„[Na náboženskou výchovu], na tu vzpomínám jednoznačně kladně, protože my jsme byli vychováváni v Bibli už od dvou let, takže v šesti letech jsme všichni znali Bibli skoro nazpaměť, ne doslova. Každý večer otec dělal pro své děti jakýsi seminář, to znamená: sedl si k posteli a vyprávěl biblické příběhy. My jsme se ho ptali, on odpovídal a těchto seminářů bylo tolik, kolik bylo dnů v roce. Šlo o to, co Ježíš a ostatní velké postavy Starého a Nového zákona chtějí, kam nám ukazují a v čem je máme následovat. Takže na náboženskou výchovu si ani v těchto dosti temných dobách [nacistické okupace] nemohu stěžovat.“
„Ta vaše další otázka byla, jestli to nebylo absurdní žádat po totalitním režimu, aby nějaké normy dodržoval. To je otázka rozhodnutí a hodnocení, řekl bych filozofického nebo teologického. Já sám jsem přesvědčen, že je zapotřebí na to upozorňovat i totalitní vládu, i když třeba z toho sama nevyvodí důsledky. Nejenom nestrategické, ale i nepravdivé by bylo, kdybychom předem vylučovali možnost, že se tam najde nějaký muž nebo žena, nějaký element, prvek, kde by bylo možné navázat, kde bychom byli alespoň trochu slyšeni. Myslím, že ty totality, pokud to není Sovětský svaz, tam to bylo, skutečně bych řekl, nemožné, nejsou úplně kompatibilní, jsou tam jakési dírky nebo mezery. Ne všichni jsou tam z nadšení, jsou tam i byrokrati, kteří to dělají kvůli svým rodinám. A potom, jsou i příklady z Bible, kde někteří svědkové mluvili k egyptskému faraonovi nebo k babylonskému králi a mohli se domnívat, že mluví do zdi, ale ukázalo se, že nějaké důsledky to mělo. I kdyby to mělo minimální důsledky, je to významné. Takže už to, když ostatní vědí, že se určitá skupina obrátila na určité státní úřady. Už to má svůj význam. Jsou trochu odblokováni, poněvadž nálada byla: tady nikdo není, to nemá žádný smysl. Temnota, temnej tunel.“
„Byl to dvojí dojem. Ten převládající byla radost nad tím, že bylo možné takové dětství prožít. Bylo to ovzduší tvořivé práce otcovy, která se přenášela i na nás, takže my, děti, jsme byli vcelku spokojení. Chodili jsme do školy, jednotřídky, která byla vedená velmi podivně, jak to tehdy bylo, ale přesto jsme touto školou prošli. Tísnivý dojem spočíval v tom, že jednak to byla doba nesvobody, což jsme všichni pociťovali, a také v tom, že obec byla hodně katolická, byl tam význačný katolický kostel, kde se čas od času konaly takzvané misie, které byly tehdy velmi drastické, prováděné nejen jezuity, ale i příslušníky jiných řádů. Tento klerikální tlak na nás působil nepříjemně. Kromě toho i v samotných ústavech děti, zvláště chlapci, měly dojem, že správce je nutně utiskovatelem, poněvadž je v čele této organizace, takže si to vyřizovaly na mně a na mém bratru. Často nás velmi ztloukly, až do krve, a křičely: Ty jsi správcův! Čili tento dvojí protikladný dojem: jednak jakéhosi líbezného, slastně tekoucího navzdory poměrům, jednak tísnivého, které bylo dané dobou."
„Zažil jsem strašlivé věci po roce 45, které se týkají odsunu Němců. To také na mé rodiče velice působilo. Např. v Uherském Hradišti dvacetiletí mladíci utopili staré německé ženy v kašně na náměstí. Drželi jim tak dlouho hlavy pod vodou, až vydechly naposledy. Tyto ženy tam bydlely celé generace, neměly s Hitlerem nic společného. Podobně na Hodonínsku jsem zažil odsun Němců z různých jihomoravských obcí, kde byli velmi úspěšní: pěstovali vinice, měli krásné domy a vedli svou domácnost naprosto vzorně. Tito lidé museli během několika hodin nastoupit do nákladních aut, každý si mohl vzít pouze jeden ranec s něčím, a tak jedno auto odjíždělo za druhým. To byly takové velmi smutné dojmy."
„Podobně jako já později jsem měl něco podobného: já jsem nikdy nestál na peroně metra příliš blízko, poněvadž byly případy, že tam někteří byli postrčeni a zahynuli. Takže dodneška já stojím dva metry od metra, ačkoliv je to naprosto zbytečné, nebo když jede auto, několikrát mě sebralo auto, řekli: Nastupte si, pane Balabán, bude to jenom chvilka - a zmizel jsem. Takže nyní, když brzdí auto a zastavuje vedle mě, já rychle mizím z dosahu možných důsledků.“
Nová orientace byla nejvýznamnější organizací tohoto druhu před Chartou 77
Milan Balabán se narodil 3. září 1929 jako nejstarší ze čtyř dětí diákona - misijního kazatele Českobratrské církve evangelické - Antonína Balabána a jeho manželky Anny, rozené Trojanové. Do roku 1938 žila rodina v Českém Boratíne, tehdy na území Polska, dnes na Ukrajině, kde otec působil především mezi volyňskými Čechy. Na gymnáziu zajímalo Milana Balabána výtvarné umění a literatura, již od dvanácti let psal básně. Nakonec se rozhodl pro studium teologie, které absolvoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě UK (dnes ETF UK). Po ukončení studií sloužil dva roky u PTP (Pomocné technické prapory). Na konci 50. let se stal členem neformálního evangelického hnutí Nová orientace. Od počátku 60. let se účastnil ekumenických seminářů v Jirchářích. V 70. letech začal pořádat bytové semináře věnované výuce hebrejštiny, židovskému myšlení, Starému zákonu apod. Udržoval kontakty se západními teology a filozofy. Po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti v roce 1974 pracoval v dělnických profesích, nejdéle v Pražských kanalizacích. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 se habilitoval na ETF UK v oboru religionistika. Později se stal profesorem a vedl katedru religionistiky. Milan Balabán zemřel 4. ledna roku 2019.