„Také jsem viděla, a to už jsem vám říkala minule, to už přesně nevím, proč jsme šli do těch Hostomic, asi za babičkou. Když jsme tam šli, tak to jsme většinou chodili přes cihelnu, ta byla ale zavřená, když byly ty všelijaké události. A tak jsme museli přes náměstí nahoru. To už jsme tam viděli tribunu a tam byly ty německé prapory, a když jsme šli pak zpátky, to už se šeřilo, to už byl konec srpna, začátek září, bylo šero. A tam měli setkání ti Němci z okolí. Tenkrát byli s těmi pochodněmi, byli tam Hitlerjugend a tam řečnil, můj táta říkal, že to je Henlein. On vždycky něco řekl a to bylo řevu, ‚Heil Hitler‘ všichni křičeli. To bylo takové, to jsem se tenkrát bála. To bylo takové ošklivé, ty pochodně, jak tam hořely a ty lidi řvali a on na té tribuně.“
„Takhle když se šlo do toho Litvínova, byl tam veliký zajatecký tábor, ale pro změnu Francouzů. A přes ulici byla německá kasárna, tam byli němečtí vojáci. Já jsem šla okolo toho zajateckého tábora a oni vždycky na nás pokřikovali, stáli vždycky u plotu. Teď já jsem byla tady a oni furt křičeli, abych utíkala. Mně to došlo, o co tady jde, přestože mi bylo čtrnáct let. Tak jsem to oběhla a tady byly, jestli jste to viděl ve filmu, takové cikcak hluboké zákopy, polní zákopy jako ve válce. Já jsem tam bohužel spadla. Ono to bylo v březnu, a jak bylo po rozmrznutí, tak jsem si stoupla dost na kraj a rovnou jsem tam zahučela. Bylo to hluboké asi sto osmdesát centimetrů, nebyla jsem tam vidět. Viděla jsem ale, jak nade mnou létala letadla, viděla jsem před tím, jak od Litvínova jede vojenská kolona. Oni tam byli na nádraží, jelo několik aut i cisterny, to mi došlo až potom. A najednou, jak jsem tam dopadla, tak to začalo a to jsem viděla ta letadla. Říkala jsem si v duchu, že na mne spadnou, létala mi úplně nad hlavou, protože ta kolona už byla kousek. Tu ostřelovali, to byly výbuchy… bylo to hrozné.“
„Vědělo se, kdo by to tam nevěděl. My jsme se pak přestěhovali. V tom původním bytě se nedalo bydlet, tak jsme se přestěhovali ze Záluží do Litvínova. Tam pak v tu dobu, když byly odsuny, naši bydleli blízko u nádraží. Co si já pamatuji, viděli jsme, že je tam vozili na nákladních vozech. Ti měli taková ta příruční zavazadla, prostě něco měli a tam byl vždy přistavený vlak, když jich tam svezli více, protože tam bylo nádraží a vozili je tam ze široka daleka. Tak tam nastoupili a říkalo se, že je vezou na hranice. Tam že už se o ně starají. Ale byli tam u toho vojáci, byli tam i ruští vojáci, protože tu dobu tam byli ještě všude. Byli tam i čeští vojáci. Ale neviděla jsem, že by tam do Němců stříleli, když lezli do těch vlaků. To jsem neviděla. Že je tam pak vezli, že měli malá zavazadla, to je všechno pravda. Nakonec i já mohu říci, že si to začali sami, dá se to říci, tohle vše, co se dělo. Začal s tím vším Hitler, ne?“
Stanislava Barabášová se narodila do hornické rodiny Pospíšilových 18. května 1930 v Hostomicích u Teplic. Po přestěhování do Záluží u Mostu byla jako malé dítě svědkem soužití Čechů a Němců v době před vypuknutím druhé světové války. Na vlastní oči viděla řečnit Konrada Henleina a ke konci války zažila dramatické chvíle při bombardování chemických závodů Spojenci, kdy málem přišla o život. V roce 1945 zažila příjezd Rudé armády i odsun sudetských Němců z Litvínova. Po válce se vyučila prodavačkou, vdala se a narodili se jí tři synové. V současné době žije v blízkosti své rodiny v Písku a v Zákolanech u Prahy.
