu tlaku. Jeden ze strany „árijských“ příbuzných Hildy Adlerové, její bratr, uvěřil nacismu a vstoupil do NSDAP. Po okupaci v březnu 1939 naléhal na sestru, aby se nechala rozvést. „‚A s tvým Petrem to zařídíme, on půjde do Hitlerjugend a nikdo se už nebude na nic ptát,‘ prohlásil. A rodinná sága praví, že ho maminka skopla ze schodů. Tak to asi nebylo, ale v každém případě ho vyhodila a už jsme ho v životě neviděli,“ vzpomíná Petr Adler. Maminka se za Němce styděla a během války nepromluvila německy. Doma se mluvilo jenom česky, i když maminka si v češtině moc jistá nebyla. „Na přídělových lístcích měla písmeno T jako Tschechin – Češka.“

Naproti tomu otec tam měl J – Jude (Žid). Doléhala na něj protižidovská opatření a diskriminace měsíc po měsíci rostla. Samozřejmě mu zabavili auto, kterým jezdil za pacienty, přišel o lékařskou praxi a směl pracoval pouze pro Židovskou obec v židovském starobinci. Nosil hvězdu, dostával menší příděly potravin, nesměl vycházet a tak podobně. Postup represí v letech 1939–1941 je obecně znám. Když potřeboval operativní léčbu oka, musel se podrobit operaci doma. Válku ale přežil s rodinou pohromadě, nemusel do koncentračního tábora a veškeré následky byly pouze nervového charakteru. „Po válce už to byl jiný člověk,“ shrnuje pamětník. Jak se stalo, že jeho otec unikl transportu, Petr Adler neví. Rodiče ho drželi v nevědomosti, snad aby chránili sebe, snad aby chránili jeho. „Dost málo jsem pociťoval celou napjatost situace.“

Díra v koberci

Na jaře 1945 zasáhly Brno kobercové nálety Spojenců. Adlerovi měli zase štěstí – dům v centru, kde bydleli, se nacházel v díře takového „koberce“, takže jim výbuchy pouze vytloukly okna a netekla voda. Ani odsun německého obyvatelstva krátce po osvobození jejich rodinu nezasáhl – alespoň Petr Adler o ničem neví. Maminka se k německému původu nehlásila a za Němce se styděla. Jeho názor na odsun Němců je ale jednoznačný: „Tenkrát byl odsun – ten legální – jediná možnost. Vám se to teď asi nezdá, ale spolužití Čechů a Němců po válce bylo nemožné. Ta nenávist byla taková – a oprávněně – že to nešlo. Dnes je tendence tvrdit, že ti zlí a nechápaví jsme byli my, ale tak to není.“

Díky matce byla mateřštinou Petra Adlera němčina, již později zužitkoval při práci v zahraničních rozhlasech. Maminka ho ale hlavně od dětství vedla k hudbě. Pokud to šlo, brávala ho na koncerty, začínala od nejjednodušších věcí, od zpěvu, až po nejsložitější symfonické skladby. On sám začal zpívat ve školním sboru. V roce 1949 odmaturoval na brněnském gymnáziu a rozhodl se studovat na Masarykově univerzitě hudební vědu, kterou později zaměnil za divadelní vědu, a tato hudebně-dramatická kombinace už mu zůstala. Dá se tedy říct, že jeho profesní směřování měla na svědomí matka. Medicína ho naopak nikdy nelákala a otce to prý velmi mrzelo.

Jak se stal Petr Adler rozhlasovým režisérem?

Po promoci našel první zaměstnání ve Státním divadle v Brně jako lektor zpěvohry. Nebyl zde příliš spokojený. Jednak se ocitl v reálném životě, aniž ho na to rodina připravila, což souviselo s tím, že ho rodiče vždy chránili před problémy skutečného života. Druhá nespokojenost byla profesní: trápilo ho pomyšlení, jak se výsledky týmové práce vždy po několika reprízách začínají ztrácet. Toužil po práci, která bude natrvalo zachycená a zafixovaná. Televize tehdy byla v plenkách, pomyslel tedy na rozhlas. Ředitel brněnského studia ho přijal na volné místo režiséra. „Byl jsem už tehdy rád, a jsem dodneška, že mohu tuhle práci dělat.“ V brněnském rozhlase pracoval od června 1956 do podzimu 1961.

Petr Adler se v rozhlasové režii rychle zaučil a začal režírovat publicistické, dokumentární i umělecké pořady. „První byla Země žízní, naukový pořad o vysychání Moravy,“ připomíná s úsměvem… Setkal se tu s vynikajícími osobnostmi, hlavně v literární redakci. Působil tu tehdy Jan Skácel, Jan Trefulka, Vladimír Vozák, Karel Tachovský a další.

Na konci 50. let se pamětník oženil. Jeho žena Alena byla kunsthistorička a odbornice na design. V roce 1961 se manželé rozhodli přestěhovat se do Prahy a v souvislosti s tím pamětník přešel do pražského ústředí Československého rozhlasu. Dodnes ale hodnotí „domácké“ zázemí brněnského rozhlasu, kde se naučil základy rozhlasové práce a pracoval pod vysokými nároky zkušených osobností, jako odborně vyspělejší, než co později poznal v Praze. Mezi jeho nejvýznamnější režie z období společenského uvolnění 60. let patří poetická hra Antonína Přidala Všechny moje hlasy a Čapkova Země mnoha jmen.

Rozhodl jsem se zůstat

V srpnu roku 1968 byl bezprostředním svědkem událostí kolem okupace rozhlasu a stávkového protiokupačního vysílání. Do vysílání z náhradních pracovišť v prvních dnech po příjezdu vojsk se sice osobně nezapojil, ale s kolegou Jaromírem Ptáčkem sbíral podpisy proti okupaci a v nuselském pracovišti pomáhal monitorovat vysílání podvratné vysílačky, která se hlásila jako Vltava.

Když po návratu vládní delegace z Moskvy vše skončilo všeobecným rozčarováním, běžel život dál ve starých kolejích. Petr Adler nikdy nebyl členem KSČ, přesto mohl v rozhlase zůstat, a to i po politických prověrkách. „Rozhodl jsem se zůstat, a to zejména z osobních důvodů, mezi nimiž hrál nemalou roli ohled na pracovní možnosti mé ženy,“ říká Petr Adler. Může tak dnes podat svědectví o životě v normalizovaném rozhlase.

Repertoár té doby se zúžil. Pamětník neunikl ani oslavnému medailonu k výročí Gustáva Husáka. Tvůrci dostávali do ruky cenzurované texty. „Ovšem horší než cenzura byla autocenzura,“ tvrdí pamětník. Režiséři v režijním oddělení také dostávali pokyny, kteří herci jsou momentálně „na indexu“ a není žádoucí je obsazovat. „Často jsme ani nevěděli proč, nebyl k tomu žádný zjevný důvod,“ komentuje například zákaz obsazovat Věru Galatíkovou. Nezbylo než poslechnout. „Ale i kdybych se tomu vzepřel, nahrávka by se nedostala do vysílání,“ vysvětluje.

Jako člověk, který poznal sílu antisemitismu v letech druhé světové války, byl samozřejmě velmi citlivý na tyto projevy i později. V běžném životě se s ním nepotkával. „V každé společnosti jsem pro jistotu vždy předeslal, že mám co do činění s Židy, a byl klid.“ Zato v rozhlase zaznamenal antisemitismus, který byl politicky motivovaný. „Ve vedení rozhlasu byl silný antisemitismus i v letech normalizace,“ tvrdí Petr Adler a uvádí příklad s natáčením hry Grünsteinova varianta v roce 1977. V oceňované hře východoněmeckého dramatika Wolfganga Kohlhaaseho je jednou z postav Žid. „Na ředitelském poslechu soudruh Vladimír Brunát prohlásil: ‚Tak tohle se bude vysílat jen přes moji mrtvolu. Co by tomu řekli arabští soudruzi?‘ Až po delší diskusi ředitel Hrabal prohlásil, že se to může odvysílat, a vysílalo se. Jen tím ilustruji tehdejší atmosféru v rozhlase.“

Listopad v Brně

Na konci osmdesátých let se atmosféra natolik uvolnila, že se v natáčecím plánu začali objevovat i kvalitní západní autoři jako například Douglas Adams (Stopařův průvodce po galaxii). V roce 1989 pamětník podepsal petici Několik vět, jeho jméno bylo čteno na Svobodné Evropě, ale nezpůsobilo to nic až na to, že byl povolán potvrdit svůj podpis k řediteli. Věc však zůstala bez následků.

Listopadové dny trávil pracovně v Brně. Točil tam právě jakousi méně významnou rozhlasovou hru s námětem holocaustu. Informace o dění na Národní třídě v Praze se do Brna dostávaly se zpožděním. „Rodiče už byli dávno mrtví, a bydlel jsem tedy po hotelích, ale i přestože jsem měl na pokoji televizor, v pátek, v sobotu ani v neděli tam žádná informace nepronikla. A najednou v pondělí ráno jsem při snídani otevřel Lidovou demokracii a tam jsem zjistil, co se děje. A volali mně z Prahy, abych co nejdřív přijel.“ Pamětník se rozhodl práci dokončit, a pak že se hned vrátí. Přesvědčil i kolegy v rozhlase, že dokončí rozdělanou práci a odpoledne půjdou na demonstraci na náměstí Svobody. „To náměstí bylo plné a pravilo se, že v sedm hodin večer bude ve velkém Mahenově divadle setkání veřejnosti, jaké bylo v pražských divadlech.“ V Brně ovšem nakonec k setkání nedošlo. „Vedení divadla budovu zamklo a nepustilo nás tam.“ Petr Adler se pak v úterý ráno vrátil do Prahy. „Pro mě ten nejšťastnější úsek veřejného života nastal v pondělí ráno a trval do Havlova návratu z Ameriky. To jsme všichni naprosto věřili, že to máme za sebou, a co se bude dít, jsme netušili. A ať je to dneska jakékoliv… ‚zkoušel jsem to oboje, nedá se to srovnat‘, jako v té židovské anekdotě.“

Pokud by ke společenským změnám nedošlo, odešel by Petr Adler pravděpodobně v březnu 1990 do penze. Takto ale šest let přesluhoval, do penze odešel až v roce 1996 a několik svých nejlepších pořadů natočil až v této době. S rozhlasem spolupracuje externě i dnes.