Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bachrach (* 1929)

• narozen 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku, židovská rodina

• v roce 1939 uprchl na Slovensko

• celá nejbližší rodina zahynula v koncentračních táborech

• uprchl z transportu a přidal se ke slovenským partyzánům

• účastnil se Slovenského národního povstání, jako voják se účastnil osvobozování Československa

• po válce vyučen automechanikem, složil maturitní zkoušku

• v roce 1947 se přihlásil do izraelského Palmachu

• bojoval v izraelské válce za nezávislost, sinajské válce, šestidenní válce, jomkipurské válce a operaci Mír pro Galileu

• v letech 1990-2005 pobýval v Čechách, od roku 2005 od roku 2005 žije v Izraeli (Haifa)

Mládí

Petr Bachrach se narodil 5. února 1929 v Bielsku v polském Horním Slezsku. Celá rodina se tam přestěhovala z Hranic na Moravě, aby zde otec mohl vést textilní továrnu. Matka Petra Bachracha pocházela z Opavy. „Moje maminka uměla jenom německy. Tatínek studoval i české školy, takže uměl i česky. Ale doma jsme mluvili německy.“ Pan Bachrach měl pouze jednoho sourozence – staršího bratra.

Rodina se hlásila k židovské národnosti, avšak vyznáním patřila spíše mezi nepraktikující Židy. „Jak já se pamatuji, tak do synagogy jsme šli jednou ročně.“ Pan Bachrach nevnímal předválečný antisemitismus nijak intenzivně. „My jsme byly ještě děcka. Tu a tam jsem slyšel: ‚Židák‘ nebo něco takového, ale nevšímal jsem si toho.“

Do začátku druhé světové války navštěvoval školy v Polsku, po roce 1939 však musel své studium přerušit.

Útěk na Slovensko

Vzhledem k tísnivým poměrům v okupovaném Bielsku se téhož roku rozhodl pro útěk za hranice. „V roce 1939, v prosinci, jsme s placeným průvodcem přešli jako malá skupina ilegálně na Slovensko.“ Zde uprchlíky rozdělili: pan Bachrach byl poslán do Liptovského Mikuláše, kde až do roku 1942, podle svých slov, klidně žil a chodil do místní židovské školy.

Situace zhoršila až v roce 1942. Židovskému obyvatelstvu bylo zakázáno vycházet z domu v určité hodiny a znemožněno navštěvovat některá místa. „Na Slovensku jsem toho slyšel dost. Samozřejmě, že tam byl antisemitismus, ale ze začátku jsme si toho moc nevšímali. Začalo být ‚veselo‘ až v roce 1942.“

Toho roku začaly rovněž deportace slovenských Židů do koncentračních táborů.

Osud rodiny

„1. března (1942) začal první transport. Sebrali všechny muže od 16 do 60. Mezi nimi také můj bratr, byl tam na přeškolování židovské mládeže pro tehdejší Palestinu. Bratr pracoval jako stolař. Studoval předtím ve Frýdku-Místku. Já byl na to příliš mladý, tak jsem byl přidělen k židovské rodině, u které jsem žil. Bratra sebrali s celou skupinou do transportu v březnu roku 1942. Já jsem z rodiny zůstal sám. Tatínka odvezli v roce 1939 v transportu do Niska a tam byl zastřelen. Maminka zůstala ještě v Bielsku a dostala povolení přestěhovat se ke své rodině do Olomouce. Tam byla celá rodina: babička, dědeček, teta, její bratr atd. Prodala všechny věci v Bielsku, přišla do Olomouce a v roce 1942, myslím, že to bylo v červnu nebo červenci, byla celá rodina deportovaná do Terezína. Předtím ještě děda umřel, to bylo jeho ‚štěstí‘. Maminka byla v Terezíně moc krátkou dobu, nějakých dvacet dní, protože měla invalidní sestru. Odvezli ji do Baranovic a tam zahynula. Samozřejmě i strýc a všichni byli dřív nebo později posláni do Osvětimi a nikdo z nich se nevrátil.“

Útek z transportu

Stejně tak i pan Bachrach, tehdy třináctiletý chlapec, měl být poslán do koncentračního tábora: „Jednoho dne ke mně přišel můj profesor, Tochten se jmenoval, moc hodný člověk, a říkal, že mě hledají. Ihned mě sebrali na nádraží v Mikuláši, posadili mě do vlaku a jel jsem do Ružomberka, kde jsem měl vzdálenou rodinu a u kterých jsem se ukrýval rok. Pak mě jednoho dne chytili a odvlekli do Ružomberka. To už bylo začátkem roku 1943. Mladí lidé už nebyli, už byli deportovaní. Zařadili mě do transportu starých lidí, vždycky jsem šel nakonec a snažil jsem se vyhnout. Nakonec mě vyzvedli na poslední vagon: byl to starý dobytčák, podlaha byla shnilá. Jak mě zvedli nahoru, viděl jsem: dvě prkna byla shnilá, začal jsem do nich kopat, udělal jsem otvor, že jsem se mohl přesmýknout (nejsem tak obrovské postavy). Lidé na mě začali křičet. Říkal jsem: ‚Nechte mě žít.‘ Vlak už jel, nevěděl jsem samozřejmě, kde jsem. Chytil jsem se os. Na hoře na vagoně byli buď esesáci, nebo gardisti, to už si nepamatuju. Vlak jel pomalu. Byla to všechno náhoda. Říkal jsem si ‚Buď se mi to podaří, anebo se zabiju. Aspoň se nebudu trápit.‘ Pustil jsem se, udělal několik kotrmelců, viděl jsem, že se mi nic nestalo. Zdálo se mi, že střílejí.“ Vyvázl bez zranění. Transportní vlak jel dál. Chlapec vstal, strhl z kabátu Davidovu hvězdu, která označovala Židy, a utekl do hor. Zde zůstal několik týdnů u zdejšího bači. „Naučil mě dělat sýry, másla... Příliš se nevyptával.“

Po nějaké době se pan Bachrach rozhodl vrátit zpět do Ružomberka. Cestou se živil malými krádežemi na polích či sběrem lesních plodů. V Ružomberku se dostal na tamní nádraží, kde si vydělal peníze nošením zavazadel cestujícím. Za ty pak nakoupil základní prostředky. Poté se v místních horách vloupal do seníku, kde pobýval. „Koncem roku 1943 už jsem slyšel, že v okolí jsou partyzáni. Říkal jsem: ‚To je ono! Chci k nim.‘“

Přechod k partyzánům

Ke své partyzánské jednotce se Petr Bachrach dostal přes lékaře-gardistu, který však před válkou ošetřoval židovské rodiny. Nakonec se ukázalo, že lékař byl členem odboje: „Vyšlo najevo, že byl vysokým důstojníkem v československé armádě.“

K partyzánům ale nebyl přijat každý: „Chtěli mě vyzkoušet, tak mě poslali dolů do městečka, do Prievidze, kde byla německá jednotka. Abych vypátral, co tam je. Sebral jsem si torbu, vypadal jsem jako školák. Uměl jsem německy perfektně, ale věděl jsem, že německy nesmím tak dobře mluvit. Mluvil jsem, jako bych neuměl, jen takovou lámanou němčinou. Stál tam u brány kasáren německý voják. Začal jsem s ním mluvit, byl rád, že s někým mluví. Začal jsem se ho ptát, co tam je atd. Začal mi vyprávět, jaká jednotka atd. S tou informací jsem se vrátil a viděli, že mluvím pravdu, protože věděli, co tam je. V té době jsem začal být spojkou velitele a později jsem se stal velitelem skupiny deseti lidí. Nakonec jsem byl velitelem čety.“

Pan Bachrach ve svém vyprávění s úsměvem zdůrazňuje, jak byl tehdy mladý. „Měl jsem tehdy 16 a něco a můj nejstarší voják měl 35. Byl jsem samozřejmě nejmladší, ale nejzkušenější.“

Slovenské národní povstání

Partyzánská jednotka, vedená majorem Sečanským a čítající přibližně sto mužů, působila hlavně v Nízkých Tatrách. „Později jsme dostali příkaz přiblížit se k Dukle.“ Přešli přes frontu až do Běloruska. „Šli jsme po horách, samozřejmě hlavně v noci.“ Po cestě nebyly výjimkou ani přestřelky s německými hlídkami nebo gardisty. Tyto přibližně tři tisíce kilometrů partyzáni ušli za půl roku.

Po příchodu do Běloruska byli partyzáni posláni do Svobodovy armády. „Byl jsem tam jediný Žid…Přeškolili nás za krátkou dobu – za šest dní – na parašutisty.“ Poté byli letecky posláni a vysazeni nad Prašivou u Donoval. Jejich úkolem bylo pomoci Slovenskému národnímu povstání. Po neúspěchu povstání se museli stáhnout opět do hor.

„Celou tu dobu v zimě – od roku 1944 do 1945 – jsme dělali, co jsme měli dělat: partyzánské boje. Vyhazovali jsme do vzduchu mosty, přepadali německé kolony. To bylo až do dubna 1945.“ V zimě roku 1944 byl pan Bachrach během bojů postřelen.

Problémy se zásobováním

„Měli jsme hlavně německé a české zbraně. Potřebovali jsme náboje. Náš velitel pan Sečanský si vzpomněl, že za povstání někde zahrabali v bunkru u Prievidzy velkou část munice. Bylo nás s ním asi osm kluků a šli jsme to hledat. Našli jsme bunkr, ale byl už prázdný. Viděli jsme stopy od tanků – pravděpodobně to našli Němci. Měli jsme se vrátit zpátky do hor. Zeptal se nás: ‚Vrátíme se s prázdnou?‘ My jsme řekli: ‚To tedy ne!‘ Rozmístil nás u cesty mezi Handlovou a Prievidzou, tam je takový strmý kopec. Nevěděli jsme, co bude. Najednou slyšíme takový silný zvuk. Z dálky jsme viděli, že jedou dvě osobní vojenská auta a dále za nimi náklaďák a ještě obrněný náklaďák. Byli jsme v příkopě, když se přiblížily, vypálili jsme do těch osobních aut. Hned zastavila, protože tam nikdo nežil. Vyběhli jsme a rychle brali, co jsme mohli: mapy, revolvery atd.“ Jak pamětník vzpomíná, dodnes má na památku schovaný ukořistěný kompas.

V československé armádě

Po příchodu Rudé armády mohli partyzáni opět sejít z hor. Byli posláni to Turčianského Martina do zdejších kasáren. „Tam z nás udělali lidi.“ Následně byli mobilizováni do armády. „Byl tam pozůstalostní pluk. Viděl jsem na dveřích nápis: ‚Štábní kapitán Bachrach.‘ Zaklepal jsem a vidím tam sedět nějakého dědka (tehdy ještě dědek nebyl, měl 62, ale pro mě to byl dědek.) A vyšlo najevo, že je to starší bratr mého táty. Říkal: ‚Už boje nejsou, už zůstaneme spolu.‘ Skutečně: pluk se ještě přestěhoval do Kroměříže, tam jsme byli ještě několik týdnů a pak jsme demobilizovali. On byl z Ostravy-Orlové, šel jsem s ním tam. Měl tam byt, který hned dostal zpátky. Byl důlním inženýrem, dostal práci a já jsem tam začal chodit do školy.“

Život po válce

S materiální pomocí od československé armády nastoupil po válce do kvinty reálného gymnázia v Ostravě. „Tam jsem byl rok. Moji spolužáci byli sice ve stejném věku, ale byla to pro mě děcka.“ Šel se tedy raději učit automechanikem. Do roku 1947 složil maturitní zkoušku a byla mu přidělena hodnost podporučíka.

Antisemitismus po válce

„Měl jsem profesora dějepisu, mladý člověk, ještě když jsem byl na gymnáziu, měl 28 let. A od něj, ať jsem se učil, nebo neučil, vždycky jsem dostal pětku. A vždycky nějaké narážky na Židy atd.“ Tato skutečnost pobuřovala nejen pana Bachracha, ale i jeho spolužáky. Nakonec se vše – zejména díky pamětníkovým válečným zásluhám – udobřilo.

Cesta do Izraele

Po roce 1947 se pan Bachrach přihlásil v Ostravě do izraelského Palmachu. „Věděli, že mám už nějaké zkušenosti. A tyto lidi tehdy právě hledali.“ Spolu s jedním kamarádem se tedy v dubnu 1947 vypravil z Ostravy přes Německo do Francie. „Byli jsme skupina asi 20-25 lidí, co jsem znal.“ Odtud pak odpluli lodí Fabio až do Izraele. „Byli jsme tam jako sardinky,“ vzpomíná.

V Izraeli

Palmach s výcvikem svých vojáků nijak neotálel: „Sebrali nás hned, jak jsme přistáli.“ Díky svým znalostem československých zbraní, které se používaly i v Izraeli, se pan Bachrach stal vojenským instruktorem. Byl poslán do poddůstojnické a posléze i důstojnické školy.

Jako voják Palmachu se zúčastnil tzv. války za nezávislost Izraele v roce 1948. Bojoval mimo jiné u Tulkaremu a u Jeruzaléma „Obklíčili nás a v Jeruzalémě nedostávali potraviny. Museli jsme vybojovat cestu, abychom se tam dostali s potravinami i s municí pro obranu města.“

Po rozpuštění Palmachu byl následně převelen do důstojnické školy. Do roku 1952 zůstal vojákem z povolání, ale poté z armády odešel. „Člověk musí vědět, s kým se má oženit: buď se ožení s armádou, když je v bojové jednotce, anebo se ožení se ženou. Říkal jsem si, že jsem normální, že je lepší se oženit se ženou. Chtěl jsem, aby bylo ještě po mně pokolení, když celá moje rodina zahynula.“

Ačkoliv byl vyučeným automechanikem, hledal si spíše práci řidiče. Tu nakonec získal, když se stal osobním řidičem poslance izraelského Knessetu, kterému dělal rovněž tělesného strážce. „Bylo to krásné období,“ konstatuje, když na těchto pět let svého života vzpomíná. Poté se stal řidičem nákladních vozidel.

Další bojová nasazení

V roce 1956, když vypukla sinajská válka, byl sice mobilizován, ale bojů se aktivně nezúčastnil.

Během šestidenní války v roce 1967 byl nasazen již v hodnosti kapitána – po svém přeškolení na tankistu. „Byl jsem u obrněné pěchoty.“ Pan Bachrach absolvoval boje v západním Jordánu. Poté přišel příkaz dobýt Golanské výšiny. „Tak jsme se za tři dny obrátili a jeli na Golanské výšiny.“ Tyto obsadili bez větších ztrát (51 mrtvých mužů z 800 nasazených). V té době již byl rovněž společníkem v jednom autoservisu v Haifě.

V roce 1973 začala náhle válka Jom Kippur. „Dostal jsem telefon od své jednotky. Hned jsem se oblékl, skočil do svého auta. V životě jsem tak rychle nejel, jak jsem se tehdy dostal na Golanské výšiny. Tam na nás zaútočilo 800 tanků. Dostal jsem se tam tak rychle díky tomu, že byl Jom Kippur a silnice byly úplně prázdné. Na Golanských výšinách byla tehdy jen jedna jednotka: byla to naše 188. brigáda, která byla rozdělena. Půlka pluků byla znovu postavena, byli to aktivisté, a ta druhá půlka byli záložníci. Já jsem byl z těch záložníků. Ale když jsem tam přijel, jak jsem říkal: zaútočilo na nás 800 tanků a my jsme tam měli na celých Golanech snad 80 tanků, to znamená jedna desetina, byly tam hrozně tuhé boje. Náš velitel brigády padl, jeho zástupce, skoro všichni důstojníci štábu také. Tanky byly zničené… Najednou se Syřané sami zastavili, mysleli, že jsme je vlákali do nějaké pasti. A to bylo dost času na to, aby tam přišli naši záložníci. Byly tuhé boje ještě dva dny a nakonec jsme je zahnali. Já osobně jsem se dostal až pět kilometrů před Damašek.“

Petr Bachrach nebojoval ze své rodiny jediný: „Zde už byl vojákem i můj syn. Byl tehdy v elitní jednotce parašutistů.“

V roce 1982 se zúčastnil operace Mír pro Galileu. Nyní již ne jako tankista, ale jako člen Cahalu – obranného vojska Izraele. Byla vytvořena jednotka pro boj v terénu, která byla spojena přímo se štábem armády. „Já jsem byl velitelem jedné skupiny.“ Pan Bachrach byl nasazen opět na Golanských výšinách a bojoval opět po boku rodiny – tentokrát dvou synů. Jeden ze synů během bojů padl.

Zpět v Československu

V roce 1990 se pan Bachrach na 15 let vrátil zpět do Československa. „Měl jsem se tam (ČSFR, ČR) dobře, dostal jsem vše, co mi náleželo. V Ostravě jsem byl zvolen předsedou židovské obce a sloužil jsem tam dobrovolně téměř 10 let. Ale rozhodl jsem se: v každém případě pochován chci být tady v Izraeli.“

Domovem v Izraeli

Od listopadu 2005 žije ve městě Haifě v Izraeli. Angažuje se v místním sdružení pro rodiče padlých vojáků. „Zde když padne jeden voják, pláče celý Izrael,“ říká.