Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Andrlíková (* 1939)

• narozena 24. července 1939 v Jičíně

• otec Jaroslav Pulec v letech 1960 až 1970 předsedal Městskému národnímu výboru v Jičíně

• v šestnácti letech vstup do Československé lidové armády

• svědkem cvičení Šumava na letišti Hradčany v Mimoni

• svědkem obsazení letiště Hradčany ve vojenském prostoru Ralsko v srpnu 1968

• v roce 1995 odešla do penze

• dnes žije v Prostějově

Jana Andrlíková, rodným příjmením Pulcová, se narodila 24. července 1939 v Jičíně. Její otec Jaroslav Pulec patřil k významným komunistickým politikům a v letech 1960 až 1970 předsedal Městskému národnímu výboru v Jičíně. Jana Andrlíková od svých šestnácti let až do penze, kam odešla v roce 1995, sloužila v armádě. Mimo jiné v ní na letišti Hradčany v Mimoni zažila vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava a následné obsazení tohoto letiště v srpnu 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Věřili v beztřídní společnost

Rodiče pamětnice pocházeli z rozdílných poměrů. Matčina rodina vlastnila v Jičíně největší zelinářství, zatímco otec se narodil v dělnické rodině a jako vyučený klempíř pracoval v Agrostroji Jičín. První léta života prožila Jana Andrlíková v období druhé světové války. V roce 1943, když matka čekala druhé dítě, otce poslali na nucené práce do Německa a domů se vrátil až v roce 1945. Na matce pak několik měsíců ležela tíha celé domácnosti. Jana Andrlíková vypráví, že někdy na sklonku válečného konfliktu se matka dostala do velmi nebezpečné situace. „Maminka mně vykládala, že když jela od pekaře, tak jednou šli ruští zajatci a maminka mezi ně hodila dva bochníky chleba. Když se pro něj jeden zajatec ohnul, tak esesák ho tak praštil, že tam zemřel na silnici. Málem za to maminku zavřeli, ale že měla jedno dítě v kočárku a já jsem byla vedle kočárku, tak to nějak přešlo.“

Krátce po osvobození se oba rodiče stali členy komunistické strany, která v únoru 1948 převzala do svých rukou veškerou moc ve státě. Rodiče věřili v beztřídní společnost a jejich názor se nezměnil ani po znárodnění zelinářství matčiny rodiny. Otcova kariéra pak začala strmě stoupat. Nejprve se stal předsedou závodního výboru v Agrostroji Jičín, poté předsedou okresního výboru KSČ a v letech 1960 až 1970 zastával funkci předsedy Městského národního výboru v Jičíně. Jana Andrlíková tvrdí, že mu dokonce nabízeli post ministra průmyslu nebo zemědělství. S tím však razantně nesouhlasila jeho manželka, a tak otec nabídku odmítl.

Otec prý patřil mezi zapálené idealisty a věřil, že díky komunistickému režimu se lidé mohou mít lépe. Sám údajně svou funkci nezneužíval a rodina vlastnila jen malý byt a z otcovy práce neměla žádné finanční výhody. Otec údajně odmítal chodit na večírky, zato každý víkend organizoval a účastnil se brigád. „Sestavil kolem sebe partu mužů z Agrostroje a v sobotu a v neděli jezdili po vesnicích a opravovali žací stroje,“ vzpomíná Jana Andrlíková a dodává, že otec měl sice v době politických procesů strach, zda nepřijde řada i na něj, ale své přesvědčení ani funkce neopustil.

V šestnácti letech vstoupila do armády

Pamětnice po základní škole nastoupila na zemědělskou technickou školu v Hořicích. Nešla jí ale chemie a školu tajně opustila. Když to otec zjistil, velmi se rozčilil a ona pak musela nastoupit do zaměstnání v Agrostroji a následně šila v Panaru. V roce 1955 prováděla organizace Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) nábor do Československé lidové armády a Jana Andrlíková se do něj v šestnácti letech přihlásila. Do armády ji přijali a během výcviku ji zařadili ke spojařům. Jana Andrlíková často vzpomíná na velmi tvrdé začátky v armádě, kde ženy tvořily jen mizivé procento vojáků. V útvaru prý byly jen dvě. V kasárnách tehdy neměly sprchu, a tak k základním hygienickým potřebám používaly jen umyvadlo na společné toaletě. „Zamkly jsme se a umývaly se tam. Když jsme se chtěly vykoupat, tak jsme si s Aničkou Bohdanovou koupily malou vaničku a ohřály jsme si vodu na kamnech a v tom jsme se koupaly. Byly jsme mladé a vůbec jsme si neuvědomovaly, že bychom měly žít nějak jinak.“

Později Jana Andrlíková sloužila u protivzdušné obrany státu v Brně. „Měli jsme linku do všech hlásek na hranicích. Na letišti v Brně byli vždycky dva piloti v pohotovosti a seděli v letounech a po hodině se vystřídali,“ vypráví pamětnice a dodává, že si nevzpomíná, že by během její služby došlo k vyhlášení poplachu. V roce 1959 Janu Andrlíkovou přeložili na vojenské letiště v Hradci Králové k radiotechnickému zabezpečení letectva (RTZ). Tam se seznámila se svým budoucím manželem, pilotem Jaroslavem Strnadem. Jana Andrlíková i její manžel pak sloužili na letišti Hradčany v Mimoni ve vojenském prostoru Ralsko, pamětnice jako pomocnice leteckého dispečinku a její manžel jako pilot. „Bylo to hodně těžké, a co já vím, tak děvčata kolem mě byly skoro všechny rozvedené. S manželem jsme se viděli strašně málo. Já jsem šla do služby a manžel ze služby, a když jsem šla z práce, tak on zase do služby,“ vypráví pamětnice, která po nějakém čase přivedla na svět dceru Irenu. S manželem tehdy bydleli na sídlišti nedaleko vojenského letiště Hradčany, izolovaní od civilních obyvatel Mimoně. „My jsme se do osmašedesátýho nesměli vůbec stýkat s civilisty. Co byla zábava, tak to dělali v elnormě. Na sídlišti v Mimoni jsme byli taková uzavřená komunita. Měli jsme tam školy, obchody, samoobsluhu, zeleninu, školku, tabák. Do města jsme ani nešli. Když jsme šli do města, tak jenom proto, abychom si koupili boty nebo něco na sebe. Jinak ráno v sedm hodin jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl na letiště, ve čtyři hodiny jsme končili a nasedli jsme do autobusu, odvezli nás na sídliště a šli jsme domů.“

Vpád vojsk Varšavské smlouvy

Od druhé poloviny šedesátých let docházelo v československé politice i společnosti k určitému uvolnění a zvolení Alexandra Dubčeka jako prvního tajemníka ÚV KSČ 5. ledna 1968 nastartovalo proces zvaný Pražské jaro. Společnost i politika se ještě více liberalizovaly, což však vyvolalo krizi mezi ČSSR a státy Varšavské smlouvy v čele se SSSR. Probíhal nátlak na revizi dosavadního vývoje a už začátkem dubna 1968 došlo k zahájení příprav na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Součástí těchto příprav se stalo také cvičení vojsk Varšavské smlouvy, které se mělo konat na území Československa, Polska, NDR a SSSR od 20. do 30. června 1968. Na naše území ale první sovětské jednotky přijely již 27. května a poslední ho opustily až 3. srpna téhož roku. Sovětští vojáci tehdy nějakou dobu pobývali i na letišti Hradčany, kde sloužila Jana Andrlíková. „V květnu u nás byli Sověti na cvičení. Přijel sem pluk od Mazurských jezer z Polska. Bylo to cvičení, to nás ještě neokupovali, to jsme se s nimi družili. Hráli jsme s nimi fotbal, ještě to bylo v pohodě. Než sem přiletěli, tak náš pluk odletěl do Malacek a ten sovětský pluk cvičil na našem letišti. Inženýr mi říká: ,Prosím, nakresli jim celý letiště. Stojánky, bližnou, dálnou, světlomety, zaměřovače a kde je věž.‘ Tak jsem jim na velikou plachtu nakreslila celé letiště. Představte si to, oni potom podle toho přistávali během invaze. Já jsem si myslela, že mě klepne pepka, když jsem si to potom dala dohromady.“

Jak se již pamětnice zmínila, nedlouho po výcviku obsadila 21. srpna 1968 letiště Hradčany tentokrát již okupační sovětská vojska. „Ještě než přišli, tak naproti nám byl kontráš (vojenský kontrarozvědčík) a my jsme s ním vždycky jezdili autobusem. Jednou jsme seděli vedle sebe a já jsem mu říkala, že u zadní brány by měli zesílit hlídku, že jsou tam akorát tři vojáci, kteří se střídají po osmi hodinách. Představte si, že oni tou zadní bránou projely tanky. Probouraly to a vjely tam. Nikdo nevěděl, že jsou na letišti. Já jsem tam nebyla, ale potom mně to vyprávěli. Přišli na věž a všichni museli z věže pryč. Všechno jim zabavili a přeladili si to na svoje vlny a najednou začala přistávat letadla a už to bylo. Už jsme byli okupovaní. Potom mohli být naši dispečeři na věži. Takže tam sloužili jakoby spolu. Asi padesát metrů za přistávací dráhou byl les a v tom lese byli ubytovaní nějací vojáci. Jaký nevím, ale ti kluci byli chudáci. Ani nevěděli, kam jedou,“ vzpomíná Jana Andrlíková.

Následně v říjnu 1968 všechny československé jednotky v Mimoni buď zrušili, nebo přemístili do Hradce Králové. „Jak kluci přelétávali do Hradce Králové, tak na letadla navěsili pumy. Sověti sloužili také na věži, a když to zjistili, tak museli všichni přistát a všechny letouny se musely odzbrojit a pak teprve mohly přelétat.“ Do kasáren v Mimoni poté dočasně umístili sovětské vojáky. Vojenský prostor Ralsko ale nakonec Sověti opustili až v roce 1991.

Jana Andrlíková poté sloužila na letišti v Hradci Králové. Vzpomíná, že vojenský život poznamenal vztahy v rodině. Dcera Ivana trpěla častým stěhováním a s manželem se rozešli. „Po vystěhování z Mimoně se rozpadlo mnoho rodin,“ dodává Jana Andrlíková, které nevydrželo ani její druhé manželství. Pamětnice poté sloužila ještě v Olomouci a ve Vyškově, než v roce 1995 odešla v hodnosti nadpraporčíka do penze. Dnes žije v Prostějově.