Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Antonín Babič (* 1923  †︎ 2007)

• narodil se 29. ledna 1923 v Zolotarevu (okres Chust) na Podkarpatské Rusi

• za nelegální přechod hranic do Sovětského svazu v listopadu 1941 byl odsouzen ke třem letům nucených prací, rok a půl si odpracoval na Vorkutě

• v roce 1943 se v Buzuluku přihlásil do československého armádního sboru

• sloužil ve 3. oddíle 1. brigády u protiletadlového dělostřelectva

• bojoval u Kyjeva, u Bílé Cerkve, u Žaškova, u Dukly, u Liptovského Mikuláše

• po skončení války sloužil až do svého odchodu do důchodu v československé armádě

Antonín Babič se narodil na Podkarpatské Rusi v rodině zemědělce. V listopadu 1941 přešel do Sovětského svazu.

Byl jsem rok a půl na Vorkutě

„Byl jsem odsouzen na tři roky za nelegální přechod hranic. Rozdělili nás po různých místech Sovětského svazu. Já jsem byl ve Vorkutě, to bylo úplně na severu. Léto tam bylo dlouhé jen dva měsíce. Tam jsem byl rok a půl. Dělali se tam různé stavební práce…“

„Rozsudek probíhal tak, že řekli: ,Podepiš. Nepodepíšeš-li, polučiš bolše – dostaneš víc.‘… Po propuštění jsme museli všichni projít Buzulukem, nemuseli jsme do armády, ale samozřejmě všichni chtěli.“

„Na podzim 1942 jsme byli předčasně propuštěni do Buzuluku. 17. února 1943 jsem se prezentoval v armádě v Buzuluku. U Sokolova jsem nebojoval, můj prapor tam nebyl. Sloužil jsem u protiletadlového dělostřelectva, 3. oddíl 1. brigády. Bojoval jsem u Kyjeva, u Bílé Cerkve, u Žaškova, u Dukly, u Liptovského Mikuláše. První boje jsem zažil u Kyjeva.“

To byla cesta smrti

„Nejtěžší boje byly na Dukle. To byla cesta smrti. To bylo strašné.“

U Liptovského Mikuláše jsem byl raněn

„Naše baterie měla chránit naši pěchotu. Před Mikulášem ustoupila a zaujala obranné postavení před našimi děly. Nějakých patnáct, dvacet metrů. Němci bránili pěchotě v ústupu a přestřelovali je. Pak se Němci zaměřili na naši baterii. První nástřel byl krátký, druhý byl dlouhý, třetím se trefili. Já jsem byl raněn s dalšími deseti vojáky, dva byli mrtví…“

„Něco střepin mi vyndali v sovětském vojenském lazaretu v Popradu, asi jedenáct menších mi vyndali až v roce 1949 ve vojenské nemocnici.“   

Byly i boje mezi našimi vlastními vojáky

„Stalo se, že stříleli dělostřelci naši i sovětští. U jednoho domku seděl sovětský staršina a utrhlo mu to nohu. I to se stává, že se špatně zaměří a pak se zabijou vlastní vojáci…“

„V Buzovce na Ukrajině přemístili náš oddíl na ochranu pěchoty. Naše pěchota pronikla do nepřátelského pásma, pak se vracela. Vypukl boj mezi našimi vlastními vojáky. Začali se bít, to bylo hrozné, nevěděli, kdo to je. Pak to přestalo, někteří však padli, byly tam ztráty asi deseti vojáků.“

Nechtěl bych to prožít ještě jednou

„Válka je hrozná, nikomu nepřeju zažít válku… Na Ukrajině nebyl snad ani jeden barák pohromadě, všechno bylo válkou rozbité… Nerad vzpomínám na válku. Mnoho kluků, co jsem tam znal, to nepřežilo, už nejsou.“

„Byli jsme čtyři, co jsme spolu utíkali přes hranice. Z těch čtyř jsem válku přežil jen já.“