poručík Norbert Auerbach

„Hodně se mluví teď o tom, že se s nepřátelskými vojáky v Iráku nejedná slušně. Co my jsme prováděli s německými vojáky v Ardenách, tak to Irák je proti tomu hračka. My jsme je nechali sedět nebo ležet hodiny ve sněhu a ti lidi prakticky zmrzli. My jsme ani na to neměli čas nějak se s nimi mazlit. Jelikož jsme potřebovali taktické informace, a když někdo nechtěl odpovídat, ale ono jich bylo strašně málo, většinou nebyl žádný odpor k otázkám, které jsme jim kladli, tak jsme řekli jenom: ,Dobře, budeš čekat tam venku, až si to rozmyslíš.‘ A opravdu, v té zimě, to bylo pro lidi strašné trápení. Zajatci nejsou pořádně oblečeni, mají špatné boty, už to nejsou vojáci, jsou to zajatci. Tak to určitě nebylo velice příjemné. Teď se z toho dělá velké tralala, tenkrát nikdo nic neřekl. Možná že to byla chyba. Nebylo to přesně podle pravidel Ženevské smlouvy, ale co se týče nás, tak pro získání informací to bylo velice efektivní.“

„My jsme vlastně čekali na nalodění, abychom odjeli z přístavu. Bitva už začala. Jakmile jsme byli ven z přístavu, moře bylo hrozně rozbouřené a ta loď nemá žádný kýl, takže se strašně točí. Většina z nás měla neuvěřitelně silnou mořskou nemoc. To je úplné mučení. Takže moje teorie byla, že vlastně přistání se povedlo jen proto, že nejméně padesát procent vojáků, kteří byli na různých lodích, bylo z moře tak nemocných, že jim bylo úplně jedno, co dělali, a šli na tu pláž a říkali si: Radši půjdu a umřu, než zůstat na lodi jenom o minutu déle. Proto se to vlastně podařilo.“

„Byl jsem vybrán pro tzv. intelligence school. To bylo zajímavé, protože jsme byli přeloženi do báze, která dnes je Camp David, tedy blízko u Washingtonu v Marylandu. Tam jsme se v podstatě učili organizaci německé armády, organizaci japonské armády, jak vyslýchat zajatce a shromažďovat taktické informace. Bylo tam dost lidí jako já, tedy lidi, kteří přišli z Evropy a mluvili řeči. Já jsem tenkrát mluvil i japonsky.“

„Potom jsem byl u vojenské policie. Hledali jsme americké vojáky, kteří se nevrátili k svým jednotkám. Já jsem chodil z jednoho městečka v Ardenách do druhého, a hlavně se prohledávaly bordely. Protože tam jsme je většinou našli.“

„Poručík mi řekl: ,Já mám chuť na čerstvá vajíčka.‘ Tak jsme si řekli, jsme na venkově, tady určitě najdeme někde čerstvá vajíčka. Vybrali jsme jeden statek, zaklepali na dveře, otevřela jedna paní a my jí, samozřejmě německy, řekli: ,Ihned odevzdáte všechna vajíčka.‘ A ona řekla: ,Ano, pane.‘ A vede nás do sklepa a tam byly tisíce vajíček. Protože Němci měli takový systém na bony. Každý dostal jedno vajíčko na týden, nebo tak nějak. A tohle bylo místo, kde se všechna vajíčka shromažďovala, než se předala na ten úřad, který to rozdával. A tak měl celý náš regiment tento den čerstvá vajíčka.“

„Nejhorší na tom vlastně bylo, že byla strašná zima. My jsme seděli v těch otevřených džípech, a pokaždé když jsme se zastavili, ono to postupovalo hodně pomalu, tak jsme se nemohli ani postavit na nohy, protože naše kolena byla úplně zmrzlá.“

„Člověk si to vlastně neuvědomí. Vždycky má ten pocit, že jo, zemře někdo vedle vás nebo před vámi nebo za vámi, ale člověk sám má jistou imunitu a nějak si pořád myslí, že z toho vyjde zdravý nebo jen raněný. Samozřejmě, že jsem viděl, jak lidi okolo mě umírali. Ale člověk to bere jako denní práci.“

„Já jsem byl zraněn dvakrát. Jednou to byl šrapnel. Jeli jsme podél Dunaje. Ještě jsme nebyli na druhé straně, a bohužel můj poručík neuměl číst z mapy. Místo abychom jeli doprava, jeli jsme doleva. Tak jsme se dostali na úsek, kde bylo velice těžké bombardování ze strany Němců. Byl jsem zasažen šrapnelem do zad. Ale byl jsem ihned ošetřen a nebylo to nic vážného, za dva dny jsem byl zpět u mé jednotky. Tenkrát jsme se smáli, protože mi to podle předpisů americké armády dávalo právo na Purpurové srdce, ocenění, které člověk dostane, když je zraněn. A podruhé to bylo v Holandsku, a to byla opravdu legrace. Když jsme byli bombardovaní, já jsem se schoval pod tankem, který stál kousek od budovy, kde jsme byli. Když útok skončil, řekl mi poručík, ať uklidím rozbitá okna v jednom pokoji, kde chtěl pracovat. Začal jsem uklízet a kus toho skla mě řízl do prstu, hodně to krvácelo. Tak jsem šel na první pomoc, tam to museli zapsat, ptali se, jak se mi to stalo. Já jsem sotva řekl, že za bombardování, a baba to tam hned napsala a konec. Tak jsem dostal druhé Purpurové srdce, druhé vyznamenání. To byla legrace, jenže potom se ukázalo, jak je to užitečné, protože když se propouštěli lidi po válce, tak to bylo podle bodů, podle toho, jak dlouho se sloužilo. A za každé vyznamenání, včetně zranění, člověk dostal dalších pět bodů. Takže ta dvě zranění mi dala tolik bodů, že jsem byl propuštěn z armády o rok dříve, než by tomu bylo jinak.“

„Němci se pokoušeli infiltrovat za naše linie v amerických uniformách. Ono tohle bylo takové nebezpečí, na které člověk nikdy nebyl připraven. V jednom čase jsme dostali rozkaz přesunout se z jednoho místa na druhé, asi dvacet kilometrů. Byl jsem v džípu s jedním poručíkem z Berlína. Byl to velice chytrý člověk, ale mluvil velice špatně anglicky. A když už mluvil anglicky, měl silný německý přízvuk. Věděli jsme, že na silnicích byly americké hlídky, které zastavovaly všechny vozy a ptaly se na nějaké informace, hlavně o americkém sportu, aby zjistily, jestli posádka jsou opravdu Američani. Ten poručík, protože byl z Berlína, o americkém sportu nic nevěděl, a proto jsem měl strach, že když nás zastaví, tak nás zastřelí. Proto jsem mu zakázal, kdyby nás náhodou zastavili, aby cokoliv říkal. Samozřejmě, že nás zastavili. Ptali se na baseball, já jsem bohudík o baseballu něco věděl, tak já jsem odpovídal na ty otázky a oni nás nezastřelili.“

„Většinou, bohudíky, se zapomenou ty otravné časy, když se někde čeká. Ty časy, když opravdu člověk někde sedí a někdo na vás střílí… To není žádná legrace. Ty vzpomínky jsou skoro jako humoristické. Několik příkladů: Jednou jsme byli v koloně, před námi byly zavřené tanky, my jsme byli za nimi v otevřených džípech. Pak začalo velice intenzivní bombardování. Tak jsme dostali rozkaz uchýlit se v jednom dvoře. Dvůr měl silné, vysoké zdi. Nechali jsme vozidla u brány na silnici zaparkované a my, skupina asi padesáti lidí, jsme se uchýlili ve dvoře, kde byli už nějací němečtí civilisté. Můj poručík řekl: ,Norberte, jdeme pracovat.‘ Měl jsem vyslýchat civilisty a dostat od nich nějaké informace, kde byli už nějací vojáci, jaká jednotka to byla… Tak jsem začal, a přijde ke mně zase jiný voják a říká: ,Máš se ihned přihlásit u velitele jiné jednotky.‘ Tak jsem se přihlásil a on řekl: ,Nevíš, že se nesmíš stýkat s německými civilisty? Buď ihned přestaneš, nebo tě nechám zavřít.‘ Já jsem mu chtěl říct, že to dělám jako úkol. Ale byl sprostý a nechtěl nic slyšet. Potom jsem se podíval přes tu zeď a vidím, jak tam padá ta artilerie, výbuchy a začíná to ničit vozidla. A já jsem si řekl, přece nenechám zničit svůj džíp? A jako blbec utíkám k džípu, kolem mě to bouchá, hopnu do něj a dostal jsem se s ním do toho dvora, jenom jedna pneumatika byla poškozená. Všechny ostatní vozidla byly zničený. Pak jsem si ale říkal, že jsem úplný blbec. Dám svůj život v sázku, abych zachránil nějakej blbej džíp.“