Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Asaf Auerbach (* 1928  †︎ 2022)

• narozen 1928 v Palestině

• rodiče sionisté pocházející z Československa

• 1930 - návrat rodiny do Prahy

• otec levicově orientovaný, rodina uvažovala o emigraci

• 18. 7. 1939 - odjezd do Anglie spolu s Wintonovými transporty

• válku prožil v Anglii v domě pro uprchlíky a v internátní škole

• 1945 - návrat do Prahy, rodiče zavražděni za války

• vystudoval statistiku

• zemřel 24. dubna 2022

Před prvním setkáním s panem Asafem Auerbachem jsem si přečetla několik rozhovorů, které poskytl různým deníkům při příležitosti zahájení putovní výstavy Místa utrpení, smrti a hrdinství. Zaujalo mě, že se narodil v tehdejší Palestině a že strávil válku v Anglii. Pak s úctou vyprávěl o svých rodičích i prarodičích, o svém dětství a mládí. Než jsme si začali povídat, pan Auerbach si tiše prozpěvoval. Na jeho zpěv jsem si vzpomněla, když vyprávěl, jak v pěstounské rodině v Londýně v roce 1939 zpíval se služebnou známou muzikálovou a filmovou píseň Old Man River. Dnes tento příjemný a elegantní pán s biblickým jménem žije v Praze, je radost ho poslouchat, když vypráví, i když si tiše prozpěvuje.

Narodil jsem se v kibucu Bet Alfa

Pan ing. Asaf Auerbach se narodil v květnu 1928 v kibucu Bet Alfa v dnešním Izraeli. Oba jeho rodiče pocházeli z Československa – maminka z pražské nábožensky založené a česky orientované rodiny obchodníka s prádlem, tatínek z německy mluvící rodiny obchodníka usazené v Bečově nad Teplou. Oba rodiče se v mládí stali stoupenci sionistického hnutí a jeho myšlenek na znovuosídlení židovské domoviny Izraele novými přistěhovalci především z Evropy. Rodiče byli členy levicově orientované skupiny Tchelet Lavan (Blau-Weiss). Před odjezdem podstoupili i přípravný kurz pro práci v zemědělství (tzv. hachšara) konaný v Německu. V roce 1922 rodiče pana Auerbacha odjeli do tehdejší Palestiny a usadili se v kibucu Bet Alfa asi 70 km východně od Haify. Zakládajícími členy kibucu byli především němečtí a českoslovenští Židé, tento kibuc navštívil i prezident Masaryk při své cestě do Palestiny v roce 1927. „Z té návštěvy existuje fotografie prezidenta Masaryka s členy kibucu ve společné jídelně, ale je tak tmavá, že tomu musíte věřit, že je to on.“

V roce 1924 na Silvestra se Auerbachovým narodil prvorozený syn Ruben, o čtyři roky později, v květnu 1928, druhý syn Asaf. Oba synové vyrůstali, jak je v kibucech zvykem, v kolektivu dětí v dětském domově, s rodiči se vídali po jejich práci a ve dnech volna. Rodiče vykonávali v kibucu různé zemědělské práce.

Manželství rodičů bylo harmonické

V roce 1930, patrně ze zdravotních důvodů, se rodina Auerbachova rozhodla pro návrat zpět do Prahy. „Přesné důvody jejich návratu nevím, ale patrně to bylo ze zdravotních důvodů. Byly tam jiné klimatické podmínky, těžká fyzická práce, také tam řádila malárie.“ Otec pracoval v auditorské firmě, maminka byla v domácnosti a starala se o syny Rubena a Asafa. Rodina bydlela nejdřív na Žižkově, později v Dejvicích a nakonec ve Vršovicích. Každý týden maminka s Asafem navštěvovala své rodiče na Smíchově, kde měl dědeček obchod. „Bylo to dost neobvyklé, a možná matka chtěla svým rodičům vynahradit svůj několikaletý pobyt v Palestině.“

Rodina po návratu do Prahy mluvila česky, synové se učili německy a později anglicky. Rodiče nebyli nábožensky založení, ve škole synové navštěvovali hodiny náboženství, ale spíš proto, „aby dědeček měl radost“. Pan Auerbach si vybavuje tolerantního učitele náboženství: „Pak nás obcházel, četli jsme ve slabikáři, on nám vyprávěl příběhy z Bible. Já si vzpomínám, jak ke mně přišel, pohladil mě po hlavičce a povídá: ,Tak copak jste měli k obědu, vepřo-knedlo-zelo?‘ Já jsem v tom nic tak strašného neviděl, tak pokud jsme měli něco takového, tak jsem řekl: ,Ano.‘ On mě zase pohladil po hlavičce a neřekl nic. To byl tak tolerantní pán.“ K dědečkovi na Smíchov rodina chodila na sederovou večeři o svátku pesach. „To byl jediný den, kdy se sešla celá velká rodina a kdy šel tatínek navštívit tchána.“ Do smíchovské synagogy zavítali jednou ročně, „při svátku, kdy my děti jsme dostávaly od představených židovské obce cukrátka,“ starší bratr Ruben zde měl slavnost bar micva. Neslavili žádné křesťanské ani židovské svátky, největší slavností v roce byly narozeniny obou synů. „Manželství rodičů bylo harmonické. Nepamatuji se, že bych kdy slyšel, že na sebe zvýšili hlas nebo se hádali. Mezi mnou a bratrem to jiskřilo, ale to tak bývá, že sourozenci soupeří o přízeň rodičů.“

O tom, co se děje v Německu, jsme věděli

Otec byl komunista, „možná si to přesvědčení přinesl z kibucu, nebo už do kibucu?“, byl členem pomocné organizace Rote Hilfe, která se starala o politické uprchlíky. Rodiče, především otec, měli informace o tom, co se děje v Německu, kde se politická situace zhoršovala po nástupu Hitlera k moci. Všichni věděli o událostech tzv. křišťálové noci, díky otcově členství v Rote Hilfe se setkávali s uprchlíky z Německa i z obsazených Sudet. „O tom, co se děje v Německu, byli rodiče velice dobře informovaní, protože otec byl velice levicově zaměřený, pracoval v organizaci, která se jmenovala Rote Hilfe, což je Rudá pomoc, a pomáhala hlavně utečencům, a anžto to bylo Rote, tak hlavně těm levicovým. Měli jsme doma spoustu literatury, třeba jsme měli brožuru o procesu s Dimitrovem i s fotografiemi, dokonce na zdi visela fotografie Ernsta Thälmanna, což byl předseda Komunistické strany Německa, ovšem pak, když přišli Němci nebo těsně předtím, se musela samozřejmě dát pryč a místo toho jsem tam pak měl pana prezidenta Masaryka, což mi bylo bližší i osobně. Dokonce jsem si jeho obrázek odvezl do Anglie. Takže o té době jsme toho hodně věděli. Křišťálová noc, to jsme všechno věděli. Občas přišel nějaký utečenec na oběd nebo se vykoupat.“

Také kvůli otcově angažovanosti se rodina zabývala myšlenkou na odjezd z Československa – rodiče měli v plánu odjet do Střední Ameriky, do Peru nebo Ekvádoru. „Nakonec otec odjezd tak dlouho odkládat, až nebyl možný. Možná chtěl zachránit spíš jiné než sebe.“

Zachránili mě moji rodiče a Hana Strasserová

Po březnu 1939 se rodiče Auerbachovi dozvěděli o možnosti vyslat oba syny do Anglie, kam se vystěhovala rodinná známá Hana Strasserová. S touto dámou, která pocházela z Teplic, se rodiče Auerbachovi znali z kibucu. S rodinou emigrovala do Anglie začátkem roku 1939 a během krátké doby se jí podařilo v Anglii zřídit výbor, který byl ochoten přijmout skupinu dětí z Československa. Výbor se zaručil, že přijme skupinu osmi dětí a postará se o ně během války nebo do doby jejich dospělosti. Původně byl odjezd naplánován na srpen 1939, nakonec Asaf Auerbach spolu s bratrem Rubenem odjeli z Československa 18. 7. 1939 spolu s vlaky, jejichž odjezd organizoval Nicholas Winton. „Tahleta úžasná paní Strasserová přijela do Anglie, a místo aby se starala hlavně o sebe, jak to normální emigranti dělají, tak si vymyslela, že dá dohromady výbor. Zřejmě o Wintonově akci věděla, tak si usmyslela, že prostřednictvím Wintona dostane do Anglie děti svých nejbližších přátel. Udělala na to zvláštní výbor Angličanů, kteří založili Czech Children Refugee Committee, které shánělo peníze. Pak jim magistrát dal jeden domek v sirotčinci, který byl volný. Tak pro mě ti, kdo mě zachránili, byli na jedné straně mí rodiče a na druhé straně Hana Strasserová a nikdo jiný. O něm, o Wintonovi, jsme neměli sebemenší povědomí, že on vlastně byl ten, který to umožnil a zprostředkoval a byl tou hybnou pákou, která za tím šla a vynutila si to.“

Věděli jsme, ke komu jedeme

Pan Auerbach si vzpomíná na večeři s rodiči před odjezdem ve slavné rybí restauraci Vaňha na Václavském náměstí. Ačkoli bylo rozloučení jistě smutné, synové jeli společně, neodjížděli do naprosto neznámého prostředí, měla se o ně postarat paní Hana Strasserová. Navíc rodiče plánovali, že se s oběma syny za nějakou dobu setkají, pravděpodobně ve Střední Americe. Odjezd podle pana Auerbacha zatím spíš nabízel zajímavé dobrodružství a očekávání. „Tak jsme od Vaňhy odešli na Wilsoňák, to bylo už kousek. Tam jsme se museli rozloučit. Jednak jsme věděli, ke komu jedeme, z toho důvodu to bylo nějak v poklidu, protože jsme nejeli do neznáma, jel se mnou brácha. Navíc rodiče říkali, že už to mají rozjednané a dobře to dopadne. Že přijedou, sice ne tam, ale že mají rozjednaný odjezd do Ekvádoru nebo Peru. Takže jakmile tam dojedou, tak přijedeme za nimi. Pro mě to byl vlastně takový veliký výlet, dostat se do ciziny v jedenácti letech, když jsem předtím byl nejdál na Sázavě na táborech. Sice to bylo samozřejmě smutné, nevěděl jsem, jestli je uvidím za měsíc nebo za půl roku, to zas až tak úplně legrace nebyla, ale zas to nebylo tak vážné. Bylo to méně drastické než ten návrat potom, ten byl daleko horší.“

Z cesty vlakem do Londýna si pan Auerbach vybavuje noční odjezd z Wilsonova nádraží, cestu nezajímavým Německem a cyklisty čekající na vlakových přejezdech v Holandsku. „My jsme jeli – údajně, já to ani nevím – v uzamčených vagonech, nemohli jsme ven. Já nevím proč, koho by napadlo vystupovat v Německu na nádraží z vlaku, komu by se chtělo. Matně si vzpomínám, že jsme vyjeli o půlnoci, samozřejmě nějakou chvíli trvalo, než jsme se uklidnili a usnuli. Jen co jsme usnuli, tak jsme byli na hranicích, takže nás pohraničníci na hranicích mezi protektorátem a Německem hned probudili a prohlíželi nás. Pak jsme jeli nudnou německou krajinou celý den až do večera a kvečeru jsme přejeli hranice s Holandskem. Z toho si nejvíc pamatuji to, jak jsem byl vyjevený z toho, že u každého přejezdu přes silnici, jelikož byly stažené závory, stály vždycky spousty lidí s koly.“

Po plavbě trajektem přes kanál vlak dojel do Londýna, kde si sourozence převzala paní Strasserová. První týden bratři strávili v pěstounské rodině, poměrně bohaté, panu Auerbachovi utkvěla především ona zmiňovaná služebná, s níž zpíval píseň Old Man River.

Skálopevně jsem věřil, že rodiče přežijí

Ve Stoke on Trent žili spolu s dalšími čtyřmi chlapci a třemi děvčaty v domě spravovaném výborem. Po prázdninách nastoupily děti do školy. S rodiči byli v písemném styku, pošta chodila před vypuknutím války  přímo, později přes USA, pak korespondovali prostřednictvím Červeného kříže. Koncem roku 1942 korespondence s rodiči ustala, v té době se „přestěhovali“ do terezínského ghetta, stejně tak tomu bylo i v případě dalších dětí, s nimiž společně bydleli. V roce 1943 starší bratr Ruben nastoupil na vojnu – sloužil u motorizované jednotky československé armády v Anglii, Asaf Auerbach v letech 1943–1945 navštěvoval internátní školu zřízenou československou exilovou vládou v Abernant Lake Hotel ve Walesu. Po celou dobu svého pobytu v Anglii pevně věřil tomu, že se po válce setká s rodiči, jinou variantu si nepřipouštěl. „Mě prostě nikdy nenapadlo, že bych je v životě už neuviděl. My jsme to vytěsnili, tu možnost jsme odvrhli od sebe, aspoň já jsem věřil skálopevně, že rodiče přežijí. Mě nenapadlo, že by moji rodiče mohli zemřít. Věděli jsme, co se děje, ale to se týkalo těch druhých.“

Návrat domů byl nesrovnatelně smutnější než odjezd do Anglie

Po válce, v létě 1945, se Asaf Auerbach vrátil do Prahy. Hned po návratu se setkal s babičkou, která přežila ghetto Terezín, a maminčinými sestrami, v jejichž rodině pak vyrůstal. Oba rodiče Auerbachovi byli zavražděni ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Návrat do Prahy a ubývající naděje na setkání s rodiči považuje pan Auerbach za horší než léta války strávená v Anglii. „Kolikrát jsem si v Anglii představoval, jak přijedu domů, setkám se s rodiči a budeme šťastni. Dopadlo to jinak. Já jsem si byl do konce války absolutně jistej, že přijdu domů, zazvoním u dveří a rodiče tam budou… Návrat domů byl nesrovnatelně smutnější než odjezd do Anglie. Tehdy to byla doba velkých nadějí, spíš jistoty, že se brzy setkáme s rodiči. O tom jsem nepochyboval ani na vteřinu.“  Zatímco v Anglii za války žil v naději na opětovné setkání s nimi, po návratu a skončení války tato naděje přestala existovat.

Pan Auerbach pak žil v rodině maminčiny sestry, později se osamostatnil. Vystudoval statistiku, byl zaměstnán a založil rodinu. Nesetkal se s výčitkami, že válku strávil na Západě, ani s potížemi kvůli svému židovství, byť do majoritní společnosti úplně nezapadal díky svému biblickému jménu a místu narození. Nikdy také nevstoupil do komunistické strany, což výrazně omezovalo i jeho profesní život.

Za osobu, která ho a jeho bratra zachránila před osudem většiny židovských obyvatel Československa, považuje pan Auerbach Hanu Strasserovou, která pomohla skupině dětí svých přátel vycestovat do Anglie. O Nicholasi Wintonovi se dozvěděl stejně jako ostatní „Wintonovy děti“ až koncem 80. let. Pan Auerbach v souvislosti s Nicholasem Wintonem připomíná důležitou věc: Nicholas Winton byl jedním z článků řetězce, bez jejichž spojení by se transporty dětí nemohly uskutečnit. Stejně důležitými články byly pěstounské rodiny nebo organizace, které se zaručily za přijímané děti, a rodiče dětí, kteří se odhodlali děti vyslat do zahraničí. Rozhodnutí rodičů byla osudová, nikdo si ani v nejmenším neuměl představit, co se stane. „Rodiče nám slibovali, že přijedou za námi nebo my za nimi. Kdyby mě tehdy samotného napadlo, že už je nikdy neuvidím, tak jsem přesvědčen o tom, že bych si lehl na peron a že by mě odtamtud nedostali, že by mě do toho vagonu nenacpali. O tom jsem hluboce přesvědčen.“

Jméno je mým dědictvím po rodičích

Pan Auerbach se dlouhá léta nedokázal smířit se ztrátou rodičů. „Ztráta rodičů je pořád tady. Něco jiného je, když jdete rodičům na pohřeb, víte, že zemřeli, nějak to časem vezmete na vědomí. Tohle je něco jiného, protože si pořád můžete myslet, že se rodiče odněkud vynoří. Když člověk smrt zažije, tak se s ní, myslím, přece jen nějak snad snáze smíří.“ Jméno a příjmení si na rozdíl od svého bratra pan Asaf Auerbach nikdy nezměnil. „Jméno je mým jediným dědictvím po rodičích, tím ve mně pokračují.“

V posledních letech pan Auerbach v různých městech České republiky uvádí putovní výstavu Místa utrpení, smrti a hrdinství, kterou připravila Historická skupina Osvětim, a je často zván na besedy do škol. Vypráví studentům svůj životní příběh a odpovídá na jejich dotazy. To je jeho osobní příspěvek k tomu, aby se doba, kdy příslušnost k jinému náboženství nebo jiné etnické skupině byla důvodem k pronásledování nebo vraždění, už neopakovala.