Rudolf Albrecht

„V Brně jsem byl potom u soudu a to bylo zrovna v době, kdy byli političtí vězni posíláni do Jáchymova nebo do Příbrami. A mně to hrozilo taky. A měl jsem kamaráda, už byl tenkrát profesorem, prostě taky volejbalista, a podařilo se mně nějak mu poslat moták, že budu vyšetřovanej tehdy a tehdy. Měl jsem tu smůlu, že mě vedl nejhorší bachař, jakýho jsem si mohl vymyslet.“ (Růžena Albrechtová: „U té svaté Anny.“) „Já nevím, jak oni mu říkali, on měl takovou přezdívku. A teď on mě přivedl do té čekárny, tam bylo deset doktorů, jeden mi dával řekněme cigarety a všecko možné, a teď on z toho byl úplně paf. Nevěděl, co má dělat. Tak to nesl sám, v ruksaku, a když jsme přišli k té cele, tak to otevřel a vyházel to tam. A ten doktor, s kterým jsem byl zavřenej na té cele, to byl protektorátní vězeň, ale oni měli větší právo než my...“ (Růžena Albrechtová: „No, žes měl hroznýho dozorce. Že se vůbec divil, že ti to vůbec nese.“) „Dušan, to byl ten doktor: ‚Prosím tě, kdo tě vede,‘ když viděl tam tu hromadu. On byl po těch cigaretách jako hyena. Tak jsem mu řekl to jméno. A on: ‚Nevykládej, to není možný.‘ Já povídám: ‚Je to možný. Stalo se to.‘ To byly takový příhody.“

„Já jsem byl zaměstnanej v nemocenskej pojišťovně, byl jsem teda vážená osoba a měl jsem jakousi moc.“ (Růžena Albrechtová: „Známosti, jo.“) „No prostě jsem to uměl...“ (Růžena Albrechtová: „Oni za ním vždycky chodili na vyšetření...“) „A ten kluk byl nasazenej v Ostravě, jak byly takový ty pracovní tábory nebo co to bylo.“ (Růžena Albrechtová: „Totaleinsatz.“) „On přišel na dovolenou, náhodou byl z Lelekovic, nevrátil se v tu stanovenou dobu a hrozil mu koncentrák. A já jsem tenkrát... On přišel, plakal, prosil, já povídám: ‚No, Milane, nevím, co s tím bude.‘ Ten ředitel byl Němec, já jsem mu to po lopatě řekl, že je študent, že se nevrátil, no taktika velmi dobrá.“ (Růžena Albrechtová: „Doktorovi jsi to řekl.“) „To byl ředitel, Němec.“ (Sběrač: „Váš nadřízenej to byl, no.“) „Velikej pán. Já jsem potřeboval velikýho pána. Řekl jsem mu to po lopatě, mluvilo se německy samozřejmě, a on mi řekl: ‚To bych neudělal ani vlastnímu bratrovi.‘ A já jsem takticky odcházel a řekl jsem tenkrát: ‚Tak děkuju, pane řediteli.‘ Chytl jsem za kliku, on mě zavolal zpátky, podepsal, že je potřeba, aby byl v nemocnici. To byl kamarád, ten internista, on ho přijal a přežil to.“

„Ke druhé mobilizaci jsem nastoupil... To jsem byl nemocnej, a poněvadž jsem znal svoje mobilizační zařazení a měl jsem po operaci kýly, nebo já nevím, co to bylo, tak jsem se honem prohlásil za zdravého a šel jsem do Poličné, mám dojem. To byl tankový oddíl.“

„Jo, počkej, moment. Já jsem sloužil i za Němců. My jsme museli odevzdat zbraň a byl jsem ve vojenském pracovním táboře v Otrokovicích, dělali jsme ten Baťův kanál.“