Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Azel (* 1948)

• narozen 23. března 1948 v Havaně do dobře zaopatřené rodiny

• připojil se k boji proti vládě Fidela Castra, když mu bylo pouhých 12 let. V tomto smyslu ho ovlivnili vyučující z katolické školy

• jako malý chlapec roznášel proticastrovskou propagandu a podílel se na drobných sabotážích

• opustil Kubu na nákladní lodi v rámci Projektu Peter Pan, když mu bylo 13 let

• jako dospívající chlapec žil na Floridě se svými dvěma staršími bratry. Živil se drobnými pracemi všeho druhu a později vystudoval univerzitu

• jako podnikatel dosáhl značného úspěchu, což mu umožnilo poměrně brzy odejít do důchodu. V té době se začal věnovat aktivitám na akademické půdě

• dnes se věnuje vzdělávání mladých kubánských disidentů a publikuje své úvahy o kubánské minulosti a budoucnosti

*** Česká verze příběhu následuje po španělském originále ***

José Azel nació el 23 de marzo de 1948 en La Habana en una familia de clase media alta. Su madre era maestra y murió de cáncer en 1958. Su padre trabajaba de abogado y siempre quiso quedarse en Cuba. De ahí que una vez exiliado en Estados Unidos, José más nunca tuvo la oportunidad de volver a verlo. “Mi padre era muy inteligente, era abogado, tenía mucha experiencia práctica. Yo creo que él se dio cuenta muy rápidamente de lo que estaba pasando”. Tenía dos hermanos mayores junto a quienes empezó su nueva vida en Estados Unidos después de abandonar Cuba.

A pesar de que tenía tan solo diez años cuando triunfó la Revolución, José se involucró en la lucha clandestina contra el régimen recién establecido desde muy temprana edad. Fue principalmente gracias a sus profesores en el Colegio Católico Hermanos Maristas. “Algunos de los Hermanos que eran nuestros profesores habían luchado en la Guerra Civil en España. Es decir, tenían alguna idea de cómo comienza el comunismo y qué es lo que hace y cómo penetra. Aunque en aquel momento yo tendría quizás doce años, me uní inmediatamente al clandestinaje y empecé a conspirar contra el Gobierno de los hermanos Castro”. Además de ello, José menciona que había otros indicios del rumbo que tomaba la Revolución, tales como las expropiaciones, la muerte de Camilo Cienfuegos y la encarcelación de Huber Matos. En aquel entonces, José se dedicaba a las actividades que tenían que ver con la repartición de panfletos anticastristas, la vigilancia y también participó en algunos pequeños actos de sabotaje.

Pasando la juventud en el exilio 

Después del intento de desembarque fracasado en la Bahía de Cochinos en abril de 1961, la Seguridad del Estado fue a buscarlo a su casa. Hasta ese momento, su familia no sabía nada de su participación en actividades contra el Gobierno. “Inmediatamente empezó el proceso de sacarme de Cuba y en junio, solo un par de meses después de la invasión frustrada, mi papá logró ponerme en un buque de carga hacia Estados Unidos”. Allí lo recogió su hermano mayor, que había llegado unos meses antes y que entonces tenía diecisiete años. “Él y yo, uno de trece y otro de diecisiete años, empezamos la vida en Estados Unidos en ese momento”. Su salida se produjo en el marco de la Operación Peter Pan que logró exiliar a Estados Unidos unos 14 000 niños de las familias que se oponían al nuevo Gobierno durante los primeros años después de la Revolución. “El gran temor de nuestros padres era que nos iban a adoctrinar en el marxismo y en el leninismo.  Además, se temía que se iban a llevar a algunos de estos muchachos a la Unión Soviética. También ya existía la organización Pioneros y otras que llevaban a los niños a recoger verduras al campo y demás. El Gobierno empezó una campaña bien organizada para separar a los niños de los padres”. En esta operación de rescate estuvo involucrada también la Agencia Central de Inteligencia de Estados Unidos (CIA) y la Iglesia católica.

La vida en el país nuevo no era fácil. “Tuvimos que enfrentar la vida siendo muy jóvenes. Todos estábamos en este período de entre diez y dieciséis años. Yo tuve la fortuna de poder hacerlo en el sur de Florida, pero muchos de estos muchachos terminaron en otros estados. El tiempo frío, con nieve… hasta que sus padres pudieron reunirse con ellos. En mi caso, tristemente, yo nunca me pude reunir con mi papá”. En lo que se refiere a la despedida de su papá, dice que no tiene recuerdos tal vez porque bloqueó mentalmente todo este periodo de vida. Además, la salida se produjo en secreto, o sea, no tuvo la oportunidad de despedirse ni de sus amigos. José sostiene que, según algunos estudios, este grupo de niños exiliados llegó a tener mucho éxito profesional gracias a las condiciones tan duras que tuvieron que enfrentar. Sin embargo, recuerda que muchos de ellos frecuentemente pasaban por problemas personales. “Porque crecimos solos y muchas veces sin el ambiente familiar”.

Debido a la situación económica bastante favorable de su familia, el choque que se produjo cuando llegó al nuevo país fue enorme. José tuvo que hacer diferentes trabajos para ganar dinero, lavaba platos en los restaurantes, trabajaba de camarero, repartía periódicos por la madrugada y recogía tomates los fines de semana. “Por muchos años después, cada vez que yo hacía una compra de cualquier cosa, mentalmente calculaba cuántas cestas de tomates requería esa compra”.

Primero vivían con su hermano en casa de una familia de unos conocidos cubanos. Posteriormente, alquilaron una casa en muy mal estado y esta se convirtió en una especie de refugio temporal para muchos de los jóvenes cubanos que llegaban a Miami, entre ellos su segundo hermano mayor. “Básicamente la casa se estaba cayendo. Yo no recuerdo lo que mis hermanos pagaban porque yo era el más joven y ellos se ocupaban de la renta y eso. Pero era una casa de madera, bien vieja, no tenía puerta ni ventanas, pero no había nada que robar”. Al principio, los hermanos Azel se entrenaban para enfrentar el Gobierno de Fidel Castro. “Tuvimos algún entrenamiento bélico. Hoy en día sabemos que estas actividades, casi en todos los casos, eran parte de un programa de la Agencia Central de Inteligencia (CIA). En el grupo de nosotros había dos entrenadores norteamericanos con quienes aprendíamos a tirar, defensa personal, el cómo funcionan los sistemas parlamentarios…”. Sin embargo, después del asesinato del presidente Kennedy, la ayuda norteamericana para este tipo de actividades prácticamente se interrumpió. Ello, aunado a la necesidad de trabajar, de empezar una nueva vida y los fracasos en la lucha contra Fidel Castro, hicieron que estas actividades cesaran definitivamente.

José Azel, un hombre de negocios

José empezó entonces a estudiar y en ello le ayudó su hermano mayor. “Básicamente teníamos una buena formación, teníamos buenos valores y mi hermano era muy emprendedor”. Sus dos hermanos, a pesar de haber estudiado uno Arquitectura y el otro Derecho, nunca pudieron ejercer y se dedicaron a trabajos menos cualificados. Al principio, estudiar le resultaba muy difícil. “La única clase que yo sabía de qué se trataba era matemática, porque el maestro hacía números en la pizarra. Las otras clases yo no tenía idea si era historia, si era geografía o qué es lo que era porque no entendía absolutamente nada”. Paralelamente a los estudios siguió trabajando, al igual que sus dos hermanos. José recuerda que no era fácil ser cubano en los Estados Unidos de aquel entonces. Había muchos enfrentamientos de los grupos de cubanos con los jóvenes norteamericanos, quienes se mostraban frecuentemente muy ignorantes. “Nos decían que por qué no regresábamos a Cuba, que por qué no cogíamos un carro, es decir, no entendían que era una isla. Siempre existían este tipo de choques. Pero yo no lo recuerdo como algo triste. Lo recuerdo como parte de la experiencia que nos forma en la vida”. Más tarde, José hizo una maestría en Administración de Empresas y posteriormente un doctorado en Relaciones Internacionales en la Universidad de Miami. De esta manera siguió el consejo que le dio su papá, quien resaltaba la importancia de la educación. “Recuerdo las palabras de él: “estudia, porque el conocimiento es la única cosa que nadie te puede quitar“”.

Acabados sus estudios, logró montar varios negocios que le permitieron retirarse ya alrededor de sus 45 años. Gracias al éxito económico que alcanzó con estos pudo regresar a la Universidad de Miami y dedicarse a Estudios Cubanos. Allí retomó el activismo y tuvo la oportunidad de testificar ante el Congreso norteamericano y participar en unas conferencias sobre los asuntos cubanos. “Pude continuar a nivel académico con esta lucha”. Al mismo tiempo se dedica a formar a los jóvenes disidentes cubanos que llegan a Estados Unidos, enseñándoles sobre las instituciones democráticas y el libre mercado. Se define a sí mismo como un liberal clásico, defensor constante de las libertades individuales y de un gobierno pequeño que poco se involucre en la vida de las personas.

«Hoy me considero puramente cubano-americano»

Publicó varios libros en los cuales reflexiona sobre el pasado y el futuro de Cuba, escribe columnas para periódicos y, entre otras cosas, publicó un libro de poemas. Se califica como un exiliado político y no piensa en regresar a Cuba hasta que se produzca un cambio. “Me hice ciudadano norteamericano y tengo gran amor por los Estados Unidos. Hoy me considero puramente cubano-americano. Es decir, tengo dos patrias, pero sigo reteniendo mis raíces cubanas, es parte de mi identidad y parte de lo que ha sido una lucha muy larga. En ningún momento he pensado en simplemente ignorar esta parte de mi historia y abrazar otra cultura. Al contrario, siempre he estado muy identificado con todo lo que es la lucha contra el Gobierno de los Castro, contra el comunismo, en contra de todo tipo de totalitarismo”. En lo que se refiere al futuro de Cuba, no se siente optimista. Sostiene que puede haber un cambio. Sin embargo, la generación que debería levantar a la nación se ve afectada por el sistema totalitario y no tiene gran noción sobre lo que es la democracia y el libre mercado. “Sin estos valores es muy difícil construir una sociedad libre y próspera”.

*** Česká verze ***

José Azel se narodil 23. března 1948 do rodiny, která byla poměrně dobře finančně zaopatřená. Jeho matka byla učitelka a podlehla rakovině v roce 1958. Jeho otec pracoval jako právník a vždy trval na tom, že zůstane na Kubě. Z toho důvodu ho José po svém odjezdu z Kuby již nikdy více nespatřil. „Můj otec byl velmi inteligentní, byl právník, byl to velice praktický člověk. Myslím si, že mu došlo velmi záhy, co se děje.“ Měl dva starší bratry, se kterými začal nový život ve Spojených státech poté, co opustil Kubu.

Ačkoliv Josému ve chvíli, kdy na Kubě zvítězila revoluce Fidela Castra bylo pouhých 10 let, velmi brzy se připojil k boji v utajení proti nedávno ustanovenému zřízení. To se stalo především zásluhou jeho učitelů z katolické školy Hermanos Maristas. „Někteří z učitelů bojovali ve Španělské občanské válce. Proto měli představu o tom, jak to vypadá, když začíná komunismus, co to přináší a jakým způsobem mění společnost. Přestože mi v té době bylo jen 12 let, ihned jsem se zapojil do nelegálního odboje a začal jsem konspirovat proti vládě bratrů Castrů.“ Kromě toho José zmiňuje i další události, které napovídaly, jakým směrem se revoluce bude ubírat, jako například vyvlastňování, smrt Camila Cienfuegose a uvěznění Hubera Matose. José se tehdy podílel na aktivitách jako je roznášení proticastrovských materiálů, hlídkování pro účely odboje a také se účastnil některých malých sabotáží.

Mládí v exilu

Po neúspěšném pokusu o vylodění v Zátoce sviní v dubnu roku 1961 ho přišla hledat domů Státní bezpečnost. Do té doby jeho rodina nevěděla o Josého napojení na protivládní aktivity. „Hned začaly přípravy mého odjezdu z Kuby a v červnu, jen pár měsíců po neúspěšném vylodění v Zátoce sviní, se mému tatínkovi podařilo dostat mě na nákladní loď, která plula do Spojených států.“ Tam ho vyzvedl jeho straší bratr, který dorazil o několik měsíců dříve a tehdy mu bylo 17 let. „On a já, jeden třináctiletý a druhý sedmnáctiletý, jsme v tu chvíli začali náš život ve Spojených státech.“ Josého odjezd z Kuby proběhl v rámci Projektu Peter Pan. Jednalo se o projekt, díky kterému mohlo do exilu ve Spojených státech odcestovat 14.000 kubánských dětí z rodin, které bojovaly proti Castrovu režimu během prvních let po vítězství revoluce. „Naši rodiče se velmi obávali toho, že budeme muset podstupovat indoktrinaci marxismem a leninismem. Kromě toho se báli, že některé z nás by mohli odvést na převýchovu do SSSR. V té době už existoval Pionýr a další organizace, které odvážely děti na sklizně zeleniny na venkov a podobně. Vláda začala velmi dobře organizovanou kampaň, která měla oddělit děti od jejich rodičů.“ V tomto záchranném projektu byla zapojená také CIA a katolická církev.

Život v nové zemi nebyl snadný. „Museli jsme se postavit životu už velmi mladí. Všem nám bylo mezi deseti a šestnácti lety. Já jsem měl to štěstí, že jsem to absolvoval na jihu Floridy. Nicméně mnoho dětí skončilo po celých Spojených státech. Někde byla zima, snězilo a ony čekaly, dokud si pro ně rodiče nepřišli. V mém případě k tomu už bohužel nedošlo.“ Co se týče rozloučení s otcem, José říká, že si to nepamatuje. Prý je to možná kvůli bloku, kterým jakoby chtěl vymazat celé toto životní období. Kromě toho, odjezd probíhal v utajení, a tak se nemohl rozloučit ani se svými kamarády. Podle Josého existují akademické studie, ze kterých plyne, že tato skupina dětí byla ze všech studovaných skupin exulantů ve svých životech ekonomicky nejúspěšnější díky těžkým podmínkám, kterým museli zpočátku čelit. Nicméně připomíná, že mnoho z nich utrpělo různá osobní selhání. „To proto, že jsme vyrůstali sami a často bez rodinného zázemí.“

Vzhledem k dobré ekonomické situaci jeho rodiny byl šok, který se dostavil po příjezdu do Spojených států, obrovský. José dělal spoustu různých prací, aby se uživili. Umýval nádobí, pracoval jako číšník, roznášel noviny brzo ráno a o víkendech sklízel rajčata. „Ještě mnoho let poté, pokaždé, když jsem si šel něco koupit, v duchu jsem si přepočítával, kolik košů rajčat by bylo na nákup potřeba.“

Nejprve se svým bratrem žil u známých z Kuby a později si pronajali dům ve velmi špatném stavu. Ten se stal jakýmsi útočištěm pro mnoho dalších mladých Kubánců, kteří přicestovali do Spojených států. Mezi nimi byl i jeho druhý starší bratr. „Ten dům nám v podstatě padal na hlavu. Já si nepamatuji, kolik peněz mí bratři platili za nájem, byl jsem z nich nejmladší a o tyhle věci se starali oni. Nicméně byl to dřevěný dům bez dveří a bez oken. Stejně tam nebylo co ukrást.“ Zpočátku se také trénovali pro boj proti Fidelu Castrovi. „Procházeli jsme bojovým výcvikem. Dnes už víme, že za těmito aktivitami téměr pokaždé stála CIA. V naší skupině jsme měli dva Američany, kteří nás cvičili ve střelbě, osobní obraně a o fungování parlamentního systému.“ Ovšem po vraždě prezidenta Kennedyho byla severoamerická podpora přerušena. K tomu se přidala potřeba začít nový život a také neúspěchy v boji proti Fidelu Castrovi. To vše dohromady způsobilo, že aktivita postupně ustala.

José Azel, podnikatel

José tedy začal studovat, v čemž mu pomohl jeho starší bratr. „Byli jsme dobře vychovaní, uznávali jsme ty správné hodnoty a můj bratr byl velmi podnikavý. Spolu jsme vymysleli, na jakou školu by bylo nejlepší se přihlásit a všechno, co s tím souviselo.“ Přesto, že jeden jeho bratr studoval na Kubě architekturu a druhý práva, ani jeden nemohli vykonávat tyto profese a živili se méně kvalifikovanými pracemi. Pro Josého bylo studium nejdřív velmi náročné. „To jediné, čemu jsem rozuměl, byla matematika, protože učitel psal na tabuli čísla. Při těch ostatních hodinách jsem vůbec nevěděl, která bije, jestli je to zeměpis nebo dějepis, nerozuměl jsem ničemu.“ Zároveň dále pracoval, stejně jako jeho starší bratři. Být Kubánec nebylo tehdy v USA snadné. Docházelo k mnoha střetům mezi skupinkami Kubánců a Američanů, kteří byli často velmi hloupí. „Vyptávali se nás, proč se nevrátíme na Kubu, proč si nevezmeme auto a nejedeme tam. Nechápali, že je to ostrov. Takové situace vznikaly často. Ovšem já na to nevzpomínám jako na něco hrozného. Považuji to za zkušenost, která nás určitým způsobem formovala.“ Později José vystudoval obchod a udělal si doktorát z mezinárodních vztahů na univerzitě v Miami. Řídil se radou svého otce, který vždy přikládal vzdělání velký význam. „Pamatuji si, jak tatínek vždy říkal: ´Studuj, protože znalosti jsou to jediné, co ti nikdo nemůže vzít.´“

„Dnes se považuji čistě za amerického Kubánce“

Když dostudoval, věnoval se podnikání a byl velmi úspěšný. Díky tomu mohl přestat pracovat, když mu bylo 45 let a vrátit se do akademického života na univerzitu v Miami, kde se věnuje kubánským studiím. Tam také znovu oživil svůj aktivismus. Mluvil o Kubě v americkém Kongresu a účastnil se konferencí po celém světě. „Pokračoval jsem v boji na akademické půdě.“ Zároveň se podílí na vzdělávání mladých kubánských disidentů, kterým přednáší o demokratických institucích a volném trhu. Považuje se za klasického liberála a vždy obhajuje individuální svobody a co nejmenší zásahy vlády do života lidí. Publikoval několik knih, ve kterých se zamýšlí nad minulostí a budoucností Kuby. Píše také sloupky do novin a vydal sbírku básní. Sám sebe označuje za politického exulanta a nechce se vrátit na Kubu, dokud nedojde ke změně. „Stal jsem se občanem Spojených států. Dnes se považuji za Kubánce a Američana, mám dvě vlasti. Nicméně mé kubánské kořeny jsou pro mě důležité. Je to část mé identity a boje, který byl a je velmi dlouhý. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych svou minulost ignoroval a zcela přijal novou kulturu. Naopak, vždy jsem se velmi identifikoval s bojem proti vládě bratří Castrů, proti komunismu a jakékoliv totalitě.“ Pokud jde o budoucnost Kuby, necítí se být optimistou, přestože tvrdí, že změna je možná. Nicméně nová generace Kubánců, která by měla pozvednout národ, je velmi ovlivněná totalitním systémem a příliš nerozumí tomu, co je to demokracie a volný trh. „Bez těchto hodnot je velmi obtížné vybudovat svobodnou a prosperující společnost.“