Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Václav Aulický (* 1944)

• narozen 1. března 1944 v Praze

• roku 1967 absolvoval obor architektura na Fakultě stavební ČVUT v Praze

• v letech 1967–1970 architektem ve Vojenském projektovém ústavu

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy pobýval ve Švédsku, odmítl nabídku k emgraci

• od roku 1974 architektem ve Spojprojektu

• od roku 2005 vyučuje architekturu na ČVUT

• mezi jeho nejznámější realizace patří například budovy Transgas, Žižkovská televizní věž, Vysílač Hošťálkovice nebo City Tower Pankrác

• v roce 2024 žil v Praze

Střešovicím se válka vyhnula

Václav Aulický se narodil 1. března 1944 v Praze. Dětství prožil ve Střešovicích, kde bydlel se svou rodinou v prostorném bytě v tamní vile. “Žili jsme si na vysoké úrovni,” říká a vzápětí dodává, že otec pocházel z chudých vesnických poměrů, ale podařilo se mu vystudovat obchodní akademii a po válce se stal členem předsednictva vlády. Matka studovala medicínu, studia ale nedokončila, protože za protektorátu zavřeli školy a přestože jí chyběl jen jeden rok studia, už se k němu nevrátila. Válka Václavovy rodiče nijak významně neovlivnila. “Ve Střešovicích se skutečně nic nedělo, tam se ani nestavěly barikády, ty se stavěly dole ve městě,” říká Václav s tím, že tehdy byly Střešovice na samém okraji města. 

Doba temna

Situace se pro rodinu změnila v roce 1948. Otec odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa, čímž přišel o své vysoké postavení a také výhody, mezi které patřil i velký pětipokojový byt. Ten komunisté rozdělili na dvě části a k rodině Aulických nastěhovali dva staré lidi. “To byl takový ten ruský způsob. Oni rozdělili byt, že to skoro ani nebylo možné. Předsíň, ze které jsme měli kuchyň, na druhém konci byly dva pokoje a ti dva staří lidé, které tam nasadili, měli jeden pokoj a druhý přes tu předsíň. Měli jsme společnou koupelnu a v předsíni společný záchod, 15 let,” vzpomíná Václav na svízelné období, které označil za dobu temna. V jeho vzpomínkách je to doba plná hádek a konfliktů nejen se spolubydlícími, kteří byli dle Václavových slov značně nesnášenliví, ale také s majitelem vily, který mimo jiné zakazoval dětem chodit na zahradu. “Komunisté mu vilu nesebrali, ale zabrali. Mohl tam bydlet, ale hodně zatrpkl.” 

Na chalupě jsme byli doma

Útočištěm rodiny Aulických se pak stala chalupa v Krkonoších. Tu nabízel jeden otcův známý, ale nikdo ji nechtěl koupit. “Byla v pohraničí. Ale můj táta řekl, že by to zkusil.” A dobře udělal, protože chalupa se stala alespoň částečnou kompenzací za strasti, které měli s bydlením v Praze. “Naši tam byli nesmírně šťastní, byli jsme tam ve vlastním.” Chalupa se nacházela nedaleko uranových dolů, kde pracovali mimo jiné političtí vězni. Z dolů až k nim doléhal hukot kompresorových motorů, které vyráběly stlačený vzduch pro sbíječky. Druhým zvukem, který mu z chalupy utkvěl v paměti, byla rušička rádia Svobodná Evropa. “Ale běžela jen slabě, protože v Krkonoších nemělo rušení Svobodné Evropy ten účinek. Takže Svobodná Evropa a Hlas Ameriky se dal na té naší chalupě v Krkonoších docela slušně poslouchat.” Zvuk rušičky západního rádia na straně jedné a zvuk bolševických kompresorů uranových dolů na straně druhé mu tak symbolizoval tehdejší rozdělení světa. 

Politickou situaci vnímal už od dětství, a to především díky rodičům, kteří byli antikomunisté. “U mého táty to byla věc v zásadě rozumová, u maminky hodně emotivní.” Sám se doteď podivuje nad tím, že ho komunistický režim nikdy nepostihl natvrdo, i když nebyl v Pionýru ani ve svazu mládeže a rodiče nebyli ve straně. Jednou z jeho teorií je, že roli mohl hrát i původ otce, který vyrůstal “v malém domku o jedné místnosti se záchodem na hnojišti a jednou kozou”. “Možná mi to někdy nevědomky pomohlo v kádrových materiálech. To byly někdy takové skopičinky života za komunistického režimu, že někdy tyhle věci hrály velkou roli, aniž byste věděli,” přemítá nad absurditami tehdejšího režimu. 

Hezky kreslíš, zkus architekturu

Základní školu navštěvoval Václav na Norbertově, osmou třídu absolvoval na ZŠ Hviezdoslavova. Poté pokračoval na jedenáctiletou střední školu Na Marjánce, tzv. jedenáctiletku, jak se tehdy říkalo gymnáziím. Na škole měl mnoho rozličných zájmů, od sportu přes hudbu až po kutilství. Vyráběl si například vlastní rádia, a proto si těsně před maturitou myslel, že půjde vyrábět rádia do Tesly Hloubětín. Nakonec ale jeho kariéra nabrala jiný směr. “Hezky kreslíš, tak to zkus,” navedla ho maminka na nápad přihlásit se ke studiu architektury na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického (ČVUT). V pátém ročníku studia se seznámil se svou budoucí manželkou Zdenkou, se kterou jezdil na brigádu do Tesly Hloubětín a právě cestou v tramvaji se dali poprvé do řeči. Kromě toho, že se Zdenka stala jeho životní partnerkou, spolupracovali posléze i profesně, například se společně zúčastnili architektonických soutěží. Jak Václav říká, vždy si hodně rozuměli. Jedině snad na život v Praze měli jiný pohled. Zatímco on vyrůstal „v přírodě“ ve Střešovicích, ona na Vinohradech. Když se pak v osmdesátých letech přestěhovali na Babu, chyběl jí ruch velkoměsta. Manželé Auličtí vychovali dvě dcery, Magdalenu a Helenu. 

Měli jsme pocit, že to není nafurt

Po dokončení studií v roce 1967 začal Václav pracovat ve Vojenském projektovém ústavu. V srpnu 1968, když vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, se zrovna nacházel ve Švédsku, na brigádě v tamní papírně. Přiletěla za ním manželka a dostali nabídku trvalého pobytu, práce a bytu. Nabídku se ale rozhodli odmítnout, především kvůli péči o své rodiče. “Také jsme byli trochu naivní. Měli jsme pořád takový pocit, že to není nafurt.” Vrátili se tedy do Československa, kde Václav pokračoval v práci ve Vojenském projektovém ústavu. Zde se mimo jiné podílel na návrhu komplexu budov Transgas ve Vinohradské ulici v Praze a řadě dalších, především technických staveb. 

Zatímco srpen 1968 prožíval v zahraničí a dění v Československu sledoval z televize, v lednu 1969, kdy se na protest proti okupaci upálil Jan Palach, už se aktivně zúčastnil protestních akcí. Ačkoliv nebyl přímo v disentu, s komunistickým režimem nikdy nesouhlasil, do strany nevstoupil a stavěl se také aktivně k protestům. Ještě když pracoval ve Vojenském projektovém ústavu, spolupořádal protestní podpisové akce, což se v podniku dozvěděli. “Náhodou tam byl nějaký známý, který přišel a říká: ‚Hele, Venco, jestli můžeš, tak rychle odsud odejdi, než na tebe vyletí, protože oni to všechno mají uložené, cos tady prováděl.” A tak se raději rozhodl z podniku odejít a “ztratit se”, tedy často měnit práci. Věděl, že je to důležité, protože jednomu jeho bývalému kolegovi se ztratit nepodařilo a byl odsouzen za to, že s kamarády zpíval na chalupě píseň Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša. “Představte si to, inženýr, který dostane dva roky podmíněný trest za to, že někde zpíval v kolektivu Běž domů, Ivane. Taková byla doba.”
 

Žádná ideologie, ale kariérismus

Roku 1974 začal pracovat ve Spojprojektu, kde navrhoval především telekomunikační budovy a vysílače. Normalizace do jeho zaměstnání tolik nezasáhla, protože se nejednalo o žádnou velkou kariéru, jak sám říká. Ani nemusel vstoupit do strany. “Tlačili na mě několikrát, ale nebylo to nic takového, že když jsem řekl ne, tak by mě poslali k lopatě. Protože tu práci by za mě nikdo nevzal, protože to nebyla žádná kariéra. My jsme byli rádi a dělali jsme baráky podle svého.” Podle něj nebyl komunismus v té době žádná ideologie, nýbrž čistý kariérismus. “Kdo chtěl dělat nějakého vedoucího, ředitele nebo mít nějaké postavení a odpovídající příjem, tak prostě to byla podmínka. Soudci třeba.” 

Ve Spojprojektu se kromě oficiálních projektů podílel také na šíření samizdatu. “Byl jsem v situaci, že jsem od kamaráda dostával strojopisy, to už byly první xeroxy, a já jsem si vždycky u nás v práci počkal, až už bylo po práci a nikdo tam nebyl, a udělal jsem třeba 20 kopií, které jsem zas někam dal a takhle se to šířilo.” Celou dobu si myslel, že vše dělal potají, až po revoluci se dozvěděl, že o jeho činnosti celou dobu věděl kolega komunista, ale neudal ho. Sám hovoří o štěstí a záhadě, že na něj nikdy komunisté nepřišli. Několikrát dostal sice předvolání k podání různých vysvětlení, ale nikdy se to nedostalo dál. “Komunisté zavírali za takové nesmysly, že to byla jen otázka náhody kolikrát, jestli na člověka přijdou, nebo ne.”

Žižkovská televizní věž 

Václav Aulický se jako architekt proslavil především jako autor návrhu Žižkovské televizní věže. Jak se k tomuto projektu dostal? “Jak říkal Ringo Star: ‚Neudělal jsem pro to nic, ale když to šlo okolo, řekl jsem ano.‘” Když začal pracovat ve Spojprojektu, dostal na starost projekt televizního vysílače Hošťálkovice v Ostravě. Díky tomuto projektu získal zkušenosti se stavbou televizních vysílačů a s high-tech architekturou, ke které dle svých slov vždy inklinoval. Dalším projektem, na kterém nabral cenné zkušenosti, byla telefonní ústředna Řepy. Jak říká, nebylo vždy jednoduché prosadit odvážná high-tech architektonická řešení na odboru hlavního architekta. “Řekli, že Máj teda povolili, ale že v životě už nic dalšího nepovolí, tak ať s tím jdu pryč. A proč? No proč to prý neudělám, aby to vypadalo jako mateřská školka.” To ho rozčílilo, protože telefonní ústředna má být přeci primárně technickou stavbou. Nakonec projekt po drobných změnách schválili a ústřednu postavili. 

Peripetie provázely i stavbu Žižkovské televizní věže. O potřebě vysílače pro Prahu se hovořilo už dlouho, dosud fungoval vysílač na Petřínské rozhledně, ale jeho kapacita již nestačila. Ačkoliv sám o lokalitě nerozhodoval, její výběr sledoval. Vybíralo se asi z 16 různých lokalit v Praze, přičemž západní stranu Prahy včetně Petřína památkáři rovnou zavrhli. Vysílač ale musel být dostatečně vysoko, aby pokryl signálem celou Prahu, která má mnoho kopců a údolí. Jako jedna z vhodných lokalit vypadal Vrch sv. Kříže na Žižkově, nakonec ale padla volba na Mahlerovy sady, protože nad Vrchem sv. Kříže byl letecký koridor a bylo tam umístěné zařízení pro letecký monitoring. “V Mahlerových sadech sice věž musela být vyšší než by byla na Vrchu sv. Kříže, ale pohledově je o 30 metrů schovaná za domy, takže ji je vidět míň.” Pro stavbu věže zvolil Václav unikátní konstrukci, která přinesla i několik nových patentů. “Místo jednoho kůlu jsou tři a místo jedné kabiny tři. Ukázalo se, že to je dobré.” V jedné z kabin pak navrhl restauraci s výhledem na Prahu. “Vyhlídková restaurace není úplně nahoře, aby se lidi nemuseli dívat dolů.” Žižkovskou věž i přes její unikátnost (nebo i možná právě kvůli ní) provázela řada kontroverzí. U veřejnosti si vysloužila posměšné přezdívky Jakešův prst či ​​Biľakova jehla podle tehdejších představitelů komunistické strany. Václav tomuto spojení věže s komunismem nerozumí, protože představitelé strany naopak s řadou návrhů nesouhlasili a musel je tvrdě obhajovat. Další kontroverze se váže k samotnému pozemku, protože na místě televizní věže se dříve nacházel Starý olšanský židovský hřbitov. Nejvíce starostí ale Václavovi působily obavy veřejnosti ze silného elektromagnetického záření, někteří aktivisté dokonce po roce 1989 volali po zbourání věže. “Uklidňovalo mě, že v Ostravě-Hošťálkovicích vysílač fungoval a lidé tam normálně bydleli.” I přesto byl rád, že se provedla řada měření a ukázalo se, že televizní věž splňuje všechny přísné technické normy. 

Lidstvo má předpoklady překonat krize 

Václav si velmi užíval změny, které přinesla sametová revoluce na podzim roku 1989. “Šel jsem po ulici a najednou jsem se nebál.” Co tehdy prožíval? “To je nesdělitelné. Vám to můžu vykládat, ale jaký to byl pocit toho, že je to pryč, to se těžko vysvětluje.” Podle Václava mohlo ke změně režimu dojít díky tomu, že se sešlo všechno se vším, správné osobnosti na správných místech. “Byl to dějinný proces, situace musí často uzrát.” Za koncem Sovětského svazu podle něj stál i jeho odpor k moderním technologiím a IT. Je přesvědčený, že lidstvo má předpoklady se vzpamatovat a překonávat krize, ať už ty politické, nebo zdravotní, což se ukázalo i při současném boji proti pandemii covidu-19. “Je třeba být optimista, protože optimismus pomáhá jít dopředu,” uzavírá své vyprávění.