Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Balátová (* 1947)

• narozena 10. října 1947 v české vesnici Rovensko v rumunském Banátu

• vyrůstala na odlehlém místě v tradiční rolnické rodině

• brzy jí zemřela matka a musela zastat většinu povinností v hospodářství

• při polních pracích zasáhl blesk oba její sourozence

• celý život pracovala v zemědělství

• od roku 2000 žije v České republice

• v době natáčení (duben 2024) žila ve Skalné na Chebsku

Rovensko je z šestice českých vesnic v Rumunsku tou nejvýše položenou. Rozpíná se přímo na jednom z hřebenů Munţii Almăjului ve výšce asi 750 metrů nad mořem. Generace rumunských Čechů tu dlouhodobě čelí drsným podmínkám, a tak je vesnice i v zimě často izolována od okolního světa. Obyvatelé se proto vždy spoléhali především na svoji soběstačnost, o čemž vypráví i příběh rodačky Marie Balátové, která celý svůj život pracovala v zemědělství. Když po roce 2000 přišli s manželem do České republiky, sžít se s českým prostředím a navyknout novým způsobům nebylo jednoduché a přáli si vrátit se do svého rodiště. 

Po úmrtí matky na ni připadla práce v hospodářství

Marie Balátová, původem Pražáková, se narodila 10. října 1947 do tradiční rolnické a katolické rodiny v Rovensku. V té době tu životy místních závisely na úrodě, která pro ně znamenala hlavní zdroj obživy. Práce na polích v kopcovité krajině byla náročná a museli se obejít bez jakékoliv mechanizace, pouze si vystačit s koňmi a kravami. Vždyť elektřinu jim do vesnice zavedli až teprve v 90. letech.

Po příchodu ze školy Marii čekaly další pracovní povinnosti. Pomáhala rodičům na poli a vyváděla krávy a ovce na pastvu. To stejné platilo na Rovensku pro všechny děti. Marie vyrůstala jako jedna ze čtyř sourozenců, ale po brzké smrti matky žili jen s otcem. Poté, co z domova odešla nejstarší sestra, která sloužila u rumunské rodiny, připadla Marii veškerá těžká práce. „Večer jsme chodívali zpívat na vršek ke kříži na cestě do Sikovic. Táta na mě volal, abych do nůše připravila věci na pole. Ještě večer jsme zapřáhli koně, naložili mandele a snopy a otec zůstal spát na poli, aby sbíral hrstě. A v noci, když padla rosa, je vázal, protože jinak by přes den praskaly suchem. Když už jsme pak přišli domů, dobytek už bučel hlady po krmení,“ popisuje práci Marie Balátová.

Když na Rovensku dokončila čtvrtou třídu, podobně jako další děti z vesnice zůstala pracovat v hospodářství s otcem a sourozenci, protože na to, aby pokračovala ve studiu, neměli dostatek peněz. Obživa rodin v podstatě závisela pouze na tom, co se jim podařilo vypěstovat a sklidit. Něco málo peněz většinou utržili z prodeje selat, přicházeli je sem kupovat Rumuni z okolních vesnic. Další výdělek pak závisel na tom, co ženy dokázaly prodat na trzích, odkud zase přinášely suroviny, jaké nedokázali vypěstovat.

Blesk uhodil do mých sourozenců

Jedné letní soboty, když bylo Marii Balátové asi 14 nebo 15 let, v období žní, se stala tragická událost. Do mladších sourozenců Josefa a Malči uhodil blesk. „Najednou se ozval záblesk a já viděla, jak dopadl do rokle. Krávy, které se pásly u lesa, vyběhly až k nám nahoru. Táta se lekl a rychle utíkal dolů, kde byl bratr Josef a sestra Malči. Když jsme dorazili, viděli jsme padlé koně a mé dva sourozence. Oba leželi mrtví a pamatuji, jak táta provolával jméno mé mrtvé matky, aby mu přišla z hrobu na pomoc,“ vypráví pamětnice. „S oběma jsme začali třást, měli popáleniny. Malči se nám podařilo probudit, ale strašně řvala, drápala a plakala. Oba dva jsme naložili na vůz, ale Josef se neprobouzel. Až když jsme přijeli do vsi, začal chroptit. Táta poklekl na kolena a modlil se.“

Oba sourozence se podařilo dopravit k lékařskému ošetření do Dalboset a Josefa poté druhý den do Temešváru, kde zůstal hospitalizován po zbytek léta. Otec u něho trávil většinu času. Domů se vrátil snad až po třech týdnech, aby nabalil kořalku, sýr, smetanu a plný batoh s dary pro doktory. Otec s Josefem se domů vrátili až po dvou měsících, ale Josef vrávoral a s opálenou hlavou se opíral o hůl. „Celá vesnice nám byla po celou tu dobu nápomocná. Sousedi pomohli a požali obilí, aby nám sklidili úrodu. Ze zasažených koní stáhli kůži, za kterou utržili peníze, a spolu s chomouty a řetězy nám pak všechno předali,“ popisuje Marie Balátová.

Třetí den po porodu zpátky na poli

Nejstarší sestra se na čas vrátila na Rovensko, aby svým sourozencům a otci byla nablízku, brzy se ale musela vrátit do služby k rumunské rodině. Po úmrtí matky otec našel pro své děti náhradní matku z další české vesnice Šumice, ale pouto si k ní už nedokázaly vytvořit.  

Marie Balátová se v 60. letech provdala a svého prvního potomka porodila v době, kdy manžel Johan musel narukovat na vojnu. Práce v hospodářství ale nepočkala a brzy se zapojila do práce. „Už třetí den po porodu jsem se vrátila k práci na poli, a to i s dítětem v šátku. Nešlo si lehnout a odpočívat, práce nepočkala. Když se dítě ozvalo hladem, musela jsem přerušit práci, nakrmit ho a potom pokračovat v práci,“ vzpomíná pamětnice.

Hněvala jsem se na lidi, proč odešli

V roce 2000 přijeli s manželem do České republiky na krátkou návštěvu za svojí rodinou, ale nakonec zůstali déle, než původně plánovali. Zdravotní problémy se začaly zhoršovat, Marie Balátová často navštěvovala lékaře, zatímco manžel odjel prodat dobytek do Rumunska. Nakonec se rozhodli zůstat v České republice a zřídili si tu trvalé bydliště. Manžel se nechal zaměstnat jako pracovník pily a zaměstnavatel jim poskytl ubytování.

Nyní měli o starost méně – nemuseli se starat o dobytek ani hospodářství a vše měli k ruce. Přesto se brzy dostavil smutek. „Stýskalo se mi snad i po těch vratech, jak vrzala. Myslela jsem, že umřu steskem. Hněvala jsem se na lidi, proč sem odešli. Měli zůstat s námi na Rovensku. Teď jsem ale ráda, že jsme odtamtud odešli,“ zakončuje pamětnice své vyprávění.