Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mojmír Babušík (* 1933  †︎ 2016)

• narozen v roce 1933 v Křenovicích

• Junák

• odbojová skupina SODAN

• kolektivizace

• JZD Křenovice

• odsouzen v Brně na 20 let

• věznice StB Brno, Příční ulice

• Rovnost, Leopoldov

• zemřel v srpnu 2016

Mojmír Babušík se narodil v roce 1933 v Křenovicích. Pochází z chudých poměrů, přesto se po převzetí moci komunistickým režimem postavil proti jeho diktatuře. S členy Junáku v Křenovicích založil odbojovou skupinu SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti) a stal se jejím vedoucím a hlavním organizátorem. Proti útlaku a nespravedlnostem bojovali různými způsoby. Zasílali výhrůžné dopisy komunistickým funkcionářům, tiskli protirežimní letáky, a když to nezabralo, zapalovali stohy a stodoly JZD. Po několika žhářských útocích byli kvůli konfidentům dopadeni. Mojmír Babušík prošel ve věznici StB v Brně v Příční ulici sérií brutálních výslechů. U Krajského soudu v Brně se choval velmi statečně a přesto, že mu hrozil trest smrti, kritizoval komunistický režim. Odsouzen byl na dvacet let. Deset let a devět měsíců strávil ve vězeňském táboře Rovnost a věznici Leopoldov.

Rodina

Předci Mojmíra Babušíka žili odjakživa v jihomoravském kraji. Jedna z jeho praprababiček pocházela od Rousínova z obce Slavíkovice. Přímo na jejím poli prý při cestě za pruským králem Fridrichem II. Velikým v srpnu 1769 vyoral brázdu císař Josef II. Tato událost uvedla v úžas celý císařský dvůr a později byla zaznamenána do učebnic dějepisu.

Oba rodiče se narodili v Křenovicích. Otec Josef byl jediným synem prosperujícího statkáře. Podle tradice měl zdědit celé hospodářství. Jak vzpomíná jeho syn Mojmír, nestalo se tak, protože otec měl velké problémy s karbanem. „Otec měl dostat grunt, ale děda mu ho dát nemohl, aby ho neroztočil. Byl sice jediný syn, ale nakonec ho zdědila nejmladší dcera. (...) Otec sice nepil, ale hrál karty a všechno prohrál. Proto nemohl dostat grunt. Zařídili mu hospodu a on tam udělal za dva roky osmdesát tisíc dluh. Bylo to v roce ’23 a to byly závratný peníze.“

Rodiče Mojmíra Babušíka měli celkem čtrnáct dětí. Čtyři však zemřely krátce po narození. Mojmír Babušík říká, že to bylo z podvýživy. Otec měl totiž jako zedník velké potíže s uživením rodiny. „Narodil jsem se v chudobě. Nějakým zázrakem jsem přežil. Dva sourozenci přede mnou a dva po mně zemřeli hladem. Já jsem měl tuberkulózu,“ vypráví pamětník.

Začalo to Junákem

Když začala druhá světová válka, bylo Mojmíru Babušíkovi pouhých šest let. Nevzpomíná, že by válečná léta nějak razantně ovlivnila život rodiny, i když bratr Ctibor byl nuceně nasazen ve zbrojovce v Hamburku. Křenovice byly sovětskou armádou osvobozeny 24. dubna 1945. V prostorách obce došlo ještě ke krátkému, ale tuhému boji, který zaplatilo životem i sedm místních občanů. Mojmír Babušík vzpomíná na smrt Vincencie Střelcové a její dcery Radomily Stavinohové, ke které došlo v místní části Chaloupky. „Dcera a matka byly ve vratech a dívaly se, co kde je. Mladší dcerka přiběhla říct, že Rusové jsou na horním konci. Pak tam padla nějaká maličká střela a všude se rozlítly střepiny a ony to dostaly, protože stály v těch vratech. Krátce nato matka s dcerou zemřely.“ Radomila Stavinohová byla snachou Josefa Stavinohy, který na vlastní kůži zažil hrůzy koncentračního tábora a po válce se stal předsedou místní pobočky komunistické strany a jednou z hlavních postav perzekuce hospodářů během kolektivizace.

Tak jako v celé republice i v Křenovicích po válce docházelo k obnovení organizací, které nacistická správa zakázala. Takto na toto takřka revoluční období vzpomíná Mojmír Babušík: „Bolševici verbovali, lidovci verbovali, národní socialisté verbovali, sokolové verbovali, orli verbovali, skauti verbovali.“ Pamětník vstoupil do Junáku, s čímž ale nesouhlasil jeho otec a říkal mu: „Skauting nebo sokol je pro městské děti, poněvadž na venkově je práce.“ Mojmír Babušík měl tvrdé dětství plné dřiny a odříkání. „Doma jsem musel všechno dělat sám, a když jsem to neudělal, tak jsem dostal bičem. Ta výchova byla jiná než u ostatních chlapců.“ Přestože otec nesouhlasil, pamětník v Junáku zůstal a později se stal velitelem místní organizace. Tak jako všude pořádali výlety a různé soutěže a snažili se žít podle zásad skautingu.Po komunistickém převratu byl ale ještě v roce 1948 Junák začleněn do Československého svazu mládeže a někdo jim v klubovně v Křenovicích ukradl veškeré vybavení. „V Junáku jsme pokračovali dál. Poněvadž jsme nic neměli, tak každej musel něco donést. Nanosili jsme to a svazáci to zase odvezli. Rozkradli, co tam bylo.“ I přesto se přátelé z Junáku scházeli dál a svou činnost neukončili ani po oficiálním zrušení Junáku v roce 1950. Ze začátku byli tři: Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas. Později se přidávali další bývalí skauti. „Jezdili jsme po výletech. Měli jsme se dobře.“

Mojmír Babušík se učil klempířem a komunistický převrat v něm zpočátku rozhodně nevyvolal žádné zděšení. Zvláště když jeho otec i bratři byli členy komunistické strany. Později si však začal uvědomovat, že sliby komunistické strany byly jen lživou propagandou, a nakonec i otec a oba bratři ze strany vystoupili. „Nejprve jsem byl rád. Říkal jsem si, že Gottwald pochází ze stejných poměrů. Říkal jsem si, že žebrák nebude okrádat žebráky. Neměl jsem strach, vždyť lopatu mně neseberou, a když mi ji seberou, tak mi dají větší. Naneštěstí to byla pravda. (…) Přišel rok ’50 a my jsme měli o sto procent větší normy, než měli imperialisté. Přitom Němci prohráli válku a měli menší normy, než jsme měli my. Pak začalo socialistické soutěžení, a když už ani to nešlo, tak překonej sám sebe.“

SODAN – Skautská organizace demokracie a nezávislosti

Impulzů ke změně názorů bylo mnohem víc. Mojmíra Babušíka velmi pobouřila podivná smrt Jana Masaryka a později poprava Milady Horákové. Osobně se ho dotýkala také kolektivizace, která z mnoha sedláků udělala žebráky. Přípravný výbor JZD začal v Křenovicích působit na jaře roku 1950. Předsedou JZD se měl jako člen komunistické strany stát pamětníkův otec Josef Babušík. „Místní komunisté chtěli, aby se otec stal předsedou JZD. On jim řekl: ,Slibovali jste nám družstva a založili kolchozy. S tím já nechci nic mít.‘ A vystoupil ze strany.“

Kluci kolem Junáku v Křenovicích si všímali nespravedlností páchaných komunistickým režimem a rozhodli se proti tomu zasáhnout. Proto založili odbojovou organizaci SODAN, což byla zkratka Skautské organizace demokracie a nezávislosti. Mojmír Babušík do odboje zpočátku nechtěl, ale nakonec se stal vedoucím a hlavním organizátorem SODANu. Nejprve mladí odbojáři posílali výhrůžné dopisy komunistickým funkcionářům a lidem, kteří spolupracovali s režimem a udávali obyvatele protikomunisticky laděné. Jedním z lidí, jimž byly dopisy adresovány, byl tajemník místního národního výboru Alois Tesař, který ublížil spoustě lidem, ale jak vzpomíná pamětník, na konci života zpytoval svědomí. „Pak mu zemřela manželka a sehnali mu nějakou paní z Valašska. Potom byl už nemocný a ona mu musela číst, co ho za jeho hříchy všechno čeká. Probudilo se v něm svědomí.“

Kluci ze SODANu k různým výročím tiskli letáky, které roznášeli na veřejná místa. Na tisk používali cyklostyl od místního papírníka. „Zašel jsem za ním, jestli by nám půjčil cyklostyl, že potřebujeme do ČSSM nějaký oběžníky.“ Několik letáků vytiskli právě v klubovně Československého svazu mládeže. Za nějaký čas musel papírník cyklostyl odevzdat státu a kluci se rozhodli ukrást jiný na úřadě ve Slavkově. Během noci se pro něj vydal Mojmír Babušík s patnáctiletým Otakarem Žáčkem. Když se dostali do budovy, vytloukli skleněnou výplň dveří vedoucích do kanceláře. „Polepili jsme to lepicí páskou, aby to nechrastilo, a vymačkali jsme sklo. Bylo to opravdu potichu.“ Přes některé potíže se jim podařilo ukrást cyklostyl a psací stroj, který schovali do staré cihelny za Křenovicemi a druhý den ho donesli k Ochmanům, kde se letáky tiskly.

Výhrůžné dopisy ani letáky nezabíraly a perzekuce hospodářů a socializace Křenovic dále pokračovaly. Proto se kluci ze SODANu rozhodli přitvrdit a začali se žhářskými útoky na majetky Jednotných zemědělských družstev v okolí. „Poněvadž těch udání bylo moc a já jsem chtěl, aby bylo vidět, že se něco děje, aby jich nebylo tolik, aby ti udavači měli obavy, aby na ně taky nepřišlo. Furt se říkalo, že bude válka na jaře, na podzim a zase na jaře a na podzim. Američani nakonec neudělali vůbec nic,“ vzpomíná Mojmír Babušík na důvody, které ho vedly k organizaci žhářských útoků.

První akce proběhla na silvestra roku 1951, kdy obyvatelé Křenovic na zábavě oslavovali konec roku. Zábavy se účastnili i Mojmír Babušík a Rudolf Mrázek, kteří ale měli ten den jiný plán. Večer se ze zábavy vytratili a zapálili stodolu JZD. Ve stodole shořela mlátička, kombajn, nový secí stroj a další hospodářské stroje. „Byli jsme na silvestrovské zábavě a pak jsme na to šli. Tak jsme šli, polili jsme to tam, co šlo, a zapálili a utekli. Šli jsme zase do toho sálu. Za chvíli někdo přišel a křičel: ,Hoří JZD! Kdo má zájem, ať jde hasit!‘“

Mojmír Babušík sice vzpomíná, že první žhářský útok provedl s Janem Koňorzou na stoh ve Šlapanicích, ten byl však podle spisů zapálen až v roce 1952. Mojmír Babušík tenkrát nejprve vyzbrojen pistolí stoh na motocyklu obhlédl, zda u něj nejsou hlídači. Takto dnes vzpomíná na samotnou akci: „Vypůjčil si auto od kamaráda a jeli jsme tam. Pětku nebo desítku benzínu. Tak jsem to otevřel, proběhl, nacákal a škrtl. Shořelo to a oni nic. Hořelo to, myslím, tři dny. Muselo to shořet. To nikdo neuhasí.“ Jednalo se o velký stoh, který obsahoval tisíc kilogramů slámy a způsobil škodu skoro tři sta tisíc korun a JZD Šlapanice tak přišlo o celou sklizeň.

Byly to první žhářské akce namířené proti kolektivizaci, ale zdaleka ne poslední. V následujících měsících zapálili jiní členové SODANu mnoho dalších stodol a stohů patřících družstvům v okolí. Během let 1952 a 1953 zapálili stohy například v Hruškách, ve Slavkově, v Blažovicích, v Hlubčicích, ve Šlapanicích. Škoda, kterou celkem při svých akcích způsobili, se vyšplhala na tři miliony korun. Velkou část těchto útoků organizoval pamětník. „V Blažovicích byl takovej dobrej kluk, Karel Tužín, a s tím jsem promluvil. Řekl jsem mu, oč jde a proč bychom to chtěli. I v Holubicích jsme to spolu s Rudolfem Mrázkem domlouvali a ve Slavkově jsem to domlouval také.“

Skupina plánovala i další akce. Dokonce chtěli vykolejit vlak v místech spojky tratí mezi Blažovicemi a Holubčicemi, kde jezdila jen nákladní doprava, a neublížili by tak civilním cestujících. „Mysleli jsme, že když tam povezou nějaký vojenský zakázky, že to vykolejíme.“ K tomuto plánu ale již nedošlo.

Odbojová skupina SODAN měla nakonec kolem šedesáti členů, a aby nedošlo k prozrazení, byla organizována do tak zvaných pětek. V okolních obcích byl nejprve získán jeden člověk, který kolem sebe soustředil skupinu dalších lidí. Jednotlivé skupiny o sobě ale nevěděly, aby se minimalizovalo riziko prozrazení. Jejich akce ale vyvolávaly paniku u komunistických orgánů. StB po nich intenzivně pátrala. StB měla díky systému donašečů již o skupině dost informací. Jedním z konfidentů byl i dentista Miloš Jedlička, kterému Mojmír Babušík původně chtěl předat vedení ve skupině. „Chtěl jsem to předat Jedličkovi. Pak jsme tam přišli, a najednou jeho manželka Tonča: ,Kluci, sem nechoďte. Oni jsou tady estébáci každý den a on je s nima. Dopadnete špatně.‘“

V tu dobu se již většina kluků ze skupiny rozprchla na studia do různých koutů republiky. Mojmír Babušík byl v Běhařově u Klatov na kurzu pro přípravu pracujících na studia na vysoké škole. Pokusil se tedy předat vedoucí funkci mnohem staršímu Antonínu Barvovi, který byl známý svým odporem vůči komunistickému zřízení. I když o akcích SODANu věděl a souhlasil s nimi, vedoucí funkci v podstatě nikdy nepřevzal. „Neudělal prakticky nic a odseděl si sedm let. Věděl o našich akcích. Byl to dobrý, poctivý a slušný člověk.“

Ty kurvo, tak to ze sebe vysyp

Jako první byl 10. října 1953 zatčen Mojmír Babušík, když si pro něj do Běhařova přijela StB. Takto na to vzpomíná: „Přijeli tam a poslali za mnou politruka. Říkal: ,U vás se něco stalo, máte jet domů.‘ My jsme byli domluvení s Klobasem (Oldřich Klobas), že když něco, tak že se u nás něco stalo, abych přijel domů. Polovina hesla souhlasila. Nebylo to sice čistý, ale když to říkaj lidé nezasvěcení, tak po nich nemůžete chtít doslovný slovosled. ,Oni jsou tady z kraje a mají tady auto. Oni by vás vzali.‘ – ,Já pojedu vlakem.‘ – ,Jestli chcete, tak jeďte autem.‘ Tak jsem jel s nima autem a oni se mně představili: ,My jsme od Státní bezpečnosti.‘ A bylo to.“

Byl odvezen do věznice StB v Brně v Příční ulici, kam byli postupně svezeni i ostatní členové SODANu. Mojmír Babušík tam prošel několikaměsíčními výslechy, kdy vyšetřovatel pro své cíle velmi často používal fyzické násilí. „Napřed slušně a pak: ,Ty kurvo, tak to ze sebe vysyp!‘ Tak mně nějakou ubalili a pak donesli dva pendreky. Jeden estébáckej a jeden pravej nacistickej. Ten německej byl asi takhle dlouhej pogumovanej ocelovej prut a ten náš, to byl kus pětičtvrtky hadice a v tom bylo nalisovaný nějaký olovo nebo něco. Ten když vás vzal přes ramena, tak je přerazil. Nebo přes hlavu... Cos mohl dělat? Nic. Vždycky jich tam bylo víc. A takovýho střízlíka, jako jsem byl já... Mně bylo dvacet let, vážil jsem padesát kilo. My už jsme tolik toho bití nedostali, ale otloukali nám hlavy o zeď. A mně to dělá potíže ještě dnes. Třeba stojím na křižovatce a je tam červená a já tam vidím zelenou. Nebo obráceně.“

Aby povolil a začal vypovídat, vyšetřovatelé mu prý tajně podávali drogy. „Dávali nám drogy. Dávali je do jídla. My jsme to nevěděli. Měli cigarety lípy a drogy měli v tabáku. Byl jsem nekuřák, ale při výslechu jsem byl nervózní, a tak jsem si zapálil. (…) Vydržel jsem od devíti ráno do druhého dne do šesti hodin do rána, pak jsem povolil. Působilo to tak, že jsem byl sdílný.“

Podle spisů měl také do cely nasazené donašeče Zdeňka Gebauera a Františka Budina, kteří se ho záludnými otázkami také snažili rozhovořit. Jeho odpovědi pak byly zaznamenávány odposlouchávacím zařízením nainstalovaným v cele. „Dávali mi otázky, které potřebovali vyřešit. Buď se to dověděli nebo nedověděli. Pořád se ptali na křenovické sokoly. Nic jsem o nich nevěděl, a kdybych věděl, tak o nich nebudu mluvit.“ Vyšetřovatelé se při výsleších také neustále ptali na zapálení stohů na Kojetínsku, ze kterých byl SODAN také podezříván. Ty ale zapálila odbojová skupina bratrů Mašínů. Toto podezření padlo po zadržení a výslechu dvou jejích členů, Zbyňka Janaty a Václava Švédy.

Mezitím prý v Křenovicích probíhala podpisová akce na popravu členů SODANu, kterou organizoval již zmíněný předseda místní pobočky KSČ Josef Stavinoha.

Víc než deset let v kriminálech

V březnu 1954 byli členové skupiny SODAN souzeni u Krajského soudu v Brně, který pro Mojmíra Babušíka nezačal vůbec dobře. „Předseda soudu přednesl žalobu a říká: ,Čtyři návrhy na trest smrti. Babušík, Koňarza, Klobas, Mrázek.‘“ Přesto tehdy jedenadvacetiletý Mojmír u soudu nemlčel. „Takže jsem začal o smrti Jana Masaryka, o Horákové. ,Slíbili jste družstva a zavedli jste kolchozy. Čili lžete. Naši rodiče Vám dali hlasy a vy jste je podvedli. Jak to vypadá, když předseda strany lže, tak kdo tomu má věřit,‘“ popisuje dnes Mojmír Babušík svůj proslov u soudu. Takto zní část resumé rozsudku nad pamětníkem: „...Ač vyšel z dělnické rodiny, sám se vyučil klempířem a byl jako schopný vybrán do státního kurzu pracujících pro vysoké školy, ač prodělal z větší části přípravu k tomu, nepochopil tu velikou proměnu ve struktuře politického i hospodářského dění ve státě ani úlohu a poslání dělnické třídy, zejména mládeže, ale v zajetí poslání zahraničních rozhlasů, styky s reakčními živly, z naprosté politické nevědomosti, úplně bez příčiny a z nejmalichernější motivace (zabavení majetku Junáku) sklouzl mezi odpůrce a posléze vyloženě nepřátele lidově demokratického řádu...“

Mojmír Babušík nakonec dostal nejvyšší trest ze členů SODANu. Byl odsouzen na dvacet let odnětí svobody. „Kdyby to bylo o rok dříve, tak někoho z nás oběsili. Že byl rok ’54, po smrti Stalina, a bylo všechno mírnější, už nebyli tak divocí. Proto se to stalo,“ popisuje dnes pamětník rozsudek.

Pamětník nakonec ve vězeňských táborech a kriminálech strávil deset let a devět měsíců. Prošel vězeňským táborem Rovnost u uranových dolů na Jáchymovsku a nejdelší čas strávil v nechvalně proslulé věznici Leopoldov. Vzpomíná, že ani po propuštění se nezbavil cejchu kriminálníka. „V civilu to nebylo lepší. Lidé se posmívali. ,Stejně jste nic neudělali a to sis poseděl, ty ti to dali.‘“ Z vězení vyšel v dvaatřiceti letech a jako bývalý kriminálník se již neoženil a zůstal svobodný. Až do důchodu pak pracoval pro nivelační závody.

Dnes žije Mojmír Babušík v Brně a toto je jeho poselství pro budoucí generace: „Tak jak jsem to řekl u soudu. Činy předků jsou výstrahou i poučením.“

NAVARA, L., KASÁČEK, M., Příběhy třetího odboje. Brno. Most, 2010.

KLOBAS, O., Jak se chodí v laně. Telč, 2008.