„Přišla mi otevřít taková drobná, hubená, malá stará paní. Povídám jí: ‚Dobrý den, já hledám paní Dvořákovou.‘ - A ona řekla: ‚Paní Dvořáková tady není, šla nakoupit, tak pojďte dál a můžete na ni počkat.‘ Ale pak najednou mezi námi přeskočila jiskra. Já když tohle vyprávím, tak začnu vždycky bulit. No, a já jsem poznal babičku a babička poznala mě. Takhle začal ten návrat domů. Řekl jsem jednu větu, a ta jiskra přeskočila. Já jsem věděl, že přežila, ale měl jsem v hlavě, že tam mám najít tetu, a ne nějakou drobnou stařenku.“
„Tam začínali s půdou, kterou jim tam nakoupili někteří z té organizace. Asi jim dali do vínku nějaké základní nářadí. Začalo se tím, že nejdříve postavili nějaké stany a tak pokračovali. Někteří byli úspěšnější, někteří méně. Byl to dost drsný život, a proto se zřejmě taky vrátili. Jednak vedra a to podnebí, ale také těžká práce. Mám dokonce doma fotku, jak máma, ale to bylo zřejmě ještě v tom učilišti v Německu nebo v Česku, jde za pluhem a orá. Tak takové práce tam všechny ženy dělaly i s chlapy dohromady.“
„Babička přežila v Terezíně, dostala i tyfus, ale i to vydržela. Jedna teta prošla Terezínem, pak byla v Osvětimi, pak ji poslali do Hamburku, kde odklízeli trosky, a nakonec ji ještě nahnali do Bergen-Belsenu, což bylo to nejstrašnější v té době na konci války, co bylo. Ale přežila to. Ta druhá teta byla provdaná za nežidovského občana a z toho titulu zůstala dlouho ušetřena, a až někdy v lednu nebo v únoru 1945 šli do Terezína. Tam ty čtyři nebo pět měsíců přežili. Když nedostali zrovna tyfus, tak to přežili. Tak přišli, bylo velké vítání a objímání. A mladší teta povídá, kde mám kufr? Měl jsem ho v té Žitné ulici, tak jsme pro něj jeli. Bylo úplně samozřejmé, že jsem u nich pak bydlel asi dva roky, než jsem dokončil střední školu. Tety byly úžasné, snažily se, jak jen bylo možno, nahradit mi mámu, i když ono to nejde. Máma je prostě máma.“
„A najednou jednoho dne začátkem července, v neděli, zazvonil zvonek a máma šla otevřít. Bylo to při snídani a byla to neděle, protože jsme všichni seděli u snídaně pohromadě, což se jindy než v neděli nestávalo. A máma šla otevřít a přinesla telegram, kde bylo napsáno, že odjíždíme už 18. července. To mě teprve roztesknilo. Do té doby jsem to bral na lehkou váhu. Teď už to bylo konkrétní a nebylo moc času na přípravy, rodiče museli hodně pospíchat. – „A jak vám rodiče vysvětlili, že pojedete do Anglie?“ – „Byli jsme informovaní o tom, jaký ten nacismus je. Já vlastně nevím. Nebránil jsem se tomu tam jet, ani brácha. Takže zřejmě jsme znali důvody, proč nás tam posílají. Ne že by už tehdy byly řeči o holokaustu, to ani náhodou, ale co se děje v Německu, to jsme věděli, a tak se nedalo očekávat, že v Čechách to bude lepší.“
„Co se s nimi stalo... Bylo tam napsáno, že 28. října nastoupili do transportu do Osvětimi a od té doby že o nich není nic známo. Tečka. V roce 1944 to byl poslední transport, který z Terezína do Osvětimi odešel. Byl to poslední transport do Osvětimi, protože poté už byl dán příkaz, aby krematoria zbourali. Pak transporty přestaly. Chtěli to zbourat, aby svědectví těch krematorií vymazali. Ale nevymazalo se to. Dověděl jsem se, že ten den, kdy tam přijeli, to bylo 30. října, tak že tam zemřeli. Byli zařazeni do řady, která šla rovnou do plynu. Já tomu stále nechtěl věřit, že to tak bylo. Po nějaké době nezbylo než to vzít na vědomí. Dodnes si nedovedu představit, že se tam někde svlékli a odešli do nacpané komory, a tam se udusili. Radši na to nemyslet.“
„Nejvíc si z toho pamatuji to, že nás vzali do restaurace, protože nikdy předtím, ani poté už nás tam nevzali. Byla to hrozně nóbl restaurace, číšníci ve fracích, s mašlí a bílou košilí, běloskvoucí ubrusy a stříbrné nádobí. To mi z toho utkvělo nejvíc. To ostatní už nějak všechno vybledlo. Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma se držela. Kdyby se nedržela, jako mnohé ty mámy to tam nevydržely a bulely, tak si myslím, že by mě nikdo nedonutil odjet. Že bych odmítl do toho vlaku vlézt, kdyby začala brečet. To bych nesnesl. Byl jsem na ní hodně závislý. Tak ještě že to vydržela. Ale potom, asi když jsme odjeli a blížil se vlak k tunelu na Hlavním nádraží, kde pak zmizel, tak to jsem přesvědčený, že pak už bulela. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Ale já jsem si jistý, že si nemysleli, že se už nikdy neuvidíme.“
„Jedna z těch rodin, která žila i v kibucu, jmenovali se Strasserovi, tak ti se dostali ven na začátku roku 1939. Byli to velice dobří známí rodičů, tím, že byli spolu v kibucu, jsme si byli hodně blízcí. Tahleta paní úžasná přijela do Anglie, a místo aby se starala hlavně o sebe, jak to normální emigranti dělají, tak si vymyslela, že dá dohromady výbor. Zřejmě o Wintonově akci věděla, tak si usmyslela, že prostřednictvím Wintona dostane do Anglie děti svých nejbližších přátel. Udělala na to zvláštní výbor Angličanů, kteří založili fond, commitee, které shánělo peníze. Pak jim magistrát dal jeden domek v sirotčinci, který byl volný, asi měli málo sirotků, jeden domek ze dvaceti byl prázdný. Ta to takhle zorganizovala všecko. Tak pro mě, ti, co mě zachránili, byli na jedné straně mí rodiče a na druhé straně Hana Strasserová a nikdo jiný. O něm, o Wintonovi, jsme neměli sebemenší povědomí, že on vlastně byl ten, který to umožnil a zprostředkoval a byl tou hybnou pákou, která za tím šla a vynutila si to nakonec.“
„Návrat zpátky bylo příšerné zklamání. Člověk vlastně celých šest let čekal jenom na to, až to skončí, až se vrátím, jak vyběhnu čtyři patra a zazvoním u dveří. Člověk se k tomu upnul po celá ta léta a tím to taky líp přežíval, protože si pořád říkal: ,Jednou ta válka musí taky skončit, vrátíme se domů a bude zase všechno fajn.‘ No a pak jsem přišel zpátky a vypadalo to jinak. A zase já jsem na tom byl líp než někteří jiní, kteří přišli a tady nenašli nikoho. Představte si dítě, které se vrátilo třeba z Osvětimi a skončilo tady zase třeba v nějakém sirotčinci, poněvadž nemělo jediného blízkého. Nebo i ty děti, které přijely zpátky z Anglie a tady nikoho nenašly a také skončily v nějakých sirotčincích.“
„To jsme vždycky přišli, to bylo odpoledne po vyučování, přišli jsme a pomodlili jsme se, samozřejmě nikdo neměl jarmulku, tak nám (učitel) řekl: ,Tak si dejte ruku na hlavu.‘ Tak jsme si dali ruku na hlavu, odříkali jsme Šema Jisroel a tak dále, já už si nepamatuju víc než těch pár slov. Pak nás obcházel, četli jsme ve slabikáři, on nám vyprávěl příběhy z Bible. Já si vzpomínám, jak ke mně přišel, pohladil mě po hlavičce a povídá: ,Tak copak jste měli k obědu, vepřo-knedlo-zelo?‘ Já jsem v tom nic tak strašnýho neviděl, tak pokud jsme měli něco takového, tak jsem řekl: ,Ano.‘ On mě zase pohladil po hlavičce a neřekl nic. To byl tak tolerantní pán.“
„Zaprvé, o tom, co se děje v Německu, byli rodiče velice dobře informovaní, protože otec byl velice levicově zaměřený, pracoval v organizaci, která se jmenovala Rote Hilfe, což je Rudá pomoc, a pomáhala hlavně utečencům, a anžto to bylo Rote, tak hlavně těm levicovým. Měli jsme doma spoustu literatury, třeba jsme měli brožuru o procesu s Dimitrovem i s fotografiemi, dokonce na stole jsem měl fotografii Ernsta Thälmanna, což byl předseda Komunistické strany Německa, ovšem pak, když přišli Němci nebo těsně předtím, se musela samozřejmě dát pryč a místo toho jsem tam pak měl pana prezidenta Masaryka, což mi bylo bližší i osobně, protože ten byl pro školní mládež pánbůh v podstatě. Dokonce tenhleten obrázek jsem si odvezl do Anglie, to se vešlo ještě do kufru. Takže o té době jsme toho hodně věděli. Křišťálová noc, to jsme všechno věděli. Občas přišel nějaký utečenec na oběd nebo se vykoupat.“
„My jsme jeli – údajně, já to ani nevím – v uzamčených vagonech, nemohli jsme ven. Já nevím proč, koho by napadlo vystupovat v Německu na nádraží z vlaku, komu by se chtělo. Matně si vzpomínám, že jsme vyjeli o půlnoci, samozřejmě nějakou chvíli trvalo, než jsme se uklidnili a usnuli. Jen co jsme usnuli, tak jsme byli na hranicích, takže nás pohraničníci na hranicích mezi protektorátem a Německem hned probudili a prohlíželi nás. Pak jsme jeli nudnou německou krajinou celý den až do večera a kvečeru jsme přejeli hranice s Holandskem. Z toho si nejvíc pamatuji to, jak jsem byl vyjevený z toho, že u každého přejezdu přes silnici, jelikož byly stažené závory, tak tam vždycky stály spousty lidí s koly.“
„Asi jsme to od sebe všichni odstrkovali. Já jsem si byl do konce války absolutně jistej, že přijdu domů, zazvoním u dveří a rodiče tam budou. Mě prostě nikdy nenapadlo, že bych je v životě už neviděl. Kdybych to třeba tušil, když jsme byli na tom nádraží… Lidi se mě kolikrát ptali: ,A to jste si nikdy nemyslel, že rodiče vidíte naposled?‘ To je prostě pitomost, přece mi rodiče nemohli říct:,Už mě možná neuvidíš.‘ A i kdyby mě to napadlo samotného, tak já jsem přesvědčen o tom, že bych si lehl na ten peron a na tu podlahu a že by mě odtamtud nedostali, že by mě do toho vagonu nenacpali. O tom jsem hluboce přesvědčen, že by mě nedonutili, abych nastoupil. Jak říkám, my jsme to vytěsnili, tu možnost jsme odvrhli od sebe, aspoň já jsem věřil skálopevně, že tohle přežijou. Mě nenapadlo, že by ausgerechnet moji rodiče měli zemřít. Jak říkám, věděli jsme, co se děje, ale to se týkalo těch druhých.“
Jako pro mnoho Wintonových dětí, válka pro mě začala až když skončila
Ing. Asaf Auerbach se narodil v květnu 1928 v kibucu Bet Alfa v dnešním Izraeli. Jeho rodiče pocházeli z Československa a do Izraele se vystěhovali v roce 1922. Byli ovlivněni sionistickým hnutím a jeho ideály o osídlení tehdejší Palestiny židovskými přistěhovalci především z Evropy. Rodiče se v roce 1930, patrně ze zdravotních důvodů, rozhodli pro návrat zpět do Prahy. Otec pracoval v auditorské firmě, maminka byla v domácnosti a starala se o syny Rubena a Asafa. Otec byl levicově orientován, byl členem pomocné organizace Rote Hilfe, která se starala o politické uprchlíky. Po březnu 1939 se rodiče Auerbachovi dozvěděli o možnosti vyslat oba syny do Anglie, kam se vystěhovala rodinná známá z kibucu Hana Strasserová. Ta zřídila v Anglii výbor, který byl ochoten přijmout skupinu dětí z Československa. Asaf Auerbach spolu s bratrem Rubenem odjeli z Československa 18. 7. 1939 jedním z vlaků, jejichž odjezd organizoval Nicholas Winton. V Anglii žili ve městě Stoke on Trent v domě spravovaném zmiňovaným výborem, v letech 1943-1945 navštěvoval Asaf Auerbach internátní školu zřízenou československou exilovou vládou. V létě 1945 se vrátil do Prahy, kde se setkal s babičkou a maminčinými sestrami, rodiče byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Po válce vystudoval statistiku a založil rodinu. Asaf Auerbach zemřel dne 24. dubna roku 2022 v Praze ve věku nedožitých 94 let.