Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margita Antonová (* 1936)

• narodila se 27. února 1936 v Hejnicích do německé rodiny Franze a Herminy Krausových

• vyrůstala v sousedním Bílém Potoce, odkud pocházel její otec

• otec pracoval v Bílém Potoce jako bednář, matka v hejnické tkalcovně Fritsch a spol.

• v době druhé světové války otec spáchal sebevraždu, protože se po úrazu nechtěl vrátit do německé armády

• v září 1942 nastoupila do první třídy obecné školy v Bílém Potoce

• v květnu 1945 zažila příchod Rudé armády do Bílého Potoka, poté Čechů, kteří drancovali a zabírali domy po Němcích

• po válce se nemusela s maminkou vystěhovat, protože ta patřila mezi německé specialisty potřebné pro textilní výrobu

• v září 1946 se mohla vrátit do školy, první půlrok nebyla kvůli neznalosti českého jazyka klasifikována

• v červnu 1952 ukončila s vyznamenáním základní školu v Hejnicích a nastoupila na střední zdravotnickou školu v Liberci

• z finančních důvodů školu opustila a nastoupila do textilního podniku Kolora v Liberci

• v roce 1957 se vdala za Karla Antona, absolventa lesnické školy

• po narození dvou dcer nastoupila do národního podniku Bytex v Bílém Potoce, kde pracovala v oddělení expedice až do odchodu do důchodu

• v dubnu 2023 žila v Bílém Potoce

Margita Antonová zažila poválečnou proměnu Bílého Potoka na Frýdlantsku, kde žili před válkou většinou němečtí obyvatelé, mezi něž patřili i oba její rodiče. Po válce se z Bílého Potoka museli Němci vysídlit, s výjimkou těch ze smíšených manželství nebo specialistů nezbytných pro zajištění výroby.

Pamětnici bylo v té době devět let a stále si pamatuje, jak do jejich domu přišel Čech, který mamince oznámil, že se následující den mají jako Němky z domu vystěhovat. „Dal mamince nějaký papír, rozhlížel se a říká, že naše kočka tam zůstane a naši kredenc že si vezme. Také nám sebral potravinové lístky, že už je nebudeme potřebovat,“ vzpomíná Margita Antonová, rozená Krause.

Její maminka pak běžela do hejnické textilky oznámit, že druhý den nepřijde a dostala potvrzení, že ji potřebují na práci. Pamětnice tak v domě svých předků nakonec zůstala a prožila celý život. Ve svém vyprávění vzpomíná na to, jak Bílý Potok vypadal v době jejího dětství a jak se její život změnil po válce.

V dětství trávila hodně času s babičkou

Narodila se 27. února 1936 v Hejnicích v domě své babičky Herminy Scholz. Její tatínek Franz Krause pocházel ze sousedního Bílého Potoka (německy Weissbach) a maminka Hermina Scholz z Hejnic (německy Haindorf). Tatínek se živil stejně jako jeho otec a většina mužů z Bílého Potoka prací se dřevem. V obci bylo tehdy hned několik živnostníků, kteří vyráběli dřevěné výrobky. „Tatínek byl bednářem, jako malou mě koupali v dřevěné vaničce, kterou udělal. Také jsme měli doma jeho sudy. Jeho otec byl zase tesařem,“ vypráví pamětnice.

Nad Bílým Potokem se rozprostíralo někdejší velké polesí hraběte Franze Clam-Gallase, který vlastnil v Bílém Potoce pilu. U ní končila železniční dráha, která vedla od roku 1900 do Bílého Potoka z Raspenavy. V Bílém Potoce byly podle pamětnice ještě další dvě velké pily, které zpracovávaly dřevo z okolních lesů. Těžba a svoz dřeva z prudkých skalnatých svahů měly svá rizika, o čemž svědčí řada pomníčků zemřelých lesních dělníků v lesích kolem Bílého Potoka.

Maminka pamětnice pracovala v textilní továrně Fritsch a spol. v Hejnicích, kde ve vyšívárně opravovala chyby v utkaných látkách. „Měla takovou dlouhou jehlu, která měla na konci kuličku. Tou opravovala chyby na utkaných látkách.“

Pamětnice proto bývala často u babičky v Hejnicích, která kromě ní hlídala ještě o rok mladšího vnuka Gerharda, syna jejího syna. Právě s ním se pojí její nejranější vzpomínka – na výprask, který od babičky dostala, když s bratrancem škrtali sirkami na půdě a zapálili usušené bylinky v novinách. „Babička se vracela z hejnického hřbitova, který byl v kopci nad jejím domem, a z dálky viděla kouř z půdního okýnka. Když přišla domů, tak nám dala,“ vzpomíná se smíchem pamětnice a dodává, že naštěstí ohýnek šel snadno uhasit.

S babičkou Scholzovou má spojené ale i hezké vzpomínky na sušení sena v osadě Malá Jizerka (Klein Iser), kam chodily pěšky na několik dní. „Babička mi dala batoh na záda a šly jsme. Cestou do kopce mi vyprávěla o mokřadech kolem Jizerky, kam chodila na borůvky. Vyznala se tam, ale kdo ne, tak tam mohl zůstat, byly zrádné. Na Jizerce mi paní domu vždycky ustlala ve spodním šupleti komody, to se mi strašně líbilo. Pamatuji si také, že když byla bouřka, tak všichni seděli u velkého stolu u svíčky a modlili se.“

Tatínek spáchal sebevraždu, protože nechtěl do války

Babička žila sama, protože její muž Ferdinand Scholz padl v první světové válce, stejně jako dalších 82 mužů z Hejnic. Stejný osud potkal i maminku pamětnice, která malou Margitu vychovávala sama, protože její muž musel narukovat v době druhé světové války do německé armády. Bílý Potok se totiž stal po mnichovské dohodě v říjnu 1938 součástí Německé říše. Domů už se nevrátil, stejně jako jeho starší bratr, který padl neznámo kde. Franz Krause spáchal sebevraždu poté, co se dozvěděl, že se musí po úrazu vrátit zpět do armády.

„Tatínek hlídal transporty, které vozily na frontu potraviny, a při náletu na nádraží v Maďarsku byl raněn a léčil se v nemocnici v Rakousku. Jely jsme ho tam s maminkou navštívit díky pomoci strýce, který žil ve Vídni. Tehdy jsem ho viděla naposledy. Těšil se, že ho pustí domů, ale poslali ho zpět do války. On to neunesl a oběsil se v parku u nemocnice. Našli ho až za týden,“ popisuje pamětnice osud svého otce, kterého mohli pohřbít na hřbitově až po čase díky pomoci hrobníka, jako sebevraha ho na hřbitově nechtěli.

Margita Antonová dodává, že sebevraždu spáchal i druhý bratr tatínka. „Zamiloval se do dívky ze statku, a protože jim nechtěli dát svolení k svatbě, tak se zastřelili na hřbitově. Nejdříve střelil ji a pak sebe. Naší ulici se říkalo Mordgasse, protože v ní spáchali sebevraždu ještě jeden pán a jedna paní.“

Báli se Rusů, a nakonec jim ublížili Češi

Na konci války viděla řady ruských vojáků, kteří táhli přes kopec nad Bílým Potokem. Netušili, kam jdou, a jako Němci z nich měli strach. Všechny ženy a dívky se skoro týden schovávaly v lese, kde jim muži z Bílého Potoka připravili provizorní přístřešky. Nakonec se ale ukázalo, že větší nebezpečí pro ně představovali Češi. Když sešly do vesnice, tak ruští vojáci pozvali děti na smaženici z vajec, kterou udělali v obřím hrnci. Zdrželi se několik dní, po nich dorazili na konci května 1945 Češi – příslušníci bojové skupiny Skuteč.

„Ti udělali konečnou čistku. Hodně Němců odvedli do Fritschovky [původní textilní továrna Fritsch a spol. u hejnického kostela], kde je zastřelili,“ říká pamětnice a dodává, že Němce, kteří byli členy NSDAP nebo Sudetoněmecké strany, odvedli také k lesu nad Bílým Potokem, kde si museli vykopat společný hrob a u něho je zastřelili. Těla byla exhumována v prosinci 1946 při vyšetřování zločinů, kterých se měli členové skupiny Skuteč dopustit od května do srpna 1945 v Bílém Potoce, Hejnicích a Raspenavě. Vyšetřování skončilo předčasně bez potrestání viníků.

Kromě svévolných poprav Němců organizovali příslušníci bojové skupiny Skuteč také divoké odsuny Němců – vyháněli je z jejich domů bez opory v právu. Vysídlení Němců se stalo legální až 10. srpna 1945, kdy vešel v platnost dekret prezidenta Beneše, který zbavoval Němce československého občanství. Na základě požadavku Spojenců měl odsun Němců začít až tehdy, kdy pro něj budou vytvořeny podmínky – organizované transporty proto probíhaly až od ledna do prosince 1946.

Po řádění bojové skupiny Skuteč v Bílém Potoce následovalo drancování domů po vyhnaných Němcích, kteří si mohli vzít jen 30 kilo osobních věcí a celý jejich majetek tak zůstal napospas Čechům, kteří přijížděli do pohraničí krást. „Přišlo jich hodně. Co mohli, to vydrancovali. Až po nich přicházeli ti, kteří tu zůstali žít,” tvrdí pamětnice.

Zítra musíte opustit svůj dům!

O divokosti doby svědčí zážitek pamětnice, když se jednoho dne v jejich domě objevil jakýsi Čech s dokumentem, na základě kterého měly dům následující den opustit a dostavit se s 30 kily ke škole. Zabavil jim také potravinové lístky s tím, že už je nebudou potřebovat.

„Říkal, abychom byly druhý den připravené, což už jsme byly. Maminka s tím počítala a nechala si udělat bednu na povolená kila. Běžela do Hejnic do továrny, aby jim oznámila, že už nepřijde, že musí do odsunu. A tam jí řekli, ať se nebojí, že nepůjde, protože ji potřebují, a dali jí potvrzení. Druhý den ho ukázala tomu pánovi a on nám musel vrátit potravinové lístky,“ vzpomíná pamětnice.

Do odsunu nemusela nakonec ani babička, poněvadž textilka vydala potvrzení, že se bez ní neobejde. „Maminka ve fabrice řekla, že když půjde do odsunu ona, musí také, že ji samotnou jít nenechá,“ vysvětluje pamětnice. Babička ale přišla o svůj dům, který splatila měsíc před koncem války.

„Když platila v bance poslední splátku, tak jí úředník řekl, ať už to nechá, že bůhví, co bude po válce. Ona ale na tom trvala a pak o dům přišla. Bydlela v něm krátce s Čechy, kteří se tam nastěhovali, a když nebyli doma, tak šla na půdu pro vázu, kterou dostala k svatbě, a vlastně ve svém domě ukradla svoji vázu,“ říká pamětnice. Babička pak žila s nimi v Bílém Potoce a ke konci svého života často utíkala do svého domu v Hejnicích.

Vše německé dráždilo

S maminkou měly štěstí, že mohly zůstat ve svém domě. Ani vyjmutí z odsunu nechránilo Němce, ale ani Čechy ze smíšených manželství před vystěhováním v případě, že se jejich dům zalíbil příchozím Čechům. Stalo se to ve vedlejším domě, ze kterého se musela vystěhovat stará Češka, jež měla za manžela Němce. Musela do horšího domu ve Vinklu, jak se nazývá nejstarší část Bílého Potoka, které se po válce říkalo „V Zátiší“, aby se nepoužíval německý název Winkel. Němčina a vše spojené s Němci dráždilo po válce natolik, že se uvažovalo o likvidaci německých hrobek na místním hřbitově. Nakonec k tomu nedošlo.

Do zapadlé vesnice, poslední před hranicemi, se nikdy nepodařilo dosídlit dostatečný počet nových obyvatel. Mnoho domů zůstalo neobydlených a zpustlo tak, že musely být zbořeny. Ukazují to statistiky, podle nichž bylo v roce 1930 v Bílém Potoce 369 domů a 1 545 obyvatel (85 národnosti československé a 1 438 německé) a v roce 1964 měla obec 949 obyvatel a 247 domů.

Ráz obce se zcela proměnil. Pamětnice vzpomíná, že v Bílém Potoce podnikali živnostníci všeho druhu od holiče po obuvníka, několik velkostatkářů a továrníků a desítky chalup nabízely turistům občerstvení a ubytování. Po válce se obec stala místem chalupářů a rekreace ROH a po sametové revoluci skončila továrna Bytex a dvě pily.

Jako Němka se pamětnice mohla vrátit do školy až v září 1946. Podle věku měla nastoupit do čtvrté třídy, kvůli neznalosti českého jazyka šla znovu do druhé třídy. Kromě češtiny se musela učit hned i ruský jazyk. V prvním pololetí proto nebyla klasifikována, v druhém dostala z obou jazyků čtyřku a z občanské výuky trojku. Na prvním poválečném vysvědčení má nové jméno – z Margity Krause se stala Margita Krausová. Češtinu se záhy naučila natolik, že začala hrát divadlo v dnes už neexistující restauraci s pódiem Koruna s bílopotockými ochotníky, které vedl její učitel Hudrlík.

Manžela poznala na taneční zábavě

V září 1948 začala chodit do měšťanky v Hejnicích, kterou ukončila v 16 letech závěrečnou zkouškou v červnu 1952. Poté začala studovat střední zdravotní školu v Liberci, ale kvůli nedostatku finančních prostředků ji musela po půl roce opustit a začít pracovat. Nastoupila do kanceláře v textilním podniku Kolora v Liberci. V roce 1957 se vdala za Karla Antona, kterého poznala na taneční zábavě na Bártlově boudě v Bílém Potoce.

„Chodila jsem s kamarádkou tancovat každou sobotu, tehdy se tancovalo na Bártlovce, na Hubertce nebo v Libverdě. Tu sobotu se mi ale vůbec nechtělo a kamarádka mě přemluvila. Tak jsem poznala manžela, byla to láska na první pohled,“ vypráví pamětnice a dodává, že manžel pocházel z Královéhradecka a po studiu lesnické školy v Písku dostal umístěnku do Hejnic, kde pracoval v lesnickém učilišti.

V únoru 1958 se narodila jejich první dcera Jana a v dubnu 1966 druhá Jitka. Pamětnice se po mateřské dovolené do Kolory v Liberci nevrátila, nastoupila do továrny národního podniku Bytex v Bílém Potoce – nejdříve do výroby příze, později pracovala v oddělení expedice, a to až do odchodu do důchodu.

Aktivní ale zůstala i ve svých 87 letech, starala se o zahradu, kosila sama trávu kosou a jednou týdně chodila s kárkou na nákup do místní prodejny potravin. Vzpomínala, jak v době jejího dětství bylo málo aut, a tak mohly děti sáňkovat ze Smědavy nebo od Bártlovy boudy ke kostelu.

Když jsme si povídaly, jak vypadá její rodný kraj dnes, říkala: „Ten, kdo něco vybudoval svojí energií a prací po několik generací, se chová k majetku jinak, než když ho dostal bez práce a zadarmo. Nestará se o něj, protože mu na něm nezáleží.”

V dubnu 2023 žila v Bílém Potoce.