Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Vladislav Albrecht (* 1923  †︎ 2018)

• narodil se 25. dubna 1923 v české obci Boratín na Volyni

• v březnu 1944 se v Rovně připojil k jednotce brigádních pozorovatelů

• účastnil se mj. bojů v prostoru Torčína, prošel Slovensko, konce války se dočkal už na území Československa

• rozhodl se zůstat v Československu, po kratší službě v Postoloprtech a v Děkově na Žatecku byl propuštěn z armády, oženil se, založil rodinu, usadil se v Horních Řepčicích

• pracoval v JZD, do KSČ nikdy nevstoupil

Speciální brigádní pozorovatel 1. Čs. armádního sboru na východě

Vladislav Albrecht se narodil 25. dubna 1923 v českém Boratíně na Volyni, ve vsi, která zásobila naše východní jednotky mnoha odvážnými bojovníky.

Vladislav byl nejstarší ze čtyř synů Josefa a Boženy Albrechtových. Na východní frontě bojoval i Vladislavův o rok mladší bratr Jaroslav, který bohužel padl.

Před vstupem do armády, než ho začaly ohrožovat německé kulky a střepiny, zažil Vladislav nejdramatičtější příhody vždy v souvislosti s vodou. Nejdříve se v šestnácti letech málem utopil v řece Styr, když se nechal bratrancem přemluvit ke koupání, ačkoli neuměl plavat.

„Povídá mi: ‚Skoč tam, začni mávat rukama a nohama a budeš plavat.’ Poslechl jsem ho, skočil tam, ale šel jsem ke dnu. Když viděl, že se topím, tak vyběhl na břeh a utekl.“

Vladislavův křik o pomoc naštěstí slyšeli Ukrajinci, kteří poblíž sekali louku. Ti Vladislava vytáhli a poskytli mu první pomoc.

„Bratranec se mi pak vyhýbal, protože se bál, že bych ho zťukal.“

V osmnácti letech zase spadl oblečený do mrazivé vody, když pomáhal v zimě ledařům zásobovat přírodním ledem místní mlékárnu. 

„Viděl jsem takový velký kus ledu, tak jsem pro něj šel a spadl do vody. Ostatní svačili na břehu a nikdo se zrovna nekoukal. Chtěl jsem se vyškrábat sám. Teprve, když jsem viděl, že mě to táhne pod vodu a že na to nestačím, začal jsem křičet.“

Naštěstí nebylo do vsi dále než kilometr a nepříjemná nehoda se neskončila ani nachlazením.

„Odpoledne už jsem zase vozil dál.“

V té době již polskou Volyň druhým rokem okupoval sousední Sovětský svaz. Pan Albrecht si dodnes pamatuje na první dojem, který na něho udělali sovětští vojáci.

„Ti byli ubozí. Postroje na koně měli z hadrů a provázků.  Na hlavách špičaté čepice, oni tomu říkali „buďonky“. Jeden přišel do krámu, ukázal na mucholapky a povídá: ‚Davaj menjá éto! Što éto?’ Prodavač říká: ‚Mucholapky.’ Ale oni nerozuměli. ‚Davaj sto štuk (sto kusů).’ Přišel ven, rozbalil to, líznul, ještě jednou líznul, nebylo to dobrý, tak to všechno zahodil. Jindy přišel Rus do krámu, koupil si stříbřenku a natřel si tím holinky a sedlo.“

Sovětští bolševici také uplatňovali zvláštní kritéria při kastování místních obyvatel.

„Přišel Rus k Ukrajinci, ten měl jenom tři hektary a on mu povídá: ‚Što ty kulak?’ ‚Já nejsem kulak.’ ‚U těbjá serebrenaja kríša (máš stříbrnou střechu), ty kulak.’ On mu to nevymluvil, že je to normální plech.“

Sověti nutili místní zemědělce k povinným dodávkám a za obilí jim platili směšné částky. Jejich styl výkupu se tak prakticky rovnal krádeži. Navíc ve styku s úřady vládla korupce. Není divu, že když v létě 1941 došlo k německé invazi, mnozí Češi pocítili úlevu a některé rodiny to dokonce zachránilo před plánovanou deportací na Sibiř.

Ve zcela jiné situaci se ocitli místní Židé. Pro ty znamenala německá okupace konec jejich početné komunity  a fyzickou likvidaci naprosté většiny z nich. Hromadné popravy se konaly i nedaleko Boratína, poblíž vesnice Hnidava.

„Češi z Hnidavy nám pak vyprávěli, že když bylo po popravách všechno zaházené, krev ještě tekla z té díry ven.“

V zimě 1943 se zase vrátili Sověti. Vladislav Albrecht měl však z osvobození smíšené pocity, neboť mu hned první rudoarmějci, které viděl, zabavili dva pěkné koně.

Vzhledem k tomu, že již tehdy zamýšlel opustit Sověty okupovanou Volyň a přesídlit do Čech, rozhodl se, že také sám se zbraní v ruce přispěje k osvobození své budoucí vlasti.

Během odvodu v Rovně byl vybrán k jednotce brigádních pozorovatelů, aniž by mu udělali testy zraku.

Krátký výcvik podstoupil v okolí Lucka a zanedlouho už byl nasazen při bojích v prostoru Torčína.

V září 1944 dostal během bojů před Duklou za úkol donést důležitou depeši na ruský štáb. Tam ho zdrželi až do večera, a tak musel jít za svou jednotkou do Kobylan až za tmy.

V nezáviděníhodné situaci dal před krajně nebezpečným nočním přesunem přednost přenocování v lese.

„Začalo se rozednívat a já slyšel kroky. Myslel jsem, že to jsou naši kluci, a už jsem se chtěl ozvat, ale najednou slyším, že mluví německy. Koukám a vidím obrysy dvou postav, které jdou přímo na keř, kde jsem byl. Tak jsem si připravil samopal, že budu střílet. Oni ale můj keř minuli. Jak mě přešli, tak jsem vyskočil a povídám: ‚Hände hoch!’ Nejdříve nechtěli, tak jsem natáhl samopal a oni pustili pušky na zem. Byli to starší zarostlí chlapi.“

V Kobylanech na pozorovatelně byl raněn nepřátelskou střelou do lýtka.

„Němci udělali útok a začali střílet. Ani nevím jestli mě trefila kulka nebo střepina. Jako když mě praští klackem. Nejdříve to ani nebolelo, ale najednou jsem cítil v botě mokro. Pak už to začalo bolet.“

Anestézie v ruské polní nemocnici pro něho byla nezapomenutelným zážitkem. 

„Než jsem šel na operaci, přišel ke mě saniťák a přinesl líh a skleničku vody. Nalil mi asi 2 decilitry lihu a povídá: ‚Vypij to.’ Tak jsem to vypil hladovej a v tu ránu jsem byl ožralej.“

Za pouhých 14 dnů, se stále ještě hnisající nohou, již stihl přechod našich jednotek na československé území. 

Toho dne se stal svědkem tragického konce generála Sázavského, který se svým džípem vjel do zaminovaného prostoru a zahynul při explozi protitankové nálože.

„Auto vylétlo do výšky. Tomu, co seděl vedle řidiče, to utrhlo nohu. Jmenoval se Alois Štěpánek.“ 

Během svého bojového nasazení měl častou příležitost setkat se s generálem Ludvíkem Svobodou, kterého si pamatuje jako odvážného velitele.

Za Stropkovem u Benadikové, když naši vojáci obléhali Liptovský hrádek, se podařilo Vladislavu Albrechtovi s kamarádem zajmout dalšího Němce, který zřejmě omylem došel až k českým pozicím.

„Byl to desátník, měl pásku přes oko a ještě mu teklo zpod toho obvazu. Slovák Pazurík se ho ptal, proč se vrací, když není vyléčený. Hitler prý potřebuje každého vojáka. On mu na to řekl: ‚Stejně máte válku prohranou.’ Němec povídá: ‚Máme raketu V1 a ještě vyrobíme V2 a poženeme vás až za Moskvu.’ „

Konec války má Vladislav Albrecht ve vzpomínkách spojen spíše než s oslavami s tragickou nehodou, která se stala jednomu ruskému vojákovi.

„Řekl ‚kaňéc vajny’, ťukl samopalem do země a dostal dávku do obličeje. Sám sebe zastřelil. Hned se skulil a Rusáci se seběhli kolem něj.“

Už po válce, cestou na Prahu, dostal také první osobní „vyznamenání“ od generála Svobody.

„Předjížděl jsem pěšáky a dělostřelce a na křižovatce, kdo tam nestojí, Generál Svoboda! Zastavil nás a povídá: ‚Kam jedete?!’  ‚No dopředu, na Prahu...’ ‚To se nemůžete zařadit?!’ A dvakrát mě přetáhl holí. Chlapi se mi pak smáli, že jsem dostal vyznamenání.“ 

Po kratší službě v Postoloprtech a na Žatecku v Děkově byl v září 1945 demobilizován.

Po svém propuštění z armády se nejdříve usadil v Sedlci u Litoměřic, ale později se přestěhoval do Horních Řepčic, kde žije dodnes.

6.července 1947 se oženil s Vlastou Hrubešovou z Uhříněvsi u Prahy se kterou má pět dětí.

Po vstupu do družstva dostával na začátku padesátých let plat 150 korun měsíčně. V té době měl už tři děti. Ještěže si se ženou nechali alespoň krávu.

Není divu, že brzo z družstva zase vycouvali.

Místo původních pozemků však dostali zpátky ta nejhorší pole. Přesto se jim dařilo plnit velmi vysoké dodávky.

Albrechtovi museli odevzdávat 75 metráků a celé družstvo přitom produkovalo jen 150 metráků.

Nakonec je bolševici dotlačili k opětovnému vstupu do družstva.

Tam Vladislav Albrecht pracoval nejdříve u koní a později 13 let jako skupinář v Soběnicích. Protože opakovaně odmítal vstup do KSČ, nemohl už po sloučení družstva s Liběšickým JZD nadále vykonávat svou funkci a pracoval od té doby jako řidič zemědělských strojů.