Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nejdůležitější v životě je duchovní zázemí
narozen 31. října 1928 v Blatci na Olomoucku
pamětník povraždění čtrnácti mužů z Kožušan v květnu 1945
účastník pohřbu Jana Masaryka v březnu 1948 v Praze
pracoval v podnicích Továrna obráběcích strojů a Sigma Olomouc
v roce 1951 byl vydírán Státní bezpečností kvůli dopisu do Anglie
na jaře 1968 spoluzaložil Československou stranu lidovou v Olomouci
působil jako předseda lidovců v Olomouci a zástupce strany v Národní frontě
stal se průvodcem a organizátorem zájezdů na poutní místa a sakrální památky
od prosince 1989 do listopadu 1990 zastával místo předsedy národního výboru v Olomouci
v letech 1991 až 2011 byl zaměstnán jako pracovník arcibiskupství v Olomouci
Břetislav Baran zažil metody komunistické Státní bezpečnosti, jakými získávala konfidenty. Jednoho dne v roce 1951 na něj při odchodu z práce v olomoucké Továrně obráběcích strojů zamával vrátný, že má pro něho dopis. Byla to pozvánka na oddělení Státní bezpečnosti v Nešverově ulici, kam se měl dostavit tentýž den. Netušil, co po něm mohou chtít. „Byl jsem v šoku, když estébák po krátkém úvodu vytáhl kopii mého dopisu, který jsem v roce 1948 napsal do Anglie. Psal jsem si dívkou June. Prostřednictvím obchodní akademie jsme tenkrát dostali adresy studentek, které byly ochotné si dopisovat. Měli jsme si tak vylepšit angličtinu, kterou jsme se kromě ruštiny učili. V onom dopise jsem jí napsal, že nevěřím, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu,“ vzpomíná Břetislav Baran.
Ze zjištění, že komunisté otevírají a cenzurují zřejmě všechnu poštu na Západ, ho mrazilo. „Estébák mi vyhrožoval, že mě za to můžou zavřít. Pak řekl, že bych pro ně mohl něco udělal. Chtěl, abych napsal posudky na dva vedoucí pracovníky z továrny,“ vypráví. Vystrašený mladík úkol formálně splnil. Estébák ale nebyl spokojen. „Soudruhu, to není ono! To my všechno víme, že jsou členy komunistické strany a jaké mají funkce! My potřebujeme vědět, jací jsou v jádru, jestli nadávají, co si myslí ve skutečnosti,“ slyšel Břetislav.
S tajným se sešel ještě dvakrát. Pozval ho do malého v bytu, který mělo StB k dispozici v pasáži v centru. Nabízel mu kávu i štamprli. Řekl také, že když bude vstřícný, může mu zajistit lepší práci. Břetislav spolupráci odmítl a lámal si hlavu, jak se estébáka zbavit. Svěřil se kamarádovi právníkovi, který ho uklidnil, že to na něj jistě jenom hrají a že mu za tři roky starý dopis nemůžou nic udělat. Další schůzky pamětník odmítl. „Mnohokrát mi ještě telefonovali. Řekl jsem, že nikam nepřijdu, anebo jsem rovnou položil telefon. Pak toho nechali,“ vypráví. Když zástupci Občanského fóra v Olomouci v prosinci 1989 prosadili, aby do svobodných voleb řídil městský národní výbor, požádal o lustrační osvědčení. Věřil, že bude negativní, ale ulevilo se mu, když se to potvrdilo.
Břetislav Baran se narodil 31. října 1928 ve vesnici Blatec kousek od Olomouce. Jeho rodiče tam měli hospodářství s necelými dvěma hektary polností. Otec byl zaměstnaný na dráze, kde se postupně vypracoval na skladového inspektora. Břetislav měl jednu mladší a jednu starší sestru. „Museli jsme už jako děti pomáhat na poli. Pamatuji třeba na okopávání brambor nebo řepy. Obdělávání půdy bylo náročné a primitivní. Měli jsme jen potah a dvě krávy,“ vzpomíná Břetislav.
S maminkou chodil rád na nedělní ranní bohoslužby do asi dva kilometry vzdálené obce Charváty. Po kostele hrával s kluky fotbal. „Kousek od domu bylo hřiště. Tam jsme hráli, dokud nezačalo zvonit poledne. Po zápase jsme na sebe, svlečení do půli těla, pumpovali vodu ze studny. Fotbal jsem měl moc rád a později jsem hrál za Olomouc v krajském přeboru. Na vojně mě pak sport asi zachránil před pracovním nasazením v dolech,“ říká.
Když v září 1939 napadlo Německo Polsko a začala 2. světová války, nastupoval Břetislav Baran do měšťanky v Olomouci a musel se učit německy. Československo bylo už půl roku okupované nacisty. Břetislavův otec dál pracoval na dráze a s celou rodinou poslouchal české vysílání BBC z Londýna. Německé okupační úřady to zakázaly a přísně trestaly.
„Bylo normální, že tatínek přišel z práce a řekl, abych pustil Londýn. Po vyslechnutí zpráv jsem automaticky přeladil rádio na stanici Praha. Jednou k nám asi ve čtyři ráno vtrhli němečtí vojáci a prohledávali stavení, jestli neukrýváme nějaké lidi nebo zbraně. Razii provedli v celé vesnici. Jeden z Němců chtěl vidět i naše rádio. Nasadil si brýle a díval se na stupnici. Strnul jsem, protože jsem si v tu chvíli nebyl jistý, jestli jsem změnil vlnovou délku zpátky na naše vysílání. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych to neudělal. Tatínka by jistě zatkli. Němec souhlasně pokývl hlavou a řekl, že je to v pořádku,“ vzpomíná pamětník.
Nejsmutnější událost z celé války zažil na jejím úplném konci 1. května 1945. Němečtí vojáci už chvatně opouštěli kraj. Vesnicí Kožušany, která sousedí s Blatcem, projížděl německý zásobovací oddíl a zároveň se tam blížil sovětský průzkumný tank. Když ho Němci viděli, odhodili zbraně a utekli do pole. Místní muži toho využili, posbírali pušky a vydali se bránit nedaleký železniční most. Už v poli na vojáky stříleli. Zanedlouho přijela německá posila, povstalci zahodili zbraně a většina se jich utekla schovat do obecního krytu u trati. Když vojáci wehrmachtu našli poblíž německou pušku, vyvedli z bunkru čtrnáct mužů. Zavezli je do pevnosti v Nemilanech na okraji Olomouce, kde je mučili a pak postříleli. Oběti měly rozbité obličeje a jeden vypíchnuté oči.
„Stál jsem tenkrát ve dveřích domu a slyšel jsem tu střelbu. Řekl jsem tatínkovi, že se tam půjdu podívat, ale otec mi to kategoricky zakázal. O jejich strašné smrti jsme se dozvěděli až později. Ženy, které byly také v tom krytu, ale vyprávěly, jak muže odvedli. Mezi zastřelenými byli moji kamarádi a vrstevníci. Nedokázal jsem pochopit nenávist a surovost německých vojáků. Věděli, že je konec války, přesto byli tak hrozně suroví,“ říká Břetislav. Vzpomíná na pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce lidí. „Šli jsme pěšky v průvodu za čtrnácti rakvemi z Kožušan do Charvát na hřbitov, kde byli pochováni. Byl to velmi emotivní pohřeb. Nedá se na to zapomenout.“
Břetislav přijal katolickou víru od rodičů a měl štěstí na výjimečné osobnosti, které ho v duchovním životě ovlivnily. „V Charvátech působil vynikající farář Břetislav Vejborný a na měšťance nás učil náboženství budoucí kardinál František Tomášek. Tenkrát byl kaplanem v Olomouci. Choval se velmi přátelsky a uměl nesmírně poutavě vyprávět. Chodili jsme k němu celá třída. Později jsem se s ním ještě mnohokrát setkal,“ říká. Jeho politické názory ovlivnil hlavně otec, který byl lidovec a člen Orla a velmi těžce nesl, když komunisté v únoru 1948 ovládli moc ve státě.
Břetislav byl v té době ve třetím ročníku olomoucké obchodní akademie. Účastnil se shromáždění studentů na náměstí v Olomouci, které přerostlo v manifestaci proti komunistům a bylo rozehnáno milicionáři. Nastávající stalinský režim předznamenala smrt ministra zahraničí Jana Masaryka, který společně s dalšími nekomunistickými členy vlády odmítl odstoupit. Zemřel v březnu 1948 za podezřelých okolností. Byl nalezen mrtev pod okny Černínského paláce a podle oficiální verze spáchal sebevraždu. Břetislav, který Masaryka ctil a znal jeho hlas z rozhlasového vysílání BBC, se s kamarádem vypravil do Prahy na pohřeb.
„Celou cestu jsme stáli. Vlak byl přeplněný lidmi, kteří měli stejný cíl jako my. Na nádvoří Černínského paláce jsme viděli zakreslený obrys Masarykova těla. Ze smutečního průvodu mi utkvěly v paměti koně táhnoucí lafetu. Na podkovách měli gumy. Asi aby jim to na dlažbě neklouzalo. Byla to tichá manifestace nesouhlasu s tím, co se děje. A pak byly jen represe,“ říká pamětník. V té době si už dopisoval s anglickou dívkou, které napsal, že nevěří v Masarykovu sebevraždu. Tenkrát prý měl také možnost odjet do Anglie. „Někteří spolužáci tam jeli jako na návštěvu a už se nevrátili. Já jsem se o to ani nesnažil, protože bych neutekl kvůli rodičům,“ dodává.
Hned po maturitě dostal povolávací rozkaz. 1. října narukoval do Znojma k rotě určené pro národohospodářskou výpomoc do Ostravsko-karvinských dolů, anebo na stavbu bytovek. „Předem jsme to nevěděli. Byl to šok. Velitelé nám to objasnili tím, že jsme politicky nespolehliví,“ říká Břetislav a doplňuje, že tehdy ještě neexistovaly Pomocné technické prapory. Vojáci absolvovali minimální výcvik a čekali na rozdělení na práci. „Nevím, jak se to už přesně stalo, ale do dolů ani na stavbu mě nakonec neposlali. Využívali mě na různé jiné práce. Jistě mi pomohly sportovní výkony. Hrál jsem za vojáky fotbal a také jsem běhal. Jeden vojenský přebor na patnáct set metrů jsem dokonce vyhrál. Také jsem trénoval jiné vojáky na odznak zdatnosti.“ Doplňuje, že měl zakázaný hodnostní postup. A pokud měl zbraň, tak bez nábojů.
Sloužil například v Milovicích, kde s dalšími vojáky vytvářel kulisu bojiště na velkém vojenském cvičení pro důstojníky. V Bruntálu pak stěhoval ústav pro tělesně postižené. „Část pacientů se vozila do Šternberka, část na Velehrad. Jako ošetřovatelky tam tenkrát působily řádové sestry Boromejky. Obdivoval jsem jejich laskavost a trpělivost. Zároveň jsem si uvědomil těžký úděl postižených. Nejhorší bylo, když jsme nakonec stěhovali děti, které přestaly růst,“ vypráví. Konec vojny strávil na Příbramsku. „Díky tomu jsem viděl areál Svaté Hory. Tam jsem poděkoval pánubohu, že jsem tu vojnu vůbec přežil.“
Začátkem padesátých let komunisté naháněli lidi do průmyslu, který trpěl nedostatkem dělníků. V roce 1951 vyhlásili akci 77 tisíc, která byla zároveň velkou politickou čistkou. Vybraní úředníci z celé republiky museli nastoupit v továrnách v dělnických profesích. Břetislav, který se právě vrátil z vojny, si rychle hledal práci, aby ho také neposlali do dolů nebo hutí. „Tatínek měl naštěstí známého personalistu v Továrně obráběcích strojů v Olomouci, který mi pomohl k místu v účtárně. Do výroby mě přeřadili až po osmi letech,“ říká pamětník, který nikdy nevstoupil do žádné komunistické organizace. V roce 1965 se mohl zase vrátit do kanceláře. Přešel do podniku Sigma Olomouc, kde pracoval v odboru nákladů a financování.
V období pražského jara v roce 1968, kdy ve vedení KSČ získali vliv komunisté prosazující demokratizační reformy, se pokusila o obrodu také Československá strana lidová. Po roce 1948 jí klesl počet členů z téměř půl milionu na třicet tisíc. Lidovci se stali doplňkem Národní fronty zcela ovládané komunisty. V naději na změnu poměrů se v roce 1968 do strany vrátili mnozí bývalí členové a přicházeli i noví příznivci. V řadě měst se obnovovaly místní organizace. Břetislav byl u toho v Olomouci.
„Vzpomínám si na jaro 1968, když jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, že založíme městskou organizaci. Stáli jsme tenkrát v kanceláři Arnošta Ondrušky, přítele mého tatínka, který byl před únorem 1948 krajským funkcionářem strany, a dívali jsme se z okna na sloup Nejsvětější trojice. Sotva jsme se dali dohromady, přijely tanky a začala normalizace. A zase jsme museli řešit, co uděláme. Rozhodli jsme se, že v politice zůstaneme, i když bylo dost odvážné hlásit se k jinému přesvědčení,“ říká.
Hlavní činností organizace v následujících letech bylo pořádání přednášek a zájezdů zaměřených na kostely a poutní místa. Účastnili se jich hlavně lidovci a jejich příznivci. „Provázeli jsme lidi po olomouckých památkách od katedrály po Svatý kopeček. Jezdili jsme do Kunštátu, Boskovic a na další místa. Často jsme začínali bohoslužbami, zajišťovali jsme odborné výklady k umělecké výzdobě nebo ukázky hry na varhany. Získali jsme renomované přednášející. I když cílem našich zájezdů byly sakrální památky a poutní místa, oficiálně jsme uváděli, že jde o návštěvy státních kulturních památek,“ vysvětluje pamětník, který byl u olomouckých lidovců nejprve jednatelem a potom předsedou.
V sedmdesátých letech se nechal jako zástupce lidové strany napsat na kandidátku Národní fronty a stal se zastupitelem olomouckého národního výboru. Zastupitelstvo i s několika nekomunistickými členy bylo pouze formální. „O všem podstatném rozhodovaly orgány komunistické strany. Někdo by asi řekl, že jsme tam byli pro smích,“ uznává Břetislav. Součástí městského pléna byl za totality několik roků a na konci osmdesátých let vykonával i funkci radního. Přesná data si už nepamatuje. Kolem roku 1985 se naopak vzdal funkcí v lidové straně. „Nelíbilo se mi jednání sekretariátu. Naše tajemnice projevovala nesmírnou servilnost ke komunistům. Na vlastní stranu dokonce donášela na vedení Národní fronty,“ vysvětluje. To, že byl sám zastupitelem národního výboru nevnímal jako nic špatného. „Svému přesvědčení jsem se nikdy nezpronevěřil. O politice jsem se s komunisty nehádal, protože to nemělo smysl. Snažil jsem se nimi jen lidsky vycházet v zájmu dobré věci Tím myslím pořádání zájezdů a přednášek,“ říká.
Když byli komunisté v listopadu 1989 po čtyřiceti letech donuceni opustit mocenské pozice, navrhlo olomoucké Občanské fórum Břetislava Barana jako nového předsedu národního výboru. Vhodným kandidátem byl proto, že nebyl komunista, měl přehled o fungování města a jeho odborů a byl známý vstřícnou povahou. Město vedl jeden rok v překlenovacím období do prvních svobodných voleb v roce 1990. Část komunistických zastupitelů nahradili již v listopadu 1989 vybraní zástupci Občanského fóra.
Do vedení města Břetislav Baran nastoupil už v důchodovém věku. Po odchodu z magistrátu pracoval pro olomouckém arcibiskupství. V souvislosti s generální opravou katedrály, která trvala asi devět roků, působil jako ekonom Metropolitní kapituly svatého Václava v Olomouci.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Petra Sasinová)