Marie Adlerová (* 1931)

I po válce v nás skautský duch zanechal pocit, že musíme pomáhat

 

Marie Adlerová

 

o skautingu před válkou, po válce a o skautingu jako náplni života

 

Dětství a začátky skautování

Marie Adlerová, rozená Křesťanová, se narodila 4. listopadu 1931 ve Vrapicích u Kladna. Měla maminku, tatínka a o šest let starší sestru.

Sestra, protože byla starší, začala také skautovat dřív. Marie však chtěla ke skautům patřit taky. V roce 1937 jela poprvé na tábor její sestra. Marie se dočkala až v roce 1939, kdy se zúčastnila svého prvního skautského tábora, který se konal v Neratovicích.

„Prvně jsem byla na táboře v tom roce 39. Byli jsme v Neratovicích a moc dobře si to pamatuju, protože jsme měli tábor u řeky, u lesa, nebo spíš v lese, a i když jsem byla tak malá, tak na to docela ráda vzpomínám.“

Na první tábor má opravdu silné vzpomínky, dokonce si pamatuje i na dodnes živou skautskou večerku – Zapad den, slunka svit … Jejím největším zážitkem z tohoto tábora je ale hra na plíženou. Na tomto táboře jí také byly poprvé vštěpovány nejdůležitější skautské zásady – skautský zákon.

 

Skautování před válkou

Ještě v roce 1939, po vypuknutí války, mohla několik měsíců chodit do skauta. Přestože už s rodiči bydlela v Kladně, skautovala v Rapicích, kde měli skauti také klubovnu. Nejvíce si z této doby pamatuje spoustu zpívání a rukodělných činností. Také se začali připravovat na skautské závody, které už díky válce proběhnout nemohly.

Poslední akcí před zákazem skautingu byla pro Marii mikulášská zábava v prosinci roku 1939. Na besídce se zpívalo, hrály se různé hry, dokonce i divadlo.

 

Nový začátek po válce

Během války samozřejmě skautovat nemohla, hned v roce 1945 se ale Marie znovu naplno zapojuje do skautské činnosti. Ještě v roce 1945 se zapojila do pořadatelské činnosti při vzpomínkové slavnosti v Lidicích. Skauti zde vítali lidické ženy po návratu z koncentračního tábora a při samotné slavnosti vypomáhali s organizací.

„Hodně to na mě působilo v těch Lidicích. To bylo po té válce, když jsme viděli ty lidické ženy a uvědomili jsme si, jaké to pro ně musí být, když se tam vrátily z koncentračního tábora a našly tam jenom hrob svých manželů a synů. Spoustu dětí ještě mezinárodní Červený kříž hledal, protože oni jim je odebrali a poslali na vychování do Německa. Mezinárodní Červený kříž ty děti sháněl po světě. V té době ještě spoustu těch dětí neměli.“

Kromě toho jezdila Marie a ostatní skautky a skauti na různé brigády. Věděli, že jejich země a národ potřebuje po dlouhé a těžké válce pomoc, a skautský duch jim velel nezahálet.

Na obnovování skautské činnosti v Rapicích měl velkou zásluhu kaplan pater Stanislav Novák – pocházel z Vlašimi a jako dítě zřejmě skautoval. Po válce se tedy do skautování pusil znovu, alespoň pomocí. Sehnal rapickým skautům klubovnu a pomáhal jim v nových začátcích.

Na tábor se ovšem tak snadno jet nedalo, přídělový systém na potraviny by neumožňoval dostatečné zásobování dětí na táboře. Skauti, mezi nimi i Marie, jeli tedy alespoň znovu na brigády.

„Po válce už jsme zase víc sledovali dění ve světě. Už jsme se dozvěděli o tom skautském hnutí v celém světě, co bylo, jak bylo. To už jsme to prožívali docela jinak. To už jsme přece jenom měli víc rozumu, než když jsme tam byli jako děti. To jsme to opravdu brali jako zábavu, kdežto potom už jsme viděli, že je potřeba plnit i nějaké ty povinnosti, třeba když bylo potřeba někde pomoct, tak to se skauti snažili. Když bylo ve městě něco třeba, tak jsme se snažili pomáhat. Myslím si, že hodně v těch lidech působil právě ten skautský duch, že nekoukali jenom na tu zábavu, ale že jsou vůči těm ostatním lidem nebo vůči té republice povinnosti, aby to trošku k něčemu šlo.“

Konečně se také mohli zúčastnit Svojsíkova závodu, na který se před válkou už nedostalo. Chodili také na výpravy, nejčastěji do Hájku, kde byli františkáni – ti se o ně vždy postarali, dokonce jim i pomáhali s programem. Snažili se také jezdit hodně po památkách, zajímala je také historie skautingu.

Někdy v letech 1945 – 1948 složila Marie Adlerová svůj skautský slib. Nebylo to na táboře, ale někde před klubovnou. Přesto to byl pro Marii životní krok a dodnes se snaží dodržovat to, co slavnostně slíbila.

 

 

Marie v letech 1948–1950

Po roce 1948 bylo skautování stále obtížnější. Rapickým skautům byla zabavena klubovna. Začali mít také problémy ve škole – nechtěli se účastnit májového průvodu, za to jim bylo vyhrožováno, že vůbec nemusí dostudovat. Spousta Mariiných známých a spolužáků emigrovala.

Marii samotnou pak lákali do Svazu mládeže, což odmítla.

„To byla samá politika. To, co jsem takhle zase ve škole, třeba tam zástupci svazu mládeže rozhodovali o tom, co budeme po maturitě dělat. Já jsem původně začala studovat učitelskej ústav, kterej potom zavřeli a převedli nás na gymnázium. Čili někteří mí spolužáci šli potom po maturitě učit. Mě zástupci svazu mládeže řekli, že moje smýšlení není natolik poplatné režimu, abych mohla jít učit děti.“

 

Život bez skautování

Na vysokou školu tedy Marie mohla zapomenout. Šla tedy pracovat do kanceláře. V té době jí také zemřela maminka. Tatínek se brzy znovu oženil, ale s novou matkou Marie a její sestra nevycházely příliš dobře. Sestra se tedy odstěhovala do Kralovic na Plzeňsko, Marie šla zanedlouho bydlet za ní.

 

Dobrý skutek jako poselství dnešním skautům

Marie Adlerová zůstala věrná skautským zásadám po celý život. Obzvlášť se snažila o konání dobrých skutků.

„Sport v Sokole byl dobrej, ale myslím, že skauting má daleko hlubší, a pro člověka celkově lepší myšlenky. Já pozoruju děvčata, jak to vedete, a moc to všem přeju, že to takhle vedete a že se to takhle dá. A přála bych si, aby hodně těch dětí našlo cestu ke skautingu. Dalo by jim to taky hodně, jako to dalo mě. Chtěla, aby se snažili vždycky, celej život, dodržovat ty svoje zásady. Že se jim to určitě vyplatí. Už pro ten svůj pocit, že budou vědět, že mají nějaký cíl, za kterým můžou jít. Ať se snaží to všechno brát tak, jak to je, a určitě se jim to všechno v životě vrátí.“

 

 

Autor nahrávky: Běla Marie Samková

Editor: Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz