Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Lumír Aschenbrenner (* 1960)

• narozen 23. června 1960 v Plzni

• v letech 1975–1979 studoval na Gymnáziu Julia Fučíka, dnešním Mikulášském gymnáziu

• v roce 1985 absolvoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou

• od roku 1985 pracoval ve Škodovce jako samostatný odborný ekonom

• tvořil a samizdatem vydával sbírky poezie a kresleného humoru

• vydával samizdatový časopis Svobodný život

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• v listopadu 1989 se účastnil plzeňských demonstrací, tiskl vlastní plakáty

• od roku 1991 se angažoval v politice

• členem Občanské demokratické strany

• od roku 1994 opakovaně zvolen do zastupitelstva městského obvodu Plzeň 2 – Slovany

• několikrát zvolen starostou MO Plzeň-Slovany

• od roku 2014 senátorem

• v roce 2016 inicioval instalaci pamětní desky na památku věznění Václava Havla v borské věznici

Život Lumíra Aschenbrennera je od roku 1991 spjat především s politickou sférou. Také na jejím poli působí jako rebel. Svou image si pěstoval už od mladých let, kdy jej namísto typického plnovousu zdobily dlouhé vlasy. Pohyboval se ve světě undergroundových kapel, vydával samizdatový časopis, skládal mikropoezii a docela po svém se stavil režimu, který lidem kradl svobodu. Svůj boj korunoval instalací pamětní desky na borské věznici jakožto připomínky věznění Václava Havla.

Největší oběť okupaci

Lumír Aschenbrenner se narodil 23. června 1960 v Plzni. Jeho maminka pocházela z Kolovče, městysu na Domažlicku. Tatínek se narodil v Uhorské Vsi na Slovensku. „Ne že by tam žil, ale jeho tatínek jezdil s lokomotivou víceméně po celém Československu a tou dobou byli na štaci právě v Uhorské Vsi.“ Maminka pracovala v porodnici. „Nebyla ale doktorka, jen zdravotnický personál. Tatínek skončil ve Škodovce.“

První Lumírova vzpomínka na dětství je ta, jak honil u babičky v Kolovči na dvorku slepice. Pamatuje si také na druhou babičku z Klatov. „Prožil jsem u ní ten smutně slavný 21. srpen roku 1968. Měl jsem zánět slepého střeva, tak mě tehdy vezli do nemocnice. Běžně by to byli rozháněli, ale protože kolem byl takový mumraj, tak mi to slepé střevo přímo vyoperovali. Byla to má největší oběť okupaci,“ vypráví s úsměvem Lumír. Jinak má na dětství pěkné vzpomínky. „Není to o době, ale o lidech kolem vás,“ říká.

Lumírovi rodiče smýšleli silně protikomunisticky. Sám měl na případnou nabídku ke vstupu do komunistické strany připravenou větu: „Nejsem hoden.“ O to víc jej překvapilo, že za ním s touto nabídkou nikdo nikdy nepřišel. Tatínek měl ze svého odmítnutí vstupu do komunistické strany problémy. Musel kvůli tomu odejít z pozice vedoucího v drogerii. „Ani dědeček to neměl za komunistů jednoduché, protože byl vykořisťovatel. Měl truhlářskou dílnu, kde vykořisťoval asi tři dělníky, které v podstatě živil, šatil… Pak mu znárodnili i nějaká pole a louky,“ vypráví Lumír.

Vlasy naštěstí brzy dorostly

Nastoupil na 21. základní školu v Plzni na Slovanech a ve studiích pokračoval v letech 1975–1979. Jednalo se o Gymnázium Julia Fučíka na náměstí Odborářů, dnešní Mikulášské gymnázium. „Když jsem odmaturoval, bydlel jsem ještě s rodiči, a to ve čtvrtém patře bez výtahu. A maturitu jsem oslavil tím – a to asi nebude moc výchovné –, že jsem shromáždil všechny učebnice a skopal jsem je až dolů do přízemí,“ vzpomíná Lumír.

Už tehdy se v něm probouzela jistá rebelie, kterou vyjadřoval také svým osobitým vzhledem. Stalo se mu například, že byl mezi písemnou a ústní částí zkoušky vyhozen s tím, že pokud nepřijde do hodiny slušně upraven a ostříhán, tak má zkoušku považovat za nezvládnutou. „A dodnes mě mrzí, že jsem tenkrát podlehl a nechal se ostříhat,“ říká Lumír. Naštěstí mu tenkrát vlasy brzy dorostly a image rebela byla zpět. Svou přičinlivostí získal modrou knížku na kloub v koleně, takže na vysoké škole nechodil na vojenskou katedru. Jistou rebelii si tak mohl dovolit. „Muzika, 60. léta, hippies, to všechno mě k tomu inspirovalo.“

Lumír vystudoval Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v roce 1985. Obklopoval se partou podobně smýšlejících kamarádů. Jako víceméně protirežimní akci uznávali folkový festival Porta, sami však žili hlavně big beatem.

Červená karkulka a Svobodný život

Lumír měl snadný přístup k zakázané literatuře. Jeho kamarád totiž vydával knihy přepisované přes kopírák, a to v edici Červená karkulka.[1] Lumír má dodnes pár knih z této edice schovaných na památku. „Tenkrát jsem měl třeba i díla Bohumila Hrabala, knihu Obsluhoval jsem anglického krále, nebo knihu Invalidní sourozenci[2] od Egona Bondyho, básně od Jana Skácela či nějaké ty oficiální filozofické knížky.“

Lumír se našel v psaní mikropoezie[3] a také v kreslení komiksů. Svůj kreslený humor vydával v brožurkách a poté půjčoval přátelům a známým. Šlo o originální kresby na menších čtvrtkách v počtu zhruba padesáti kusů, prošité na levé straně stuhou. V letech 1981–1987 jich takto vydal osm. Patří k nim například Město na rohu ulice (1981), Mistr světa ve smutku (1984) či Howgh (1986), což už byla výhradně politická satira.[4] Vydával také samizdatový časopis Svobodný život,[5] do kterého rovněž přispíval. Ten byl zaměřen převážně umělecky. „Někdo chtěl psát, někdo kreslit, někdo fotit…“

Ještě před listopadem 1989 vyšlo tzv. nulté číslo a další čísla přibývala v průběhu listopadu a ještě i nějakou dobu poté. „Ten časopis byl ale spíše pro nás, koloval jen po různých restauracích.“ Jeho autoři v časopisu uvedli i svá jména a adresy, aby jim čtenáři mohli zasílat své příspěvky. Lumír k tomu říká: „Nebyli jsme odvážní, byli jsme prostě blbí. Naštěstí se nám nic nestalo.“ Už v gymnazijních letech se Lumírovi dostal do rukou text Charty 77, kterou však nepodepsal. „Byl jsem zbabělec.“ V roce 1989 však podepsal provolání Několik vět.

Znouzectnost ve Škodovce, Jasná Páka v Bukovci

Lumír po studiích nastoupil do Škodovky, kde od roku 1985 pracoval po dobu čtyř let jako samostatný odborný ekonom. „Poznal jsem se tu s kapelou Znouzectnost, protože s některými z jejích členů jsem dělal ve stejném závodě. Takže jsem byl na jejich asi prvním vystoupení, ještě než se stali slavnou punkovou legendou,“ vzpomíná. Zalíbila se mu také pražská rocková kapela Jasná Páka.[6] Když měla první koncert mimo Prahu, nemohl na něm chybět. „Hráli v Bukovci. Chodívali jsme tam, protože to bylo za městem, a tak jsme si tam mohli dovolit trochu víc než v městských restauracích. Třeba pořádat i vlastní kulturní akce.“

Lumíra v rámci jeho účasti na koncertech neminuly výslechy Státní bezpečnosti (StB). Jeden z nich ho čekal po koncertě kapely Suřík, která vznikla v roce 1977 pod dojmem nahrávek legendární undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. „Fanoušky rozháněli policajti, což bylo tenkrát obvyklé, a skončilo to výslechy. Frontman Jan Hamr byl pak citován i na Svobodné Evropě,“ vzpomíná Lumír.

Úvahy o emigraci

„Rozhodně bych se neoznačil za disidenta. Potkával jsem se však s lidmi, kteří se v disentu pohybovali. Nejvíce s Láďou Líbalem, Petrem Náhlíkem, Miroslavem Antonem či s Martinou Svobodovou,“ říká Lumír. Na Prahu kontakty neměl, zato často dojížděl na Moravu. Hrával totiž minigolf, byl v širší reprezentaci republiky. Často se tak stýkal s kamarády kolem Uherského Hradiště, kteří vydávali knihy ve zmíněné edici Červená karkulka. V minigolfu tehdy nebyla taková konkurence, takže se díky tomu ještě za komunistického režimu dostal i do zahraničí, například do Německa a do Rakouska. „Působilo to tam na mě lákavě. Uměl jsem německy, měl bych tam zázemí, známé i práci, takže bych neskončil v žádném lágru,“ vzpomíná Lumír, který tehdy začínal pomýšlet na emigraci. V Československu měl však rodiče a přítelkyni. „Také jsem si říkal, že já jsem svoji zemi nezkurvil, tak proč bych ji já měl opouštět.“ Hodně jeho přátel však u pouhých úvah nezůstalo.

Bral jsem si zmijovku, aby rána pendrekem tolik nebolela

„Moc jsem nevěřil tomu, že se tady něco zlomí. Skutečně jsem si myslel, že my jsme ta pevná hráz socialismu a míru, jak se Západočeskému kraji přezdívalo. A opravdu to pak u nás trvalo nejdéle ze všech.“ Setkávání s podobně smýšlejícími kamarády nepovažoval za protirežimní. Zkrátka si chtěli žít svůj vlastní život, poslouchat hudbu, která se jim líbila, a mít i stejně svobodný přístup k literatuře.

Lumír měl díky pražským známým dobré informace o listopadovém dění v metropoli. Účastnil se také plzeňských demonstrací. „Chodili jsme na náměstí, kdykoliv se něco dělo, a ten počet lidí stále narůstal. A jak mi někdo ze zkušenějších poradil, brával jsem si s sebou zmijovku, aby mě to tolik nebolelo, kdybych dostal pendrekem. A schválně jsem si předtím nikdy nedal ani jedno pivo, aby ze mě neudělali podnapilého živla,“ říká s úsměvem Lumír. Díky svému kreativnímu zaměření si plakáty na demonstrace vyráběl sám. Na jednom z nich byla například lebka, která měla namísto očí třešně.

„Dodnes vzpomínám na to, jak škodováci zaplnili plzeňské náměstí, což se považovalo za definitivní vítězství listopadové revoluce v Plzni. Pracoval jsem tehdy ještě ve Škodovce a v tom davu jsem byl taky. Málokdy se škodovákům dostalo takového potlesku, jako když tehdy přišli na náměstí.“ Rok 1989 Lumírova očekávání splnil, jen je toho názoru, že „se mělo trochu razantněji zatočit s komunisty“. „Tím nemyslím zrovna lampy…“

Rád vzpomíná na Václava Havla. Osobně se s ním sice nesetkal, ale má od něj podepsanou samizdatovou knížku, přímo pod svým humorným obrázkem. Inicioval také vytvoření a instalaci pamětní desky na borskou věznici jakožto připomínku Václava Havla, který zde byl vězněn od 30. července 1981 do 28. ledna 1983. Pamětní desku zdobí typické „havlovské srdce“. Deska byla odhalena 5. října 2016,[7] v den jeho nedožitých osmdesátin. „Proběhlo slavnostní odhalení, kde jsem měl jedinou podmínku. A to tu, že tam nebude žádný politik včetně mě,“ říká s úsměvem Lumír.

Dát šanci lidem, aby mohli podnikat

Lumír po práci ve Škodovce krátce působil jako vedoucí ekonomického odboru Západočeských kanalizací. V letech 1991–1994 byl členem privatizační komise za Plzeň-město, která postupně přešla ve Fond národního majetku. „Dávali jsme šanci lidem, aby se z nich mohli stát drobní a střední podnikatelé.“ Lumír si chtěl rozšířit vzdělání, a tak v roce 1993 absolvoval postgraduální studium ekonomie a managementu.

Rokem 1991 započala jeho politická kariéra. Stal se členem Občanské demokratické strany a zastával post člena regionální rady ODS v Západočeském kraji. V roce 1994 byl v komunálních volbách zvolen do zastupitelstva městského obvodu Plzeň 2 – Slovany. Mandát zastupitele obhájil ve volbách v letech 1998, 2002, 2006 a 2010. V červnu 1998 se stal starostou MO Plzeň 2 – Slovany. V roce 2014 se do zastupitelstva vrátil. Téhož roku byl zvolen senátorem. V roce 2018 obhájil post zastupitele města Plzeň i městského obvodu Plzeň 2 – Slovany, stal se opět starostou. V roce 2020 obhájil rovněž post senátora.

Své politické směřování shrnuje slovy: „Pokud už na mě má být někdo naštvaný, tak za to, co si opravdu myslím. Protože aby byl na vás někdo naštvaný za to, co si nemyslíte, a říkáte to jenom proto, abyste se zalíbili, tak to už je úplná blbost.“

Lumír se oženil v roce 1993. Se svou manželkou Monikou, dívčím jménem Sládkovou, vychovali dceru Alenu. Seznámili se zajímavým způsobem. „Poznali jsme se díky mému spolužákovi z vysoké školy, který jí tenkrát řekl: ‚Pojď se podívat, mám spolužáka, který vypije třicet piv.‘ Už je ale nevypiju,“ říká s úsměvem Lumír a dodává: „Vzali jsme se, pak jsme se rozvedli a od té doby spolu šťastně žijeme.“

Ke společným okamžikům štěstí patří také pravidelné rodinné pobyty na chalupě v Kolovči, i když už jde o jiný dům než ten, na jehož dvorku malý Lumír kdysi proháněl slepice.

 

[1] „Vycházela v Brně v letech 1986–1989; vydavatel L. Roemer; vyšlo asi 30 svazků.“ (http://www.csds.cz/cs/2168-DS/version/9/part/33/data/Katalog_vystavy_VZDOR_OCR.pdf?branch=main&language=cs)

[2] „Příběh invalidních sourozenců se odehrává těsně předtím, než byla v Praze kriminalizována hudební skupina Plastic People of the Universe. Právě zatčení lidí, kteří se provinili vůči společnosti pouze tím, že hráli a poslouchali ‚jinou‘ hudbu, bylo natolik kruté a absurdní, že přímo podnítilo založení Charty 77. Román Invalidní sourozenci je vlastně katechismem československého undergroundu.“ (https://www.databazeknih.cz/knihy/invalidni-sourozenci-79831)

[3] „Ukázka minipoezie: ‚Mít bráchu je fajn. Ábelovi Kain.‘“

[4] „V letech 1981–1987 vyšly brožurky: Město na rohu ulice (1981), Jed na krysy (1981), Sbírka motýlů (1982), Pivoňka (1983), Mistr světa ve smutku (1984), Diagnóza (1985), Howgh (1986) a Nekrolog (1987). V přípravě byla ještě sbírka Fénix, ta však již nevyšla.“ (http://scriptum.cz/soubory/scriptum/jana-petrova-zapomenuta-generace/petrova_zapomenuta-generace_nezavisle-aktivity-a-samizdat-na-plzensku-80-let-20-st.pdf)

[5] „Vydával jej okruh známých z okolí undergroundové kapely Suřík, scházející se v Plzni-Újezdě v restauracích U Rojíků, Na Sokolovně a v Plzni-Bukovci. Zveřejněnými členy ‚tvůrčí rady‘ byli: Ladislav Štítkovec Šotek, Jana Štítkovcová, Lumír Aschenbrenner Lem, Pepa Jůna, Petr Vališ, Luboš Klajsner Brůno, Honza Blažek.“ (http://scriptum.cz/soubory/scriptum/jana-petrova-zapomenuta-generace/petrova_zapomenuta-generace_nezavisle-aktivity-a-samizdat-na-plzensku-80-let-20-st.pdf)

[6] Následkem takzvaného Trojanova seznamu zakázaných kapel a článku „Nová vlna se starým obsahem“ v Tribuně se skupina ocitla na černé listině. Celostátní zákaz hraní, odstoupení zřizovatele a následné napětí v kapele pomalu vedly k jejímu konci. Vedoucímu Michalu Ambrožovi zbývaly jen dvě možnosti – buď sestoupit do undergroundu a hrát dál pro omezený počet posluchačů po soukromých bytech či stodolách s možností postihu represivními složkami, nebo postavit nový soubor a pod jiným názvem vystupovat „na starých známých místech“, tedy v klubech jako Chmelnice, Litochleby či Opatov. Navíc se Ambrožovi zdálo, že se onen model divokých pub-punkových jasnopákovských vypalovaček poněkud vyčerpal, a tak začal hledat ke svým textovým sdělením jiné hudební výrazivo. Od roku 1984 kapela hrála ve změněné sestavě pod novým názvem Hudba Praha. Roku 2008 se Jasná Páka oddělila od Hudby Praha a v pozměněné sestavě hraje dodnes.

[7] https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/vaclav-havel-ma-na-veznici-na-borech-pametni-desku-20161005.html