Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Antl (* 1941)

• narozen 15. prosince 1941 v Telči

• otec voják z povolání, za aktivní účast v odboji během druhé světové války oceněn Čs. válečným křížem

• pamětník zažil bombardování Prostějova

• od mládí se věnoval parašutismu

• člen Svazarmu a komunistické strany

• svědek vpádu ruských vojsk v roce 1968

• od roku 1979 pilotem především výsadkových letadel

• jako kapitán odlétal cca 1500 letových hodin při témeř 4000 startech

Dětství s prarodiči

František Antl se narodil 15. prosince 1941 Zdeně a Františku Antlovým. Ve věku pouhých dvou let mu matka zemřela, a proto byl společně se svými sourozenci vychováván tetou a prarodiči, ke kterým měl po celý život velmi pěkný vztah. Otec Františka Antla, voják z povolání, byl velmi svérázné a prudké povahy. Pamětník jeho rukou dokonce v mládí utrpěl zranění ucha, na které dodnes špatně slyší.

Po smrti manželky se pamětníkův otec oženil s její sestrou. V době války s rodinou příliš času netrávil, byl povolán na frontu a doma se objevoval jen zřídka. Veškerá starost o děti a hospodářství tedy spočívala na jeho ženě a rodičích. Hospodářské poměry domácnosti nebyly nejhorší, prarodiče totiž pracovali v pivovaru, který byl zásobován ječmenem, dřevem a dalšími surovinami, které byly v domě potřeba.

S Antlovými sousedila rodina herečky Mileny Dvorské, s ní a s jejím bratrem se pamětník v dětství kamarádil. Společně se v provizorním krytu schovávali před bombardováním Prostějova, které doléhalo až do sladovny, již obývali.

„Když byla válka, Prostějov osvobodili Rumuni, ale bomby tam házeli Rusáci. A ty bomby tam skutečně do té fabriky padaly. Nejenom k nám do sladovny, ale i vedle do obce. Protože v Prostějově byly tři letiště. Tak tam napadala spousta bomb, to si dobře pamatuji. U nás v domě bydlely dvě rodiny. My dole a v domě ještě bydlela rodina Dvorských. Milena Dvorská, ta herečka, ještě měla sestru Hanku a bratra Evžena. My jsme chodili ve sladovně do sklepa pod sladovnu, pod továrnu. Tam, jak se suší ječmen. Bylo to asi dvě patra pod zem a tam jsme chodili spát. A protože nálety nekončily, chodili jsme do sklepa. U nás pod domem byl veliký sklep, kam vedlo moře schodů. Dědeček tam vyrobil palandy. A když byl vyhlášený poplach, tak jsme spávali tam. Babička tu místnost vybavila peřinami a dekami. I když sklep byl vlhký a studený, spali jsme tam do rána. Abysme nemuseli v noci zpět nahoru, zvlášť když jsme nevěděli, jak to všechno dopadne. Jeden dům v naší továrně rozbombardovali, ten spadl. Ve vesnici Vrahovice, která sousedila přímo s továrnou, byly i oběti. Padaly tam bomby a ten zvuk slyším dodnes, a sirény taky.“

František Antl vzpomíná, že když později jako novopečený tatínek kráčel po náměstí, dceru vezl v kočárku a právě probíhala zkouška sirén, pocítil náhle panický záchvat strachu, který ho samotného překvapil. Nálety naštěstí přežila rodina Antlových bez úhony, strach však v pamětníkovi zůstal.

Mládí v poválečné době

Po skončení války nastoupil František Antl základní školní docházku a i nadále bydlel u svých prarodičů a tety – své nevlastní matky. Otce provázely následky zranění nohy, které utržil při své odbojové činnosti během války (přepadení autokolony SS). 

„Nepříjemný zážitek mám z měnové reformy v roce 1953. Protože dědeček s babičkou samozřejmě šetřili, moc neměli, ale nějaké úspory měli. A ty peníze padly... A tehdy se to měnilo jedna ku padesáti. Nějaká malá částka jedna ku pěti a zbytek jedna ku padesáti. To bylo totální znehodnocení životních úspor. Padly všechny pojistky, všechno šlo úplně do háje. Úplně ožebračili lidi. V potoce, v řece plavaly tisícikoruny, lidé je vyhazovali oknem, protože byly bezcenné. Tak dědeček vzal tyhle vyměněné peníze, všechny, co byly, a koupil babičce vlňák. Protože babička chodila do kostela, tak aby jí nebyla zima. A mně koupil hodiny, takové obdélníkové, hnusné, já bych si je v životě nevzal. Byly to ruské hodinky značky Zvezda, nosil jsem je až do vojny. A sobě koupil hodinky značky Spartak. To byla česká výroba, úplně první primky. A bylo po penězích. Jejich celoživotní úspory byly v háji. Vím, že děda z toho byl zničený, i když samozřejmě nepřišli o nic, protože nic neměli.“

Po absolvování základní školy nastoupil pamětník na průmyslovou chemickou školu, kde zpočátku prospíval podprůměrně. Ve druhém ročníku však získal k oboru lepší vztah a učení (a zvláště odborné předměty) ho začalo více bavit. František Antl měl vždy velmi rád sport, zejména letectví. V mládí navštěvoval letecký modelářský kroužek a posléze se spontánně, společně se spolužákem, přihlásil do parašutistického kroužku.

Vojna a srpen 1968

Když šel v roce 1960 k odvodu na vojnu, měl za sebou již padesát seskoků. Proto dobrovolně nastoupil k výsadkovému vojsku do Holešova. Pro parašutismus a vše s ním spojené měl již od počátku velkou slabost, a proto se mu dařilo také u výsadkové jednotky. Dvakrát studoval na poddůstojnické škole, zkoušel různé druhy seskoků, vojákem z povolání jako jeho otec se však stát nechtěl.

Po absolvování vojenské služby se František Antl nastěhoval do Brna k otci, který mu ve svém bytě vyhradil pokoj pro služku. Nastoupil do nového zaměstnání, kde zasklíval okna aut. Po přestěhování této výroby na Slovensko si našel jinou práci v protektorovacích závodech a následně v papírnách v Brně. A souběžně s tím vykonával funkci okrskového inspektora parašutismu.

V srpnu 1968 se jako člen Aero klubu zúčastnil mistrovství světa v parašutismu v rakouském Grazu a poté odjel s kolegy na pohár veletržních měst, který se konal v Lipsku. Tam se František Antl a jeho přátelé nacházeli večer 20. srpna 1968.

„My jsme tam tanky viděli, na té německé straně, po lesích. Bylo tam všude plno vojáků, vojenské cvičení. Dojeli jsme do Lipska a tam byla večer družba, zpěvy, tance. (...) A ráno ve čtyři hodiny nás budí strážný, hlídal to tam chlap se samopalem, tak to tam měli normálně zařízené. Přiběhl ve čtyři hodiny a zběsile vykládal… slova z něho lítaly… nakonec jsme zapnuli rádio. (...) A oni přišli Rusové! V tu noc, kdy jsme do Lipska přijeli. Tak to byl šok… Samozřejmě se neskákalo, nelítalo a zůstali jsme čtyři dny bydlet na letišti. My jsme tam neměli co dělat, ale oni nás domů pustit nechtěli, že prý hranice jsou obsazené. (...) V Lipsku je obrovský pomník napoleonských válek a tam Němci shromáždili Čechy snad z půlky Německa. Udělali z toho úžasnou kolonu, vpředu policajti, mezi námi policajti, za námi policajti, mezi nimi motospojky, obrněný transportér… A na povel ta kolona vyrazila směr Čechy. Ale ne nejkratší cestou, ale až do Ašského výběžku.“

Cesta zpět do Brna se po silnicích bez směrového značení, které lidé odstranili, aby znesnadnili vojskům postup do Prahy, protáhla. A v Brně je čekala další změna, letiště ve Slatině, které sloužilo jako základna milovníků parašutismu, si pro sebe zabrala československá armáda. Jako náhrada za ztrátu tohoto zázemí by se dalo považovat, že armáda letiště po stavební stránce vylepšila, zpevnila podlahy hangárů a provedla další nákladné úpravy. To parašutisté ocenili, když později prostor přebírali zpět.

Ve Svazarmu až do sametové revoluce

V roce 1975 František Antl nastoupil do Svazarmu, kde trénoval juniory a zároveň pracoval v krajském výboru – úseku civilní obrany. Jako člen komunistické strany se nevyhnul ani stranickému vzdělávání. Když však byl vyzván k tomu, aby začal navštěvovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu, odmítl.

„Jako straník jsem při zaměstnání musel chodit do stranického vzdělávání. Když už jsem potřetí absolvoval dvouletou školu na téma hospodářská politika strany... Což byla děsná legrace. Chodilo se do Bílého domu, tam sedělo čtyřicet otrávených lidí a k tomu přišel lektor, který nic neuměl. Ale muselo se tam chodit, za přítomnost se dávaly razítka a přísně se to kontrolovalo. Soudruzi mi řekli, že mám už dva nebo tři roky pauzu od posledního stranického vzdělávání a že musím pokračovat. Samozřejmě je nenapadlo nic jiného, než že půjdu do VUMLu. Tak to jsem řekl, že ani omylem. Do VUMLu se nepřihlásím, tam já prostě chodit nebudu. (...) Ne že by tam byly úplně špatné předměty, učila se tam hegelovská filozofie a další věci. Ovšem celkové zaměření, to byla katastrofa. A úroveň studentů velmi rozdílná – od docentů vysokých škol až po dělníky. A to všechno v jedné třídě. Tak si umíte představit, jak se tam asi debatovalo.“

Přestože František Antl se k myšlenkám komunismu nehlásil, do strany vstoupil – tak jako mnoho jiných lidí – z praktických důvodů. Toužil se věnovat parašutismu, dával mu veškerý volný čas a nemálo energie. S přáteli chodil na brigády, aby získali příjmy na provoz parašutistického klubu a mohli se hlásit do soutěží. Pokud chtěl být členem Svazarmu, nemohl si dovolit mít špatný kádrový profil. Jak sám říká – letectví a parašutismus byly výběrová činnost.

Zápal a investovaný čas se pamětníkovi vrátil v podobě funkce státního trenéra v Lučenci na jižním Slovensku. Když v roce 1982 pořádalo Československo mistrovství světa v parašutismu, podílel se na jeho běhu i František Antl. Bohužel, československé družstvo neslavilo valné úspěchy a z toho důvodu skončila i pamětníkova trenérská kariéra.

Konec s parašutismem

S příchodem sametové revoluce v roce 1989 se zcela změnily poměry a nedotčena nezůstala ani sféra parašutismu. Mnoho pamětníkových spolupracovníků dostalo výpověď nehledě na jejich profesionální kvality. Došlo ke změně koncepce tohoto oboru, což ostatně platí i v případě dalších sportovních disciplín. Tak jako se po druhé světové válce následovaly sovětské vzory, po roce 1989 se začal, podle Františka Antla, klást důraz na napodobování vzorů západních. Výsledkem je glorifikace špičkového sportu a sportovců na jedné straně a upozaďování sportu na nižších úrovních na straně druhé. Oproti dřívějším časům chybí podle pamětníka zápal a nadšení a sport je spíše módní záležitostí.

František Antl žije v Brně a je v důchodu. Je členem Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše v Brně, kde se účastní pravidelných schůzí a navštěvuje veteránské a vzpomínkové akce.