Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gottfried Bach (* 1940)

• narozen 26. června 1940 v jihomoravských Stálkách do rodiny německých zemědělců

• otec Matthäus musel narukovat do wehrmachtu a v roce 1944 padl v Rusku

• 26. června 1945 byl s matkou a sourozenci vyhnán do rakouského Heinrichsreithu

• rodina se mohla usadit v Langu nedaleko hranice

• vystudoval pedagogickou školu ve Vídni

• pracovně pobýval v USA, většinu profesního života prožil v Německu

• v roce 1966 se oženil s Rakušankou českého původu

• v roce 1993 koupil statek Krokovice v Písečném, kam se na důchod natrvalo přestěhoval

• zasloužil se o obnovu některých památek v rodné obci Stálky

Gottfried Bach se narodil 26. června 1940 v jihomoravské vesnici Stálky (německy Stallek) jako syn německých starousedlíků Matthäuse a Anny Bachových. Rodiče byli drobní zemědělci, měli pozemek o rozloze šest hektarů, otec si k tomu různě přivydělával. Gottfried ani jeho sourozenci, o rok starší sestra a o dva roky mladší bratr, ovšem tatínka prakticky neznali. Po vypuknutí druhé světové války musel narukovat k wehrmachtu a roku 1944 padl v Rusku. Pamětník si vybavuje pouze jedno setkání během jeho vojenské dovolené, a to včetně překvapení, jaké mu otcova přítomnost doma způsobila.

Stálky za jeho dětství byla vesnice o sto domech s asi šesti stovkami většinou německy mluvících obyvatel, kteří se živili hlavně zemědělstvím. Středem vsi protékal potok, ve kterém kluci chytali raky. Bachovi obývali malý domek na kraji obce směrem na Uherčice. Po roce 1944 zůstala matka se třemi dětmi sama. Ve vesnici žili další příbuzní a rodinní přátelé. Gottfried si vybavuje například Kremserovy, se kterými se rodina stýkala ještě i po odsunu v Rakousku. Hranice s Rakouskem vedla v těsné blízkosti vsi, ovšem v dobách Gottfriedova raného dětství byla pouze formální. Upozorňovala na ni jen mýtnice (Mauthäusl) v blízkém Heinrichsreithu.

Na válečné roky Gottfried Bach nemá skoro žádné vlastní vzpomínky. Z vyprávění přítelkyně ale ví, že obec měl jednou navštívit Adolf Hitler. Vesničané ho, a mnozí toužebně, očekávali. Oproti plánu dorazil uprostřed noci. Sousedé ho prý proto vítali v pyžamech a nočních košilích.

 

Místo narozeninové oslavy odsun

Stalo se to přesně v den Gottfriedových pátých narozenin, 26.června 1945. Na návsi dali vybubnovat, že se téměř všichni obyvatelé vesnice musí shromáždit a obec opustit. Na zabalení nejnutnějších věcí měli jen hodinu. Moc si toho s sebou vzít nesměli. Prozíravá matka už dříve některé nezbytné věci ukryla na poli.

Gottfried Bach zná okolnosti vyhnání z rodiště hlavně z vyprávění příbuzných, má ale i vlastní vzpomínky: „Vím, jak jsme tam stáli. Bratrovi byly dva roky a byl v kočárku. S matkou a starší sestrou jsme prostě jeli s tím kočárkem, ve kterém bylo plno věcí. Jinak jsme vlastně neměli nic. Máma vyprávěla, že v kočárku byly i vkladní knížky. A také si pamatuji na tu kolonu, jak šla směrem na Heinrichsreith, nebo přímo do Heinrichsreithu, kde je ten známý most,“ vzpomíná pamětník na pochod do přibližně dva kilometry vzdálené nejbližší rakouské obce.

Z vyprávění či vzpomínek si vybavuje také jednoho starého souseda. „Bylo mu už tak asi osmdesát a měl ‚otevřené nohy‘, kožní chorobu. Seděl v příkopu a křičel, že ho tam mají pohřbít, že dál nemůže jít.“ Doma ve Stálkách zanechali Bachovi čtyři krávy, prasata a celou domácnost včetně matčina šicího stroje, který skryla na dvoře v domnění, že se brzy zase vrátí domů. Vkladní knížky jim na hranici zabavila vojenská hlídka. Ještě téže noci matka nestřeženou hranici překročila zpět a vyzvedla si na poli skryté předměty běžné potřeby. Od té doby nikdo z rodiny Stálky nenavštívil až do roku 1964.

 

Přes hranici dohlédli do své vsi

Válečná vdova se třemi dětmi neměla po vyhnání z domova kam jít. Prvních pár dní strávila rodina u vzdálených příbuzných v Heinrichsreithu, poté se přestěhovali do Langau k matčině sestřenici, kde získali malý byt. Většina příbuzných a sousedů ze Stálků v Rakousku po odsunu zůstat nesměla. Vlakem je převezli do Německa a usídlili ve Švábsku. Gottfriedova matka ale dříve v Rakousku legálně pracovala, což rodině umožnilo zůstat. Hned roku 1947 získali všichni rakouské občanství. Gottfried v té době již chodil do školy, měl ve třídě spolužáky ze Stálků či jiné vyhnance ze Znojma a okolí. Obecně sice v Rakousku vítáni nebyli, Gottfried Bach si ale ze školy nepamatuje na žádné ústrky. Integroval se prý bez problémů.

Zato jeho matka přesídlení nesnášela dobře. „Pracovala pro sedláky a jeden z našich sousedů měl pole přímo na hranici. Jednou uviděla na poli své vlastní krávy. Bylo to pro ni hrozné, oplakala to. Nakonec to nějak překonala.“ Jelikož Bachovi žili v bezprostřední blízkosti hranice, mohli tu a tam z různých míst, dokud jim výhled nezakryly vzrostlé stromy, dohlédnout na Stálky i na svůj dům. Do roku 1948 se stávalo, že rakouské děti z hravosti či neopatrnosti nakrátko překročily hranici do Československa, pak ale začala stavba železné opony. Langau oddělil od Gottfriedova rodiště široké pohraniční pásmo, kam nikdo nesměl. Šířily se zvěsti o elektrickém drátu a nášlapných minách. O pokusech překročit v tomto úseku hranici ilegálně pamětník z vlastní zkušenosti nic neví.

 

První návrat matka proplakala

Gottfried byl dobrý žák. Po základní škole šel na internátní střední školu do Štýrska a Solnohradska, poté vystudoval pedagogickou fakultu ve Vídni. Již během studií strávil nějaký čas v USA, kam se potom opakovaně vracel a kde se natrvalo usídlil jeho mladší bratr. On sám strávil většinu profesního života v Německu. V Rakousku, ale zejména v Německu, se setkával s vyhnanými rodáky. Na rozdíl od své matky ale nejezdil na jejich srazy.

Když se v šedesátých letech poměry v Československu začaly uvolňovat, spolu s matkou se poprvé vrátil do rodné vsi. Mnohé domy byly neobydlené a rozpadlé. Vzpomíná, že matka celou dobu plakala. Noví čeští majitelé jejich domu byli zaskočeni a nejistí, ale pozvali Bachovy k sobě na návštěvu. Šicí stroj již na dvoře nestál, stejně jako nebyly k nalezení šperky, o kterých matka věděla, kam je ukryl její známý lesmistr z Podhradí. V roce 1966 se Gottfried Bach oženil. Jeho žena pochází také z Československa, ze smíšeného manželství z Jemnice na Vysočině. Dcera proslulého kapelníka a houslisty Ignaze Kreutera, který v roce 1945 uprchl z Československa do Rakouska, se společně s matkou směla za otcem vystěhovat až v roce 1952. Chodila tedy do českých škol, naučila se plynně česky, ale považuje se za Rakušanku.

 

Nový domov kousek od rodiště

V roce 1968 měl Gottfried Bach dohodnutý pracovní pobyt v USA. V létě se ještě jeli s manželkou do Československa rozloučit s jejími příbuznými v Jemnici. Ve vzduchu byla cítit touha po svobodě, vyprávěly se odvážné politické vtipy. Dne 20. srpna 1968 Bachovi odletěli do USA. Hned následující den po příletu se dozvěděli o vpádu okupantů. Připadalo jim to neuvěřitelné. Následujících dvacet let strávili převážně v Německu. V roce 1989 pracoval Gottfried Bach v softwarovém oddělení německé pobočky tiskové agentury Reuters. Vybavuje si z té doby emblematickou fotografii trabanta s nálepkou DDR, na níž jsou krajní písmena přeškrtnuta a zůstává jen prostřední D - Deutschland, Německo.

Pamětník si nedokázal představit, že železná opona padne. Když se tak stalo, měl radost. Jeho matka zemřela v roce 1992, ale po sametové revoluci se už domů nepodívala. Zato Gottfried Bach s manželkou tam jezdili často. Když se rozhodovali, zda pro svoji dceru koupit poblíž Vídně výběh pro koně, poradil jim manželčin český bratranec, že za obdobnou cenu si mohou v Česku pořídit něco daleko většího. V pamětníkovi se ozvaly selské kořeny a v roce 1993 koupil pozemek a statek Krokovice v Písečném nedaleko rodných Stálků. Po odchodu do důchodu se tam s ženou nastěhovali nastálo. Místní lidé je přijali dobře, mimo jiné proto, že na svých pozemcích sami hospodařili. Starší dcera, pedagožka, se naučila výborně česky a začala dojíždět do Krokovic na víkendy. I mladší dcera, lékařka, je tam navštěvovala.

 

Byla by to zvláštní poutní cesta

Z Krokovic dojížděl Gottfried Bach často i do Stálků. Mrzel ho neuspokojivý stav sochy svatého Jana Nepomuckého, která stávala u potoka naproti kostelu. Nejprve si ji chtěl koupit a zrestaurovat, ale protože koupi do soukromých rukou by památkáři nepovolili, rozhodl se zaplatit a zorganizovat opravu. Té se ujal slavonický restaurátor Daniel Chadim, pomohl i grant od obce. Na znovuvysvěcení sochy přijela roku 2017 i řada hostů z Rakouska a Německa. O dva roky později se konala další slavnost, ke které také zavdal příčinu Gottfried Bach. S jeho pomocí a s pomocí jeho rakouských přátel se podařilo získat pro stálecký kostel staré zvony z rakouského Pernecku, které nahradily ty původní, nefunkční. Při jejich zprovoznění se konala česko-německá mše za účasti tří farářů. Gottfried Bach nazývá tyto zvony „zázrak ze Stálků“. Protože neměly elektrický pohon, chodil čas od času i sám zvonit.

V roce 2020 měl v hlavě další projekt. Chtěl by opravit rozbořený kříž před stáleckým kostelem. Opravenou památku by pak chtěl s přáteli a starostou nechat vysvětit. A rád by to spojil ještě s dalším svým snem: „Já vlastně ještě nevím, jestli je to dobrý nápad. Franz Ries, můj kamarád z dětství, otec Sebastian z Pernecku a já jsme si říkali, že bychom zorganizovali poutní cestu do Stálků, a to z Heinrichsreithu po trase, kterou jsme byli v roce 1945 vyhnáni. Samozřejmě to může znamenat konfrontaci. Ale možné to je. Nebyla by to jen tak nějaká cesta, ale zvláštní cesta. Nikoho neobviňuji. Byla válka, dělo se všechno možné. A co má být? Lidé nejsou takoví, jako byli tenkrát.“