Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erwin Baránek (* 1925  †︎ 2015)

• narozen v roce 1925 v Hněvošicích na Hlučínsku

• minorita Moravců

• Sudice

• RAD (Reichsarbeitsdienst)

• v srpnu 1943 narukoval do wehrmachtu

• hlídal ponorkovou základnu v přístavu La Pallice

• 16. 12. 1944 padl do zajetí

• zajatecké tábory v Anglii (Southampton, Knutsford )

• zajatecký tábor v Plzni

• otec v organizaci Todt

• bratr Johann v sovětském zajetí

• Erwin zemřel 10. ledna 2015

Osm let nedobrovolně ve vojsku

Erwin Baránek se narodil v roce 1925 v Hněvošicích na Hlučínsku. Hlučínsko patřilo přes jedno a půl století pruskému státu a k Československu bylo přiděleno až po versailleské smlouvě v roce 1919. Jeho obyvatelé se nazývali Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, němčinou nebo češtinou. Nejinak tomu bylo i v rodině Baránků. Zatímco většina pohraničí připadla po mnichovské dohodě do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak automaticky stávali říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády. Proto musel Erwin Baránek nejprve do RAD (Reichsarbeitsdienst) a následně do wehrmachtu, kde byl mimo jiné určen na hlídání ponorkové základny v La Pallice v západní Francii. V prosinci roku 1944 byl při bojovém nasazení zajat Američany a další dva roky strávil v zajateckých táborech v Anglii, než byl v lednu 1947 propuštěn domů. Krátce poté ale musel nastoupit do základní vojenské služby u československé armády, kterou ukončil v roce 1950. Ve vojsku tak nedobrovolně strávil celkem osm let svého mladého života.

V Sudicích se před válkou nacházely tři školy. Jedna česká a dvě německé – evangelická a katolická. Erwin v dětství navštěvoval českou školu a chodil také do Sokola. Vzpomíná, že tenkrát sice docházelo k drobným rozepřím mezi dětmi, jejichž rodiče se hlásili k německé národnosti, a dětmi, jejichž rodiče se hlásili k minoritě Moravců, ale jednalo se spíš o klasické dětské šarvátky, při kterých národnost nehrála zásadní roli. „My jsme jim třeba nadávali: ,Němec má na řiti věnec.‘ A oni zas: ,Čech má na řiti plech.‘ Jako synci. Jinak to šlo.“

Musel do wehrmachtu

V září 1938 podepsali zástupci čtyř mocností mnichovskou dohodu a následně bylo Německem obsazeno skoro celé české pohraničí. Otec pak prý přišel o místo listonoše, které bylo přiděleno jedné Němce a musel si vydělávat jako zedník. V té době bylo Erwinovi třináct let a vzpomíná, že česká škola byla ihned zrušena, a tak musel školní docházku dokončit v německé škole. Tak jako naprostá většina chlapců, vstoupil i Erwin do Hitlerjugend, ale po dvou měsících byl prý vedoucím vyhozen. Na důvody si však dnes už bohužel nevzpomíná.

Po škole byl Erwin pracovním úřadem poslán na rok do skláren v německém městě Weißwasser ležícím nedaleko Drážďan. Po návratu domů byl zařazen do RAD (Reichsarbeitsdienst), což byla německá polovojenská pracovní organizace, která sloužila pro muže jako přechod mezi školou a armádou. Erwin byl nasazen na práci u Severního moře poblíž Rostocku. Vzpomíná, že tam dopoledne pracovali a odpoledne měli velmi tvrdý vojenský výcvik.

Po roce se Erwin vrátil domů, ale již v srpnu 1943 musel narukovat do wehrmachtu a byl poslán do Francie. Několik měsíců tam sloužil v oddíle, jenž měl za úkol hlídat ponorkovou základnu v přístavu La Pallice v La Rochelle v západní Francii. V přístavu se nacházelo sedm velkých betonových krytů pro německé ponorky. „Tam se nebojovalo. My jsme tam udržovali pořádek a hlídali jsme to,“ vzpomíná Erwin Baránek, který byl včas převelen, a tak nezažil ani jeden z osmi velkých spojeneckých náletů na přístav.

Převelen byl nejspíš již někdy v době, kdy se Spojenci vylodili v Normandii a postupně vytlačovali německé vojsko z Francie. Erwin byl totiž jako kulometčík v prosinci roku 1944 poslán do obranného postavení někde v oblasti francouzsko-lucemburských hranic. Krátce poté se ocitl tváří v tvář americkým vojákům. Erwin Baránek vzpomíná, že si tenkrát ani v zamrzlé půdě nestačili vykopat úkryt a už se ocitli pod palbou Američanů. „Jak je strach, tak každý hrabal jako hrom. Prstama, ale nešlo to. (…) Před tou líniou jsme všeci leželi. Naráz můj pomocník kulometčíka začal řvát. Jednu dostal. Co včíl? Vyskočit? Tak mě odprásknou. To byla dědina na hranicích Lucemburska. Tak jsem vyskočil, zvednul ruky. Jak jsem ty ruky zvednul, tak na to nezapomenu. Tak bzzzz. Jedna kulka přímo kolem ucha. Oni stříleli dál po těch druhých, co byli zakopaní. Tu šla cesta a tu jsme byli my. Jak jsou kolíky s drátem, když se pasou krávy, tak tam byla trochu zvýšená cesta. Tak jsem toho kolegu vzal a davaj. Směrem ku Američanům. Měl jsem Stahlhelm (helmu) na hlavě. A že ji pohodím a vezmu si čapku. Tak mě jeden z těch Američanů kopnul do řiti. Ne fest. Jen tak.“

Američané prý tenkrát zajali velké množství německých vojáků, které odvedli do prostoru jakési velké pískovny. „Než jsme tam došli, tak naráz granáty. Ale to stříleli Němci a málem to hodili do té pískovny a tam padlo těch zajatých Němců. (…) Byli tam oficíři, jeden generál a všechno možný.“

V britském zajetí

Nějakou dobu byl Erwin Baránek v zajateckém táboře v Épernay ve Francii, než byl přepraven do Velké Británie. Tam prošel zajateckými tábory v Southamptonu a Knutsfordu. Na dva roky strávené v zajateckých táborech v Anglii kupodivu vzpomíná velmi dobře. Zajatci tam prý měli relativní volnost. „Dokonce tam byla každý týden v sobotu a v neděli Blasmusik (dechovka – pozn. kor.). Uprostřed lágru pódium a tam se hrála německá hudba. Mimo dráty jsme hráli fotbal. Auta zastavovaly a lidé se dívali, jak Němci hrají fotbal. (…) V lágru bylo dobře a veselo. Hrál se fotbal. To bylo Schalke, Brémy a různý týmy.“

Největším zážitkem ale bylo pro Erwina, když na vlastní oči viděl projíždět královský manželský pár Jiřího VI. s královnou Alžbětou. „V lágru jsem viděl anglickou královnu, jak s manželem jede v kočáru. Stáli jsme u hlavní cesty do Oxfordu. Jeli kolem nás a my jsme salutovali. V ruce jsme měli metlu nebo hrábě. Ona nás pozdravila. To byl největší zážitek.“

Ze zajateckého tábora vyjížděl Erwin na práci do jedné anglické rodiny. Dodnes nemůže zapomenout, jak vřele ho přijali. „Byli jsme v lágru a měli jsme se tam dobře. Kdo chtěl, mohl jít do roboty. Nákladní auto je rozváželo k sedlákům, kdo chtěl. Já jsem přišel do jedné rodiny. Ještě dneska, jak neusnu, tak furt vzpomínám na ty lidi. Přijel jsem, vyskočil a auto jelo s dalšíma dál. Mě tam měli jak pána Boha. Enem samý úsměv. Enem to, enem tamto. Já jsem též všechno porobil. Společně jsme jedli. Mně bylo až zpočátku hanba. A ti lidi sám úsměv. Oni se se mnou bavili a já jsem jim nerozuměl. Ve skleníku jsem robil. Měli velkou zahradu a tam měli tři také skleníky.“

Koncem roku 1947 byl Erwin Baránek společně s několika dalšími bývalými vojáky wehrmachtu převezen do Československa a umístěn do zajateckého tábora u Plzně, v místech, kde dnes stojí Borská přehrada (vodní nádrž České údolí). Erwinův otec věděl, že má syn po letech přijet, a tak na něj u Plzně čekal. „Jak tak mašírujeme do kopečku, tak se dívám, a na břehu můj fotr. Přijel pro mě, ale nesměl jsem s ním odjet.“ Erwin sice nebyl ještě s otcem propuštěn, ale o několik dní později, 12. ledna 1947, mohl konečně domů.

Bratr byl několik let v sovětském zajetí

Do války z rodiny nemusel jen Erwin. Otec Jan sice nebyl ve wehrmachtu, ale byl zařazen do organizace Todt. Tato polovojenská organizace vznikla v nacistickém Německu a za války v ní nasazení muži a ženy pracovali na výstavbách vojenských strategických objektů. Otec byl prý poslán někde do oblasti, kde stálo sovětské město Voroněž. Nakonec byl prý po několika měsících poslán domů.

Bratr Erwina Baránka Johann takové štěstí neměl. Když už měli Němci válku v podstatě prohranou, musel v osmnácti letech narukovat do wehrmachtu a byl poslán na východní frontu. Dostal se do sovětského zajetí a domů se vrátil až několik let po návratu Erwina. „My jsme ani nevěděli, kde je, a on byl v Rusku,“ vzpomíná pamětník, který dodává, že vlastně ani neví, kde byl bratr v zajetí, protože ten prý nikdy nechtěl vzpomínat na svůj pobyt v Sovětském svazu.

Nedlouho po válce byl zatčen a krátce vězněn Erwinův otec. Po jeho propuštění se rodina musela vystěhovat ze Sudic a několik let pak žila v Kravařích, než se do Sudic opět vrátila.

Po návratu domů ze zajetí Erwin několik měsíců pracoval jako tesař u pozemních staveb, ale zanedlouho musel do prezenční služby na vojnu, kde strávil ve vojenském prostředí další dva roky života.

Po vojně se oženil s Marií Hankovou, která pocházela z Oldřichova a také se hlásila k minoritě Moravců. Manželé pak bydleli několik let v Oldřichově, než Erwin Baránek postavil dům v Sudicích, kde žije i dnes.

Erwin Baránek zemřel 10. ledna 2015.