ThDr. Pavel Aleš (Axman)

„Otec už byl v té době na ministerstvu národní obrany (MNO), protože po válce se zde otevíralo oddělení duchovenské služby na MNO pro pravoslavnou církev. Možná se Vám to bude zdát jako politický akt. Ale když jsem se otce ptal, jakou tam má práci, tak říkal, že má práce hodně. Bylo nutné především evidovat válečné hroby pravoslavných Rusů a Rumunů, kteří byli většinou v církvi. U Rusů byla situace poněkud složitější, protože tam byl již stalinský ateismus. Ale vím, že s rumunskými hroby, které evidoval, měl hodně práce až do padesátého roku. Potom MNO oddělení duchovenské služby rušilo a otci nabídli, aby zůstal v armádě. Ovšem nabídli mu místo politruka či jakéhosi ideového pracovníka, ale on to odmítl, což jsme byli se sestrou rádi. Za to musel z Prahy pryč a musel jít sloužit na venkov, konkrétně do Tábora.“

„Vzpomínám si, když se otec vrátil z totálního nasazení v Německu, tak byl nemocen. Léčil se delší dobu s ledvinovými obtížemi. Přesto začal u nás doma v Řimicích, přes přísný zákaz gestapa, tajně konat bohoslužby. V neděli se u nás scházeli na pobožnosti – nebylo bohoslužebné nádobí ani roucha – nejvěrnější lidé z řimické obce.“

„Jako děti jsme se doma táty ptali, jak se k němu chovali gestapáci, když tady v září po popravě vladyky Gorazda začali zatýkat kněží. Tady tehdy likvidovali celé ústředí. On nám tenkrát vyprávěl, jak ho několikrát vezli do chrámu, do kostela sv. Ludmily. Tam musel veškerý inventář, všechno bohoslužebné nádobí ukázat a odevzdat. Ale zaujalo mě, jak nám otec říkal, že když se ti gestapáci v kloboucích hrnuli do oltáře, tak on jim energicky řekl: ‚Pánové, klobouky dolů!‘ Možná si neuvědomoval, že kdyby to byli nějací rasi, tak že by ho to možná postihlo. Ale oni kupodivu poslechli.“