Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Občas mi tady v Čechách někdo řekl: Ty jsi Žid, běž do Palestiny.‘ Teď nám tady Arabové říkají: Běž do Čech
narozen roku 1928 v Praze v rabínské rodině
pochází z rodiny pošumavských rabínů z Dobré Vody u Hartmanic
v roce 1943 byla rodina transportována do Terezína
od roku 1944 do ledna 1945 byl v Osvětimi, rodiče tam zahynuli
poté vězněn v lágrech Gunskirchenu a Mauthausenu
po válce byl v péči Přemysla Pittera na Štiříně
v únoru 1946 odjel do Palestiny, starší bratr odešel již v roce 1939
byl rabínem na různých místech v Izraeli
zemřel 11. července 2020
Rabín Sinaj Adler na zámku Štiřín, kde byl v péči lidí shromážděných okolo Přemysla Pittera pomáhajících dětem postižených válkou a vězněných v koncentračních táborech během léta 1945 si napsal svoje zážitky z koncentračního tábora. Napsal je česky, jeho rodnou řečí. O pár měsíců později, po příjezdu do Palestiny češtinu prakticky nepoužíval, jeho jazykem je hebrejština, dnes se mu již v češtině velmi špatně hledají ta správná slova.
„Mé jméno je Sinaj Adler. Narodil jsem se 11. července 1928 v Praze. Můj otec se narodil v roce 1884 v Dobré Vodě na Šumavě. Moje matka se narodila v Německu. Otec mojí matky byl rabín v Karlsruhe. Můj dědeček, otec mého otce, žil na Šumavě, jeho rodina tam žila čtyři sta let. Můj otec byl rabínem, studoval také ve Švýcarsku historii a filosofii. (…) Můj otec se narodil v Dobré Vodě, učil se na Slovensku a pak v Německu a ve Švýcarsku.“
Rabín Sinaj Adler se narodil v rabínské rodině jako Wolfgang Adler. Otcem rabína Sinaje Adlera byl pošumavský rodák doktor Šimon Adler, po kterém je dnes v Dobré Vodě u Hartmanic pojmenováno místní muzeum židovské kultury. Studoval pak na ješivě v Topolčanech, rabínském semináře v Frankfurtu nad Mohanem a na univerzitách v Praze a v Basileji. Jeho otec byl rabínem v Praze a na Zbraslavi, věnoval se též práci v pražské Židovské obci, byl dlouholetým vedoucím archívu Židovské náboženské obce.
„Poznali se s mojí matkou v roce 1919. Můj bratr se narodil v roce 1920 v Praze. Měl jsem bratra, který se narodil v roce 1922 v Belgii. Já jsem se narodil v roce 1928 v Praze. Rodiče se vrátili do Prahy v roce 1927. V Praze jsem se učil ve škole. Když jsem byl v páté třídě Němci přišli do Prahy. Učil jsem se až do roku 1942, potom nám Němci zakázali se učit a zavřeli školy. V roce 1943 nás Němci poslali do ghetta do Terezína. Můj starší bratr v roce 1939 přijel do Palestiny. On byl sionista. Když mu bylo devatenáct roků tak přijel do Palestiny. Další bratr zemřel v roce 1937.“
Zemřelý bratr byl Joachym Adler, prostřední syn Šimona Adlera. Sinaj Adler pocházel ze zámožné rodiny, rodina žila v zimě v centru Prahy, přes jaro a léto na Zbraslavi, tehdy ještě městečku nedaleko Prahy. Přes zimu chodil do židovské školy v Praze, část roku chodil do české školy na Zbraslavi. Otec učil na gymnáziu
Do Terezína přijel s rodiči v roce 1943 (6. března 1943). Ze začátku pracoval v Terezínském zahradnictví, pak také v pekárně. „Tenkrát jsem měl patnáct roků. Do Terezína jsem přijel, když mi bylo čtrnáct (patnáct) roků, byl jsem tam patnáct měsíců. Když mi bylo šestnáct roků, tak jsem přijel do Osvětimi (18.5.1944 – podle dokumentu pražské židovské obce). V Osvětimi byla selekce, mému otci bylo šedesát, mé matce padesát čtyři. Oba je spálili. Já jsem pracoval. Byl jsem v Osvětimi až do ledna 1945. Fronta postupovala a s ní Rudá armáda, byla evakuace. Evakuovali nás do Rakouska. Byl jsem na cestě pět týdnů, po pěti týdnech jsem přijel do Mauthausenu, koncentračního tábora v Rakousku. (tazatel) Psal jste, že to bylo pro vás to nejhorší? Gunskirchen, to bylo na konci války.“
Sinaj Adler dnes těžko hledá slova, která by vhodně popsala okamžiky v Osvětimi. Můžeme naštěstí odcitovat pasáž z jeho poválečných písemných vzpomínek: „ Třicet dva a půl hodiny jsme seděli v uzavřeném dobytčím vagoně. Byla noc na 20. května, dvanáct hodin o půlnoci. V tom se otevřely dveře vagonu a byli jsme přímo oslněni světlem reflektorů, které venku svítily. Objevilo se několik mužů ve vězeňských pruhovaných šatech, mezi nimi pobíhali esesáci s holemi a volali: ‚Všichni z vagonů, zavazadla nechte uvnitř!‘ Popadl jsem ještě naše chlebníky a rychle jsem vystoupil. Tu však již pobíhali esesáci s holemi, kteří každému, který si ještě něco nesl, surovým způsobem odňali. A již bylo slyšeti: ‚Antreten zu fumf‘. Větu, kterou jsem tímto způsobem slyšel poprvé, kterou jsem však nyní měl slyšeti i několikráte denně.“
Osvětim Sinaj Adler se štěstím přežil a v Mauthausenu měl velké štěstí na jednoho vězněného českého komunistu Aloise Holuba. Díky jeho pomoci přežil. „Přijel jsem v únor 1945 z Osvětimi do Mauthausenu. (Alois Holub) byl tam již čtyři roky. Byl to komunista. Němci zavřeli komunisty do koncentračních táborů. On slyšel, že tam přijel jeden chlapec z Československa, že mluví česky. Když jsem tam přišel, tak jeden den přišel ke mně. Každý den mi pak přinášel trochu chleba, trochu jídla. Zatkli ho kvůli komunistické činnosti. Ačkoliv byl o několik let starší než já, stali jsme se přáteli. A přátelství se zachovalo až do dnešního dne. Jelikož byl v lágru již čtyři roky, bylo jeho postavení lepší než moje. Každý den mi přinášel chléb či polévku, za podmínek, které tam vládly mi tím opravdu zachránil život. Slíbil jsem, že nikdy nezapomenu, co pro mne učinil a opravdu jsem nezapomněl. Před několika lety obdržel od státu Izrael vyznamenání jako jeden ze Spravedlivých mezi národy.“
Po osvobození Gunskirchenu byl ještě nějakou dobu v táboře, protože byl velmi zesláblý. Pak se vydal do Prahy, dostal se do péče Přemysla Pittera, který pomáhal mladým navrátilcům z koncentračních táborů. „Po válce jsem přijel do Prahy v červenci 1945. Byl tam Přemysl Pitter, byli jsme ve Štiříně, tam byla ozdravovna. Byl jsem tam asi šest týdnů. Můj bratr byl v Palestině, já jsem také chtěl jet do Palestiny. Jeli jsme z Prahy do Anglie. Tam jsem byl šest měsíců a odtud jsem odjel do Palestiny. Bylo to v únoru 1946. Byl jsem již v kontaktu s bratrem, který mi zařídil cestu do Palestiny.“ Ve Štiříně, během léta 1945 napsal svoje zážitky z koncentračního tábora. Napsal je česky, jeho rodnou řečí. Již před nástupem do koncentračního tábora se učil biblickou hebrejštinu, i ve Štiříně si ověřil, že byť s potížemi, může hebrejštinou komunikovat s ostatními nábožensky založenými Židy. Neváhal a rozhodl se k odjezdu do Palestiny. Po příjezdu do Palestiny češtinu prakticky nepoužíval, dnes se mu již velmi špatně hledají slova.
Již v Čechách se Sinaj Adler stýkal s nábožensky založenou sionistickou mládeží. Po příjezdu do Palestiny se Sinaj Adler věnoval studiu na náboženské škole – ješivě. Rozhodl se pokračovat v tradici svých předků, učitelů a rabínů. Asi deset let učil v Izraeli na ješivě, pak se přestěhoval do města Ašdod, kde působil přes dvacet let jako rabín a později vrchní rabín. Poslední dvacet let žije na předměstí Jeruzaléma v městečku Mevaseret Zion.
Rabín Sinaj Adler byl po roce 1989 jen dvakrát v České republice. Poprvé v roce 1997, podruhé v roce 2004 (?). O něco častěji do rodné země jezdil jeho starší bratr Matityahu (Matyáš) Adler, který však asi před třemi lety zemřel. Jeho bratr Matityahu se v Izraeli úspěšně věnoval obchodu, diplomacii a politice. Byl dokonce starostou města Berševa a velvyslancem Izraele ve Švýcarsku, pracoval i v manažerské pozici na Univerzitě Bar-Ilan.
Na otázku, zda se setkal s antisemitismem, Sinaj Adler odpovídá následovně: „Občas mi tady někdo řekl, ty jsi Žid, běž do Palestiny. Teď nám tady Arabové říkají: Běž do Čech (Evropy).“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hynek Moravec)