Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Stanislav Balík (* 1978)

• narozen 20. února 1978 v Bludově

• v dětství ministroval, chodil na hodiny náboženství

• 20. února 1990 vstoupil do skautského oddílu v Bludově

• v letech 1992–1996 studoval gymnázium v Šumperku

• roku 1994 se z důvodu nedostatku dospělých vedoucích stal neoficiálním vedoucím skautského oddílu v Bludově

• v letech 1996–2001 studoval historii na Filozofické fakultě a politologii na Fakultě sociálních studií MU v Brně

• zde dále působil jako odborný asistent a vedoucí katedry politologie

• od září 2019 je děkanem Fakulty sociálních studií

• od roku 2000 je vůdcem skautské Jesenické lesní školy

„S mým starým skautským přítelem, olomouckým lékařem Liborem Kvapilem, často vedeme debatu o tom, jestli skauting přitahuje dobré lidi, nebo je vychovává. Já mám pocit, že skauting dobré lidi trošku přitahuje, ale často dokáže z úplně obyčejných lidí, kteří by jinak tu příležitost nedostali, skrze zvláštní pobídky vytvářet elity v dobrém slova smyslu,“ zamýšlí se Stanislav Balík, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a celoživotní stoupenec skautingu. 

Stanislav Balík, skautským jménem Ježek, se narodil 20. února 1978 v Šumperku. Pochází z nedalekého Bludova, nejsevernější výspy Hané, kde podle jeho výzkumů jeho předkové žili nejméně po čtrnáct generací. 

Jeho rodiče pracovali v běžných profesích – maminka jako laborantka, otec jako technolog svařování – a nebyli nijak politicky aktivní, nicméně coby praktikující katolíci přece jen patřili k menšině. Malý Stanislav ministroval v kostele, což na něj občas ve škole upoutávalo nechtěnou pozornost. „Když jste ministrantem na vesnici, je to jiné než ve velkém městě. Všichni o tom vědí. Hřbitov se nacházel hned vedle školy. Představte si, že dvacetkrát, někdy třicetkrát za rok prochází kolem té školy pohřební průvod s ministrantem v čele. V tom průvodu jde dechová hudba, ve které hraje i tehdejší ředitel školy, velký komunista, a další dva až tři učitelé,“ vzpomíná na bizarní propletenec náboženských a komunistických tradic v kraji, kde katolická víra zakořenila silněji než na mnoha jiných místech Česka. On sám, třebaže ministrant, byl zároveň v Pionýru, stejně jako ostatní děti.  Činnost pionýrských oddílů měla sice podobu zájmových kroužků elektrotechniky a filatelie, přesto se malého Stanislava dotkl i politický aspekt této organizace: „V páté třídě, v roce 1988, mě spolužáci navrhli na člena skupinové rady. Tehdejší předsedkyně skupinové rady to však vetovala, že není možné, aby to dělal ministrant. Tenkrát jsem to bral jako příkoří, ale tatínek mi vysvětlil, že na to mám být spíš hrdý.“ 

Ve škole docházel na hodiny náboženství, které vedl místní farář každý pátek odpoledne. Jinde než ve školách se náboženství v té době oficiálně vyučovat nesmělo, nicméně škola dělala vše pro to, aby výuku zkomplikovala – například na pátek odpoledne plánovala různé povinné akce. Podle Stanislava Balíka byli tehdy ředitelé škol po určitou dobu dokonce finančně odměňováni za to, když se jim podařilo snížit počet dětí docházejících na hodiny náboženství. 

Celkově však Stanislav víru své rodiny nevnímal jako nic výjimečného: „Nebylo to žádné Kainovo znamení, v té době už byla vesnice poměrně klidná. Část lidí prostě chodila do kostela a část ne.“ 

Nejen výpravy do přírody 

Na 17. listopad 1989 má úsměvnou vzpomínku: ten den spolu s několika kamarády vyhrál školní kolo znalostní soutěže o Sovětském svazu – O zemi, kde zítra již znamená včera. Téhož dne večer ale už s rodiči poslouchal z Hlasu Ameriky zpravodajství o událostech na Národní třídě. Rodiče měli strach o jeho starší sestru Ludmilu, která v té době byla s gymnaziální třídou na výletě v Praze. 

Ve škole se podle něj polistopadové změny projevily záhy: „Symbolicky jsme se připojili ke generální stávce 27. listopadu, učitele jsme přestali oslovovat ,soudruhu‘ a ,soudružko‘.“ Na začátku ledna 1990 se jako první z celé třídy oficiálně odhlásil z Pionýra, což i v té době jeho spolužáci vnímali jako odvážné gesto. 

„Vnímal jsem dění velmi ostře, věděl jsem, že něco je úplně jinak,“ říká Stanislav Balík. Rok 1990 přinesl do jeho života další velmi důležitou změnu: 20. února 1990, na svoje dvanácté narozeniny, se vydal na svou úplně první skautskou schůzku. „Byl jsem slabší a bázlivější kluk, v osmé třídě jsem měřil pouhých 151 centimetrů. Ale už v té době jsem měl ambici někoho vést a organizovat,“ vypráví.

V Bludově v době normalizace nepůsobil žádný „tajný“ skautský oddíl, oficiálně začleněný do Pionýra. V roce 1990 se na obnově místního skautingu podílely dvě skupiny lidí – staří skauti z poválečné doby a skauti z roku 1968, kteří předtím působili mimo Bludov. Vedoucí měli rozmanité představy o tom, jak má skauting vypadat: „Dohrávala se tam pětačtyřicet let stará válka mezi dvěma starými skauty z roku 1945, dvěma Františky. František Pavlů byl zaměřen především na pobyt v přírodě a její ochranu. František Pecháček naproti tomu zastával směr spirituálně-rukodělný. On promýšlel skauting ideově, zdůrazňoval výchovu charakterů a duchovní stránku věci,“ vysvětluje Stanislav Balík. 

Právě František Pecháček měl na Stanislavův budoucí vývoj nejvýraznější vliv. Každý pátek odpoledne ho chlapec navštěvoval v jeho dílně: „Společně jsme vždy něco vyráběli a potom mi dělal přednášky o tom, co je to skauting, svědomí, rozvoj osobnosti. Byl pro mě naprosto klíčovou postavou, která mi ukázala novou dimenzi skautingu. Díky němu jsem pochopil, že nejde jenom o výpravy do přírody.“ František Pecháček zemřel v roce 2002 a skautské středisko v Bludově dnes nese jeho jméno. 

Jak dnes charakterizuje skauting Stanislav Balík? „Je unikátní v tom, že dělá jakýsi mix věcí. Není to jenom příroda, ani jenom rukodělná práce, ani samotné ideje, ale vše dohromady, v lákavém obalu táborové romantiky, západů a východů slunce, táborového ohně a hry. Dnes je učení hrou běžná metoda, ale dříve to tak běžné nebylo…“ 

Kdybych řekl ne, oddíl by skončil 

Stanislav vystudoval gymnázium v Šumperku a roku 1996 se dostal na obor historie a politologie na Masarykově univerzitě v Brně. Na univerzitě zůstal i po ukončení studia jako doktorand, později vyučující, vedoucí katedry a nakonec děkan fakulty sociálních studií. Nicméně po celá ta léta se stále vracel domů do Bludova, nejen za rodinou, ale také ke svému skautskému oddílu. 

„Po roce 1989 byl o skauting v Bludově velký zájem, vznikly tu dva chlapecké a dva dívčí oddíly. Později prvotní nadšení trochu opadávalo,“ popisuje Stanislav Balík. Činnost oddílu byla podle jeho slov zpočátku chudší, ale zato děti dostávaly velkou svobodu. „Bylo mi teprve třináct let, když jsem vedl svou první výpravu. Ostatním klukům ve skupině bylo dvanáct. V lese jsme si sami vařili v kotlíku bramborový guláš. Ano, vzali jsme si sirky a šli jsme si hrát do lesa,“ směje se. 

V polovině devadesátých let se skautský oddíl v Bludově dostal do krize. Na staré skauty z poválečné doby už doléhal věk a osmašedesátníci také ztratili elán. Nevědělo se, jak dál. „V roce 1994 mi bylo šestnáct let a byl jsem tam v té době de facto nejstarší. Dlouho jsem byl jediný, kdo byl schopen vést družinu, převzít oddíl, vést středisko. Z dnešního pohledu to bylo velmi na hraně. Kdybych v tu dobu jen jednou řekl ne, skautský oddíl by asi skončil,“ vzpomíná Stanislav Balík. Podařilo se mu ovšem nejen činnost udržet, ale znovu ji nastartovat. 

Nechceme s pionýry jednat jako rovný s rovným 

Velkým tématem českého skautingu v devadesátých letech byl vztah k minulosti a rivalita vůči pionýrské organizaci, která skauting v době komunismu poškodila a připravila ho o velkou část majetku. V některých městech i v době normalizace fungovaly tajné skautské oddíly, formálně začleněné pod Pionýra, to však nebyl případ Bludova. „U nás naopak byla zkušenost sporu s Pionýrem. Na nástěnce jsme měli pověšený seznam rozdílů mezi skautským a pionýrským zákonem. Skaut ,je‘, kdežto pionýr ,má být‘. Odpor proti Pionýru byl součástí naší identity,“ říká Stanislav Balík. 

On sám do těchto sporů osobně pronikl na konci devadesátých let, kdy se ve vedení Junáka vedla vzrušená debata, zda se Skaut má stát členem České rady dětí a mládeže, koordinační organizace, ve které by členové jeho organizace museli jednat s Pionýrem jako rovný s rovným. Mnozí členové nechtěli Pionýra rehabilitovat a spolupracovat s touto organizací jako partneři. V jejich očích stále šlo o mládežnickou organizaci komunistické strany, a nikoli neprávem. „Moje odmítavé stanovisko bylo ovlivněno tím, že Pionýr v Bludově byl úzce personálně propojený s místní organizací KSČM. Jeden z jeho představitelů byl současně místním zastupitelem za KSČM, předseda Pionýra byl dokonce poslaneckým asistentem Vojtěcha Filipa. Vzbuzovalo to dojem, že opravdu nejde o apolitickou organizaci,“ vysvětluje Stanislav Balík. Dodává, že nejvíce mu vadilo, že Pionýr neprovedl žádnou reflexi své totalitní minulosti: „Proč si ani nezměnili jméno? Zprofanované jméno, které tolika lidem ublížilo?“ 

Ošemetný problém jménem Bůh 

Dalším specifikem českého skautingu je podle Stanislava Balíka jeho nejednoduchý vztah k náboženské víře. „České junáctví si už od začátku nese zvláštní dědictví. Když Antonín Svojsík roku 1911 formuloval jeho základy, pohyboval se už ve víceméně antiklerikální společnosti. On sám byl sice hluboce věřící, ale aby v českých zemích uspěl, nemohl zdůrazňovat anglickou tradici poslušnosti a povinnosti vůči Bohu, která je principem britského skautingu v duchu Roberta Badena-Powella. Více mu vyhovovala americká větev, založená Ernestem Thompsonem Setonem, která vnímá duchovno spíše ve spojení s přírodou. První generace českých skautů tedy byly k víře přinejmenším indiferentní,“ vysvětluje Stanislav Balík. 

Nové vlivy vnesl do českého skautingu katolický spolek chlapců-ministrantů Legio angelica, založený páterem Methodem Klementem roku 1927. „Původně ministrantské kroužky později dostaly skautský program,“ doplňuje Stanislav Balík. Roku 1934 se skautský odbor Legio angelica zaregistroval jako 9. sbor Junáka. „Od té doby tedy český skauting není jen ateistický a v dalších generacích se s tímto dědictvím potýkal,“ dodává Stanislav Balík. 

Nenáboženský přístup nicméně převažoval – jeho zastáncem byl i Jaroslav Foglar, v jehož knihách jsou zásady ctnostného života zakotveny pouze v jakési abstraktní mravnosti, nikoli v existenci něčeho vyššího. 

V devadesátých letech museli čeští skauti znovu zformulovat skautský slib a vypořádat se s principem skautské povinnosti vůči Bohu – ovšem tak, aby nenarazili na ateismus naší společnosti, který se od dob první republiky stal převládajícím názorem. „Předseda duchovního odboru Junáka Jiří Zajíc se s tím vypořádal tím, že pojem Bůh nahradil slovy ‚nejvyšší Pravda a Láska‘ s velkým P a velkým L,“ říká Stanislav Balík. Podle něho jde dodnes o jeden z nejnáročnějších momentů pro skautské vedoucí v jednotlivých oddílech, kteří deseti- či dvanáctiletým dětem vysvětlují, že nejde jen o pravdu jakožto „nelhaní“ a o lásku k bližním, ale že tyto pojmy mají i vyšší duchovní rozměr. „Když se tyto pojmy dostaly do skautského slibu, hnutí muselo akceptovat, že skauting obsahuje tento princip přesahu ke spiritualitě. Během dalších desetiletí se snad podařilo zasypat ty kdysi hluboké příkopy mezi oddíly se zdůrazněnou náboženskou výchovou a těmi ostatními. Skaut není materialista, uznává, že existuje něco, co přesahuje běžný rozměr lidské existence.“ 

Technicky, nebo spirituálně? 

Stanislav Balík vyrůstal v čistě chlapeckém oddílu, dnes je nicméně bludovský oddíl koedukovaný, chodí do něj chlapci i dívky společně. Podle něho to má čistě pragmatický důvod. „Dívčí oddíl se rozpadl a některé dívky bychom úplně ztratili, takže propojit dívčí oddíl s chlapeckým byla jediná možnost,“ vysvětluje. „Vím, že to není ideální, protože když kluci nemají potřebu vytahovat se před dívkami a naopak, vznikne úplně jiná atmosféra,“ připouští. „Ale na řadě míst tohle prostě není reálné. Buď vznikne koedukovaný oddíl, nebo tam část dětí vůbec nebude. To je realita mnoha vesnic a malých měst.“ 

Složitější a důležitější však podle něho byl spor mezi dvěma proudy českého skautingu: „technickým“, zaměřeným více na práci se dřevem a jiné rukodělné činnosti, a „moderním“, orientovaným více na výchovu a ideovou či duchovní stránku. „Celá řada lesních škol byla orientována výhradně na technický skauting: vyřezávání totemů, výrobu luků, lasování, práci s kůží… klasické tábornické dovednosti. Proti nim stáli ti, kteří říkali, že se to musí dělat nově.“ Jedním z těchto nových proudů byla například Ekumenická lesní škola založená Milošem Blažkem, která vnímala skauting více spirituálně. 

Učíme děti mýt nádobí 

Dnes ovšem podle Stanislava Balíka skauting řeší jiné téma – děti postupně ztrácejí tábornické i úplně základní praktické dovednosti a spolu s tím se proměňuje náplň oddílových schůzek i táborů. 

„Ta proměna je veliká,“ říká Stanislav Balík. „Řada oddílů jezdí do pronajatých tábořišť, takže si samy tábor nestaví. Dřevo se neřeže ručně, ale motorovou pilou, dříví naštípou dospělí členové oddílů. Zdaleka ne každý skaut umí poznat dvacet či padesát kruhů květin. Zatímco před dvaceti lety staří skauti naříkali, že děti neumějí štípat dříví, dnes je na táborech učíme dokonce umývat nádobí. Drží poprvé v životě v ruce drátěnku a ptají se, co to je. Nevědí, co s ní.“ Přitom „opravdová práce“, jako například rozdělávání ohně, vaření polévky či stavění hráze, podle něj děti mnohdy baví víc než složité, propracované hry. 

„Dnešní děti mají zase jiné schopnosti a dovednosti, ale jsou méně zvyklé si něco odepřít,“ konstatuje. „Když jsem před dvaceti lety vedl první tábory, rodiče, když přijeli na návštěvní den, dítěti přivezli třeba tabulku čokolády. Dnes přivezou celou tašku sladkostí. Předloni jsem po takovém návštěvním dnu vyhlásil na táboře zkoušku odříkání. Které z dětí si čtyřiadvacet hodin vydrží nevzít žádnou sladkost od rodičů? Z pětadvaceti dětí to do dalšího dne vydrželo jen devět. A když jsem zkoušku prodloužil do následujícího dne, vydržely to jen dvě holky.“ 

Jeho vztah k moderním technologiím je spíše rezervovaný: „Myslím, že bychom měli pokračovat v tom, co jsme dělávali dřív. Nepoužívat buzolu v mobilu, nebo dokonce GPS. Skaut by měl být pyšný na to, že si vystačí s málem. Světové strany určí i bez mobilu,“ říká a připouští: „Ale uvědomuji si, že je to jenom hra na zdržovanou. Sám jsem na technologiích také závislý a jsem na sebe hrdý, když si týden na táboře dám půst od internetu.“ 

Skepse vyvážená nadějí 

Stanislav Balík zdůrazňuje, že skauting není a nikdy nebude apolitický: „Je sice nestranický v tom smyslu, že nevstupuje do konkrétních politických debat, ale vychovává lidi, kteří své občanství žijí naplno. Proto také byl v dobách totality vždy zakazován. Jakékoli totalitě vadí hnutí, které vede lidi k čestnosti, přímosti, k tomu, aby byli aktivní. Vychováváme lidi k zájmu o to, co se kolem nich děje.“ 

Stanislav Balík, který dnes působí nejen jako děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, ale i jako zastupitel na kandidátce ODS v rodném Bludově, říká, že budoucnost českého skautingu vidí optimisticky: „Kdybych tu víru neměl, už pětadvacet let bych žil jiný život. Dospěli jsme možná do skeptické fáze, uvědomujeme si, že lidé si příliš neváží svobody, demokracie ani materiální úrovně, ve které žijeme. Ale díky tomu, že v Bludově i v Jesenické lesní škole jsem v pravidelném kontaktu s mladými lidmi, jsem také plný naděje. Ti lidé jsou plní nadšení a chtějí žít život ve službě bližním. Takže má skepse je vyvážena nadějí, že to má smysl. Zapalují se pro to další lidé, kteří to světlo dále šíří ve svých oddílech.“