Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor ThDr. Milan Balabán (* 1929  †︎ 2019)

• evangelický farář, významný starozákoník, judaista a básník, vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze (dnes ETF UK); v letech 1968-1985 člen překladatelské skupiny pro ekumenický překlad Bible

• sloužil dva roky u PTP

• aktivní v hnutí Nová orientace

• dlouho před vznikem Charty 77 se podílel na různých bytových seminářích, udržoval kontakty se západními teology a filozofy

• po ztrátě státního souhlasu k výkonu duchovenské služby v roce 1974 působil v dělnických profesích, nejdéle v Pražských kanalizacích

• jeden z prvních signatářů Charty 77

• po roce 1990 vedoucím katedry religionistiky ETF UK

• zemřel 4. ledna 2019

Rodina

Milan Timoteus Balabán se narodil 3. září 1929 jako nejstarší ze čtyř dětí diákona – misijního kazatele Českobratrské církve evangelické – Antonína Balabána a jeho manželky Anny, rozené Trojanové. „Matka byla ze starého kalvínského písmáckého rodu, kde umět Bibli nazpaměť bylo téměř povinností, byla také osobně přísnější než otec, byla lepší biblistkou, znala Bibli ještě lépe než můj otec a byla přesvědčená, že to, co dělá sama se sebou, s ostatními kolem ní, je Boží vedení. Tak jako Bůh vedl Josefa do Egypta a neopustil ho, tak také ji vedl a nebylo možné, aby se něco zlého stalo.“

Do roku 1938 žila rodina v Českém Boratíně, tehdy na území Polska, dnes na Ukrajině, kde jeho otec působil především mezi volyňskými Čechy. Po návratu do staré vlasti přijal místo vychovatele v ústavu sociální péče v Myslibořicích. „[Na náboženskou výchovu], na tu vzpomínám jednoznačně kladně, protože my jsme byli vychováváni v Bibli už od dvou let, takže v šesti letech jsme všichni znali Bibli skoro nazpaměť, ne doslova. Každý večer otec dělal pro své děti jakýsi seminář, to znamená: sedl si k posteli a vyprávěl biblické příběhy. My jsme se ho ptali, on odpovídal a těchto seminářů bylo tolik, kolik bylo dnů v roce. Šlo o to, co Ježíš a ostatní velké postavy Starého a Nového zákona chtějí, kam nám ukazují a v čem je máme následovat. Takže na náboženskou výchovu si ani v těchto dosti temných dobách [nacistické okupace] nemohu stěžovat.“

Nad fakultou byl deštník...

Na gymnáziu ho zajímalo výtvarné umění a literatura, již od dvanácti let psal básně. Nakonec se přece jen rozhodl pro studium teologie: „[Na gymnáziu] jsem cítil, že je zapotřebí nově, jadrně, moderně, otevřeně formulovat některé teologické problémy.“ Ovlivnila ho, kromě domácí náboženské výchovy, také četba spisů myslitele prof. Slavomila Daňka. Vysokoškolští pedagogové v době, kdy M.B. studoval, byli hodně opatrní, báli se, aby represe nepostihly i jejich pracoviště, a tak se chovali vcelku ustrašeně: „[Profesoři na fakultě] oni mohli jednat opatrně, ale mohli také jednat chytře, strategicky, vždycky se dá něco dělat, to však nedělali, poněvadž do posledního dne se obávali, že by věci mohly nabrat jiný, horší kurz a že by stín dopadl i na ně, a to si nemohli dovolit.“

Studium na fakultě bylo kvalitní, studovaly se tam klasické jazyky, hebrejština, psychologie a ostatní vědní disciplíny, které neoddělitelně patří ke kvalitnímu teologickému vzdělání. M. Balabán tam studoval v letech 1948-1952, a jak sám říká, vyhnul se v podstatě jen náhodou nepříjemnostem spojeným se studiem: „Já jsem se ještě vešel do té mezery mezi koncem německé okupace a začátkem okupace bolševické. Dostal jsem se do této mezery, kdy staré pořádky byly ještě možné. Později už možné nebyly.“ Děkanem fakulty byl v době jeho studií Josef Lukl Hromádka, „jedna z nejvýznamnějších postav evangelického a vůbec duchovního světa u nás, byl mezi válkami, řekl bych, prorokem. On byl velmi kritický vůči vlastní církvi a zastával se i katolíků. Napsal knihu o katolících, kde napsal, že protestanti katolíky karikují. Po válce tato výraznost a plodnost Hromádkova značně ochabla. On chtěl chránit církev – říká se tomu deštník. Když roztáhne svůj ,deštník‘ nad fakultou a nad církví, že ty rány bolševika nebudou tak silné, což také byl asi správný odhad. Naše fakulta jako jediná neměla nějaké zvláštní potíže, měla obvyklé potíže jako každá vysoká škola, zvláště za autoritativního režimu. Později se až příliš přiklonil k tomu, že z východu přichází světlo a že bolševické Rusko je něco zcela nového. Začal se vzdalovat mnoha lidem, mnoha farářům, a někteří v něm dokonce viděli kolaboranta, ale on nebyl. On byl z těch českých intelektuálů, kteří byli velmi zklamáni absencí západních mocností při zápasech našeho národa, a přiklonil se k tomu mínění, že máme-li se k někomu obrátit, rozhodně ne k Západu, ale jistě k Východu. Proto i jezdil do Moskvy, byl vyznamenán Leninovým řádem, ale snažil se získat touto aktivitou pozornost vůči církvi. On se domníval, že po několika fázích revoluce, takových tvrdých a násilných, přijde fáze porozumění.“

Vojsko beze zbraně

Po absolutoriu nastoupil do vikariátu v Havířově a po krátké době musel projít vojenským výcvikem. Jelikož ho z fakulty neprovázel dobrý politický posudek, musel dva roky sloužit u Pomocných technických praporů (PTP). Celkem prošel deseti místy rozesetými po celé republice. „Byli jsme nevojenské vojsko, které mělo sice kroj [uniformu], nemělo však žádné výložky, nanejvýš takovou černou pásku a byli jsme určeni pro různé stavební a podobné práce, eventuelně i pro práci v dolech.“ Tento vojenský útvar měl za cíl „vyčistit společnost od pochybných živlů, které mohly způsobit ideovou virózu celého státu a všech jeho součástí. Proto tam byli vojáci každého věku, byli tam vojáci staří šedesát let, kteří už prožili dvě světové války, a bylo na ně řváno při nástupu. Byly tam takzvané klerikální živly, kněží, faráři, popi, rabíni. Tam jsem se setkal se stovkami katolických kněží a řeholníků, mnohdy velmi kvalitních. Tam jsem poznal tuto církev odjinud, jakoby z nitra.“ V souvislosti se solidaritou, která panovala mezi pétépáky, vzpomíná zvláště na salesiány. Jejich postoj ke krutým a ponižujícím podmínkám komentuje takto: „Ti tam působili naprosto klidně. Když tam na Velký pátek byly takové razie, a to bylo obvyklé, v tom si ti náckové komunističtí velmi libovali, tak já jsem byl z toho takovej rozechvělej a [jeden] ten salesián mi řekl: No copak nevíš, že na Velkej pátek satan nejvíc zuří?“

Nová orientace

Na konci 50. let vzniklo v prostředí českobratrské církve významné hnutí, které v podstatě trvá dodnes, i když se dá říci, že se již „vyžilo“. Usilovalo o náboženskou angažovanost v ateizované společnosti. Filozoficky čerpali její členové hlavně z díla významného a originálního německého myslitele Dietricha Bonhoeffera, který byl na konci války popraven nacisty, dále z díla Emanuela Rádla a raných děl Josefa Lukla Hromádky. „Nová orientace byla nejvýznamnější organizací tohoto druhu před Chartou 77, a proto jsem [ji] nazval Chartou před Chartou. Byl to dobrovolný spolek farářů a laiků, který se snažil osvětlit scénu, ve které žijeme, ukázat na těžké deformace, kterých se společnost dopouští, včetně církve, a způsobit nápravu. Ti, kteří se stali členy Nové orientace, se cítili velmi svobodně… To bych také chtěl říci, že celé to údobí jsme se necítili nijak zvlášť stísněni, brali jsme to s humorem a počítali jsme s nejhorším, ale také i s nejlepším. Byli jsme úplně svobodní, možná, že svobodnější než dnes. Byli jsme nezávislí, a proto jsme mohli nezávisle hovořit.“ Postupem času získala Nová orientace ekumenický charakter, protože i katolíci si kladli stejné otázky a řešili podobné problémy jako jejich evangeličtí bratři.

Duch si vane, kde chce… i v totalitním státě

Současně s Novou orientací začaly spontánně vznikat nejrůznější semináře. Jedním z významných center nezávislého myšlení a ekumenického dialogu byla od počátku 60. let kolej pro studenty KBEF V Jirchářích. Hlavními pořadateli seminářů byl Ladislav Hejdánek, evangelický filozof, dnes profesor na ETF UK, a Jiří Němec (1932–2001), katolický laik (manžel Dany Němcové), filozof a psycholog. „Tyto semináře byly tam, kde jsem kdysi bydlel jako bohoslovec. Tam byl už zavedenej jakejsi ekumenismus – bylo to vlastně něco tehdy ještě nezvyklého, takový akademický ekumenismus. Podávaly se tam důkazy o tom, že tady nejsou základní rozdíly, ani mezi protestanty a katolíky… že to je spíše akcent nebo barva nebo důraz, který vznikl v dějinách. My se musíme dostat pod to, my se musíme jakoby potopit a teprve odtamtud se zase vynořit. Tady bylo probráno mnoho témat, bylo to také velmi polemické. To v tehdejší společnosti vůbec nebylo. Až později, když [Milan] Machovec zavedl diskusní pořady s některými marxisty.“ „Jircháře“ nebyly jediným místem, kde docházelo k mezicírkevnímu dialogu a modlitbě. Dalším důležitým centrem byl byt manželů Kaplanových v Českomalínské ulici, kde silně rezonovalo poselství hnutí Taizé. Podzemní akce materiálně i personálně podporovali představitelé různých církví z ciziny, jak pamětník sám říká, zvláště se vyznamenaly dva národy – Němci a Holanďané.

Zpráva z Kafkovy země

Na začátku období tzv. normalizace existovalo již množství bytových seminářů, lišily se od sebe probíranými tématy a různým intelektuálním profilem přednášejících. Měly společnou neformální atmosféru, publikum, které bylo lačné po vzdělání a nebálo se diskutovat s přednášejícími a zapojovat se do aktivit, o nichž vědělo, že mohou přinést řadu nepříjemností – vyhazov ze školy, ze zaměstnání, výslechy apod. Milan Balabán organizoval cyklus přednášek společně s Ladislavem Hejdánkem a Egonem Bondym (obč. jménem Zbyněk Fišer). Díky kontaktům se Západem dostávaly semináře mezinárodní charakter. „Jednou se sem vypravil francouzský filozof Jacques Derrida, který byl zadržen hned na letišti a byl hned odlifrován na Ruzyň, do vězení. Bylo mu předkládáno, že pašuje drogy, i když oni [vyšetřovatelé] dobře věděli, že žádné drogy nepašuje. Věděli, že jede k Hejdánkovi do jeho semináře. Později zasáhla francouzská vláda a oni ho pustili. Derrida se vrátil, přerušil svůj program na univerzitě, kde měl o něčem přednášet, a řekl: Teď budu přednášet o Franzi Kafkovi, poněvadž jsem právě přijel z jeho země a poněvadž jsem právě prožil absurdity, které on předpověděl. Tato Derridova zpráva ve francouzské veřejnosti a potom i v jiných veřejnostech okolních národů působila přesvědčivěji než kilogramy letáků. Protože on na sobě, a to nebyl žádný politický bojovník, prožil, co to znamená jet do Československa a chtít tam přispět nějakou filozofickou myšlenkou.“

Hospodská univerzita

Milan Balabán v roce 1974 přišel o státní souhlas k duchovenské činnosti, a tak si musel najít nějaké zaměstnání, aby měl z čeho žít. Vystřídal řadu „disidentských profesí“, až zakotvil v Pražských kanalizacích. „Pracovali jsme sice pod povrchem Prahy, ale na to se dalo zvyknout. Poněvadž jsme končili dost brzo, za čtyři hodiny byly práce vykonány, ale museli jsme čekat do doby, kdy je oficiální konec, tak jsme sedali v hospodách a tam jsem se musel, jako puritán, naučit pít pivo. Po tom druhém pivu jsem začal vykládat o Masarykovi, Havlíčkovi, Dobrovském, Rádlovi… Pozornost byla zcela mimořádná. Nikde taková pozornost nebyla. To se nedá nazvat oficiálně seminářem. Na druhé straně si musíme říct, co to je ten seminář fakticky. Opustit formální hlediska a vidění, seminář je to, kde se rozsévá sémě (semen, lat. símě, semeno), nezáleží na tom kde. Hospoda byla velmi vhodná, poněvadž jinam se nešlo. Bylo několik hospod, kde se takto přednášelo.“

Vydali jsme se na smrt – Charta 77

Milan Balabán podepsal Chartu 77 jako jeden z prvních, na podzim roku 1976. Hlavní ideové východisko tohoto občanského hnutí bylo následující: „My jsme nestáli křečovitě o naprostou změnu, v tom také byla velká výhoda Charty, a bylo to už od Nové orientace, že my jsme nechtěli změnu režimu, ale aby režim jednal podle ústavy, kterou sám uznává. A na tom jsme dokazovali, že svoboda slova patří k ústavnosti, shromažďování lidí patří k ústavnosti atd. atd. Proto proti nám nemohly být konány příliš kruté represe, poněvadž my jsme byli v souhlasu s tím základním pohledem, my jsme byli proústavu, ne protiústavě. My jsme byli jenom pro to, aby se tato ústava dodržovala.“ Již v té době někteří namítali, že je v podstatě absurdní chtít něco takového po totalitní garnituře: „To je otázka rozhodnutí a hodnocení, řekl bych filozofického nebo teologického. Já sám jsem přesvědčen, že je zapotřebí na to upozorňovat i totalitní vládu, i když z toho sama nevyvodí důsledky. Nejenom nestrategické, ale i nepravdivé by bylo, kdybychom předem vylučovali možnost, že se tam najde nějaký muž nebo žena, nějaký element, kde bychom byli alespoň trochu slyšeni. [V totalitě] ne všichni jsou tam nadšení, jsou tam i byrokrati, kteří to dělají kvůli svým rodinám. A potom, jsou i příklady z Bible, kde někteří svědkové mluvili k egyptskému faraonovi a mohli se domnívat, že mluví do zdi, ale ukázalo se, že nějaké důsledky to mělo. Takže už to, když ostatní věděli, že se určitá skupina obrátila na určité státní úřady, už to má svůj význam.“

Co je císařovo, patří císaři

„Nejvyšší orgán naší církve, zvaný synodní rada, se nikdy nezastal, abych to souhrnně nazval, disidentů. Naopak, vždycky se postavil na státní stranu. Argumentoval takzvanou teologií kříže. To je známý termín z církevních dějin, užívaný velmi významnými osobami, ale členové synodní rady používali tohoto termínu teologie kříže k tomu, aby dali najevo, že křesťan na tomto světě má trpět, je to dokonce v pořádku, když trpí. Nechce-li trpět, vzpírá se vlastně jakémusi řádu, který je vtištěn do stránek Nového zákona. Proto faráři nebo farářky, kteří měli námitky proti státní zvůli, kteří psali dopisy některým státním orgánům, se jim jevili jako osoby, které jsou naprosto křesťansky nezodpovědné, poněvadž se míchaj do politických věcí. Oni mají sklopit hlavu a jít a jít a čekat, až se to třeba změní, ale dělat něco jakoby dopředu, anticipací, to bylo nepochopitelné [pro církevní představené].“

Milan Balabán si v době, kdy všude číhalo nebezpečí totalitní zvůle, vypěstoval jeden reflex, který mu dodnes připomíná, co je to totalita: „Já jsem nikdy nestál na peroně metra příliš blízko, poněvadž byly případy, že tam někteří byli postrčeni a zahynuli. Takže dodneška já stojím dva metry od metra, ačkoliv je to naprosto zbytečné, nebo když jede auto, několikrát mě sebralo auto, řekli: Nastupte si, pane Balabán, bude to jenom chvilka – a zmizel jsem. Takže nyní, když brzdí auto a zastavuje vedle mě, já rychle mizím z dosahu možných důsledků.“