„Rodiče sedm let nevěděli, čím budu, tak mě vždycky poslali dolů do fabriky, my jsme tam bydleli, a řekli, že mám mluvit s dělníky a zaměstnanci česky. A to jsem dělal. Maminka uměla velice dobře česky a babička byla Poločeška a prababička Češka, která neuměla německy. To je ze strany mé matky. Ale ze strany otce jsme byli všichni Němci, původně z Německa, ale že můj děda byl stavitelem plynáren, tak se dostal do Budějovic tenkrát, v českém Rakousku, plynárnu postavil a pak tam zůstal. Tak ze strany otce jsme Němci a ze strany matky jsme míšení, poněvadž tam jsou také Němci. Němci, kteří mají české jméno, a Češi, kteří potom byli Němci, tak jako to bylo obvykle v Budějovicích. Tam se nikdy nevědělo, jestli je to čistý Čech, nebo čistý Němec. Protože když jsme mluvili spolu, tak se mohlo stát, že jsme mluvili polovic německy. V tom smyslu jsem také byl vychovaný. Mám takovou větu: Mutr vypucovala fotrovu ivercír na gongu. To je budějovicky, polovic česky, polovic německy, a v tom smyslu jsem také byl vychovaný.“
„My jsme jezdívali každý rok z Budějovic do Kaplic, tam jsme měli známé. Navštěvovali jsme se. Jednou jsem jel z Kaplic do Budějovic, to datum už přesně nevím, ale bylo to před tím, než propukl strach, že bude válka. A tam byly ty vagony nacpané lidmi, kteří vzali s sebou to nejnutnější a chtěli z toho okolí hranic pryč do Československa a ti lidé jeli dál do Plzně a dál. A ti lidé měli strach, že bude válka, že na tom území Šumavy budou boje o bunkry, které tam byly postavené.“
„To bylo druhého svátku vánočního roku 1944 a my jsme měli útok a já jsem měl tu funkci, abych podporoval dělostřelectvem ten útok, a bylo mi docela špatně a při útoku jsme dostali tolik zásahů, že jsme vůbec nevěděli, kde jsme a co máme dělat. A to jsem byl raněn a byl jsem v bezvědomí, a když jsem přišel k sobě, nevěděl jsem, co se se mnou stalo, a naposledy si pamatuji, že jsem vyletěl do vzduchu, a pak už nic. Odpoledne jsem zase přišel k vědomí a nevěděl jsem, co bylo, byl klid, žádní vojáci, jenom padlí a ranění, a tak jsem se orientoval, kde byla asi ta strana, kde jsme byli my, a ne Amerikáni, a šel jsem tedy podle pocitu asi dva tři kilometry, než jsem slyšel zase první německá slova. A já jsem nevěděl, jak vypadám, a zeptal jsem se, kde je naše jednotka, a když jsem k nim přišel, tak se na mne podívali, jako bych byl duch. Já jsem byl plný krve a ta uniforma byla rozstřílená a oni mysleli, že jsem padl, a měli radost, že jsem se vrátil.“
„Šéf partyzánů měl hostinec v Dubičném a znal moje rodiče a chtěl jen zjistit, jestli jsem to já, protože oni mysleli, že jsme už padli, protože když jsme dva roky nebyli doma, tak si mysleli, že rodiče jen nechtěli přiznat, že oba dva synové jsou mrtví. Měl radost, že alespoň já žiji a vzal mě k sobě domů a poslal svoji dceru k mým rodičům, že jsem v jistotě, že se mi nic nestane. Potom mě osvobodil, nechal mě ujet autem a já jsem se pak mohl dostat do Budějovic, moje rodiče vzít a za tři hodiny vše zabalit. Osmého května se nám podařilo uprchnout do Rakouska. Já jsem měl vojenské auto, tak to nebylo (tak hrozné) a my jsme s německým vojskem prošli všechny bariéry, dostali jsme se až do Kaplic, kde už bylo Německo, a tak jsme se dostali živí z Budějovic ven. Můj bratr, ten byl v Praze, my jsme asi deset let o něm nic neslyšeli a pak jsme dostali zprávu, že byl zakopán v Blatné, to je blízko Písku. Ale toho se už otec nedožil, protože zemřel v roce 1953.“
„Skoro všichni Židi byli tenkrát Němci. Když jsem chodil ještě na základní školu, tak jsem ještě nevěděl, co je Žid. A to za námi v těch dvanáct hodin, když jsme šli domů, běželi čeští školáci a křičeli: ,Žide, Žide.‘ A pak jsem se doma zeptal, co je Žid. Ale na střední škole, já jsem byl evangelík, a spousta spolužáků byli katolíci, a když jsme měli nějakou tu hodinu náboženství, tak jsme měli volnou hodinu společně se Židy a kvůli tomu jsme se s nimi často setkávali.“
„V tom lágru, kde jsme bydleli, jsme hlavně drželi stráž, bylo to asi 120 lidí a to jsme si také dělali iglú, a víc než půl hodiny jsme nevydrželi venku a ta hlavní práce byla stráž a stráž byla dvacet minut, půl hodiny nejdéle, protože jinak bychom zmrzli. Měli jsme jenom oči nezakryté, jinak vše muselo být zabalené.“
„Já jsem byl displaced person, kde jsem byl doma, tam jsem nebyl doma, protože Rakousko byl také můj domov, ale já jsem byl displaced person, bez práv. Nedostal jsem doma práci, poněvadž práce tenkrát nebyla k dostání, a jako cizinec, ano, já jsem byl doma cizincem a rakouskou národnost jsem dostal až v roce 1956. Do té doby jsem nemohl dostat práci a pracoval jsem u Američanů jako řidič.“
„My jsme měli krátké černé kalhoty a měli jsme šedé košile a byla to uniforma, ale ne národně socialistická, to byl Turner. Sokoli měli také kroj, zvláštní jakousi uniformu.“
„V létě to bylo docela jinak, v létě jsme měli fronty a každý den byly buď z dělostřelectva nebo z pěších pluků útoky a museli se bránit každý den. Ale ne u dělostřelectva, to bylo u pěších vojsk a my jsme podporovali samozřejmě tyto útoky a protiútokem dělostřelectvem a my jsme podporovali to spojení mezi frontou a štábem.“
„Já jsem se dostal do lazaretu na kraji Vídně a tam jsem nechal svůj důstojnický kufr, uniformu, všechno, zbraně, a dostal jsem dovolenou do Budějovic. A když jsem se vrátil z Budějovic, tak byly moje věci v Rusku. Protože Rusové mezitím zabrali okolí Vídně a já jsem poprvé nic neměl, vůbec nic, jenom to, co jsem měl na dovolenou.“
„Když byly Vánoce, tak jsme měli asi dva měsíce tmu a na to jsme si museli zvyknout. My jsme měli tmu, my jsme neměli moc jídla, my jsme neměli výbavu na zimu a zima byla hrozná. To bylo na frontě v severním kruhu, to nejbližší městečko bylo asi 300 kilometrů daleko, to bylo Kuusamo a dnes známé město Rovaniemi, to je na severním okruhu, ale tam jsme se již nedostali.“
„Měl jsem německé rodiče a otec byl ředitelem české městské plynárny v Českých Budějovicích, kterou převzal jako ředitel v roce 1914 a od té doby byl ředitelem. Měli jsme potíže v roce 1918, když město Budějovice měnilo vládu, rakouská vláda končila a česká vláda začala. Otec jako Němec musel slíbit, aby zůstal ředitelem plynárny, že alespoň jedno dítě, pokud bude mít děti, vychová jako Čecha. Můj starší bratr se mohl jmenovat Wilhelm, poněvadž otec i praotec byli Wilhelmové a všichni Bäckeři byli Wilhelmové. A já jsem dostal to mezinárodní jméno, které dlouho hledali – Alfred. Tím nebylo jasné, jestli se musím stát Čechem, nebo Němcem. To se rozhodlo, když mi bylo sedm let. A to zase byla zvláštnost, město České Budějovice mělo českého starostu a ten dělal dluhy a musel tedy opustit magistrát a přišel za to jeden pán z úřadu české vlády a převzal to místo starosty a ten se podíval na tu činnost mého otce a podíval se na hospodářská data plynárny, byly skoro nejlepší v celém městě, ze všech městských závodů a podniků. A ten pak řekl: ,Dělejte s vašimi dětmi, co chcete, mě to nezajímá.‘ A od té doby jsem šel na německou školu, a ne na českou. A tak jsem se stal Němcem.“
„A to je ten rozdíl, který tenkrát byl, ti lidé byli proti Němcům a také bych k tomu řekl i henleinovci, poněvadž my jsme znali mnoho, spoustu henleinovců. Ale nikdy se nemluvilo o tom, že bychom chtěli rušit Českou republiku nebo Československou. A to vám říkám na čestné slovo. Nikdo z nás až do roku 1938 nemyslel na to, že bychom chtěli porušit republiku, my jsme také nic nedělali, kdybychom to chtěli, tak bychom to udělali, ale to se nestalo, nikde. Nějaký německý vliv na nás neexistoval.“
„My jsme byli dva roky bez dovolené a jeden a půl roku tam nahoře (ve Finsku) a k našemu štábu přišel kamarád a seznámil se se mnou a říkal: ,Jé, ty jsi Bäcker, my máme také Bäckera.‘ Teď nevím, byla to pátá nebo třetí baterie. A když jsme tahali dráty, tak jsem k té baterii přišel a zeptal jsem se, jestli mají Bäckera. Řekli mi, že Bäckera také mají. A byl to můj bratr. Čtyři tisíce kilometrů od domova – a setkali jsme se na frontě. To bylo před Vánocemi roku 1941 a mohli jsme slavit Vánoce společně. A to bylo to nejhezčí, co se mi stalo. A pak jsme se také dohodli, až bude první možnost, že pojedeme domů. To nastalo o Vánocích roku 1942. Spolu jsme se hlásili, spolu jsme byli zase na lodi od O’Lovernbroku až po Danzig (dnešní Gdańsk). Z Danzigu jsme vlakem jeli do Drážďan a z Drážďan až do Budějovic. To byly Vánoce roku 1942 a pak jsme se zase vrátili spolu, zase společně, zase na frontu ve Finsku. A pak jsem ve Finsku stonal s plícemi, bratr ne, ten zůstal na frontě, a já jsem se dostal bez zbraní s vlakem Červeného kříže přes Švédsko zase do Německa. A pak jsem měl asi půl roku na zotavenou.“
„Když jsem byl ve Vídni, tak jsem věděl, že válka je prohraná, a chtěl jsem do Budějovic domů, ale nevěděl jsem, že bude revoluce, s tím jsem nepočítal. Když jsem se vrátil do Budějovic, tak jsem chtěl k mým rodičům, na Dobrou Vodu, to je blízko Budějovic, tam bydleli. A tam mě chytli partyzáni. Já jsem už vůbec nevěděl, co se tady děje. Najednou tu byli civilisti s puškou a červené nárameníky a zeptali se mne, jestli jsem Němec, měl jsem německé vojenské auto. Řekli mi: ,Jste Němec, tak nechte auto stát.‘ A vedli mě k předsedovi národního výboru v Dubíkově, to je vesnice u Českých Budějovic. A partyzáni říkali: ,Zastřelte ho!‘ A ten pán se na mne podíval a zeptal se: ,Kolik máte sourozenců?‘ – ,Mám jednoho bratra.‘ – ,Jak se jmenuje?‘ – ,Vilém.‘ On tak křičel: ,Zavřete ho!‘ To aby mě nezastřelili, protože já jsem byl pro ty mladé lidi ta první oběť, kterou našli.“
Alfred Bäcker se narodil v září roku 1921 v Českých Budějovicích do smíšeného manželství. Maminčina rodina byla původem česká, z otcovy strany byla rodina německá. Otec pracoval v budějovické plynárně, kterou postavil Alfredův dědeček. Jeho bratr se jmenoval dle rodinné tradice Wilhelm, a protože se jeho rodina hlásila k němectví, chtěla, aby se německy jmenoval i mladší syn. Ten ovšem z politických důvodů dostal mezinárodní jméno. Od sedmého roku věku v souvislosti s personálními změnami v Českých Budějovicích mohl navštěvovat německou školu. Následně docházel do reálného gymnázia v Českých Budějovicích. Alfred Bäcker maturoval v roce 1939 a poté byl poslán do Norimberku, kde se vyučil telefonistou. Následně byl odvelen na frontu - konkrétně do Finska. Ve Finsku strávil zhruba rok a půl. Mezitím na frontě našel bratra a strávili společné chvíle při návratu domů a o vánočních svátcích. Potom následoval návrat na frontu, kde byl Alfred Bäcker raněn. Poté byl převezen do Mnichova. V Mnichově získal vojenské vzdělání a opět byl odvelen na frontu, tentokrát na západ, do Arden. Zde působil jako četař-aspirant. Nato byl opět raněn a převezen do nemocnice. Důstojníků dělostřelectva nebylo mnoho, a tak byl brzy převelen do Maďarska, kde po stráži na věži dostal zápal plic. Odtud se dostal do vídeňské nemocnice. Po uzdravení se rozhodl pro cestu domů a zde jej překvapil konec války a partyzáni. I přes uvěznění se dostal do Dobré Vody, kde žili jeho rodiče, a podařilo se jim s německým vojskem přejít přes hranice. Zbytek života strávil Alfred Bäcker v Rakousku. Zemřel 10. září 2012.
