Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Ambrožová (* 1930)

• narozena 23. ledna 1930 ve Zdicích

• otec coby zaměstnanec na dráze zažil bombardování Mnichova

• roku 1948 byla matka vyloučena ze Sokola

• pamětnice absolvovala Baťovu školu práce ve Zlíně

• s manželem, odborníkem v koželužství, jezdili často do ciziny

• v 70. letech zvažovali emigraci

• roku 2023 žila v Kroměříži

Z českých Zdic nedaleko Berouna cestovala ještě za války ve čtrnácti letech do baťovského Zlína. V blízkých Otrokovicích se pak seznámila i se svým pozdějším manželem, který strávil celý svůj profesní život s podnikem Svit, dříve Baťovými závody, a především otrokovickým výzkumným ústavem. Z malého města přešla do úplně jiného světa a v době normalizace okusila díky manželovi, kterého doprovázela na služebních cestách, i chuť života v zámoří.  

Zdice

Dětství prožila Jaroslava Ambrožová (*1930), tehdy Pospíšilová, ve Zdicích. Otec Jaroslav tam pracoval na železnici jako vlakvedoucí (průvodčí) a maminka Josefa zůstala celý život v domácnosti. Rodiče se ve Zdicích angažovali ve spolku baráčníků a podíleli se na kulturním dění v obci – pořádali plesy a účinkovali v ochotnickém divadelním souboru. Maminka cvičila i v Sokole. Druhá světová válka poznamenala především otce, který byl přemístěn do Mnichova, kde na sklonku války prožil bombardování. „Pamatuju si, že mu maminka v kastrůlku posílala po vlacích jídlo. Tatínek tam ale úplně zešedivěl. Jak bombardovali, [tlak a žár] lidi docela přilepil na zdi, z toho se i šílelo. Také se pak pomáhalo odklízet následky bombardování,“ vzpomíná na otcovo vyprávění.

Perzekuce za války se rodině vyhnula. Pamětnice si ale vybavuje jeden dramatický moment, který zasazuje do období po atentátu na R. Heydricha (může se ale jednat i o událost o tři roky starší, tzv. Zdický incident, fingovaný atentát na kurýra wehrmachtu). „Tatínek měl jít brzo ráno do služby a bral to přes zahrady, pole, louky. U řeky ho chytli – tam chytali všechny chlapy. Vzali je do sokolovny. My jsme nejdřív nic nevěděli, až pak nám to lidé tajně řekli. Topilo se jen v kuchyni v kamnech, tak jsme seděli potmě a jen světla přes dvířka nás ozařovaly a modlili jsme se růženec, aby se tatínkovi nic nestalo. Vrátil se o půlnoci, my jsme nespali a čekali na něj. Byl velice unavený. Stáli v sokolovně u zdi s rukama nahoře celou tu dobu, co tam byli. Hlavně že se vrátil!“ děkuje.

Ne všichni za války unikli pronásledování. V koncentračním táboře přišel o život otec kamarádky Věrky Blahníkové, ze stejného místa se nevrátil ani katecheta, který jednou za války pověřil doručením dopisu i samotnou Jaroslavu Ambrožovou. Jen z náznaků dospělých a nabádání, aby o věci nehovořila, později pochopila, že se pravděpodobně jednalo o nějakou zprávu v rámci odboje.

Baťa přijímá

Po absolvování měšťanské školy měla Jaroslava Ambrožová nastoupit na obchodní školu do Berouna. Výuka se ale zrušila, když si školní budovu zabrala Hitlerova mládež. Brzy na to si Jaroslava Ambrožová všimla inzerátu na výkladu obchodu s textem „Baťa přijímá“, který zval do Zlína. Spolu s rodiči absolvovala cestu na druhý konec republiky na přijímací zkoušky a po jejich úspěšném složení nastoupila do Baťovy školy práce. Na dívčím internátě se seznámila s dalšími děvčaty a brzy si zvykla na nový životní rytmus. Ráno se nejprve splnil úkol v zaměstnání a po obědě nastoupila výuka. „U Baťů byli všichni přátelé. Tam byli pracovníci, kteří třeba nemohli dohnat úkol, úkolový plán, a druhý honem skočil, aby mu pomohl, aby ten plán splnil,“ vzpomíná Jaroslava Ambrožová, která se dostala do otrokovických papíren, kde se vyráběly krabice na boty, a tady si jejího úhledného písma všiml mistr a zaučil ji v administrativě. Když se pak uvolnilo místo v kanceláři, nastoupila jako účetní.

V Otrokovicích se také seznámila s Miloslavem Ambrožem, inženýrem koželužnictví z výzkumného ústavu. V prvních letech po válce společně s několika dalšími přáteli vyráželi po vzoru skautů do přírody. Setkávali se v loděnici, kde budoucí manžel jezdíval na „osmě“. Vzali se před jeho odchodem na vojnu a rodinu založili po jeho návratu. Ačkoliv si o vlastní bydlení zažádali už dříve, půldomek na Baťově v Otrokovicích získali, až když se narodila druhá dcera. Do té doby žila pamětnice s holčičkami sama na ženské svobodárně společně s asi sedmi dalšími matkami a jejich dětmi.

Stěhování po Československu i cesty do zahraničí

Miloslav Ambrož, ač nestraník, zastával místo inženýra v koželužně výzkumného ústavu v Otrokovicích po celý svůj profesní život a stal se spoluautorem řady patentů. „Měl vedoucího, manžel udělal patent, vedoucí se napsal první a pak teprve byl Ambrož. Protože za ten patent se bralo. Ten, kdo se napsal jako první, dostal nejvíc…“ přibližuje tehdejší praktiky ve výzkumném ústavu.

Národní podnik Svit, pro který v zahraničí například i vybíral a nakupoval kůže, ho vysílal v průběhu let na řadu míst po Evropě (Ukrajina, Švýcarsko), ale třeba i na ostrov Ceylon (Šrí Lanka). „My jsme ho měly věčně z domu, tatína,“ vzpomíná na roky, kdy se o domácnost a dcery starala z větší části sama. „Z Ceylonu jsme chtěli utéct do Austrálie, ale to se nám zrovna narodil vnuk, tak to padlo. Chtěli jsme odejít, ale nevyšlo to,“ říká k úvahám na emigraci, kterou zvažovali v 70. letech.

Nějaký čas žili Ambrožovi i v Litoměřicích a Malenovicích. Později s důchodovým věkem se přesunuli blíž dcerám, do Kroměříže. Zde si, jak zmiňuje ve svých vzpomínkách, které sepsala, s manželem oblíbili návštěvy katolického kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde kolem roku 2000 sloužil mše Zdeněk Čížkovský (strýc Milady Chvátalové; PN), misionář s pohnutým osudem, který před politickým pronásledováním utekl roku 1948 z Československa a prožil tři desetiletí mezi původními obyvateli Jihoafrické republiky, aby se nakonec po sametové revoluci vrátil do vlasti a obnovil řád oblátů, ke kterému náležel. „Hned dával chrám do pořádku. (…) Brigád jsme tam podle možností udělali hodně. Potom k nám nastoupili kněží (obláti) z Rakouska a Polska. Opravily se varhany, před zpovědnice se udělala pěkná mříž, uklidila se farní zahrada a dvě garáže. Pořád bylo co dělat. Ovšem také jsme se na zahradě scházeli,“ píše ve svých pamětech.

Na závěr svého vyprávění připojuje Jaroslava Ambrožová přání, „aby se k nám nedostala vojna, abychom žili v míru,“ a připomíná, jak ji zasáhly zprávy o Ruské invazi na Ukrajinu a vyvolaly jí vzpomínky na to, jak se kdysi procházela s manželem po Kyjevě.