Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Antlová (* 1946)

• narodila se 21. ledna 1946 v Brně

• vyrůstala v rodině lingvisty Antonína Mátla a etnografky Ludmily rozené Uhrové

• rodinu poznamenalo odsouzení matčina bratra Františka Uhra v době kolektivizace

• v druhé pol. 60. let Anna v Brně vystudovala Vysokou zemědělskou školu

• roku 1968 se s manželem přestěhovali do Bruntálu, kde našli oba zaměstnání na státním statku

• po celý život pracovala v zemědělství, zprvu jako zootechnička, později jako okresní krmivářka

• po roce 1990 se synem vybudovali v Bruntálu na základech tamějšího státního statku vlastní farmu

Vyprávění Anny Antlové (*1946) připomíná jedno období poválečné československé historie, během něhož se měnily osudy celých rodin. Od konce 40. let, kdy nad půdou začal přebírat vládu stát, a nejvíce pak v letech padesátých, kdy kolektivizace vrcholila, docházelo následkem vynucených soudů k řadě tragédií. Rodiny hospodařící na tradičních gruntech ze dne na den kdejaký funkcionář označit za ty nejhorší vykořisťovatele. Hlavy těchto rodů s nálepkou sedláků obohacujících se na úkor malorolníků byly pro výstrahu souzeny v procesech, které jim mnohdy vynášely několikaleté tresty odnětí svobody, ztrátu majetku a domovských práv. Jako odsouzení pak mnohdy trávili dlouhé roky v krutých podmínkách pracovních lágrů například na Jáchymovsku. Takto poznamenán skončil i Annin strýc František Uher z Kojetína na Hané, kde Anna trávila prázdniny u babičky a kam z rodného Brna utíkala každou volnou chvilku.

Anna vyrůstala ve dvou prostředích. Ze strany rodičů byla směřována především humanitním směrem – otec působil jako uznávaný slavista a indoevropeista. Jako vědecký pracovník se podílel na vzniku staroslověnského a slovanského slovníku, přednášel na univerzitách a v neposlední řadě stál u zrodu brněnského Slovanského ústavu AV ČR. Annina maminka učila jako středoškolský pedagog s aprobací zeměpis a tělesná výchova. Poté, co odešla kvůli zdravotním problémům v poměrně mladém věku do invalidního důchodu, se začala věnovat sběru lidových tanců a písní a především sběru dětského folklóru. Díky její vytrvalé etnografické práci v místě jejího rodiště, v okolí Kojetína, se zachovalo dědictví hanáckého folklóru, které by jinak už dnes došlo zapomnění. Maminka se také řadu let podílela na chodu tradičního folklórního festivalu Dětská Strážnice.

Druhé prostředí, které Annu odmala fascinovalo, byla maminčina rodná vesnice a spojení jejích obyvatel s půdou a tradičním hospodařením. 

 

František Uher

„Dětství jsme trávili většinou v Kojetíně, kde jsme měli babičky a dědu. A bývali jsme tam rádi. Tato rodina nás držela opravdu pohromadě. V padesátém pátém roce strýce zavřeli jako kulaka. Předcházelo tomu, že po něm chtěli vysoké dodávky zemědělských produktů, které nešly splnit a chtěli, aby vstoupil do JZD. Odmítl, tak šel raději do kriminálu,“ říká Anna. František Uher celkem pochopitelně nesouhlasil, tak jako řada jiných velkých hospodářů, s tím, aby se jeho majetek stal obecním a rozdrobil se mezi obyvatele vesnice. Půda byla v rukou skutečných hospodářů posvátná. Po generace přinášela obživu a její obhospodařování navíc vytvářelo pracovní příležitosti pro obyvatele vesnic. Zaměstnání u sedláků se ale začalo říkat vykořisťování a vlastnit majetek nad 15 hektarů se stalo čímsi nemorálním a hodným veřejného zostuzení. Smutnou pravdou se ale v nespočtu případů stávalo, že majetek, který si násilím vymohl na hospodářích stát, končil v rukou prospěchářů z řad členů komunistické strany, kteří obsadili po roce 1948 místa na výborech a v komisích.

Kolektivizace se stala katalyzátorem řady osobních tragédií a rozvrátila vztahy mezi lidmi na vesnici. Moc se přelila do rukou těch, kteří se ze své pozice mnohdy mstili anebo jen využili pozice silnějšího pro své obohacení. Takové odsouzení, jako byl případ Annina strýce Františka, měla v padesátých letech téměř každá větší vesnice. Jen v rámci tzv. Akce K (probíhala v letech 1951-1954) se hovoří o přibližně třech až čtyřech tisících tzv. rodinných celků, tedy rodin, jimž byl vyvlastněn majetek a byly násilně přesídleny.

Akce K („kulak“) se rozběhla roku 1951 prostřednictvím tajné směrnice, která určovala rodinným příslušníkům tzv. „vesnických boháčů“ odsouzených soudem nebo národním výborem „nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště“, čímž se rozumělo vystěhování pokud možno mimo okres. Podle směrnice mohl prokurátor z propadlého majetku v trestním řízení vyjmout nejnutnější majetek k zaopatření rodiny, do kterého spadalo nutné osobní šatstvo, prádlo, zásoby potravin na pár dní či nejnutnější bytové zařízení jako stůl, židle, postele a skříň. Na druhou polovinu usedlosti, kterou zpravidla vlastnila manželka nebo děti, byla uvalena národní správa a byla bez náhrady převedena do užívání místního jednotného zemědělského družstva (JZD) nebo státního statku. „Rodinné celky“ byly umisťovány na předem vytipované státní statky do nevhodných bytových prostor. Deportované rodiny zde žily pod dohledem a nesměly se vzdalovat z určeného místa, například ani na pohřby do původního bydliště apod. Akce K byla pozastavena v létě 1953. Přesidlování již dříve rozhodnutých a administrativně vybavených případů ale pokračovalo až do podzimu téhož roku. Jako běžná praxe se i v dalších letech udrželo přemisťování „závadných rodin“ v rámci jednoho okresu či kraje, které však již nepodléhalo centrálnímu řízení a bylo v kompetenci místních orgánů. Formálně byla Akce K zastavena až v lednu 1954. Jako důvod se uváděl fakt, že akce „pro nedostatečné politické zajištění a nesprávné provádění nesplnila svůj účel“, což konkretizovaly následující hlavní body: vystěhování se konalo často proti vůli vesnice, aniž byli odsouzení sedláci patřičně odhaleni jako „škůdci vesnice“. Komise špatně vybíraly osoby k přesídlení, často šlo o lidi přestárlé, nemocné, ženy s malými dětmi nebo o rodinné příslušníky, kteří bydleli a pracovali mimo vesnici, atd. [1]

Případ Františka Uhra bohužel zapadá do „učebnicového příkladu“ zacházení s „vesnickým boháčem“. Poté, co odmítl vstoupit do vznikajícího kojetínského JZD, byl ve veřejném procesu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv včetně práva domovského na dalších pět let po propuštění. Trest si František odpracoval ve stínu dodnes stojící Rudé věže smrti v těžkých podmínkách vězení v Ostrově nad Ohří, Vykmanově v Krušných horách.

Jelikož byla Anna v době strýcova zatčení ještě dítě, pamatuje si pochopitelně události svýma tehdejšíma očima. Příkoří, které se dělo na jejím strýci, chápala i díky svému bratranci Františkovi a jeho mladší sestře Atce, se kterými vše prožívala – hrůzu ze ztráty domova, nespravedlivé zatčení strýce a později i tety, hrozbu umístění bratrance a sestřenice do dětského domova. „Když strýce zavřeli, tak za pár měsíců zavřeli i tetu. Zůstali jen stařečci s dvěma dětmi. Frantíkovi bylo tehdy asi jedenáct roků, jeho sestře Atce osm. Záměr ze strany těch, kdo tu situaci způsobili, byl, aby rodina dopadla co možná nejhůř. Tak zavřeli i tetu. Děti chtěli dostat do dětského domova, aby to byl případ, který bude vypadat před očima ostatních lidí jako hrůza a přiměje je, aby do družstva vstoupili. Aby byli odstrašující případ,“ líčí Anna a přibližuje, kam se rodina uchýlila, když přišli o rodný dům a polnosti. „Jejich situace byla hrozná. Stařence, dědově mamince, v té době bylo devadesát sedm roků. Celou rodinu vystěhovali z rodného stavení mé mámy a strýce, z gruntu. Museli se vystěhovat sice v rámci Kojetína, ale do takové pastoušky. A ty dvě babičky to nevydržely a obě dvě do roka a půl zemřely. Napřed stará babička a tři měsíce za ní ta druhá.“  

Pohřeb Anniny prababičky Josefy Uhrové se v Kojetíně stal podle slov pamětnice společenskou událostí. „Můžu si dovolit tvrdit, že jsem od té doby neviděla na pohřbu tolik lidí. Babička ležela v rakvi a měla tam dopis: Poslední pozdrav z dáli posílá Franta,“ říká Anna.

Anina teta našla práci v živočišné výrobě kojetínského cukrovaru. S poklízením stovky býků jí statečně pomáhal tchán.  „Házel hnůj a ona krmila. Bylo to hrozné, ale rodina pořád držela pospolu,“ připomíná. Po propuštění z vězení našel strýc František azyl u Mátlových v Brně. Získal zaměstnání jako člen stavební party a celých pět let žil u sestry. Anna k němu podle svých slov přilnula a ráda poslouchala jeho vyprávění. Dodnes nezapomněla například na líčení jednoho vězeňského apelu: „Vyprávěl, jak jeho spoluvězeň stál celý den nahý ve velkém mrazu a dozorci přišli a hodili po něm hrst soli. To mi utkvělo,“ říká.  

Když se strýc konečně mohl vrátit do rodného Kojetína a nakonec i svého domu, kde znovu žila jeho žena s dětmi a otcem, všude narážel na stopy, které na jeho majetku zanechalo několik let hospodaření kojetínského JZD. Uprostřed selského dvora zela jáma, kde JZD skladovalo naftu. Interiéry stavení, kde byla v každé obytné místnosti výstavní kachlová kamna, vzaly za své. I přesto se podle pamětnice její strýc dokázal do určité míry nad toto vše povznést a na lidi nezanevřel a nezahořkl. Zůstal stejně zásadovým a srdečným jako dřív. Křivda ale - i podle svědectví jeho syna Františka, který se snaží v Kojetíně hospodařit i dnes - nebyla dodnes odčiněna. Nespokojenost a pocit nepravosti, který trvá do dnešních dnů kvůli špatnému vyrovnání majetku, si nese rodina Uhrových stále.

 

Kolektivizace jinak

Docela jiný je životní příběh Anny. Ta, ačkoliv byla rodiči směřována ke studiu humanitních oborů, rozhodla se, i pod vlivem osudu rodiny z matčiny strany, vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Brně (dnes Mendelova univerzita). Roku 1968 v době politického uvolnění absolvovala jako inženýr-zootechnik a spolu s manželem našli zaměstnání v Bruntále na státním statku.

Hospodaření v době normalizace sice bylo mnohde ještě „za trest“, ne všem družstvům se dařilo, zaměstnání v zemědělství přinášelo v průměru nijak závratné výdělky, ale byla i řada státních statků a družstev, která se vyhoupla na špici a prosperovala a fungovala podobně jako akciové společnosti i v době totality.

V Bruntále Anna s manželem zakotvili a vychovali děti. Ve svých zaměstnáních byli oba úspěšní a v zemědělství zůstali až do odchodu do důchodu. Přerod společnosti po roce 1989 jim pak umožnil zařídit si i vlastní farmu a chov. V současnosti ji již spravuje Annin syn a rodinná tradice tak pokračuje dál.

 

[1] „Akce K“ z ÚSTR (https://www.ustrcr.cz/uvod/citanka-kolektivizace/represe-diskriminace/akce-k-kulak/) ze dne 25. 3. 2020