Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Moje tetovací číslo je dělitelné sedmi, tak jsem doufala, že všechno dobře dopadne
narozena 7. března 1925 v Praze
pochází z asimilované židovské rodiny
studovala na francouzském a českém gymnáziu
provdala se za Viléma Lederera
2. července 1942 deportována do Terezína
18. května 1944 deportována do Osvětimi
na podzim 1944 vybrána na práci do Christianstadtu
v lednu 1945 utekla z pochodu smrti
v lednu 1945 se vrátila do Prahy
v únoru 1945 zatčena
do konce války pobývala ve vazbě a v nemocnici
v květnu 1945 se zapojila do Pražského povstání
rodiče i manžel zahynuli za války
žila v Praze
zemřela 19. listopadu 2021
Elegantní, rázná i vstřícná dáma Eva Balíková vyprávěla svůj životní příběh s neuvěřitelným smyslem a citem pro detail. Zažila Terezín, Osvětim, pracovní lágr, utekla z transportu smrti, v Praze ji koncem války zatkli a „stihla“ i Pražské povstání. Jak se s tím, co prožila, vyrovnávala? Na tuto otázku odpovídá poměrně jednoduše: „Člověk nemůže zapomenout, ale musí žít dál.“
Narodila se v roce 1925 v Praze do židovské rodiny jako Eva Beständigová. Otec Karel obchodoval s elektrozbožím, maminka Markéta byla v domácnosti. Rodina byla sice židovská, ale zcela asimilovaná v českém prostředí, ostatně jako většina českých Židů. Eva byla jediné dítě svých rodičů a vyrůstala ve vlídném prostředí rodičů i prarodičů. Takto vzpomíná na své prarodiče Katzovy z matčiny strany: „Měli obchod s látkami a střižním zbožím a pamatuji se, jak si mě dědeček někdy posadil na rozloženou látku, což babičku rozčílilo, protože se bála, aby látka nebyla pomačkaná a zákazník ji potom neodmítl,“ usmívá se Eva při vzpomínce na dětství.
Rodina Beständigových si žila poměrně slušně, měli pěkný byt na Letné a později v Dejvicích a opatřili si i letní byt – vilu v Doksech u Máchova jezera. Eva navštěvovala francouzské lyceum v Praze a podle svých slov mluvila francouzsky stejně dobře jako česky. Nezapomene zmínit, že asi jako sedmiletá holčička psala dopis prezidentu Masarykovi: „Mám narozeniny ve stejný den jako prezident Masaryk, a jednou mě tedy napadlo, že mu napíšu gratulaci k narozeninám. Napsala jsem ji ovšem francouzsky a popřála jsem mu zdraví a štěstí. Odpověděla mi prezidentská kancelář, protože prezident byl už tehdy nemocný, ale ve škole i doma z mé odvahy měli radost.“ Menší radost už měli rodiče z toho, když později Eva chodila s přáteli na taneční čaje, kde hrával známý orchestr Emila Ludvíka a další bandy. To už také navštěvovala české gymnázium na Letné, kde zůstala až do tercie, kdy ji jako Židovku vyloučili.
Postupné zhoršování politické situace během třicátých let si rodiče snad ani neuvědomovali. „Jistě, otec mluvil o tom, že možná přinejhorším přijde o obchod, ale co jiného by se mohlo stát...“ uvažuje pamětnice. Podobný pragmatický přístup k věci měla většina židovských rodin, které se stejně jako Beständigovi považovaly za tak zakořeněné v Československé republice, že vystěhování pro ně nepřipadalo v úvahu. Po okupaci a vytvoření protektorátu a zejména po zavedení protižidovských zákonů se ovšem události vyvíjely velmi rychle.
„Já jsem musela pryč ze školy, otec přišel o obchod i úspory a postupně jsme museli odevzdávat věci. Nikam jsme nemohli a na kabát jsme si museli přišít hvězdu,“ připomíná pamětnice. Také se museli přestěhovat z Dejvic a opustit příjemný byt. „Tehdy otec požádal svého obchodního partnera, abychom se mohli nastěhovat k němu, protože stejně by do jeho bytu někoho přidělili, a naše rodiny se alespoň znaly,“ vysvětluje Eva.
Po vyloučení ze školy se Eva učila šít v krejčovském salonu a místo na taneční čaje mohla chodit jen na starý židovský hřbitov – zábava, kavárny i parky byly Židům zapovězeny. Otec našel zaměstnání na židovské obci v Praze, která byla tehdy přejmenovaná na Židovskou radu starších, německy Ältestenrat, a podléhala Ústředně pro židovské vystěhování, orgánu německé okupační správy. Hlavním úkolem židovské obce bylo v té době sestavování jmenných seznamů osob určených k deportaci – systematické transporty Židů z protektorátu do ghett v Lodži a Terezíně začaly vyjíždět na podzim 1941.
Pamětnice připomíná, že díky otcovu zaměstnání byla rodina v zásadě srozuměna s tím, že ji také čeká deportace. „Tehdy jsem se jako mnoho mladých lidí v té době vdala. Mysleli jsme si, že nás sňatek ochrání nebo nějak oddálí deportaci. Brali jsme se společně s jinými páry ve smíchovské obřadní síni a bylo to až trochu komické: mladí lidé s hvězdou odříkávají: ‚Já, Eva Sára Beständigová si beru Viléma Izraele Lederera…‘“ vzpomíná Eva na válečný sňatek s Vilémem Ledererem, podle tehdejších měřítek „židovským míšencem“.
Svatba však nepomohla deportaci oddálit. Vilém nastoupil do pracovního tábora v Mořině u Karlštejna a Eva se svými rodiči dostala v červenci 1942 předvolání do transportu do ghetta Terezín. Deportaci předcházela několikadenní registrace v areálu takzvaného Radiotrhu v Holešovicích. „Tam se sešli deportovaní a prováděl se soupis a kontrola majetku, všechno jsme museli odevzdat. Na latrínách pak bylo tolik zlata! Šperky a další cenné věci totiž na poslední chvíli lidi odhazovali, aby to u nich prohlídka nenašla,“ uvádí Eva Balíková. Z Holešovic pokračovali vlakem do Terezína, respektive do Bohušovic, protože v létě 1942 ještě nevedly koleje přímo do ghetta. Pamětnice s maminkou dostaly ubytování v Hamburských kasárnách, tatínek bydlel s dalšími muži v Sudetských kasárnách. V Terezíně se setkali s příbuznými a přáteli, protože do ghetta se postupně přesouvali téměř všichni židovští obyvatelé protektorátu.
Evě, tehdy už Ledererové, přidělili místo v oddělení pro organizaci práce, v Arbeitseinsatz, které bylo součástí terezínské židovské samosprávy ghetta, takzvaného Judenrathu. Administrativní činnost spočívala v evidenci toho, kdo kde pracuje, a díky své funkci pamětnice měla relativně volný pohyb po ghettu. Mohla tak navštěvovat tatínka a další příbuzné, kteří v Terezíně byli. Stýkala se s několika přáteli a známými, mimo jiné vzpomíná na bratry Jiřího a Karla Ehrmannovy. „Karel pracoval v kuchyni, takže mi občas něco na přilepšenou donesl,“ vzpomíná pamětnice. S bratry Ehrmannovými se později potkala v Osvětimi.
Rodiče byli asi po dvou měsících zařazeni do transportu z Terezína do Osvětimi. Deportace se Evy netýkala, pravděpodobně byla chráněna prací pro administrativu ghetta a také sňatkem s míšencem, zůstala tedy v Terezíně bez rodičů. Připomíná, že v porovnání s ostatními lágry bylo ghetto Terezín vcelku snesitelné místo. „Jistě, nemoci, hlad, špína, nedostatek hygieny a prostoru, žádné soukromí, to bylo nepříjemné, ale oproti jiným lágrům, třeba Osvětimi, byl Terezín ozdravovna,“ shrnuje pamětnice. V květnu 1944 byla do transportu zařazena i Eva. O tom, kam vlaky míří, se v Terezíně moc nevědělo, vězni jen tušili, že na východě, kde byl jejich cíl, je nejspíš nečeká nic dobrého a sotva to bude lepší než Terezín. Předpokládalo se, že jedou na práci, na tu byli v podstatě připraveni, jinak byly jejich představy spíše mlhavé.
Na cestu transportem si Eva vzpomíná poměrně dobře. „Ve vagonu, kde jsem byla, byli starší lidi než já. Jeli jsme v dobytčácích a bylo nás tam asi padesát. Stály tam barely, kam se mohlo jít vyprázdnit, a to bylo hrozné. Byla tam jen malinká okýnka, horko, smrad… Tak jsme tam leželi, ale když jsme si chtěli lehnout, leželi jsme jeden přes druhého. Vím, že jsem z toho okýnka viděla Ostravu. Takhle jsme jeli asi několik dnů,“ popisuje Eva Balíková.
Cílem cesty byl tábor v Osvětimi. Tam probíhala „přijímací procedura“, kterou vesměs popisují vězni podobně: chaos, povely, psi, křik, rampa, selekce. „Když jsme přijeli na nástupiště, vyhodili nás. Němčouři řvali: ‚Aus, aus‘, a hnali nás pryč. Tam jsem poznala Karla Ehrmanna, který byl v Terezíně, a ten říkal: ‚Hele, tady pojedeš tím komínem.‘ Takže jsme hned měli uvítání. Pak nás seřadili, staré lidi vyndali, mladí šli jinam, ti museli chodit na nějakou práci. Pak nás přidělili do různých baráků. Já jsem byla v pětadvacítce, a jelikož mám ráda sedmičku, tak jsem si říkala: ‚Zaplať pánbůh, jsem v sedmičce.‘ A tak to bylo i s mým tetovacím číslem, protože mám 4971, což je dohromady jednadvacet, oko bere, dělitelné sedmi, což je dobrý. Já jsem v to věřila,“ vzpomíná Eva.
V Osvětimi jí nebyla přidělena žádná práce, den se rozdělil na několikahodinové únavné apely, stání na place, jehož účelem bylo stálé sčítání vězňů a čekání na mizerné jídlo. V osvětimském bezčasí přežila Eva Balíková několik měsíců. Potkávala se s Karlem Erhmannem, který jí tak jako v Terezíně pomáhal, pokud to šlo. „Čas tam plynul jinak, ale myslím, že někdy na podzim byla další selekce, staří a slabí pryč, mladší jinam. Nevěděli jsme, jestli ‚rechts‘, nebo ‚links‘ bude plyn, nebo práce, ale potom jsme z Osvětimi odjížděli,“ vysvětluje pamětnice. Spolu s dalšími vězeňkyněmi byla na podzim 1944 vybrána na práci v táboře Christianstadt, dnes polské Krzystkowice, kde nacisté zřídili pobočku koncentračního tábora Gross-Rosen.
V Christianstadtu byly vězeňkyně nasazeny na práci v muniční továrně DAG (Dynamit AG). Eva Balíková líčí, že vězeňkyně plnily granáty výbušným práškem, objem práce jim určovala přísná norma. Práce v muniční továrně byla náročná a zdraví nebezpečná, několik vězeňkyň onemocnělo takzvanou šuměnkou, nemocí, která měla podobné projevy jako epilepsie. Po válce se dozvěděly, že „šuměnka“ souvisela s prací s chemikáliemi, kterými se plnily granáty. V Christianstadtu pracovali také francouzští zajatci, Eva se spřátelila s jistým vězněm Andrém, který se jí snažil pomáhat, jak mohl. „Donesl mi například oblečení, svetr a boty, jehlu a nit, jednou se dokonce vypravil s námi do naší ubytovny. Později mi nakreslil mapu, kde asi jsme,“ popisuje pamětnice.
Na podzim roku 1944 se situace na frontě vyvíjela už jinak. S přibližující se Rudou armádou z východu docházelo k postupné evakuaci nacistických táborů, z nichž vězni vycházeli na takzvané pochody smrti, evakuační pochody směřující z východních území západním směrem. Nejspíš začátkem ledna 1945 byla vyhlášena i evakuace tábora Christianstadt. „Vyrazily jsme na cestu, ve vězeňských hadrech. Hnali nás každý den asi třicet kilometrů, bez jídla a s malými přestávkami. Třetí den jsme přespávaly v nějaké stodole. Tehdy jsem se rozhodla, že už nemůžu, že nepůjdu dál, a jakmile to půjde, uteču,“ vzpomíná Eva Balíková.
Rozhodnutí nebylo nijak plánované, vycházelo spíš z okolností, fyzicky náročný a dlouhý pochod, navíc v krutém mrazu, by totiž pamětnice stěží zvládla. Útěk byl o to komplikovanější, že bylo nutné přesvědčit další čtyři dívky, s nimiž šla v pětistupu, protože jedné chybějící vězeňkyně by si dozorci všimli spíš než celé pětice. Po jedné přestávce v úmorném pochodu se tedy pět dívek, dvě Češky, Eva a Líza, a tři Vídeňačky, rozhodlo v cestě nepokračovat a zůstaly ležet v příkopu. „Čekaly jsme tam celý den, až odejdou, a doufaly, že si dozorci nevšimnou, že pět holek chybí. Povedlo se a my jsme se rozhodly, že půjdeme do Prahy,“ popisuje Eva Balíková.
Pět dívek si pro případná setkání připravilo historku, že se vracejí z totálního nasazení domů, o tom, že jsou Židovky a utíkají z pochodu smrti, nesměla být řeč. Náhodný plán vyšel – cestou jako zázrakem nepotkaly žádnou hlídku, také lidé, u nichž požádaly o pomoc a jídlo, je neudali. Postupně mířily k protektorátní hranici. „V České Lípě jsem dostala horečku, musely jsme tam chvíli zůstat, ale pak mě napadlo, že zajdeme do Doks, kde měla naše rodina před válkou vilu. Když jsme se tam dostaly, viděla jsem na domě prapor s hákovým křížem, takže tam ne, ale zašly jsme do statku, kam se chodívalo pro mléko. Hospodyně, paní Tietzová, mě poznala a také nám pomohla. Nasměrovala nás k protektorátní hranici, kterou jsme přešly, a pokračovaly dál. Tam se oddělily Vídeňačky a zůstaly jsme s Lízou jen my dvě,“ vypráví Eva Balíková.
Pět dívek z pochodu smrti putovalo z Německa přes Sudety a protektorát do Prahy a Eva to i po více než sedmdesáti letech líčí přesně a s podrobnostmi. Vzpomíná i na setkání s člověkem, který jim pomohl dostat se do Prahy. „Potkaly jsme nějakého muže, jmenoval se Knobloch a byl to sadař z Bukovna. Vedl nás nějakou cestou v lesích někde u Bezdězu, říkal, že je to partyzánská stezka. Šel směrem na Mladou Boleslav, nevím, jak je to daleko, ale došli jsme tam pěšky. Cestou nás ještě požádal, abychom vyryly svá jména do kůry stromů na památku. Pak nás vzal domů, tam jsme se obě vyspaly, ale příští den říkal: ‚Děvčata, já vás dám na vlak, musíte ale poslouchat vlakvedoucího, protože ten by byl v ohrožení, kdyby se něco stalo. On vás někam schová a dojedete s ním až do Prahy.‘ Tak se také stalo, vlakvedoucí nás schoval na nějaké balíky a tak jsme dojely až do Prahy. Vlak nás vyklopil a nevěděly jsme, co dál. Neměly jsme nic jiného na práci, než že jsme šly na most a brečely jsme, když jsme viděly Hradčany,“ vzpomíná na příjezd do Prahy v lednu 1945 Eva Balíková.
Jejich první cesta vedla k mamince dívky, kterou znaly z Terezína a která nebyla Židovka. Přijala je, ale nemohla si obě dívky nechat u sebe. Nasměrovala je tedy na jakousi paní Třešňákovou, zubařku, která obě dívky ubytovala. „Měla bývalou ordinaci v Dlouhé ulici, tam jsme nějakou dobu zůstaly, ale pak už to dál nešlo a přesunuly jsme se na Letnou k ní do bytu. Byla velice laskavá, ale delší dobu jsme tam zůstat nemohly. Líza si něco našla a i já jsem si sehnala nějaký podnájem,“ popisuje Eva. Důležitější a složitější než podnájem bylo získat doklady, takzvanou Kenkartu.
V podstatě náhodou se jí jakýsi muž nabídl, že jí doklady pro ni i pro přítelkyni Lízu opatří. „Řekl si za to asi deset tisíc korun, což bylo hodně peněz, ale podařilo se mi je sehnat od otcova bývalého obchodního partnera. Peníze jsem tedy měla, ale na druhé schůzce s tím člověkem mě zatkli,“ líčí Eva Balíková. Z muže, který měl získat falešné doklady, se vyklubal udavač. „Když jsme spolu mluvili těsně před zatčením, tak už byl nepříjemný a mně došlo, že něco asi není v pořádku. Takže jsem ještě stihla vyškrabat si nehtem díru v podšívce kabátu a tam strčit v ruličce ty peníze, které jsem mu měla předat. Peníze i kabát mi pak vrátili na vyšetřovně v Bartolomějské,“ dodává pamětnice.
Policejní vyšetřovatele popisuje Eva Balíková jako poměrně slušné. Věděli, že Eva byla v lágru a utekla z pochodu smrti, a chovali se k ní proto celkem dobře, ostatně byl už asi březen 1945 a situace byla jiná než o roky nebo měsíce dřív. Sice ji dali první noc na celu s prostitutkami, protože jí směna, která vystřídala její vyšetřovatele, nevěřila, chybu ale hned napravili. Velmi jí pomohl i vězeňský lékař. „Sice mi zprvu nevěřil, když mě viděl mezi prostitutkami, protože prý: ‚Tady říká každá, že sem nepatří‘, ale když zjistil, že jsem opravdu utekla z lágru, nabídl mi, že za mnou kdykoli přijde i na celu, kdybych něco potřebovala. Vlastně jemu také vděčím za záchranu,“ připomíná Eva Balíková a dodává: „Potom jsem onemocněla zápalem pohrudnice a předal mě do nemocnice v Dušní ulici. Tam jsem se i díky profesoru Růžičkovi, který mě tam schoval, dočkala konce války. Kdybych se uzdravila, museli by mě poslat do Terezína na Malou pevnost, takže mi v nemocnici moc pomohli.“
Pražské povstání a boje posledních dnů války tedy prožívala Eva Balíková v nemocnici. „Jednoho dne jsem se vzbudila, volám ošetřovatelku a říkám jí, že mám asi zase teplotu, protože mám vidění, že naproti visí československá vlajka. ‚To nemáš vidění, to je revoluce. Už je ti dobře, my to tady stejně fingovali, abychom ti prodloužili pobyt. Tady máš bílý plášť a jdeme na Staromák sbírat mrtvoly.‘ Já jsem koukala jak blázen, protože jsem to všechno zaspala. Střílelo se, a jelikož jsme byli nejbližší nemocnice, tak se ti ranění a mrtví vozili do sklepa, kde bylo spousty mrtvých a raněných. Nosítka nosili chlapi, ale ode mě vždycky chtěli, protože jsem byla otrlá z koncentráku, abych jim sáhla do kapsy saka, i když byli třeba zakrvácení, abych tam našla jejich doklady,“ vzpomíná Eva Balíková.
Konec války přinesl pamětnici další starosti – musela zjistit, kdo přežil, musela zjistit, co zbylo, kam se uchýlit. Manžel Vilém Lederer zemřel v Terezíně na tyfus, rodiče i příbuzní také zahynuli. Z rodiny Beständigových bylo za války zavražděno dvanáct lidí, z příbuzných Evě zbyla jen teta, která se před válkou vystěhovala do Chile. Nějaký majetek a cennosti měla uschovány u rodinných přátel, něco se vrátilo, a něco ne. Požádala také o vrácení bytu, který jí sice v létě 1945 předali, ale velmi brzy ho musela zase odevzdat, protože byl pro jednu dívku příliš velký. „Na moji námitku, že čekám, až se vrátí příbuzní, mi někdo na výboru řekl: ‚A kdo by se vám vracel?‘“ vzpomíná na nový začátek Eva Balíková. Bydlela po podnájmech, na studium nebylo ani pomyšlení, protože se musela starat sama o sebe, zaplatit byt a obživu.
Díky své přítelkyni z lágru našla dobrou práci v administrativě Národní správy majetkových podstat, později pracovala v podniku zahraničního obchodu. Pár let po válce se vdala a založila rodinu, vychovala dceru a v době natáčení rozhovoru (2019) jí velkou radostí a oporou byla vnučka. O emigraci po válce ani nikdy později neuvažovala, protože se vždy cítila být Češkou. Kvůli svému židovství problémy neměla a podle svých slov se s antisemitismem nesetkala. „Snad jen jednou, když mi funkcionář Svazu protifašistických bojovníků, dnešního Svazu bojovníků za svobodu, řekl, že jsem nebyla žádná politická vězeňkyně, ale jen zavřená z rasových důvodů,“ vzpomíná pamětnice. Eva Balíková o svých zážitcích a o tom, čím prošla za války, nikdy moc nemluvila. „Na to, co se stalo, nemůžu zapomenout, ale je potřeba si to připomínat i kvůli popíračům holokaustu,“ uzavřela své vyprávění Eva Balíková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Andrea Jelínková)