Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslav Baný (* 1936  †︎ 2023)

• narozen 15. ledna 1936 v Bystřici pod Lopeníkem

• vzpomínky na konec války a osvobození

• po roce 1948 rodiče donuceni ke vstupu do JZD

• v roce 1956 maturoval na zemědělsko-technické škole v Rožnově pod Radhoštěm

• v letech 1957–1959 povinná vojenská služba u leteckého praporu v Čáslavi

• roku 1963 se oženil, má dvě děti

• v letech 1961–2016 dobrovolný správce meteorologické stanice ve Vizovicích

• v letech 1964–1970 dálkové studium přírodovědecké fakulty v Olomouci

• učil na zemědělské škole ve Vizovicích

• po roce 1989 zástupce na střední škole služeb ve Vizovicích

• v roce 2014 získal titul Senior roku od Nadace Charty 77

• v roce 2022 žil v domově seniorů v Lukově

• zemřel 17. listopadu 2023

Jaroslav Baný prožil většinu života v totalitních režimech, v mnoha ohledech tedy zažíval jistá omezení. Byla potíž s chozením do kostela i s možností studovat. Nesměl cestovat ani říkat, co skutečně cítí. Svůj život ale zasvětil tomu, co žádný režim neovlivní – meteorologii.

Válečná léta

Jaroslav Baný se narodil 15. ledna 1936 v Bystřici pod Lopeníkem jako druhé dítě manželů Baných, měl starší sestru Marii. Maminka Božena byla s dětmi doma a otec František pracoval jako dělník u státních silnic, později v kamenolomu. Rodina vlastnila malé hektarové políčko a krávu, to jim stačilo k obživě. Jaroslav i jeho sestra byli vychováváni v katolické víře, ale za války se do kostela často chodit nedalo. Když v roce 1942 nastoupil do první třídy obecné školy, začínali žáci svůj den modlitbou. Povinná němčina nikoho moc nezajímala. Většinu volného času trávil Jaroslav s kamarády venku s míčem, po večerech poslouchal s rodiči tajně Hlas Ameriky.

Jako malí hospodáři museli Baných odevzdávat Němcům povinné dávky mléka a vajec, které se ale postupem času neúměrně zvyšovaly. Přesto byli rádi, že nezáviseli jen na lístkovém systému. Bystřice pod Lopeníkem se nachází na okraji Bílých Karpat, jejichž lesy poskytovaly dobrý úkryt partyzánům. Když se válka chýlila ke konci a blížila se fronta, využívali lesy i Němci. „Vzpomínám si, že se přesouvali hlavně v noci a ze Slovenska a Maďarska hnali dobytek. Přechodně si u nás uschovali jídlo, ale každá bedna byla opatřena ručním granátem, aby to nikdo neotevřel. Často jsme pozorovali bombardovací svazy, které létaly z Itálie, a když bombardovali Spojenci Vídeň, byly to slyšet až u nás.“ Baných se schovávali doma, někteří jejich sousedé si postavili i improvizované bunkry. Osvobozenecká vojska pak dorazila v řádu dní, v Bystřici to byli rumunští vojáci.

Meteorologii propadl na vojně

V posledních svobodných volbách v roce 1946 volili rodiče lidovou stranu, ale komunisté v Bystřici byli silní a agresivní. Vrata v obci pomalovali prokomunistickými hesly a již v roce 1946 měla obec komunistického starostu. I když měli jen malé hospodářství, byla po roce 1948 rodina nucena vstoupit se svým políčkem do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec nechtěl, ale soudruzi mu pohrozili, že dcera, která v té době studovala gymnázium v Uherském Brodě, bude muset ze školy odejít. Nakonec to za něj podepsala maminka.

Jaroslav absolvoval čtyřletou měšťanku a v roce 1951 ukončil takzvaný JUK, jednoletý učební kurs. Od mala ho zajímala biologie a přírodovědné obory, pokračoval tedy ve studiu na zemědělsko-technické škole v Rožnově pod Radhoštěm, kde bydlel na internátě. Věnoval se oboru pícninářství, tedy pěstování trav, které je na Valašsku velmi zakořeněné. Po maturitě krátce učil ve Vizovicích na zemědělské škole, ve stejné době se i oženil. S manželkou má dceru a syna.

Vojenskou službu absolvoval v letech 1957–1959 u letištního praporu v Čáslavi, kde sháněli meteorologa. Jaroslav Baný se přihlásil a první rok vojny strávil v Žamberku ve škole pro letecké meteorology. „Režim tam byl spíš školský než vojenský a druhý rok už jsem v Čáslavi sloužil u dispečerů jako meteorolog. Dostával jsem přídavky jako piloti, takže na noční směně třeba čokoládu nebo pomeranče. Bavilo mě to, nebyla to špatná vojna.“

Svoji zálibu v meteorologii naplno rozvinul dva roky po vojně, když se stal správcem meteorologické stanice ve Vizovicích. Data sbíral v sedm ráno, ve dvě odpoledne a v devět večer, a to nakonec až do roku 1998, kdy stanice začala měřit automaticky. S její obsluhou skončil definitivně až v roce 2016 po pětapadesáti letech nepřetržité služby.

Nedokázal jsem říct, co si opravdu myslím

Po vojně se vrátil na místo učitele na zemědělskou školu ve Vizovicích, na jejíž zahradě byla umístěná meteorologická stanice. Pustil se také do dálkového studia biologie a chemie – nejprve na pedagogickém institutu v tehdejším Gottwaldově, po jeho zrušení dokončil studia na přírodovědecké fakultě v Olomouci. Jako mnozí jiní s radostí sledoval postupné uvolňování režimu. Najednou mohl chodit do kostela, kdy chtěl, a nemusel se bát, že jej někdo udá, jako se to stávalo dřív. Když 21. srpna 1968 nad ránem stěhoval s kamarády meteorologickou budku z jedné zahrady na druhou, překvapil je neustálý hukot letadel. „Mysleli jsme si, že je nějaké cvičení, ale ráno už byly vidět vojenské kolony, které jely směrem od Vsetína ke Gottwaldovu. Bylo to veliké zklamání. Přímo ve Vizovicích žádná vojenská posádka nebyla, ale když jsem jezdil vlakem do školy do Olomouce, jezdil vždy v poledne rychlík Praha–Moskva. Byl plný Rusů, kteří odsud domů do Sovětského svazu vozili zboží.“

Odpor vůči okupaci ještě vzrostl po činu Jana Palacha, ale veřejné protesty v obcích jako Vizovice neprobíhaly. Jako člověka ve školství jej neminuly prověrky, u učitelských profesí se na výsledek hodně dbalo. Jaroslav Baný ze strachu, že ho ze školy vyhodí, se vstupem okupačních vojsk do Československa souhlasil. Měl rodinu a nemohl si dovolit přijít o zaměstnání. Když za ním ale přišel do školního bytu ředitel a nabídl mu místo krajského školního inspektora s jedinou podmínkou, a to že musí vstoupit do KSČ, odmítl to. Vysvětlil to tím, že se na takovou funkci ještě necítí, protože se dosud o socialismus dostatečně nezasloužil.

Senior roku

Pád totality v listopadu 1989 přijal s vděčností a s vědomím, že se již nebude muset přetvařovat, že ve společnosti zavládne svoboda a lidé budou moci studovat, co budou chtít. Na škole žádné velké porevoluční čistky nezažil, protože opravdu kovaných komunistů tam mnoho nebylo. Nabízeli mu místo předsedy Občanského fóra ve Vizovicích, ale i to s díky odmítl. Přijal místo zástupce ředitele na střední škole služeb ve Vizovicích a byl rád, že tenkrát odolal nabídce na místo školního inspektora, protože pro zástupcování musel mít lustrační osvědčení. Z pozice zástupce ředitele odešel v roce 1996, ale ještě několik dalších let na škole učil. Zároveň se až do roku 2016 věnoval své vášni, meteorologickému pozorování. Od Nadace Charty 77 získal v roce 2014 titul Senior roku. Od smrti své ženy v roce 2021 žije v domově pro seniory v Lukově.