Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Urban Albert (* 1929)

• narozen 11. května 1929 v Gemelčičce (rumunsky Făgetu) v Rumunsku

• Slovák z Rumunska

• bratr Ignác za války v maďarské armádě

• bratr Ignác v zajateckém táboře v SSSR

• pamětník prošel výcvikem v maďarské předvojenské organizaci Levente

• v roce 1947 reemigroval do Československa

• zaměstnanec Státního statku Staré Město

• rodina žila na Staroměstsku

• pamětník dnes žije ve Starém Městě

Skoro všichni znají českou obec Svatá Helena ležící v rumunském Banátu. Žije v ní přitom jen o něco více než pět set obyvatel. Málokdo ale ví o Slovácích žijících v Bihorsko-salajské oblasti nebo v okolí města Nădlac v Aradsko-banátské oblasti v Rumunsku. V těchto dvou lokalitách se nacházejí desítky slovenských vesnic, v nichž žije přibližně 17 tisíc Slováků. V roce 1930 tyto dvě lokality označovalo za svůj domov kolem 40 tisíc Slováků, ale po druhé světové válce jich 21 tisíc reemigrovalo do Československa. Mnohé z těchto rodin skončily na Šumpersku a Jesenicku. Jedním z nejstarších pamětníků je Urban Albert ze Starého Města.

Jak se tam dostali?

Urban Albert se narodil 11. května 1929 v Gemelčičce (rumunsky Făgetu) v Bihorsko-salajské oblasti v severozápadním Rumunsku. Obec rozprostřená v kopcích pohoří Plopiš (Munţii Plopişului) s průměrnou nadmořskou výškou přes 600 metrů byla a je svou rozlohou 42 km² největší slovenskou obcí v oblasti. Na katastrálním území, větším, než má dnes například město Havířov, tehdy žilo podle různých zdrojů kolem tří a půl tisíce slovensky hovořících obyvatel. Albertovi bydleli v místní části Varatik. Do centrální části obce nazývané Košatina, kde se nacházela fara, kostel sv. Štefana a škola, to měli po pěšině asi čtyři kilometry.

Jak se do této oblasti dostali jeho předci, Urban Albert neví, ale nejspíš podobně jako ostatní Slováci. Do Bihorsko-salajské oblasti přišli první slovenští osadníci na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska v habsburské monarchii. Na těžbu dřeva a příslib půdy je tam tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuce a Gemere v druhé vlně kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho. A právě tehdy došlo k založení Gemelčičky. Je tedy možné, že předci Urbana Alberta žili v Rumunsku již od počátku 19. století.

V Gemelčičce

Matce pamětníka Regálii v bojích první světové války zemřel manžel, a tak se znovu vdala, za Karla Alberta. Z prvního manželství měla jednu dceru a s Karlem Albertem pak ještě šest dětí. Pamětník byl čtvrtý v pořadí. Rodiče postavili z hlíny a slámy dům s jednou místností, k němuž náleželo asi osm hektarů zemědělské půdy. Většina polí ležela na okolních strmých kopcích a jejich obdělávání bylo velmi náročné. Urban Albert vzpomíná, že tak jako ostatní rodiny v Gemelčičce žili i oni velmi skromně. „V létě se spávalo většinou ve stáji na seně. V zimě jsme se museli vejít do jedné místnosti. Rodiče měli manželskou postel a pod ní malinkou postýlku, kde jsme spaly jako malé děti. Pak jsme měly ještě jednu postel, kde spaly ostatní děti. Spávaly jsme dvě tři děti na jedné posteli.“

Jednotlivé domy stály od sebe hodně daleko, přesto k sobě lidé měli velmi blízko. O žních si navzájem pomáhali a v zimních měsících se pravidelně scházeli v chalupách. „Páraly se péra nebo se čechrala vlna. Hospodářka si pozvala deset holek, aby jí pomohly. Když tam byly holky, tak přišli i kluci. Nasmáli jsme se a hráli jsme nějaké hry,“ vypráví pamětník a dodává, že Slováci měli sice dobré vztahy s Rumuny, ale nijak zvlášť se s nimi nestýkali. Životní partnery si prý vybírali výlučně ve slovenské komunitě.

Do školy chodil Urban Albert v Gemelčičce a vlastně ani neví, v kolika letech do ní nastupoval. „Tam se nechodilo do školy jako tady. Když si išel, išel, když si nešel, tak nešel. V létě tě nepustili. Jsem musel jít pást a v zimě bylo všude plno sněhu. Nechodilo se tam od šesti roků jako tady. My jsme měli třeba deset dvanáct roků,“ vypráví pamětník a dodává, že ve škole strávil tak tři roky. Je proto vlastně úspěch, že se naučil číst a psát. „Byl to těžký život, ale hrozně krásný,“ dodává pamětník. Děti vyučoval Štefan Kopic, který do Gemelčičky přišel z Bratislavy.

Až do roku 1940 měli Albertovi rumunské občanství. V srpnu téhož roku proběhla druhá vídeňská arbitráž, při níž Německo a Itálie donutily Rumunsko vydat polovinu Sedmihradska Maďarsku. Paradoxně oba tyto státy patřily mezi spojence nacistického Německa. Gemelčička a celá oblast tak rázem spadala pod horthyovské Maďarsko. Urban Albert vzpomíná, že mnoho místních mužů muselo za války narukovat do maďarské armády a několik z nich se již z bojů na frontách nevrátilo. Narukovat musel i nejstarší bratr Ignác. Neskončil sice na frontě, protože ho jako provianťáka zařadili do maďarského města Pécs, ale tam ho v roce 1945 zajali sovětští vojáci. Nějakou dobu poté strávil v zajateckém táboře v Sovětském svazu. Urbanu Albertovi dodnes zůstal v paměti jeho návrat domů. „Už se trochu rozednívalo a my jsme měli takového malého pejska a ten štěkal a štěkal a já jsem vyšel ven, byla ještě tma, a říkám: ,Tam někdo ide k nám.‘ Ideme se podívat a Ignác! Měl takovej ruskej kabát. Jak přišel, tak jsme mu to honem venku vysvlékali. Bylo to plný vší. Mamička ho hned oblékla. Vela jich tak přišlo. Čo si pamatuju, tak z druhej svetovej války se jich jenom v okolí nás nevrátilo asi pět nebo šest. Náš súsed se nevrátil, pak od tatínkovy sestry kluk a ještě další súsed a dvaja bratři Morongovi. Ti, kteří narukovali před bratrem, tak se skoro ani jeden nevrátil.“

I pamětníka ve čtrnácti letech povolali do maďarské předvojenské organizace Levente, která sloužila pro přípravu chlapců do maďarské armády. Urban Albert vzpomíná, že výcvik probíhal jednou týdně na louce nedaleko kostela v Gemelčičce. Naštěstí válka skončila dřív, než ho povolali na frontu.

Nedaleko Albertových stál obchod ve vlastnictví Žida Duduše. Konečné řešení židovské otázky maďarská vláda odmítala, ale v březnu 1944 zemi obsadila německá armáda a do čela země dosadili pronacisticky smýšlejícího Döme Sztójayma. Krátce nato začali soustřeďovat maďarské Židy do ghett a následně je transportovali do plynových komor v Osvětimi. Pro manžele Dudušovy, jejich syna Štefana a dceru Hedviku přijeli také. „V noci je sebrali a museli někoho sehnat, aby hlídal statek a krmil dobytek. Byl mezi nimi i bratr Rudolf. Zůstali tam přes noc,“ vypráví pamětník a dodává, že hospodářství pak zabral syn místního rychtáře.

Rozhodli se odejít

Urban Albert pracoval po škole doma na hospodářství a jen občas v době žní si jezdil přivydělávat na slovenská hospodářství v nížinách v okolí Nădlacu. V červenci 1946 v Bukurešti podepsali zástupci Československa a Rumunska protokol o reemigraci Slováků do Československa. „Ještě nám tady z letadla vypouštěli letáky,“ dodává pamětník. Pro Slováky určili lokality v Českomoravském pohraničí vylidněném po odsunu Němců. Od února 1947 do prosince 1949 z Rumunska reemigrovalo 21 tisíc Slováků, ale také Čechů, z toho 14 tisíc z Bihorsko-salajské oblasti a 1836 Slováků přímo z Gemelčičky. Jednalo se o dvě třetiny obyvatel této horské obce.

Albertovi odjeli ve třech etapách, Urban Albert se sestrou Hanou a Antonií v srpnu 1947. Na nádraží v Šumperku je na práci získal představitel pastvinářského družstva v Hynčicích pod Sušinou. Tato bývalá německá obec stojí na východním svahu Kralického Sněžníku nedaleko Starého Města. Urban Albert vzpomíná, že tam krátce pracovali i s Bulhary, kteří do Československa přijeli se svými rodinami za prací. Až v dubnu 1949 přicestovali rodiče s nejmladší dcerou Marií. Ten samý rok se Urban Albert oženil s Antonií Stanikovou, jejíž rodina reemigrovala ze stejné oblasti jako on. V roce 1950 se celá rodina odstěhovala do vedlejších Chrastic. Všichni pak pracovali na státním statku Staré Město.

Slováci z Rumunska neztratili svou víru v Boha ani v komunistickém Československu. Na rozdíl od jiných obcí tak kostel ve Starém Městě nezel prázdnotou. Urban Albert vypráví, že to sice jeho rodině občas přinášelo potíže, ale nikdy nešlo o nic vážného.

V Gemelčičce zůstalo několik pamětníkových příbuzných. Urban Albert je dvakrát navštívil, a to v roce 1966 a 2012. Dnes v této obci stále žije kolem osmi set slovensky hovořících obyvatel, způsob jejich života se dosud příliš nezměnil a zachovali si svou víru v Boha, rodnou řeč a tradice. Do Gemelčičky ještě dnes nevede asfaltová cesta a místní lidé stále žijí ve svých chalupách, roztroušených po okolních kopcích a údolích. Největší změnu přineslo zavedení elektřiny v letech 1989 až 1996. Chybí tam však střední generace, protože mladí před tvrdou realitou místního života odcházejí do zahraničí.

A toto je poselství Urbana Alberta, rodáka z Gemelčičky, pro budoucí generace. „Myslím si, že lidé jsou až moc bohatí a jeden druhému závidí. A to není dobré, taková společnost. Myslím, že by se lidé měli mít tak trochu rádi a navzájem se navštěvovat.“

ŠUBA, J., Slováci v Bihoru. Magisterská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2010.

DANIEL, J., Slovenská menšina v Rumunsku. Diplomová práce. Olomouc: Palackého univerzita, 2009.

http://www.slovacivrumunsku.sk/01.php