Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Balcar (* 1946)

• narozen 14. září 1941 v Praze

• pochází z rodiny evangelického faráře

• celý život se věnoval hudbě

• stal se učitelem a později zástupcem ředitele na Konzervatoři Jana Deyla v Praze

• v listopadu 1989 se zúčastnil jako hudebník svatořečení Anežky České

Jan Balcar se narodil 14. září 1946 v Praze jako nejmladší ze tří synů evangelického faráře. „Tatínka jsem velice ctil, to byl skvělý kazatel a vytvářel výborné prostředí.“ Balcarovi bydleli ve Strašnicích v budově evangelické fary.

Neměl ani dva roky, když vládu v zemi únorovým pučem převzala komunistická strana. „Já jsem komunismus bohužel zažil celý,“ říká. Faráři neměli v novém režimu rozhodně snadné postavení. „Žili jsme pořád ve strachu, kdy tatínkovi vezmou souhlas a budeme se muset stěhovat.“

Janova maminka byla učitelkou klavíru a všichni tři její synové zdědili vztah k hudbě. „Doma jsme měli s bráchama takové hudební trio a hráli jsme swing.“ Jan nastoupil na střední školu, ale stále se nemohl rozhodnout, co by chtěl studovat dál. „Nakonec jsem si vybral hudbu.“ Nastoupil tedy na konzervatoři a později na Akademii múzických umění.

Já vám do strany nevstoupím

Jan vystudoval hudbu, ale věděl, že na to, aby se hraním živil, je příliš velký trémista. Začal učit na Konzervatoři Jana Deyla na Malé Straně zaměřené výhradně na zrakově postiženou mládež. „Ředitelé byli vždycky nomenklaturní kádři, a když jsem nastupoval, tak jsem říkal: ,Pane řediteli, se mnou štěstí neuděláte, já vám do strany nevstoupím.‘ A on mi na to řekl: ,To jsem moc rád, ale budete dobře učit, viďte?‘“

Dva Janovi strýcové byli během 50. let nespravedlivě vězněni. Jedním z nich byl  generál Tomáš Sedláček. „To byl člověk, který nezahořknul ani v tom komunistickým kriminále, i když věděl, že je nespravedlivě odsouzen, a i když ho opustila žena.“ Druhý Janův strýc byl úspěšný živnostník, živnost mu komunisté zabavili a on si odseděl dva roky v Leopoldově. Dva bratři Janova otce emigrovali po roce 1948, což ještě zhoršilo kádrový profil celé rodiny.

„Mě překvapilo, že i když jsem byl syn faráře, tedy třídního nepřítele, tak jsem s tím neměl ve škole žádné problémy. Měli jsme starší učitelky, které pamatovaly dobu první republiky a tuhle dobu neměly rády,“ líčí pamětník, jak se mu perzekuce komunistického režimu spíše vyhýbala. U sourozenců to ale neplatilo. Bratr však nesměl jít na gymnázium a musel jít pracovat jako montér vysokého napětí, i když trpěl závratěmi. Druhého z bratrů zase na vojně přiřadili k nejnáročnější jednotce.

Absurditu života v režimu reálného socialismu vnímal Jan i na prázdninách, které trávili s rodinou v Českém ráji. Pokaždé, když dorazili, tak museli na obecním úřadě nahlásit, že dorazili a jak dlouho na místě zůstanou. „To museli lufťáci dělat, aby měli přehled, kde se lidé pohybují.“

Jan i jeho bratři byli v socialistickém Československu vzděláváni  a museli si zvyknout na to, že to, o čem se mluví doma, rozhodně nesmí říkat ve škole. „Moje maminka vytáhla nedávnou krabici se vzpomínkami na naše dětství. A tam měla i papírové srdíčko k MDŽ s nápisem: Milá maminko, přeji ti hodně štěstí v boji za mír. Tu cedulku psal brácha. Když tohle vidíte, tak si říkáte, co to z nás dělali, kam až nás to tlačili.“

Vyhrával jsem vojenský pochody

Během studia na konzervatoři dostal Jan nabídku odsloužit si vojenskou službu v Ústřední hudbě armády. Úspěšně absolvoval konkurz, přerušil si studium a v roce 1967 nastoupil. „Takže jsem vyhrával takový ty vojenský pochody. Naučil jsem se na tubu.“

Na vojně prožil během dvou let několik přelomových historických momentů. V roce 1968 takzvané pražské jaro změnilo pohled mnoha důstojníků, kteří se po okupaci v srpnu postupně zase vraceli k předepsaným názorům. „Najednou ti důstojníci chodili na manifestace a v roce 1969 se museli zase veřejně kát. Ta armáda se za ty dva roky tak proměnila, že jsem tomu nechtěl věřit.“

Okupaci 21. srpna 1968 prožíval Jan na vojně. V tu dobu byl ubytovaný na pražském Náměstí Republiky. „Věřte mi, že nebylo příjemný, když jsem se ráno probudil a ve dveřích stál ruský voják s kulometem a ptal se, kolik nás tam je.“ S prožitou zkušeností sovětské okupace pamětník nechápe, jak mohli lidé vstupovat do komunistické strany. „To už byla doba totálního marasmu. Po srpnu už tomu komunismu nemohl nikdo věřit.“

Jan Balcar se na konzervatoři Jana Deyla stal brzo zástupcem ředitele a tuto funkci zastával dvacet let. „Jak jsme tehdy říkali, tak stal jsem se inkoustem a razítkoval jsem.“ Dvakrát mu bylo nabízeno místo ředitele, ale to pokaždé odmítl. „Vždycky přišli nejdřív s tím, ať to podepíšu. ,Na to se vykašli, jenom to podepiš!‘“

Ještě několik týdnů jsme běhali po ulicích a objímali se

Jan mnoho let hrál na kůru Kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a v Bazilice svatého Jakuba Většího na Starém Městě. Dne 12. listopadu 1989 byla svatořečena Anežka Česká v rámci bohoslužby ve svatopetrské bazilice v Římě. „Já jsem se jí zúčastnil, hráli jsme tam Hanušovu mši.“

V Římě prožil i pád Berlínské zdi. „My jsme tam seděli v takové velké jídelně a teď tam hlásil rozhlas, že v Německu padla zeď. A my celej stůl zařvali ‚Hurá‘ a ti Italové na nás koukali, že se radujeme, že se náš svět hroutí.“

Po návratu do Prahy sledoval Jan s velikou radostí, že se hroutí režim i v Československu. „Ještě několik týdnů jsme běhali po ulicích a objímali se a jásali a mezitím za těch pár týdnů jiní lidé tu republiku rozebrali takovým způsobem, že jsme na to asi nebyli připraveni.“

Jan se mohl osobně setkat i s tehdy nově zvoleným prezidentem Václavem Havlem, kterého si dodnes velmi váží. Když do Prahy zavítala holandská královna, navštívila i Deylovu konzervatoř. „My jsme byli taková exotická škola, jediná na světě, kde se učí nevidomí lidi.“ Královna pak pozvala vedení školy na výstavu holandských umělců do Míčovny Pražského hradu, kde byl i Václav Havel a s hosty se pozdravil. „Proti tý strojenosti těch panáků, co nám tady vládli, jsme tu najednou měli člověka.“

Jan Balcar se na začátku 70. let oženil a s manželkou jsou stále spolu. Má velké množství zájmů, rád maluje a naučil se mnoho různých řemesel. „Nakonec jsem zjistil, že když dělám všechno trochu, tak neumím pořádně nic.“ Po otci zdědil zájem o evangelickou teologii. Současné generaci by Jan doporučil toto: „Neodkládejte ty základní a vždy platný věci, jako je pravdomluvnost. Zůstaňte čistí ve svém myšlení. Zvažte, co vytváří ve vašem životě hodnotu, a za tím si běžte.“