Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Můžeme se poučit a být opatrnější v odsuzování jiných a poctivější ve zpytování vlastního společenství
narodila se 8. března 1952 v Praze
otec Tomáš Kosta prošel nacistickými koncentračními tábory Terezín, Osvětim, Meuselwitz
otec přežil pochody smrti do Terezína, odkud se mu podařilo utéct
dědeček byl německy píšící básník a překladatel Oskar Kosta (Kohn)
oba prarodiče byli členy komunistické strany
oba prarodiče byli v 50. letech vězněni
otec Tomáš Kosta se v 60. letech stal ředitelem nakladatelství Svoboda
bezprostředně po srpnové okupaci roku 1968 rodina emigrovala
žili ve Švýcarsku a od roku 1970 v Německu
pamětnice vystudovala obchodní školu
pracovala ve společnosti Lufthansa
v době natáčení rozhovoru žila ve Frankfurtu nad Mohanem
Pavla Alter, rozená Kostová, se narodila 8. března 1952 v Praze. Své jméno dostala po své babičce, která byla v té době vězněna v komunistickém kriminále. Matka pamětnice Danica (*1925) pocházela z velice muzikální rodiny. Se svými sestrami navštěvovala často i čtyřikrát do týdne koncerty klasické hudby. Aby byl pro ně požitek z poslechu ještě emotivnější, současně si pročítaly partitury onoho klavírního výtahu. To i vysvětluje, proč Danica vystudovala hudební vědu a v pozdějších letech pracovala v Československém rozhlase.
Otec pamětnice Tomáš Kosta (*1925) pocházel ze zcela odlišného prostředí prolínajících a měnících se národnostních, náboženských a světonázorových identit, k němuž patřilo například střídání němčiny a německé kultury s češtinou a českou kulturou. Vyrůstal v bohaté sekulární židovské rodině pedagoga, překladatele a básníka Oskara Chaima Kosty (*1888), kterého jeho studenti ve svých vzpomínkách popisovali jako báječného a angažovaného profesora. Rodina však znala i jeho stinnou stránku, jelikož Oskar trpěl maniodepresivní psychózou. Musely to být pro jeho manželku Pavlu opravdu krušné chvíle a právě tato porucha měla zjevně na svědomí i ztroskotání jejich manželství roku 1936. Tehdy bylo jejich staršímu synovi Jiřímu čtrnáct a Tomášovi jedenáct let.
Oskarův odchod od rodiny zanechal citelné stopy ve vztahu s jeho synem Tomášem, když před německou okupací emigroval do Velké Británie. Oba jeho synové ani bývalá manželka Pavla už takové štěstí neměli. Odcestovat včas na Západ se jim už nepodařilo a následně byli transportováni do nacistických koncentračních táborů. Osud své bývalé rodiny Oskar emotivně prožíval na dálku, a v důsledku stále častějších depresí se dokonce pokusil o sebevraždu.
Jako první z jeho synů byl do terezínského ghetta transportován Jiří Kosta a roku 1942 i jeho bratr Tomáš s maminkou Pavlou. Tomáš hned po příchodu do tábora začal vařit v dětské kuchyni a přístup k potravinám znamenal pro něho i jeho blízké jistou záchranu. Maminka Pavla pracovala na štěpení slídy a ze svědectví ostatních vězňů se rovněž dochovaly vzpomínky na její odvahu a podporu, kterou kolem sebe snaživě šířila. Možná i právě kvůli své nezlomné víře se dožila osvobození Terezína. Její synové prošli několika dalšími tábory: Tomáš byl v září 1944 transportován do Osvětimi a poté v listopadu přeřazen na práci do Meuselwitzu, pobočky tábora Buchenwald. „Pamatuji si, jak mi babička vyprávěla, že když měl být Tomáš zařazen do transportu, proklečela celou noc před kanceláří, aby Tomáše dali do jiného transportu, a oni ho do jiného transportu skutečně zařadili. Táta skončil v jednom dobytčáku, které stály v Terezíně na kolejích. Po otevření vagonu se vyvalili někteří mrtví a někteří živí. Jedním z těch, kteří přežili, byl i můj táta. Jeho máma ho nepoznala. Bylo mu dvacet let a vážil sotva 42 kilogramů. Prodělal skvrnitý tyfus, čímž se dostal do nemocnice v Terezíně, odkud naštěstí utekl. Bylo mu jasné, že pokud v nemocnici zůstane, tak zemře. Podařilo se mu utéct na nádraží a vysoukal se na střechu vlaku, kterým odjel do Prahy,“ připomíná děsivé momenty svého otce Pavla Alter.
Životní příběh Tomáše Kosty zpracoval novinář Vladimír Mlynář v knize Kosta: Rozhovor přes dvě generace, která vyšla v roce 2008 u nakladatelství Respekt Publishing a.s.
„Táta se v roce 1945 vrátil, uzdravil se, nechal si narůst vlasy a šel za Danicou, se kterou se znal už od svých čtrnácti let,“ hovoří o vztahu svých rodičů dcera Pavla Alter. Oba její rodiče vstoupili ještě v tom samém roce do komunistické strany, byli přesvědčeni o komunistické ideologii jako o pokroku a záštitě proti fašismu a antisemitismu. A navíc do strany tehdy vstupovala i většina jejich přátel. Tomáš Kosta se během krátké chvíle vypracoval k pozici na ministerstvu sociálních věcí.
Práce na ministerstvu se vzdal v roce 1950. Poté se začal živit jako bagrista a později jako kuchař vařil až do roku 1954 v Mariánských Lázních. Profesní pád do dělnické třídy totiž zapříčinilo zatčení jeho otce Oskara Kosty. Ten byl členem komunistické strany už za první republiky a levicovým příznivcem zůstával i během své emigrace na britských ostrovech, kde pracoval v exilu pro československou vládu. A mimo jiné se zde i podruhé oženil. Za ženu si vzal berlínskou Židovku Leu Gundermann, se kterou se po válce roku 1945 vrátil do Prahy a pokračoval ve své práci na ministerstvu. „Strýc Jiří o babičce a Oskarovi říkal, že to byli romantičtí komunisté, přesto ale vášniví,“ dodává Pavla Alter.
Při pobytu politika Noela Fielda v Československu na přelomu let 1948/1949 to byl právě Oskar Kosta, který s Fieldem udržoval styk a zařizoval spojení s několika dalšími osobami. Field byl obviněn ze špionáže a na pokyn KSČ veškeré Fieldovy styky sledovala Státní bezpečnost. Po Fieldově zadržení a vydání do Maďarska v květnu 1949 došlo i na osoby, které s ním udržovaly kontakt, a tedy i na Oskara Kostu. Zadržen byl v srpnu 1949 a v kriminále se podruhé pokusil vzít si život, kvůli čemuž byl přemístěn do psychiatrické léčebny v Bohnicích a po dvou letech propuštěn na svobodu. Pochopitelně byl zbaven i členství v komunistické straně, ovšem jen několik málo let poté do strany znovu vstoupil, a to zřejmě z důvodu, aby mu bylo umožněno publikovat svoji autorskou tvorbu. A roku 1963 se dočkal i soudní rehabilitace.
Nezávisle na Oskarově zatčení došlo i k uvěznění jeho bývalé manželky Pavly, babičky pamětnice. Pavla Kostová po návratu z Terezína vstoupila do komunistické strany a také naplno uplatnila své obchodní nadání, když začala pracovat v podniku Centrotex. Instinkt pro obchod měla v krvi, jelikož pocházela ze zámožné továrnické židovské rodiny Lindtů. Její otec byl majitelem továrny na výrobu umělých květin a na Václavském náměstí v Praze nechal vystavět obchodní dům. Jejich majetek byl během druhé světové války arizován a roku 1946 došlo k zestátnění jejich výroben. Pavla spravovala rodinné jmění a zůstávala ve spojení se svými sestrami, které žily na Západě. A právě na tomto obvinění byl vystaven vykonstruovaný soudní proces. Dne 29. srpna 1951 byla zatčena a obviněna ze špionáže.
Věznění své babičky připomíná její vnučka Pavla, která přišla o několik měsíců poté na svět: „U nás doma se vždy říkalo: ‚Kdyby velkou Pavlu zatkli dříve, tak bychom si tě neudělali.‘ Pobyt v kriminále se nezatajoval, člověk se za to nemusel stydět. Babičku mučili a doznala se až poté, když jí vyhrožovali, že její děti zavřou. Propustili ji v prosinci 1954. Babička mi později říkala, že komunistický kriminál byl pro ni horší než koncentrák, protože to byli ‚její lidé‘, kteří ji dostali do kriminálu. Nezlomili ji, ale skoro ji zahubili. Měla bílé vlasy, propadlé tváře a byla celá shrbená. Přesto jsem ji zažila jako silnou ženskou, takže se zase brzy vzchopila.“ Pavla Kostová byla soudem zbavena veškerých občanských práv a po propuštění na svobodu začala žít s rodinou svého syna Tomáše, a tedy i s dvouletou vnučkou Pavlou, v malém bytě v Žitné ulici v Praze.
Celým obdobím padesátých let doznívaly v československé společnosti antisemitské nálady spjaté s politickými procesy a tato atmosféra doléhala i na rodinu Kostových. Pocit odstrčení znásobily tresty a komunistické kriminály, které se na jejich rodinném jméně silně podepsaly. Lidé z jejich okruhu s nimi nechtěli mít nic společného a raději se jim vyhýbali. I přes všechnu nepřízeň se však rodina nenechala zlomit a domácnost oplývala nikdy neutuchajícím optimismem. Poté, co babička Pavla byla roku 1963 soudně rehabilitována a začala žít znovu samostatně, rodina syna Tomáše se stěhovala na Žižkov. Tehdy dvanáctiletá pamětnice se na zdejší základní škole na vlastní kůži přesvědčila, jaké to je být terčem hanlivých nadávek kvůli židovskému původu. Tátovi si netroufla stěžovat, že je ve škole častována nadávkami do „židáků“. Zastání nenašla ani u své třídní učitelky a antisemitské nadávky od jejích spolužáků zarazil až Pavlin o tři roky starší bratr Michal.
Pavlini rodiče, Tomáš i Danica Kostovi, zaníceně hájili obrodné myšlenky Pražského jara a podporovali pozici progresivních reformistů v komunistické straně. Oba, jak bylo uváděno, vstoupili do partaje hned po válce. „Když to tu nedopadne dobře, sebereme se a půjdeme pryč. Podruhé už riskovat nebudu!“ prohlašoval otec pamětnice Tomáš Kosta. Jako by větřil, že pokus o politické uvolnění, náznak demokratizace v Československu, nemusí skončit šťastně. Svému synovi Michalovi, který v červenci 1968 odletěl do Ameriky, ještě na ruzyňském letišti promlouval do duše: „Jestli se tu něco stane, nevracej se sem! Nesmíš brát na nás ohled a vezmi život do svých rukou.“
Datum 21. srpna 1968 se dá označit za milník rodinné historie Kostových: byl to den, který rozhodl o jejich emigraci. Tomáš, který v té době zastával funkci ředitele nakladatelství Svoboda, trávil tyto srpnové dny v Rakousku, kde se účastnil vědeckého sympozia. Po skončení tohoto setkání měl společně s Danicou odcestovat do Jugoslávie, kde měli strávit letní dovolenou, zatímco jejich šestnáctiletá dcera Pavla si užije zbytek letních prázdnin bez rodičů. Plány se ale ze dne na den vlivem srpnových událostí zcela změnily. Danica měla ještě ráno 21. srpna odejít do zaměstnání, do Československého rozhlasu. Namísto toho se ale rozjela okamžitá akce – opatřit své dceři cestovní pas. První den, kdy Prahu sevřely tanky okupantů, ozývaly se výstřely i zmatek, Danica s Pavlou pobíhaly městem se zpřeházenými názvy ulic, aby Pavle pořídily portrétovou fotografii do pasu. Zhotovení pasu trvalo čtrnáct dní a během nich Danica, která už měla vyřízenou výjezdní doložku do Jugoslávie, odcestovala do Vídně, kde na ni už čekal Tomáš. Se svojí dcerou se znovu setkali 3. září ve Vídni, kam spolu s Pavlou odjela a i její babička Pavla, která se se svým čtyřiasedmdesátiletým anglickým novomanželem Arturem rozhodla také emigrovat.
Své dveře emigrantům z Československa otevřelo tehdy Švýcarsko, kam se rodina Kostových z Vídně přestěhovala. Úřady jim nejprve poskytly bydlení u židovské rodiny v Curychu, Pavla začala navštěvovat místní školu. V lednu 1969 se rodina odstěhovala do Bernu, neboť Danica dostala práci ve švýcarském rozhlase. Tomáš začal dělat v místním nakladatelství a o něco později se vypracoval na místo zástupce ředitele německého nakladatelství Kindler Verlag v Mnichově. V té době byl kancléřem v Německu zvolen Willy Brandt, muž, který kdysi sám před nacisty emigroval, což Tomášovi emocionálně otevřelo cestu do Německa. Po operaci, kterou Tomáš Kosta podstoupil kvůli zdravotním potížím, se za ním nejprve přestěhovala Danica a v dubnu 1970 i dcera Pavla. Žili tak společně v Mnichově a rok poté získali německé občanství. Pavla Alter ve svých třiadvaceti letech dokončila studium obchodní školy u německé letecké společnosti Lufthansa, u které zůstala zaměstnána do svých devětapadesáti let.
V osmdesátých letech Pavla navštívila svoji kamarádku Zuzanu Geislerovou v komunistickém Československu. Adresu svého pobytu musela nahlásit bezpečnosti, kam byla o týden později pozvána k výslechu. „Šla jsem za disidentkou a spisovatelkou Edou Kriseovou. Řekla mi, že je to jediná šance v životě, jak být na výslechu, kde mi nemohou nic udělat, a několikrát jsme si průběh výslechu nacvičovaly.“ Když se dostavila k výslechu, vyšetřovatelé se po ní dožadovali, aby své rodiče „špionovala“, což odmítala.
Pavla Alter se v roce 1991 provdala za německého přítele a více než třicet let žije spokojeně ve Frankfurtu nad Mohanem, který je pro ni pravým domovem, a také pracuje jako dobrovolník pro Central Jewish Welfareoffice.
Tomáš Kosta se stal ředitelem odborového nakladatelství, kde se plně rozvinul jeho talent. Navázal přátelské vztahy s předními německými politiky a intelektuály a stal se členem německé sociální demokracie (SPD). Založil literární agenturu Aura-Pont, která zastupovala v zahraničí české disidentské autory, např. Ludvíka Vaculíka, Milana Uhdeho nebo Jiřího Dienstbiera, a v roce 1988 založil v Brně nakladatelství Atlantis. Následně se stal poradcem tří českých premiérů, poradce dělal i českému ministrovi zahraničí Karlu Schwarzenbergovi a radil i bývalému spolkovému kancléři Gerhardu Schröderovi. Zemřel ve věku jedenadevadesáti let v červnu 2016 a rok a půl poté zemřela i jeho milovaná žena Danica.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Rostislav Šíma)