Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadpraporčík v.v. František Ambrož (* 1932)

• narodil se 8. července 1932 v Poněšicích v jižních Čechách

• vyučil se v oboru rukavičkář

• roku 1952 nastoupil základní vojenskou službu v Praze-Bohnicích

• v dubnu 1954 odjel jako radiotelegrafista na pozorovatelskou misi do Koreje

• po návratu v dubnu 1955 dále pracoval jako radiotelegrafista na Generálním štábu ČSLA v Praze

• jako profesionální voják pracoval do srpna 1968 v Mimoni, poté v Hradci Králové

• do důchodu odešel v roce 1991

• v roce 2024 žil ve Skalici, nedaleko Hradce Králové

Jedenadvacetiletý František Ambrož sloužil už druhým rokem základní vojenskou službu u útvaru v pražských Bohnicích.  Počítal poslední měsíce vojny a těšil se do civilu, byl čerstvě ženatý a doma na něho čekala i novorozená dcera. Plány mu ale zpřetrhal vojenský příkaz ke službě v zahraničí. Jeho specializace radisty byla velmi žádaná na nové misi v Koreji, které se Československo účastnilo jako jeden z pozorovatelských států. Jejich úkolem byla kontrola dodržování mírových dohod mezi Korejskou lidově demokratickou republikou (KLDR) a Jižní Koreou. „Dostal jsem rozkaz jet. Nemyslím, že by se mě ptali, jestli chci. Měli jsme jet jenom na půl roku a být už na Vánoce doma, ale nakonec z toho bylo dvanáct měsíců,“ vypráví pamětník.

Do Koreje jeli vlakem, sedm dní a nocí, se zastávkami v Kyjevě, Moskvě a Pekingu. „Bylo krátce po válce, Kyjev byl ještě hodně rozbitý, ale cesta dál po Transsibiřské magistrále mě překvapila. Žádné trosky, válka už tam vidět nebyla,“ vzpomíná František Ambrož.

O to víc byla zničená samotná Korea. Vlakem přijeli do Kesongu a dál se dostávali nákladními auty a letadly. Pamětník byl ženatý a měl malé dítě, byla tedy malá pravděpodobnost, že by se pokusil emigrovat. Proto ho poslali s polovinou podobně prověřených vojáků do jižní části Koreje, kterou spravovali Američané. „Neměli jsme zbraně, a tak nás všude doprovázeli ‚empíci‘,“ vzpomíná na příslušníky americké vojenské policie (MP). „Chodili s námi do obchodů i na záchod,“ směje se dávným vzpomínkám František Ambrož. Měl s sebou fotoaparát a fotil bez jakýchkoliv omezení. Ze snímků si po návratu do Československa poskládal krásné památeční fotoalbum. Snímky staré sedmdesát let se staly vodítkem během rozhovoru pro Paměť národa, kdy vlastní paměť Františka Ambrože opouštěla.

Otec nechtěl, aby dělal černé řemeslo

František Ambrož se narodil 8. července 1932 v Poněšicích v jižních Čechách a měl starší sestru Marii. Jejich otec byl kovář a celá rodina bydlela v bytě nad kovárnou. Jako malý kluk musel otci pomáhat – šlapal měchy pro dostatečný žár, něco přidržel, něco donesl. Jak vzpomíná, moc ho to nebavilo. Ani otec si prý nepřál, aby pokračoval v rodinném řemesle. Byl by raději, kdyby syn studoval. Ještě za války ale do osudu mladého Františka Ambrože zasáhla tragická událost. Otec se zranil při výbuchu autogenu a na následky zranění zemřel. Maminka se z kovárny přestěhovala do Českých Budějovic a znovu se vdala.

František Ambrož chodil nejprve do měšťanské školy v Hluboké nad Vltavou, kam jezdil denně sedm kilometrů na kole, a později se v Dobříši vyučil rukavičkářem. V Dobříši si také namluvil slečnu, oženil se s ní a narodila se jim dcerka Věra. Mladému otci se nevyhnula povinná vojenská služba a v roce 1952 nastoupil k posádce do pražských Bohnic. Tam prošel radiotelegrafickým výcvikem, což bylo určující pro jeho další profesní dráhu.

Sedm dní a nocí cestovali vlakem na východ

František Ambrož už sloužil druhým rokem základní vojenskou službu, když za ním přišli z velitelství a oznámili mu, že pojede na půl roku do Koreje. Po uzavření příměří mezi Severní (KLDR) a Jižní Koreou v červenci 1953 byla kolem někdejší frontové linie vytyčena čtyři kilometry široká demilitarizovaná zóna, která oddělovala oba státy. Kontrolu dodržování podmínek příměří převzala Dozorčí komise neutrálních států (DKNS). Korejská lidově demokratická republika do komise nominovala Československo a Polsko, OSN vybralo Švédsko a Švýcarsko. První československá skupina dohlížela na křehký mír od července 1953 až do dubna 1954, kdy ji vystřídala další skupina československých vojáků, ve které byl i radista František Ambrož.

Čerstvě ženatému Františku Ambrožovi se sice od rodiny nechtělo, ale dobrodružství velké cesty ho lákalo. Do vlaku nastoupili 15. dubna 1954 a vyrazili do Kyjeva a Moskvy a potom Transsibiřskou magistrálou do čínského Pekingu a dál vlakem do Kesongu, nejjižnějšího města Severní Koreje. „Cesta vlakem byla nekonečná, sedm dní a nocí. Ráno jsme šli do jídelního vozu a někdy jsme tam zůstali až do oběda. Pili jsme vodku a mě cestou rozbolely zuby tak, že mi museli čtyři vytrhnout,“ vzpomíná František Ambrož.

Rok strávil na jihu Korejského poloostrova

Po příjezdu do Koreje je rozdělili do pěti skupin na severu a do pěti na jihu. František Ambrož byl poslán na jih a cestoval mezi městy Tegu, Inčchon, Pusan, Kunsan a Kangnung. Jako radista měl jasný úkol – každý den v určitý čas odvysílat zašifrovanou zprávu, kterou mu předal šifrant dané základny. Ve volných chvílích si ťukali nešifrované zprávy s československými radisty z ostatních základen.

František Ambrož si na podmínky v Koreji nestěžoval, měli svého kuchaře, klimatizaci, byl dostatek alkoholu a mohli i mimo základnu. Jezdili nakupovat na trh i do obchodů, pořádali výlety do okolí, ale všude je doprovázeli takzvaní empíci, tedy američtí vojáci vojenské policie (Military Police, MP). František Ambrož anglicky neuměl, ale částečně se právě od amerických vojáků anglicky naučil. „Byl mezi nimi i jeden emigrant, Čechoslovák Pokorný, který utekl někdy dřív do Ameriky. Byl zvědavý, jak se u nás žije, a my zase, jak se žije v Americe,“ vzpomíná František Ambrož. 

Na sever na fotbal DKNS

Jedna ze zpráv, kterou František Ambrož zachytil, se týkala přímo jeho. Měl se okamžitě přepravit do Severní Koreje. Dostal strach, že se něco stalo s jeho rodinou v Československu, se kterou měl jen omezený písemný styk a dopisy chodily dlouho. Nakonec šlo ale jen o pozvánku na fotbalový zápas na jednu ze severokorejských základen. S vojenským doprovodem letěl helikoptérou z Pchanmundžonu do Soulu a dál na sever letecky. Jeho americký doprovod ho doprovodil jen do Soulu a dál měl pokračovat sám. „Měli jsme technické problémy na letadle a let se zdržel, a když jsem se konečně objevil, všem se očividně ulevilo, protože měli strach, že jsem emigroval,“ říká pamětník s pobavením. Fotbalový zápas stihl, ale už si nevzpomíná, proti komu hráli ani jestli vyhráli. Celou událost připomíná jen fotografie v jeho albu, rozesmátá fotbalová jedenáctka se lvíčky na prsou.

Z půlroční služby byl rok v Koreji

Původní dohoda zněla, že v Koreji doslouží do délky dvouleté povinné základní služby, ale nakonec se jeho pobyt protáhl na rok. „Pravděpodobně z důvodu složité a dlouhé cesty, proto nás vyměnili až v dubnu 1955,“ domnívá se František Ambrož. Vojnou a účastí na korejské misi to pro něj v armádě neskončilo. V Praze mu ihned po návratu nabídli služební závazek, a tak zůstal jako radiotelegrafista pracovat na vojenském velitelství Generálního štábu Československé lidové armády (ČSLA). Pravděpodobně z toho důvodu se jeho jméno vyskytuje v archivech Státní bezpečnosti (StB), neboť přicházel do styku s citlivými informacemi. Svazek byl skartován v roce 1986. Pamětník si na zájem ze strany StB vzpomíná, ale témata rozhovorů nebo osoby, na které se tajná policie ptala, si už nepamatuje.

Zůstal v armádě až do důchodu

Pár měsíců po návratu z Koreje se celá druhá československá skupina DKNS potkala. Vzpomínali a vyměnili si pár fotografií. František Ambrož už na žádnou další zahraniční misi nechtěl, v armádě ale zůstal. Sloužil v Mimoni a po roce 1968 v Hradci Králové. Odtud odešel v roce 1991 do důchodu. V roce 2024 žil ve Skalici u Hradce Králové s rodinou svého syna.