Petr Arton

„V roce 1947 byl v Praze velký festival. Podílel jsem se na jeho organizaci jako překladatel. Tenkrát přijelo asi 17 000 studentů do Čech, mělo to být studenty i vedeno. Tehdejší ministr Kopecký mi nabídl, abych vedl oddělení pro tlumočníky. Tak byla nějaká epizoda, kdy chtěli, aby se to všechno drželo nepoliticky. Jenže byla tu i jedna Američanka, která chtěla roznášet prosionistické letáky. Zavolali mi a řekli, že jí nemám dovolit chodit ven. Pět minut nato mi zavolal americký velvyslanec, Stanhard, on byl taky žid. Řekl, že držíme Američanku, a já mu slíbil, že to prozkoumám. Zavolal jsem tomu, kdo ji držel, ať ji pustí, ale nedovolí jí dál roznášet letáky. Potom jsem velvyslanci zavolal znovu a řekl mu, že mě sice nezná, ale že bych se s ním rád setkal, abych mu řekl, jak vedou Spojené státy vůči Československu špatnou politiku, stejnou jako Angličané a Francouzi před válkou. On se vlastně bál se mnou setkat. Já, ač komunista, jsem byl k setkání ochoten, ale on se k tomu moc neměl. Tak jsem mu řekl, že jejich politika je špatná, protože když nebudou chtít pomoci oni, tak jediní, kdo pomůžou, budou Rusové, a my padneme do jejich rukou. Fakt je, že Československo přijalo Marshallův plán. Pak se to muselo zrušit pod nátlakem Rusů. Ale neměli jsme žádnou podporu Západu, poněvadž Západ byl pronacistický.“

„Ponorka, kterou mám zapsanou, je ponorka v Baltickém moři. Ten, co se koukal na radaru, to viděl na radaru. Říkal pilotovi, jak má letět. Já jsem ležel tam, co se pouští bomby, a v posledním okamžiku, kdy jsem viděl objekt na vlastní oči, jsem říkal pilotovi, jak má letět. Potom se to pustilo. Myslím, že to tenkrát ještě nebylo torpédem, to znamená, že jsme letěli velmi nízko. Bylo to v noci a lítali jsme asi 200 stop vysoko. Lítat nízko bylo vlastně velké plus, například v Biskajském zálivu, kde proti nám lítaly Junkers 88. Nemohly nám ale nic udělat, protože jsme šli úplně na moře. Zezdola nemohl útočit, a když útočil seshora, letěl přímo do moře. Jenom jednou se stalo, že nějaký Junkers 88 letěl přímo proti našemu letadlu. A teď byla otázka, kdo má lepší nervy, kdo uteče nahoru. Kdokoliv uteče, toho sundají. Tak náš pilot měl lepší nervy. A Junkers šel.“

„V roce 1955, když Československo začalo zásobovat Egypťany zbraněmi, tak mi nabídli pracovat pro izraelské tajné služby, poslali mě do Paříže. Tak jsem si vzpomněl na Reicina, který mi řekl, že nerozumí tomu, že izraelská tajná služba, která vlastně spolupracuje s Američany, tak musí také vědět o tom, že americká tajná služba pomáhá nacistům dostat se do Jižní Ameriky a taky pro ně hledá práci v Americe a v Kanadě. Tak jsem si na to vzpomněl. Nechtěl jsem říct, že o tom vím nebo že myslím, že je to tak, poněvadž říct něco proti tajným službám, to by znamenalo být o hlavu nižší. Tak jsem to nepřijal.“

„Varšava byla Němci obklíčena, a my nemohli utéct, než Němci přišli. A když přišli, bylo velmi těžké přejít řeku Vislu na východ. Nebyly noviny, nebylo rádio, ale věděli jsme, že Rusové jsou na druhé straně nedaleko. My jsme věděli, že je ta hranice na řece Bug, tak jsme se tam chtěli dostat. Přes řeku nebylo možné se dostat, ale to jsme používali naši němčinu, protože jsme Němci. Tak jsme se sebrali a šli jsme pěšky. Čtvrtý den, to bylo čtyřicet kilometrů před Bugem, nesmělo se vůbec chodit na silnici, bylo to bráno jako vojenský prostor. Jenže všechno je o štěstí. Nějaký německý důstojník jel autem, neptal se, ale samozřejmě že věděl, že jsme Židi. Přes Bug jsme přešli 11. října, už byl sníh, takže nás Rusové chytli, dali nás do komandantury a důstojník na nás křičel, jenže když jsme mu ukázali české pasy, byl na nás jako máslo. Oni nenáviděli Poláky. Dostali jsme nejdříve místnost na zahřátí, a pak nás odvezli vlakem do Bialystoku.“

„Vrátil jsme se do Československa a společně s Laďou Novákem jsem byl v naší skvadroně vedoucím komunistické strany. To vlastně bylo politické oddělení. Můj šéf byl Kohout, Rus. Říkal o sobě, že je Čech, ale byl to Rus. Pořád byl v Moskvě. Jednou jsem ho zastupoval na nějakém jednání. Vedoucí zasedání se zeptal, kde je Kohout, a já jsem řekl, že je v Moskvě. Ale že myslím, že tam není na náš příkaz, ale na příkaz někoho jiného. Potom bylo v místnosti naprosté ticho. Každý si to sice myslel, ale nikdo nebyl připravený to otevřeně vyslovit. Takže to bylo ode mě, komunisty, velice neočekávané. My, mladí komunisté jsme bojovali proti tomu mít tady ruský systém. Heslo prvních poválečných voleb v Československu v roce 1946 bylo ,K socialismu naší cestou'. Za to jsme bojovali. Lidé měli pochopit, že nechceme jít ruskou cestou. Já jsem podporoval české komunisty i po roce 1948, až do té doby než jsem se dozvěděl o přípravě procesu se Slánským. Dozvěděl jsem se o tom díky tomu, že jsem se velice dobře znal s Evženem Löblem. Znal jsem velkou část těch, kteří byli popraveni, a dokonce jsem s některými z nich byl velice úzce spřátelen. Bedřich Reicin, vedoucí tajné služby, to byl velice dobrý člověk. Reicin, Imrich Roth, to byl vedoucí politického oddělení armády. Geminder, ten byl už o něco starší, a André Simone. Znal jsem je velice dobře a věděl jsem, že ani pro jednoho z nich nebylo představitelné, že bychom šli ruskou cestou.“

„Táta byl sionista a byl ve vedení sionistického hnutí v Československu. Každý rok byl jiný prezident a rok jím byl i táta. On byl taky zástupce židovské obce na Masarykově pohřbu. Byl také součástí týmu, který zakládal kibuc Masaryk. Propagačně, peněžně, hlavně peněžně, protože hlavní část kibucu bylo koupit zemi, koupit nějaký pozemek.“

„Můj první operační let byl třináctého dubna čtyřicet čtyři. Při prvním letu jsem měl s sebou staršího navigátora. Letěli jsme do Biskajského zálivu, to je místo, odkud vychází ponorky do Atlantiku. Já jsem nedávno četl knihu od německého velitele ponorky, který popisuje, že když začali s Liberátorem, měly ponorky velké problémy, nemohly se hnout. Tak začali vycházet se dvěma ponorkami denně, protože ty jsme nemohli napadnout. Náš útok byl z 50 stop, jednu bychom sice chytili, ale druhá by chytila nás. Tak když ony šly dvě dohromady, my jsme zůstali v blízkosti, a zavolali dvoumotorový bombardér, výborné letadlo. Těm ponorky podlehly.“

„Jeli jsme do Japonska, protože japonský konzul dal tranzitní vízum do Japonska, Sugeara. On chtěl pomoct Židům dostat se z Ruska, z Evropy. Já jsem slyšel, že dal nějakých šest tisíc víz bez povolení ministerstva zahraničí. Ale to byly tranzitní víza, tak jsme potřebovali end destination víza. My jsme byli ještě mladí, ale byli tam Češi, kteří dělali razítka z brambor. Tak jsme dostali vízum do Holandských východních Antil, a dali nám vízum do Japonska, tak jsme se tam dostali. Co já vím, asi jen dva tisíce Židů se do Japonska takto dostalo, bylo to velice drahé jet Transsibiřskou magistrálou.“

„Já nevím, u nás v Teplicích jsme antisemitismus neznali. A taky v české škole nikdy ne. Jenom jeden případ, přišel tam nějaký kluk, udělal nějakou poznámku a moji kamarádi ho za trest zbili. A profesor mu řekl: ,Ještě jednou a vypadneš ze školy.' O antisemitismu jsme slyšeli, slyšeli jsme o něm hlavně od Němců. Ale já sám jsem byl rovný s každým a necítil jsem se nějak utiskován.“

„Reicin byl dobrý Žid. V roce 1947 přišla do Prahy izraelská židovská delegace a chtěli letiště v Československu. Zavolal si mě velitel letectva a já mu řekl, aby vzali letiště v Žatci, to bylo dobré. Jenže jsme potřebovali někoho, kdo by to protlačil ve vládě. Mluvil jsem o tom s Bedřichem Reicinem, a on to udělal. A potom také, Československo bylo jediný stát, který podporoval Izrael. Nejen zbraněmi, ale poslalo tam celou brigádu. Jeho zástupcem byl Max Weber, se kterým jsem byl v Rusku. On se taky vrátil s ruskou armádou, byl taky na hlavním štábu, tam jsem se s ním setkal. Byl v roce 1948 v Izraeli, a když se vrátil, tak se opět ptal, kdo to protlačí u Gottwalda? Mělo to být oficiální. A zase to byl Reicin. On řekl: ,Kluci, udělejte to, já o tom nevím.' Při té příležitosti přišli do Prahy palestinští Židé. Chtěli mě poznat, přišli ke mně do kanceláře. Já jsem si na ně nepamatoval, ale když mě nechtěli pustit do Izraele, tak oni tvrdí, že jenom na jejich nátlak jsem dostal povolení sem přijet.“

„Po listopadu 1944 jsme jezdili do Baltiku, kde jsme útočili i na civilní loďstvo Němců prchajících z Pobaltí. Němci tam už byli obklíčeni v Litvě, v Lotyšsku, a tak prchali pryč, jak civilisté, tak vojáci. Od listopadu 1944 jsme používali při útocích rakety. Měli jsme jich osm takových, když jsme vystřelili čtyři, tak letadlo šlo dozadu. Jednou zůstala nějaká ponorka trčet velmi daleko v Norsku, tak jsme dostali úkol ji zničit. Letěli jsme tam tři letadla, ale jedno havarovalo už na Orknejích, byl vítr nad 100 mil v hodině. Dvě letadla jsme doletěli až na místo a ponorku jsme zničili. Anglický intelligence instructor nám řekl, že je dobré cvičení, když posádka vyskočí ven, tak máme použít machine guns. Není to sice příjemné, ale byla to válka…”