Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Laida Arcia Carro ()

• narodila se v Havaně do rodiny architekta a učitelky

• její strýc Plinio Prieto byl popraven v říjnu 1960. Postavil se proti totalitnímu směru, který nabrala kubánská revoluce

• v roce 1962, když jí bylo dvanáct let, se uchýlila se svou rodinou do exilu v USA

• od roku 1997 začala veřejně mluvit o pronásledování kubánského lékaře Óscara Bisceta. Ten se stal obětí útoků režimu, když začal protestovat proti používání rivanolu při potratech

• za účelem podpory Óscara Bisceta založila organizaci Koalice kubánsko-amerických žen a vedla dialog s různými dalšími organizacemi

• kromě toho se věnovala zveřejňování informací o případech pronásledování dalších kubánských disidentů

Laida Arcia Carro se narodila v kubánském hlavním městě Havaně. V roce 1962, když jí bylo dvanáct let, musela odejít se svými rodiči do exilu do Spojených států amerických. Důvodem byl negativní postoj členů rodiny k vývoji kubánské revoluce a totalitním tendencím, které začala vykazovat po vítězství v roce 1959. Nejtragičtějším projevem těchto názorů, který ovlivnil celou rodinu, byla poprava jejího strýce Plinia Prieta, profesora angličtiny a poručíka gerilové skupiny z pohoří Sierra del Escambray, která povstala proti Fidelu Castrovi. „Byli jsme donuceni opustit naši zemi.“

Osud jejího strýce však nebyl v té době nijak výjimečnou záležitostí. „Šlo jim o zneškodnění jakéhokoli projevu nespokojenosti, který by snad mohl vést k omezení totalitní moci Fidela Castra na Kubě.“ Plinio Prieto byl dopaden a odsouzen k trestu smrti. „Byl to člověk, který zemřel velmi důstojně a já jsem na něj hrdá. Jeho poslední slova byla: ‚Věřím v Boha a věřím v lidi.‘ Byl naprosto oddaný svému boji a důsledky přijímal až do posledního okamžiku. Zemřel velmi čestně.“ Jeho děti musely být ukryty, jelikož režimní autority by se snažily o jejich převýchovu. Nicméně, jejich matka s nimi nakonec dokázala odcestovat do exilu prostřednictvím jednoho velvyslanectví.

Vláda Fidela Castra si mezitím vymyslela falešnou historku o těchto mužích, kteří povstali v pohoří Sierra del Escambray. „Tvrdili, že to byli zloduši, kteří se vloupali do domů, kradli a znásilňovali ženy. To všechno byla lež. Můj strýc byl idealista a chtěl skoncovat s totalitarismem a se lží.“ Z tohoto důvodu Laida Arcia Carro považuje za velmi důležité o něm mluvit. Poprava Plinia Prieta ohromně ovlivnila i všechny příbuzné. „Moje babička měla problémy s nervy do konce života. Mně bylo tehdy deset let, neřekli mi, co se stalo. Nicméně, moje matka omdlela. Měla jsem strach a věděla jsem, že se stalo něco strašného.“ Členové rodiny začali opouštět Kubu a nakonec se k exilu rozhodli i rodiče pamětnice. Dostali povolení odjet v roce 1962. Ještě předtím darovali mnoho věcí z domu jejich služce, jelikož věděli, že režim by všechno zkonfiskoval. „Žila jsem s pocitem prázdnoty, chyběl mi náš domov, místo, kde jsem se narodila. Stejný pocit zná mnoho Kubánců z naší generace. Člověk cítí, jako by mu něco v životě chybělo. V mém případě ten pocit stále přetrvává.“

Pokud jde o odjezd z Kuby, Laida Arcia Carro vzpomíná, že zpočátku si všichni mysleli, že to bude jen nakrátko. Z jejího pohledu dvanáctiletého děvčete to byl všechno jeden velký zmatek. „Nic mi nevysvětlovali. Děti ve škole začínaly sbírat kartičky s fotografiemi revolucionářů, které nám dávali. Já jsem chtěla dělat to samé, co ostatní spolužáci, také sbírat ty kartičky... byla to propaganda a vymývání mozků malých dětí.“

Po příjezdu do amerického exilu se o minulosti moc nemluvilo. Rodiče začali ihned shánět práci, a to přesto, že byla možnost čerpat nějakou pomoc. Její otec si uvědomil, že v Miami se mu bude práce shánět těžko, a rodina se nakonec přestěhovala do Virginie, kde mu byla nabídnuta pracovní pozice architekta. „Bylo to moc hezké. Když jsme přijeli, očekával nás ředitel firmy. Věděli, za jakých okolností jsme přijížděli, a pomohli nám sehnat dům, a dokonce tam i připravili ručníky.“ Ve Virginii zůstala rodina čtyři roky. „Celkem jsme si tam zvykli, já jsem začala hrát na flétnu a líbilo se mi to.“ Nicméně, otec onemocněl rakovinou a rodina se musela vrátit do Miami, aby se mohl léčit. Poté její matka našla zaměstnání jako učitelka v Alabamě, a tak se přestěhovali tam. Mezitím pamětnice poznala svého budoucího manžela, který byl jedním z dětí, jež přijely do Spojených států amerických v rámci projektu Peter Pan. Odjel s nimi do Alabamy. Oba tam studovali na Alabamské univerzitě, Laida pedagogiku a její manžel medicínu. Zakrátko se stěhovali do Louisiany, kde pamětnice našla práci jako učitelka. Ovšem její muž stále myslel na to, že by dokončil studium medicíny, a přihlásil se na studium do Španělska. Laida se tam věnovala kurzu výtvarného umění a oba spolu žili jeden rok v Seville. Jenže pamětnice otěhotněla, a tak se vrátili do Miami, kde začala s magisterským studiem na Florida International University. Její manžel však v Miami nemohl dokončit studium, a tak se opět stěhovali, tentokrát do Dominikánské republiky. Laida tam pracovala na své diplomové práci a její manžel konečně dokončil medicínu. „Merengue tam bylo slyšet ráno, odpoledne i večer. Ale lidé byli moc milí. Já jsem učila výtvarnou výchovu na místních školách.“

Poté, co její muž dokončil studia, Laida se začala angažovat v podpoře kubánských disidentů. „Jeden kubánský lékař protestoval proti potratům, proti velkému množství dětí, které se tam vraždily. Nechali dítě narodit se, a pak ho nechali zemřít.“ Šlo o Óscara Bisceta a všechno začalo v roce 1997. Biscet vypracoval studii o rivanolu, metodě potratu, která se na Kubu dostala z Vietnamu. „Matka dostane injekci a dítě se narodí, je jedno, v jakém stadiu. Někdy se narodí živé, někdy mrtvé, to když je porod vyvolaný příliš brzy. Óscar Biscet se na to zaměřil a já jsem mu zavolala. Řekla jsem mu, že jeho studii přeložím do angličtiny a odprezentuji v OSN.“ Biscet byl kvůli svému aktivismu pronásledován, což diktoval pamětnici, která to nahrávala a překládala do angličtiny. Poté založila Koalici kubánsko-amerických žen, aby mohla o případu lépe informovat a hledat pro Bisceta pomoc. Sháněla ji po všech možných organizacích. Nicméně, dokonce ani například organizace, které se stavěly za černé aktivisty (Biscet byl černoch), neprojevovaly přílišnou snahu mu pomoci. To samé pak proběhlo i v Organizaci amerických států, kde se Laida dožadovala pomoci celkem pětkrát. „Byl to výsměch. Já jsem zdokumentovala nejméně dvacet zatčení. Bylo tam bití, jednou ho zmlátili tak, že nemohl ani mluvit. Hledala jsem podporu u křesťanů, protože byl křesťan, u černochů, protože byl černoch, u doktorů, u odborářů, u vědeckých institucí. Všichni byli hluší a slepí.“ Nicméně, nakonec se podařilo vytvořit dostatečný tlak na to, aby byl Biscet propuštěn z vězení.

Co se týká podpory ostatních kubánských disidentů, pamětnice zmiňuje, jak obtížné bylo pomáhat jim. Snaha očernit ji v očích Kubánců byla velká. „Říkali jim: ‚Tahle kontrarevolucionářka si jí šunku a má zapnutou klimatizaci, zatímco vy tady trčíte, jen se podívejte, jak na tom jste. Jste ve vězení a máte se špatně.‘ Pokoušeli se nás rozdělit a mnoho lidí jim to uvěřilo. Ale Biscet mi vždycky říkal, že pokud mu vykládají tyto věci, věří mi o to více.“ V poslední době se Laida Arcia Carro věnuje výtvarnému umění, aby si trochu odpočinula. „Trochu jsem se vzdálila od vší té bolesti.“ Podle ní je situace na Kubě velmi špatná. První důvod je, že od revoluce již uplynulo mnoho let a lidé dnes nevědí, co se dělo v roce 1959. Generace disidentů, která si to pamatuje, je již stará. Kromě toho, pamětnice si myslí, že opozici bylo darováno příliš materiální pomoci, což vedlo k jejímu zkorumpování. „Já se jich ptám... kohokoliv na Kubě: ‚Co je to svoboda?‘ Oni to nevědí. Je třeba vědět, co je to svoboda, aby se za ni mohlo bojovat. Generacím Kubánců byly vymyty mozky a oni nevědí, co je svoboda. Ten koncept na Kubě neexistuje. Neexistuje tam ani kritické myšlení. Ti lidé žili v útlaku po celý život.“ Přes to všechno však zdůrazňuje, že jsou stále političtí vězni a disidenti, které je třeba podporovat.