Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Profesorka Růžena Bajcsy (* 1933)

• narozena 28. května 1933 v Bratislavě

• ve třech letech přišla o matku

• otec se znovu oženil, má nevlastní sestru Marii

• na podzim 1944 gestapo odvedlo oba rodiče, v prosinci zahynuli

• v roce 1945 našla přeživší tetu, oddělení od sestry

• do patnácti let po dětských domovech, poté v pěstounské péči

• 1952–1957 – Slovenská technická univerzita v Bratislavě

• říjen 1953 – provdala se, manžel Július Bajcsy

• 1967 – doktorát z elektroinženýrství, roční stáž na Stanfordově univerzitě v Kalifornii

• 1968 – po invazi sovětských vojsk do Československa zůstala v USA

• 1972 – doktorát z počítačových věd na Stanfordově univerzitě

• 1972–2001 – profesorkou počítačových věd na Pensylvánské univerzitě

• 1978 – založila světoznámou robotickou laboratoř GRASP

• 1979 – provdala se za Shermana Frankela

• 1985–1990 – vedoucí katedry počítačových a informatických věd

• profesorkou na Kalifornské univerzitě v Berkeley

Růžena Bajcsy prožila řadu tragédií a zklamání, které by zaplnily pocity marnosti a neštěstí hned několik lidských životů najednou. Přišla o rodiče, dvakrát o matku a nepřímo i sestru, když je kolo dějin oddělilo každou na jednu stranu cesty, která se načas stala zdí, aby po jejím otevření shledaly, že vztah mezi nimi se již obnovit nedá. Byla svědkyní mnoha neuvěřitelných příběhů dětí z dětských domovů, chladné pěstounské péče a prožívala nekonečnou samotu, ve které jí pomáhalo studium matematiky a přírodních věd.

V hrůzných rozměrech zažila, co znamenal nacismus, stalinismus i komunismus, režimy, které jí opakovaně braly rodinu a možnost šťastně žít. Když se po invazi sovětských vojsk rozhodla v roce 1968 zůstat v USA, nevěděla, že možnost vidět opět vlastní děti se protáhne na dlouhých patnáct let a dalších osm let potrvá, než se za ní přistěhují.

Bouře před bouří

Růžena Bajcsy se narodila Felixi Kučerovi a jeho ženě Margaritě, rozené Weissové, v Bratislavě 28. května 1933. Otec byl profesí stavební inženýr. Do jejích tří let žili šťastně, ale poté začala přicházet jedna rána za druhou. 

V roce 1936 maminku pamětnice zavraždila služebná. Podhoubí antisemitských nálad již v té době na Slovensku pevně zakořenilo, a tak obvinění služebnou, že ji k vraždě navedl otec pamětnice, Žid, našlo úrodnou půdu v tisku i společnosti. Poté, co otce vzali do vazby ve věznici v Michalovcích, pečovali o pamětnici dva roky matčini příbuzní v Komárnu. Tam je její matka také pochována. Otec byl po devíti měsících vazby zproštěn obvinění a propuštěn na svobodu. Trvalo však několik dalších měsíců, než se z prožité hrůzy vzpamatoval. 

V roce 1938 se znovu oženil. Jeho druhou ženou se stala dětská lékařka Klára, rozená Halmi, rovněž židovského původu, která ale se svou sestrou přestoupila ke křesťanství. Pamětnici si vzali s otcem k sobě a jak on, tak pamětnice konvertovali a stali se katolíky. Do jaké míry šlo u otce o přesvědčení a nejen o strach z nacismu, je možné se jen dohadovat. Obavy z pronásledování ale nepochybně svou roli v konverzi rodičů a Růženy Bajcsy sehrály. „Vzpomínám si, když mi bylo pět let, na své křtiny. Držela jsem svíčku, měla jsem bílou halenku... Vzpomínám si na milého starého kněze, který mě křtil. Od té doby jsem chodila na náboženství a každou neděli do kostela.“

Hrály jsme si v dětském pokoji

Rodinu po nějaký čas chránila jak křesťanská víra, tak skutečnost, že otce potřebovala samostatná Slovenská republika coby státního zaměstnance k projektování a údržbě dopravních cest. Kučerovi se nejdříve přestěhovali do Lučence, odkud pocházela maminka Klára. Pamětnice ji měla velmi ráda a stala se pro ni vlastní matkou. Po První vídeňské arbitráži se ale rodina musela přesunout do Zvolenu, kde Růžena Bajcsy absolvovala základní školu a první rok gymnázia. 

Ochrana před transportem rodiny do koncentračního tábora vydržela do podzimu 1944. Tehdy u bytu Kučerových zazvonili nacisté a 21. listopadu rodiče odvedli. Maminka ještě stačila zajít do dětského pokoje, kde si sestry hrály s dětmi od sousedů. Šeptem jim řekla, aby byly tiše, že se brzy i s otcem vrátí. Nevrátili se už nikdy, a jak pamětnice později zjistila, zahynuli měsíc po zatčení. Pochováni jsou v hromadném hrobě v Kremničce. Dětí v zadním pokoji si gestapo nevšimlo. 

Tehdy jedenáctiletá Růžena se čtyřletou Marií čekaly doma týden. Ve válečném zmatku nebyli nablízku žádní příbuzní, a jak se pamětnice později dozvěděla, většina z nich v té době již nežila. Sousedé se začali obávat nebezpečí, které s péčí o „zapomenuté sestry“ souviselo, a tak se Růžena Bajcsy vypravila ke známým nevlastní matky, u kterých jako dětská lékařka dříve působila. Šok z reakce těchto lidí otevřel pamětnici pohled do tvrdého světa, jenž pro strach neznal slitování a pomoc. Nejdříve jí nechtěli otevřít a poté ji nepoznávali. Naléhala a vytrvala v tom tak dlouho, dokud nekontaktovali Červený kříž, jehož zaměstnanci našli pro sestry místo v dětském domově ve Zvolenu. Tam se dočkaly konce války a osvobození. 

Po válce mír, radost ne

Když válka skončila, Růžena Bajcsy pročítala inzeráty v novinách a hledala jakékoli zprávy o rodině, o přeživších a snažila se něčeho chytit. Zjistila, že válku přežila teta, sestra matky Kláry, která bydlela v Budapešti. Sama přišla o manžela, a když ji pamětnice kontaktovala, vydala se za sestrami na Slovensko. Paradoxně její nalezení nepřineslo Růženě Bajcsy novou rodinu, ale postupně ji oddělilo i od sestry Marie.

„Protože jsme za války žily především ze slané vody a chleba, sestra trpěla nedostatkem vitaminů a kožní infekcí, která se nechtěla léčit. Teta ji vzala v roce 1946 k sobě do Budapešti, aby ji uzdravila. Myšlenka byla, že se vrátí, až se vyléčí. Během těch těžkých časů v letech 1946–1948 jsme se se sestrou velmi sblížily, já jsem pro ni byla jako matka. Ale to se pořád odkládalo, až jednou moje teta řekla: ‚Proč se k nám nepřistěhuješ do Budapešti?‘ V té chvíli, bylo mi čtrnáct let a byla jsem velmi nezávislá, jsem odmítla jít. Částečně proto, že jsem nevěřila, že by se o mě postarala jako o nevlastní dítě spravedlivě, ale také jsem pořád doufala, že se sestra vrátí.“

Možnost pravidelných návštěv však utnula změna režimu po roce 1948, kdy bylo vydáno zvláštní nařízení, podle něhož nemohli do ciziny cestovat občané bez výjezdního povolení, v zákoně č. 53 o cestovních pasech z roku 1949 se dokonce výslovně uvádělo, že českoslovenští občané nemají na vydání pasu právní nárok.[1] Sestry se tak setkaly opět až v roce 1956, kdy vešel v platnost zákon usnadňující cestování, a to zvláště do takzvaných lidově demokratických zemí.[2] Těch několik let, kdy Růžena Bajcsy vyrůstala sama v dětských domovech, zatímco její sestra v rodině úspěšného lékaře, za kterého se její teta po ztrátě prvního manžela provdala, však způsobilo jejich – bohužel již trvalé – odcizení.

Osamělost a matematika

Asi rok po skončení války se Růženě Bajcsy díky rodinnému příteli podařilo najít jednoho z přeživších bratranců a po něm ještě strýce. S jejich pomocí se přestěhovala do katolického dětského domova v Bratislavě, vedeného řádem sester vincentek,[3] ale absence jakéhokoli dalšího zájmu o ni ze strany příbuzných jí přinesla další životní zklamání. Peníze, které zdědila po otci, sama ještě spravovat nemohla, a měla proto přiděleného poručníka. Dohlížel na ni a platil její účty. Nezájem a hlubokou opuštěnost pamětnici kompenzovalo studium. Chodila na bratislavské dívčí gymnázium, kde vynikala v matematice, která ji nesmírně bavila, stejně jako přírodní vědy. 

Komunismus v praxi

Když pamětnice dovršila patnáctý rok, musela z domova odejít. Jednak dosáhla věkové hranice, nad kterou už děti v domově zůstávat nemohly, zároveň se komunistický režim pevně držel čerstvě urvaných otěží získané moci a v intencích své ideologie pronásledoval církevní řády s cílem je zlikvidovat. Dotklo se to také sester vincentek, které byly po zákazu své charitativní činnosti vysídleny na střední Slovensko. Ještě než se tak stalo, hrála jednoho dne Růžena Bajcsy v kapli dětského domova na varhany. Slyšel ji bezdětný manželský pár, kterému sestra představená líčila těžkou situaci hrající dívky. Nabídli se, že si k sobě pamětnici vezmou. „Byli velmi slušní, i když ne zrovna vřelí. Ale měla jsem alespoň střechu nad hlavou, bezpečí a možnost s někým promluvit, když jsem se vrátila domů. Nejedla jsem s nimi, ale jinde.“

Kombinace silné víry manželů a skutečnosti, že její pěstoun byl za nacistické vlády starostou, vedla k pozoruhodnému vývoji, kdy komunisté oba manžele označili za fašisty a vystěhovali je na venkov, zatímco do bytu, kde nadále žila tehdy již osmnáctiletá pamětnice, nastěhovali novou domácí – příslušnici „dělnické třídy“. Pro Růženu Bajcsy to byl další střet s realitou. Paní se totiž živila prostitucí, muži do bytu přicházeli a odcházeli. Do jejího studia to naštěstí nezasahovalo, a mohla se tak věnovat poslednímu roku gymnázia a výběru vysoké školy. „Původně jsem si moc přála studovat matematiku. Ale pracovní vyhlídky po absolvování byly buď se stát učitelkou, což vyžadovalo spojení s marxismem-leninismem a to mi moc nevyhovovalo, nebo jste mohli jít pracovat do pojišťovny. Proto jsem se rozhodla, že technika bude to pravé, našla jsem tu nejvíce matematicky zaměřenou, a tak jsem se dostala k elektroinženýrství.“

Rodina, profese a invaze

Na vysoké škole pamětnice potkala svého budoucího manžela, o tři roky staršího Júlia Bajcsyho.[4] Vzali se po roční známosti, když jí bylo dvacet let. „Zoufale jsem toužila po rodině, byla jsem sama a bylo to těžké.“ Růžena Bajcsy vystudovala elektrotechniku na Slovenské vysoké škole technické a po získání magisterského titulu se jí v roce 1957 narodila dcera Klára. Syn Peter následoval v roce 1964. 

Po čase ale začala vnímat potřebu profesně vystoupit za hranice komunistického Československa a po získání doktorského titulu zareagovala v roce 1967 na možnost vycestovat na roční stáž do Kalifornie ve Spojených státech amerických. Když v srpnu 1968 přijely do Československa sovětské tanky, Růžena Bajcsy stála před volbou vrátit se do ještě větší nesvobody, než ze které odjížděla, nebo zůstat, profesně se rozvíjet a připravit půdu pro příjezd rodiny. Rozhodla se zůstat a v roce 1972 získala na Stanfordově univerzitě druhý doktorát. Vztah s profesorem Bajcsym však nevydržel, rozvedli se a oba později uzavřeli nová manželství. Pamětnice se provdala za profesora fyziky Shermana Frankela[5] a vychovávala s ním jeho syna Waltera. Cesta za získáním amerického pasu trvala dlouhých deset let a možnost potkat znovu vlastní děti ještě o pět let déle. Tehdy se Růžena Bajcsy poprvé vydala zpět do Evropy. Její dcera Klára byla již vdaná. 

Svoboda, profese a rodina

Ve Spojených státech se z Růženy Bajcsy stala za ta léta, která tu žije, přední odbornice na poli počítačových věd a robotiky. Třicet let působila na univerzitě v Pensylvánii, kde přednášela a vedla katedru počítačových a informatických věd, založila věhlasnou laboratoř GRASP (General Robotics and Active Sensory Perception Lab), v jejímž čele zároveň šest let stála. V Berekely vedla Centrum pro výzkum informačních technologií v zájmu společnosti (Center Information Technology Research in Interest of Society – CITRIS) na Kalifornské univerzitě a zastávala ještě mnoho dalších funkcí v rámci svého odborného záběru. Zabývá se inovacemi v oblasti robotiky, strojového učení a umělé inteligence, za svou práci získala v roce 2009 ocenění Benjamina Franklina (Benjamin Franklin Medal in Computer and Cognitive Science). Časopis Discover Magazine ji v roce 2002 prohlásil za jednu z padesáti nejvýznamnějších žen na poli vědy z celého světa.

Růžena Bajcsy žije v Kalifornii, stále aktivně přednáší a poté, co se za ní po revoluci v roce 1989 přestěhovala dcera i syn, konečně prožívá také radostný rodinný život v blízkosti manžela, dětí a vnoučat.

[1] http://www.ustrcr.cz/data/pdf/hranice/studie.pdf

[2] http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=28475&Section=1&IdPara=1&ParaC=2

[3] Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul

[4] https://sk.wikipedia.org/wiki/Július_Bajcsy

[5] https://www.physics.upenn.edu/people/emeritus/sherman-frankel