Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Halyna Barbulyak (* 1971)

• narodila se 6. listopadu 1971 ve městě Nový Rozdíl, Mykolajevský okres, Lvovská oblast

• vystudovala střední pedagogickou školu a poté Ternopilskou pedagogickou univerzitu

• v roce 1992 se vdala za řeckokatolického faráře ještě před jeho vysvěcením

• odešla s mužem farářem a dětmi na ukrajinskou vesnici

• od roku 2000 vyučovala na základní škole náboženskou etiku

• v roce 2019 přesídlila do Česka za dcerou a vnoučaty

• od léta 2022 žila spolu s mužem na řeckokatolické farnosti v Kutné Hoře

• v lednu 2023 se rozdělené části rodiny znovu setkali v polské Vratislavi

Po ruské invazi v únoru 2022 zavolala Ukrajince Halyně Barbulyak její sestřenice Anna Holiská z Polska, že má strach o ni a celou její rodinu, a všem nabídla azyl. Putinova agrese tak znovu spojila osudy lidí, které roztrhala druhá světová válka.

Halyna a Anna se nikdy neviděly a dlouhá léta o sobě vůbec nevěděly. Přitom měly jednu babičku. Halyna u ní na Ukrajině trávila každé prázdniny. Polská Anna babičku Annu Maslihan nikdy nepotkala, přestože po ní dostala jméno,.

Příběh roztržené rodiny se začal psát v Hitlerově Německu. Nacisté tam zavlekli na nucené práce dva mladé lidi z okupovaných zemí, Ukrajinku Annu Maslihan a Poláka Jana Holisku. Zamilovali se do sebe ve službě u německých sedláků a na podzim roku 1944 se jim narodil syn.

Ke konci války se vydali na cestu k Janovým polským rodičům. Dojela k nim však pouze  Anna s půlročním dítětem. Mladý otec cestou zmizel a Anna se domnívala, že ji v těžké době opustil. Nechala synka u Janových rodičů v Polsku a sama odjela na Ukrajinu. Kvůli novém uspořádání Evropy a přísnému režimu v poválečném Sovětském svazu se pro syna neodvážila vrátit a třicet let o něm neslyšela. Založila novou rodinu a porodila druhého syna.

V roce 1974 se Anna Maslihan dozvěděla, že její prvorozený syn Petr přežil a stále žije v Polsku. V polovině sedmdesátých let dvacátého století si vyměnili pár dopisů, ale nepotkali se, protože cestování za hranice bylo v časech bolševického Sovětského svazu téměř nemožné. Korespondence utichla na dalších dvacet let, než se opět z Polska ozvala už Petrova dcera Anna a plánovala setkání.

„Babička se setkání s prvorozeným synem bála. Určitě ji trápily výčitky, že ho neviděla růst a také měla pořád zlost na jeho otce. Zmizel tenkrát bez rozloučení z vlaku,“ vysvětlovala zápletku rodinného příběhu Halyna Barbulyak. Že Jan Holiska od rodiny neutekl a od ženy a dítěte ho oddělila nešťastná náhoda, to se Anna Maslihan dozvěděla až po dlouhých šedesáti letech.

S prvorozeným synem Petrem se přes veškeré snahy obou rodin neshledala. Zemřela v roce 2011 jako devadesátiletá stařenka. Jejím odchodem ze světa ale příběh rozdělené rodiny nekončí. Halyna nabízený azyl od sestřenice Anny sice nevyužila, žila totiž už s částí rodiny v Čechách. Ale k jejich setkání přece nakonec došlo.

Anna porodila syna v Německu

Annu Maslihan zastihla druhá světová válka v osmnácti letech ve vesnici Doušky v Turkivském rajónu. Pocházela z početné a velmi chudé rodiny, natolik nemajetné, že maminka uplatila jednou slepicí učitele, aby přivřeli oči nad docházkou její dcery. S dvěma třídami tak odešla Anna pracovat na faru jako posluhovačka, aby zajistila obživu sobě i zbytku rodiny. Díky dvěma školním třídám se dokázala podepsat, ale četla a psala jen s velkými obtížemi. Po začátku války se situace razantně změnila. Mladé lidi, kteří před válkou neutekli, odváželi na nucené práce do Německa a v jednom takovém transportu se ocitla i dvaadvacetiletá  Anna.

„Vezli je vlakem na západ a na rynku nějakého menšího města je pak nabízeli jako levnou pracovní sílu,“ vzpomínala na vyprávění své babičky Halyna Barbulyak. Pro mladé Ukrajince si přijížděli hospodáři z blízkého okolí, a tak se Anna dostala na menší statek, kde měla na starosti krávy. U německých hospodářů pracoval také polský chlapec Jan Holiska. Společný osud a stesk po domově je sblížil natolik, že spolu začali chodit a narodil se jim syn.

„Babička nevěděla, kdy přesně se miminko narodilo. Říkala, že už bylo po žních v posledním roce války,“ vzpomínala Halyna Barbulyak. Německá hospodyně přivítala malého chlapce dobře a dokonce mu sama vybrala jméno, se kterým Anna i Jan souhlasili. A tak mu začali říkat Péťa.

Konec války se blížil. S rychle postupující Rudou armádou přicházel strach ze msty sovětských vojáků, lidé se báli o majetky i holé životy. Německá hospodyně tehdy zavolala Annu s Janem a ze služby je propustila. Varovala je, že když neodejdou, Sověti je všechny zabijí. „Dala jim na cestu domů bryčku, koně a dokonce i šicí stroj, což byl tenkrát úplný poklad. A poslala je domů,“ vyprávěla Halyna Barbulyak. Hospodyně nebyla daleko pravdy, setkání Anny a Jana se sovětskými vojáky se neobešlo bez následků. „Všechno jim vzali, babička Anna se musela hádat i o peřinku, ve které měla zabalené půlroční dítě,“ dodala Halyna Barbulyak.

Mladý pár s dítětem v náručí pokračoval osvobozeným územím dál na východ vlakem. Dostali se do skupiny Poláků, se kterými se Jan znal. Vlaky tenkrát nejezdily podle jízdního řádu a zastávky byly nahodilé a nepravidelné. Během jedné z nich odešel Jan nabrat vodu a už se do vlaku nevrátil. Výpravčí zapískal, mašina vypustila páru a vlak se rozjel. Anna si následujících šedesát let myslela, že ji Jan Holiska nechal i s dítětem úmyslně na pospas osudu.

Svobodná matka propadala bezmoci

Bezprizorní Anna Maslihan s dítětem v náručí začala už ve vlaku propadat zoufalství. Kam jenom půjde? Jak zaopatří syna? O nešťastnou mladou maminku se postarali spolucestující z vlaku, kteří věděli, kde žijí rodiče Jana Holisky a zoufalou Annu k nim i s dítětem odvedli. Rodiče byli z nečekané situace v rozpacích. O synovi neměli už dlouhé měsíce žádné zprávy a najednou přišla mladá ukrajinská dívka s půlročním dítětem, o které se museli v časech válečné a poválečné bídy postarat.

Janova rodina Annu Barbulyak i s malým Péťou přijala, ale Anna viděla, jak moc jim je na obtíž. Navíc ji trápil až nepochopitelný stesk po domově a vlastních rodičích. Rozhodla se proto pro nesnadnou cestu dál na Ukrajinu, ale neodvažovala si s sebou vzít půlročního syna. Neměla žádné peníze na dopravu, a tak si cestou různě přivydělávala, často jen za nocleh a trochu jídla, většinou pomáhala při  odklízení trosek, které po sobě nechala válka. „S malým dítětem by cestu nezvládla, pravděpodobně by ji nepřežilo,“ obhajovala Halyna Barbulyak babiččino rozhodnutí nechat malého Péťu Janovým rodičům a na Ukrajinu jít sama.

Cesta trvala Anně několik týdnů, než překročila práh rodného domu. V něm zastihla už jen maminku a skutečně přijela doslova na poslední chvíli. Maminka už byla těžce nemocná a do čtrnácti dnů zemřela. Anna ji pohřbila a chystala se pro syna do Polska, bohužel se situace na polsko-ukrajinských hranicích natolik zkomplikovala, že se do Polska už nedostala. Anna zůstala v Sovětském svazu s celoživotní bolestí v srdci, že opustila svého syna.

V Sovětském svazu ji provázel věčný strach 

Život Ukrajinců v poválečných letech v Sovětském svazu nebyl jednoduchý. Anna Maslihan se bála přiznat i k německému nasazení za druhé světové války. „Chápali to jako práci pro Němce a tenkrát mizeli lidé na Sibiř i za podstatně menší prohřešky,“ vysvětlovala babiččin strach Halyna Barbulyak. Mnoho Ukrajinců se po válce přidalo k národně- osvobozeneckému boji za samostatnou Ukrajinu. Stejně tak i bratr druhé Halyniny babičky Semen Bojko.

„V rodině měli tehdy na bytě nějakého Němce a ten je varoval, že budou brát na práci do Německa a že si přijdou i pro Bojka,“ vyprávěla Halyna. Bojko na nic nečekal a utekl do lesa. Rodina si pak dlouho vyčítala, že kdyby do Německa šel, měl by větší šanci na přežití. „Bojkovi bylo osmnáct let, když odešel do lesa. A byl tam až do konce války a ještě tři roky potom,“ vyprávěla další rodinnou tragédii Halyna Barbulyak.

Porážkou Němců pro bojovníky Ukrajinské osvobozenecké armády (UPA) válka neskončila. Sovětské úřady je lákaly z lesů a slibovaly  beztrestnost. „Přišli za rodiči Bojka a přemlouvali je, ať synovi domluví, ať se vrátí domů, že se mu nic nestane. S tím vzkazem pak poslali babičku Julii za bratrem Bojkem do lesa,“ pokračovala ve vyprávění Halyna. Semen Bojko, známý jako Leman, byl už tehdy velitelem dvacetičlenné partyzánské skupiny. Komunistickým slibům nevěřil a vzdát se odmítl. Zemřel spolu se svými spolubojovníky v únoru 1948 v Kozárech v Ternopilské oblasti.

„Byla tenkrát velká obleva a jejich tábor v lese se ocitl pod vodou, proto přišli do vesnice k jednomu známému. Dnes se už neví, jestli je udal, anebo jestli to byla nešťastná náhoda, že do vesnice přišla skupina ozbrojených komunistů. Začala střelba a Bojko běžel k lesu. Střely ho zasáhly sto metrů od prvních stromů. Neumřel hned, ale měl těžké zranění, kdy mu z rozervaného břicha vylézala střeva. Údajně křičel bolestí a prosil, aby ho zabili, oni ho ale naložili na vůz a vezli do vesnice. Zemřel jim po cestě. Jeho tělo pak posadili ke vchodu u místního konzumu a dvě neděle ho tam pro výstrahu nechali. Místní komunisté chodili za Bojkovou maminkou a ptali se jí, kde je její syn. Odpovídala, že nemá syna, že má jen dvě dcery. Po dvou týdnech Bojkovo tělo zmizelo. Dodnes nevíme přesně, kde ho zakopali. Babička Julie po něm pátrala až v devadesátých letech, do té doby to bylo nebezpečné a téměř nemožné,“ vyprávěla Halyna Barbulyak.

Babička Julie spolu s dvěma dalšími ženami šly za místními komunisty, kteří měli znát místo, kde tenkrát Bojka s jeho spolubojovníky zakopali. Označili jim dvě lokality, starou studnu a terénní vyvýšeninu uprostřed lesa. „Ve studni ale našli mezi ostatky zlaté zuby, usoudili z toho, že to nemohli být chlapci z vesnice, že to byli zřejmě židé a že Bojka pravděpodobně hodili do hromadného hrobu v lese,“ vyprávěla paní Halyna.

V roce 2019 postavili Semenovi Bojkovi a ostatním chlapcům  v rodné vesnici Pomoňata v Rohatinském okrese pomník se jmény a připomenutím celé tragédie. „Babička Julie se se smrtí svého bratra nikdy nesmířila. Často vyprávěla, jaké to u nich na vesnici bylo strašné. Když některé kluky v lese chytili, zabili je a mrtvá těla přivezli do vesnice. Rodiče si je nesměli převzít. Museli do nich kopnout a plivnout na ně. A mámy to udělaly, aby ochránily zbytek rodiny před vysídlením na Sibiř,“ vyprávěla Halina Barbulyak.

Z Polska se ozval třicetiletý Péťa

Poválečná krev pomalu zasychala, národně-osvobozenecký boj sovětská moc rozprášila, nepohodlní lidé byli zabiti nebo vyvezeni na Sibiř. Ukrajinská sovětská socialistická republika zůstala jednou ze svazových republik Sovětského svazu a svobodný pohyb lidí mimo ni komunistické úřady výrazně omezovaly.

Halynina ukrajinská babička Anna Maslihan se v padesátém roce vdala a narodil se jí syn Vasil - Halynin otec. Vasil nevěděl, že má v Polsku nevlastního staršího bratra a ani Anna netušila, zda její prvorozený syn vůbec žije. Ale  v sedmdesátých letech jejich rodinu kontaktoval Mezinárodní červený kříž, přes který mladý Polák hledal svoji matku Annu Maslihan.

„Babičce pak přišel dopis od syna Péti, kterého ale v Polsku po jejím odjezdu přejmenovali na Jana. Žil tehdy v Zelené Hoře a psal, že by se s matkou rád viděl. V dopise stálo, že žije s tatínkem Janem, který se těší dobrému zdraví. Jak už jsem říkala, babička byla téměř negramotná. Dopis jí tedy četl můj otec, Péťův nevlastní bratr. Určitě byl v šoku, ale Péťovi odpověděl a pak si chvíli psali a vyměnili si také nějaké fotografie,“ vyprávěla Halyna Barbulyak. Tenkrát jí byly tři roky a tak si nepamatuje, jak babička zareagovala na zprávu, že její prvorozený syn žije. Určitě však stále ještě nevěděla, co se tenkrát během návratu z Německa stalo. Proč je Jan opustil? Na vysvětlení čekala dalších třicet let.

Nevlastní bratři si vyměnili několik dopisů a plánovali návštěvu, ke které bohužel nikdy nedošlo. Vasilovi se nepodařilo získat k cestě za hranice Sovětského svazu pas ani potřebná povolení. Navíc se obě rodiny v rámci svých zemí stěhovaly, nevyměnily si adresy, a tak dopisování zcela přestalo.

Z Halyny měla být vzorná učitelka

Halyna Barbulyak se narodila na Ukrajině v roce 1971 a jako čtrnáctiletá si vybrala učitelskou profesi. Po osmé třídě nastoupila do pedagogického učiliště ve městě Oleksandria v kraji Kryvyj Rih. „Jezdila jsem tam osmnáct hodin vlakem a bylo to tam hodně přísné. Tam z nás vychovávali vzorné učitelky,“ smála se po dlouhých letech.

Maminka ji později nechala přeložit do města Sambir, které leží už ve Lvovské oblasti. „Tam už to bylo úplně jiné, k hranici s Polskem jsme měli blízko, kluci chodili na trasu a obchodovali. Už jste mohli sehnat džíny, svetry Boys i kosmetiku. Ve škole už holky nevypadaly jak typické ukrajinské učitelky,“ dodala se smíchem paní Halyna. Od roku 1991 učila Halyna na základní škole a přitom studovala Ternopilskou pedagogickou univerzitu.

Žila na vesnici po boku faráře

Během studií se Halyna sblížila s chlapcem z jejího rodného města s Ivanem Barbulyakem. Ten se chtěl stát řeckokatolickým farářem a studoval duchovní seminář ve Lvově. Svatbu měli v roce 1992 ještě před Ivanovým složením slibu. Za rok se jim narodila také první dcera Mariana. Spolu s ní odešli na první faru do vesnice Vybranivka. Pro mladou ženu z města nešlo o lehkou situaci, na faře chyběla voda i plyn a Halyna byla navíc podruhé těhotná. „Ale žili tam dobří lidé, pomáhali nám, děti jsem myla ve vaničce, topila dřevem a nosila vodu,“ vzpomínala paní Halyna.

Za Sovětského svazu (SSSR) bylo mnoho kostelů zavřených, řeckokatoličtí duchovní se museli zříci své víry a přejít na pravoslaví už v roce 1946. Kdo odmítl, poslali ho na Sibiř. Mnoho farářů přestoupilo jen na oko, aby zachovali ve vesnici kostel. Tam, kde zůstaly kostely prázdné, se scházeli lidé na bohoslužby a velké svátky přímo před nimi. „Stát se nás snažil o víru i tradice připravit. Třeba na Velikonoce nás zavírali do škol, pod záminkou nějakých akcí, abychom nemohli jít do kostela. Nesměli jsme nosit vyšívané oblečení, ani kombinaci našich národních barev modré a žluté, Sověti to považovali za nacionalismus,“ vzpomínala na své dětství v SSSR paní Halyna.

Namaloval trojzubec a hned ho spálil

Halynin dědeček byl kovář, který údajně dokázal jedním prstem zvednout sedmdesát kilo. „Večer sedával u stolu a plakal. Nemohli jsme s bratrem pochopit, proč tak silný muž brečí? Ptali jsme se a on odpovídal, že chce svobodu. My nechápali, co to je, a tak vzal papírek a namaloval trojzubec a hned ho zase spálil, aby ho za to nepotrestali,“ vzpomínala na své dětství paní Halyna.

Padesát let ukrývali Ukrajinci svoje národní symboly. „Vyšívané haleny jsme měli hluboko ve skříních, byla u nich také dědečkova kravata s vyšitým trojzubcem. Uvázal si ji až po vyhlášení samostatné Ukrajiny, když už všude vlály modrožluté vlajky,“ dodala Halyna Barbulyak.

Rodina z Polska se znovu ozvala

Po rozpadu Sovětského svazu bojovala Ukrajina o prosté hospodářské přežití. V zemi se rozmáhala kriminalita a bezmezná moc oligarchů. Lidé se snažili uživit své rodiny, přestože měsíce nedostávali žádný plat, nebo je vypláceli v naturáliích. „Tenkrát nebyly peníze, ale kupóny. A otec přinesl jednou domů místo výplaty pytel malých kachňat. Dostal v práci na výběr, buď se zapíše jako čekatel na výplatu, nebo si vezme kachny. Vzal kachny, odvezli jsme je k babičce Anně na vesnici, vykrmila je a my pak měli v zimě několikrát hostinu,“ směje se už dnes těžkým letům Halyna Barbulyak.  

V té době běžel v televizi oblíbený ruský pořad „Čekej na mě!“, který spojoval ztracené lidské osudy a měl obrovskou sledovanost po celém bývalém Sovětském svazu. „Táta po každém díle říkal, že tam napíšeme, ať nám Janovu rodinu v Polsku pomůžou zase najít. Ale než k tomu došlo, ozvala se Janova vnučka, nejmladší Péťova dcera Anna. A my si zase začali psát a plánovat setkání,“ vysvětlovala Halyna Barbulyak, která již měla s manželem dvě malé děti.

Babičce Anně bylo přes sedmdesát let, ale syn s vnučkou ji přesvědčovali, že by se se svým prvorozeným synem měla potkat. „Jela jsem za ní do vesnice a  nadšeně jí sdělila, že jsme už zase v kontaktu s Péťou. Babička ale o setkání s ním nechtěla ani slyšet. Dnes už ji chápu. Obviňovala se, že opustila svého syna, a přitom se stále zlobila na jeho otce, že ji tenkrát s dítětem opustil,“ vysvětlovala Halyna Barbulyak.

Cestování po Evropě nebylo v devadesátých letech pro Ukrajince o nic jednodušší než za Sovětského svazu. Potřebovali zahraniční pas a vízum, což je stálo hodně peněz a chudá rodina je neměla. Proto pozvali Péťu, aby přijel na Ukrajinu. K  takové cestě mu ovšem scházelo dost odvahy, Ukrajina si vysloužila v devadesátých letech pověst zločinecké země a Péťa se bál, že by mohl přijít o auto nebo dokonce o život.

Tenkrát studoval v Polsku Halynin manžel Ivan Barbulyak a Péťovi zatelefonoval. Péťa žil ve vesnici Milkov, bylo mu třiašedesát let a vlastnil velké ovocné sady, kde pěstoval rybíz a jahody. Když Ivan Barbulyak do Milkova přijel, potkal Péťu na ulici. „Nemusel se ho na nic ptát, na první pohled mu bylo jasné, kdo před ním stojí. Tolik se Péťa podobal své mamince, naší babičce Anně. Šli pak k Péťovi domů, prohlíželi si fotografie v albech a vyprávěli příběhy rozdělené rodiny. A tenkrát poprvé uslyšel můj muž vysvětlení, proč Anna zůstala na jaře 1945 opuštěná ve vlaku,“ vyprávěla Halyna Barbulyak.  

Jan Annu neopustil, rozdělilo je neštěstí

Když Jan Holiska tenkrát odešel z vlaku pro vodu, trvalo mu dlouho, než nějakou našel a nabral ji. Houkající vlak ho přiměl ke spěchu, a když se začal rozjíždět, stál u dveří. Nohu už měl na stupátku, ale ruce mokré od vody nezachytily madlo dveří a upadl. Noha mu sklouzla pod vlak a těžké kolo rozdrtilo patu. Vlak odjel a Jana odnesli do nemocnice. Trvalo několik měsíců, než se vyzdravěl natolik, že mohl pokračovat za svojí ženou a synem domů. Annu ale u rodičů nenašel.

„Jan se údajně moc zlobil na svého otce, že jeho ženu nepřijal. Zůstal se synem u rodičů a čekal, že se Anna vrátí. Ona ale nepřijela, ani neposlala žádnou zprávu, usoudil proto, že zřejmě nežije. Oženil se a přivedl novou maminku malému Péťovi, kterého hned zkraje rodiče přejmenovali na Jana. Nebyla příliš laskavá. Malý Péťa si uchovával jednu Anninu fotografii, kterou mu při odchodu zastrčila mezi málo věcí, které pro něho měla. Když na obrázek macecha přišla, roztrhala ho,“ vyprávěla Halyna Barbulyak.

Péťa se v sedmdesátých letech oženil, a když se jim po dvou synech narodila dcera, dal jí jméno po své mamince - Anna. Nepřestával věřit, že žije. Proto požádal Mezinárodní červený kříž, aby mu ji pomohl najít.

Takhle to bylo

Ivan Barbulyak se vrátil na Ukrajinu a babičce celý příběh i s nešťastnou událostí na nádraží vypověděl. „Po šedesáti letech se dozvěděla, proč se Jan tehdy do vlaku nevrátil a že ji skutečně neopustil. Bylo to velmi dojemné. Chtěli jsme, aby se setkali. Přístup babičky se změnil, skutečně se začala na setkání s Péťou těšit. Koupila si dokonce nový svetr a říkala - Ten si vezmu, až za ním pojedeme,“ vyprávěla Halyna Barbulyak.

Bohužel se ti dva už nesetkali. Anna Maslihan zemřela náhle v roce 2011, aniž by ještě uviděla svého prvorozeného Péťu, kterého půlročního zanechala v Polsku. Nesetkali se ani nevlastní bratři Péťa s Vasilem. Vasil zemřel stejně náhle čtyři roky po své matce.

Rodiny se nakonec setkaly 

Halyna Barbulyak se svým mužem Ivanem vychovali na Ukrajině dvě děti. Starší dcera Mariana se vdala také za řeckokatolického kněze a odešla s ním na farnost do českých Pardubic. Halyna Barbulyak ji časem následovala, aby jí byla blíže a pomohla s vnoučaty. Po ruském útoku na Ukrajinu a přílivu ukrajinských běženců do Česka přišel i manžel Ivan Barbulyak, aby jako řeckokatolický duchovní vypomohl komunitě na farnosti v Kutné Hoře. Jejich mladší syn vystudoval duchovní seminář v polské Vratislavi a před složením slibu se také oženil.

Z Gdaňsku přijela na svatbu i Anna. A tak se v lednu 2023 konečně potkaly dvě vnučky jedné babičky, ukrajinská Halyna a polská Anna. Sedmasedmdesát let poté, co druhá světová válka roztrhala jejich rodinu.