Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Zdenek Bárta (* 1927)

• narozen 8. července 1927 v Plané nad Lužnicí v rodině Bohdana Bečky, ministra financí

• v roce 1945 mu na nucených pracích v Pelhřimově hrozil německý vojenský soud

• v letech 1946-1947 studoval v Anglii na Československé koleji a byl jejím předsedou

• v roce 1951 promoval na Právnické fakultě v Praze

• v rámci akce Sedmdesát tisíc do výroby pracoval tři roky na vrtech v Ejpovicích

• v 60. letech pracoval ve Strojexportu

• nastoupil jako skladník do Tesly Přemyšlení, po šesti letech mu nabídli místo náměstka

• přešel do Československé marketingové společnosti

• 1970-1974 přednášel na Univerzitě 17. listopadu

• 1977 nastoupil na Prezidiu Akademie věd

• v 80. letech dostal místo v Ústavu státu a práva, kde působil do revoluce

• do roku 2015 přednášel na americké univerzitě třetího věku Abercrombie & Kent

Narodil se do buržoazní rodiny, jeho dědeček byl ministrem financí ve Švehlově vládě. V mládí díky bombardování Drážďan unikl vojenskému soudu. Život si s ním mnohokrát zahrál, ale vždycky se odrazil ode dna.

Maminku jsem zdravil „rukulíbám“

Zdenek Bárta se narodil o prázdninách 8. července 1927 v Plané nad Lužnicí do intelektuální rodiny. Dědeček Bohdan Bečka vystudoval ČVUT, byl členem České národní rady a od roku 1924 ministrem financí ve vládě Antonína Švehly. Maminka pamětníka, Růžena Bártová, rozená Bečková, měla silné sociální cítění, vedla Filantropickou družinu, která poskytovala chudým dívkám základy vzdělání a pomáhala jim shánět práci. Tatínek, Josef Bárta, pracoval jako státní zaměstnanec a celou rodinu vedl ke sportu a zásadám slušného chování. „Nestydím se, že jsem doma jako hoch zdravil maminku a všechny ženy slovy rukulíbám,“ říká Zdenek Bárta.

Rodina trvale žila v Praze na Smíchově. Za druhé světové války Zdenek Bárta nastoupil na Smíchovské gymnázium, kde později potkal svou budoucí ženu Evu Prokešovou. Do svého deníku si tehdy zapsal: „Co musím udělat, abych byl této dívky hoden? Představte si, že by to někdo napsal dneska,“ usmívá se pamětník.

Přišel rok 1942 a atentát na Heydricha. Kolem desáté hodiny večer se u Bártů ozvaly rány na dveře, zvonění a křik: „Öffnen – otevřít!“ Do domu vtrhli čtyři vojáci a začali kontrolovat průkazy. Seřadili všech sedm osob, které ve vile žily, museli stát a mlčet. Jeden voják si sedl s puškou do křesla, další tři prohledávali dům od sklepa až po půdu. Po pětadvaceti minutách odešli. Jen maminka pamětníka vypadala celou dobu, že omdlí. Bohdan Bečka, který v roce 1940 zemřel, totiž míval ve stolku pistoli a náboje a ona nevěděla, kde je. Až v padesátém třetím roce pistoli našel na půdě v krabici pamětníkův bratr Miloš Bárta. „Dokonce měl problémy s policií, když ji odevzdával. Musel vysvětlovat, jak se k ní dostal,“ vzpomíná Zdenek Bárta.

Díky náletu na Drážďany unikl vojenskému soudu

Na konci války byl Zdenek Bárta s dalšími studenty na základě smlouvy ministerstva školství s Technische Nothilfe nasazen jako pomocný dělník do Pelhřimova na stavbu německé továrny. 13. března 1945 se rozhodl odjet do Prahy popřát mamince k svátku a zase se nepozorovaně vrátit. Bohužel si toho velitel všiml, obvinil ho, že se dopustil útěku od vlajky a že bude postaven před vojenský soud. Pamětníka zavřeli do cely, odevzdal kravatu, tkaničky, pásek a čekal na soud. Ráno se rozlétly dveře a ozvalo se: „Weiter dienen! Do práce!“ Obrovská náhoda Zdenku Bártovi pravděpodobně zachránila život. Jeho velitele totiž v tu dobu zastihla zpráva, že při náletu na Drážďany zahynula jeho žena a děti. Pomátl se a museli ho odvelet.

Zdenek Bárta pracoval dál a 20. dubna, na Hitlerovy narozeniny, se mu podařilo utéct znovu. V té době už všude vládl obrovský zmatek. Do Pelhřimova prchali Němci z východu před Rudou armádou, měli se ubytovat i ve škole, kde bydleli nasazení studenti. Zdenek Bárta toho využil. U kamarádů v Humpolci si schoval civilní šaty, převlékl se a pěšky šel celou noc až do Čerčan, kde nasedl na vlak do Prahy. V Praze ho strýc odmítl ukrýt, bál se o rodinu. Zdenek Bárta se tedy až do 4. května ukrýval u maminčiny kamarádky, říšské Němky, v jejím bytě na Vinohradech.

V Praze už se vědělo, že se blíží konec války, všudypřítomný zmatek byl tak obrovský, že se Zdenek Bárta přestal bát a rozhodl se vrátit domů. 5. května 1945 šel do Košíř na poštu. Naproti mu přijížděla tramvaj a cestující volali: „Střílí se u rozhlasu, jedeme mu na pomoc!“ Mladý Zdenek doběhl domů a řekl to bratrovi. Ten přeskočil plot a poručil mu, ať zůstane doma, že se jde podívat k rozhlasu. „Kdyby se mi něco stalo, aspoň bude nějakej kluk doma,“ stačil ještě zavolat. Zdenek Bárta narychlo sehnal tři kusy látky a požádal ženy v domě, aby ušily vlajku. Vylezl na střechu, a když ji uvazoval na hromosvod, kolem ucha mu prosvištěla kulka. Z okna protějšího domu na něj vystřelil vnuk rakouského místodržícího v Čechách, s nímž si kdysi hrával, ale jejich kamarádství skončilo, když vstoupil do Hitlerjugend. Další náhoda mu zachránila život.

Anglická dáma mu políbila ruku

Válka skončila a maminka Zdenka Bárty se v roce 1946 dočetla v novinách, že v Anglii byla zřízena Československá kolej jako dar labouristické vlády. Nabízeli stovce českých studentů od sedmnácti do dvaceti let, že mohou jít do Anglie studovat angličtinu, historii a techniku. Mladý Zdenek jazyk neuměl, učil se však celé léto a na podzim na studia odjel. Na koleji se stal předsedou školní rady, tzv. headboyem.

Čechoslováci měli hned po válce ve Velké Británii velkou prestiž. Jednou před mladým Zdenkem na Oxford Street zastavilo auto, řidič otevřel dveře, vystoupila starší dáma, a než mohl cokoli udělat, volnou rukou pozdvihla jeho pravici a políbila ji na hřbet. „Bláznivá ženská,“ říkal si, ale ona to vysvětlila: „Moje dcera byla provdaná za československého pilota RAF, padl v bitvě o Británii a já si vás nesmírně vážím,“ prohlásila, „všimla jsem si, že máte na klopě československou vlajku, a proto vám chci projevit úctu.“

Když se po roce Zdenek Bárta vrátil z Anglie, s hrůzou sledoval, jak se v zemi i jeho rodině šíří levicové myšlenky. Bratr pamětníka Miloš Bárta už za války studoval marxismus-leninismus v němčině a záhy vstoupil do komunistické strany a stal se ředitelem Ústřední knihovny marxismu-leninismu. Sourozenci měli pěkný vztah, avšak rozdílné názory. Jednou, když se pamětník zmínil o Británii jako o zemi s demokratickými základy, bratr kontroval: „Pitomče, nechal ses zblbnout imperialistickou propagandou!“

Kdyby ses radši držela vařečky, řekl funkcionářce KSČ

Zdenek Bárta dokončil práva v roce 1951. Celou dobu se dobře učil a snažil se nevyčnívat. Na konci studií mu však došla trpělivost. Spolužačce, funkcionářce komunistické strany na fakultě, vmetl: „Kdyby ses radši držela vařečky, tak bys byla dobrá kuchařinka, ale co děláš na právnické fakultě?“ Její kádrový posudek mu měl znemožnit dokončení školy, přesto jej zachránila další šťastná náhoda. Profesor, který ho měl na zkoušce z marxismu-leninismu nechat propadnout, byl odvolán a u opravného termínu byl jiný zkoušející, jehož posudek bývalé kolegyně neovlivnil.

Komunisté rodinu Bártů pronásledovali dál. Na začátku padesátých let si nemohli dovolit zaplatit milionářskou daň, byli tak nuceni darovat rodinný dům státu. Do vily jim nastěhovali nájemníky, naštěstí si je ale mohli vybrat. Bydleli tedy se známými a bývalou kuchařkou s rodinou. Ve vile se jich místo původních sedmi lidí nyní tlačilo osmnáct. „V jednom pokoji jsme spali čtyři a měli jsme plánky, kde kdo bude spát, když ten druhý přijde v noci, aby na něj nešlápl. Měli jsme pokoj ve druhém patře, v suterénu byla koupelna a voda, takže kdokoli chtěl skleničku vody, prošel třemi patry,“ vypráví Zdenek Bárta.

Z velkostatku do pastoušky

Budoucí žena pamětníka, Eva Prokešová, pocházela z rodiny zemědělce. Její tatínek, Vilém Prokeš, koupil mezi válkami polorozpadlý statek v Loděnici u Berouna a vybudoval z něj moderní hospodářství. „U nás se větší důraz kladl na porodnost prasátek,“ psala v dopisech Zdenku Bártovi Eva Prokešová, „koupelnu jsem poznala ve třinácti letech. Do té doby jsme se myli v síni v sedací vaně.“ V padesátých letech se pamětníkův tchán nebránil vstupu do JZD. Na doporučení berounských komunistů v něm měl pracovat jako expert. Loděnické vedení KSČ však bylo proti a pamětníkova tchána v roce 1952 ze statku i JZD vyhnali. Dva roky pak statek rozkrádali. „Nakonec vedení JZD skončilo za mřížemi, statek přešel pod jiné JZD a postupně zchátral,“ vypráví pamětník.

Rodina Prokešových byla nucena se usadit v pastoušce po rasovi, většina jejich osobních věcí zůstala na statku. Měli jen dvě světnice tak vlhké a tmavé, že tchán byl nucen v domě rozmístit důmyslný systém zrcadel, aby měli aspoň nějaké světlo. „Když tam maminka vešla, plakala ponížením“, vypráví Zdenek Bárta. V pastoušce se nedalo žít a Prokešovi se přestěhovali do Prahy.

Místo advokátní praxe vrty v Ejpovicích

Eva Prokešová, budoucí žena pamětníka, také vystudovala práva. Po půl roce praxe však v rámci akce Sedmdesát tisíc do výroby musela nastoupit jako dělnice k vrtné soupravě v Ejpovicích, kde strávila tři roky. Rovněž Zdenek Bárta nakonec skončil u vrtů v Ejpovicích. Ucházel se sice o místo právníka na ministerstvu zahraničních věcí, ale tam mu kádrovák sdělil, že ho vezmou až poté, co bude někde tři roky „makat“. „Vraťte se pak nejlépe jako kandidát strany a my vás okamžitě zaměstnáme,“ doporučil tehdy pamětníkovi.

Eva Prokešová-Bártová dlouho nemohla najít zaměstnání. Když se hlásila na místo právníka na Ministerstvu zahraničního obchodu, kádrovákovi rovnou řekla: “Jsem dcera vesnického boháče.“ To ho rozesmálo, ale vzali ji. Potřebovali nutně někoho, kdo zná právo a umí dobře anglicky. Přestože měla špatný původ, zpracovávala smlouvy o dodávkách vojenské techniky ze SSSR přes Československo do Egypta. Po roce a půl si ji zavolal kádrovák: „Soudružko, já tě musím propustit. Přišel na tebe materiál, že u nás nemůžeš působit,“ řekl a byla zase bez práce.

Udával je vlastní švagr

Po úrazu na vrtech nastoupil Zdenek Bárta v roce 1956 do podniku zahraničního obchodu Strojexport. „Byla to hezká práce“, říká pamětník. Prodávali kompresory do librové oblasti. Za rok zvýšili obrat o sto procent, nicméně podle slov pamětníka také proto, že se prodávalo pod cenou. Po nějaké době si Zdenka Bártu zavolal kádrovák: „Soudruhu, tys nám lhal. Podívej se, tady je tvůj materiál a tady je materiál tvého bratra, člena strany. On přiznává, že tvůj příbuzný židovského vyznání s rodinou tajně emigroval do západní Evropy a pak se dostal do Ameriky a ty o tom nemáš žádnou zmínku[1],“ vmetl mu do očí, a tak Zdenek Bárta v podniku skončil.

Za necelý rok, kdy nemohl sehnat práci, nastoupil Zdenek Bárta jako skladník do Tesly Přemyšlení. Jelikož byl schopný, během šesti let se postupně vypracoval a nakonec mu nabídli místo ekonomického náměstka, to však odmítl. V podniku se pracovalo s přísně tajnými materiály. Sice se všechno evidovalo, ale nikdy se nedělala kontrola a Zdenek Bárta se bál, že by ho případné nesrovnalosti v dokumentaci mohly dostat do vězení.

Kdo je udával, se dle svých slov Zdenek Bárta dozvěděl až na začátku sedmdesátých let. Tehdy pracoval jako konzultant v Československé marketingové společnosti. Jednou si ho do pracovny zavolal vědecký tajemník a po krátké rozmluvě mu řekl, že odchází na dvě hodiny pryč. Na stole nechal záměrně ležet pamětníkovu kádrovou složku. V ní se Zdenek Bárta dočetl, že všechna udání na něj i na jeho ženu podával jeho vlastní švagr[2], ředitel PZO Ligna, komunista a velitel Lidových milicí, s nímž a jeho ženou, sestrou pamětníka, rovněž členkou KSČ, bydleli v témž rodinném domě. „Nemohl jsem mu nic říct, to by byl velký malér a nijak by mi to nepomohlo. Tak jsem mu nic neřekl a on pokračoval,“ vypráví pamětník. „Těžko říct, proč to dělal, asi trpěl tím, že není vysokoškolák,“ uzavírá Zdeněk Bárta.

„Je na ženský nebo na prachy?“ ptali se STBáci

Od roku 1970 do roku 1974, kdy byla zrušena, přednášel Zdenek Bárta teorii ekonomického růstu na Universitě 17. listopadu. V roce 1977 se mu naskytla možnost práce na Presidiu Akademie věd. Bohužel překladatelka, která měla přejít do jeho oddělení, poukázala na to, že není ve straně, a tak ho opět propustili. Naštěstí byl ředitel jeho přítel a našel mu práci v Ústavu státu a práva, kde se dočkal revoluce.

Ze spisů Státní bezpečnosti vyplývá, že se Zdenek Bárta v osmdesátých letech dvakrát setkal s STB.[3]   Nejprve se ho snažili získat, aby jim donášel, jak se vyjadřují straníci před nestraníky. Podruhé, v roce 1983, se dotazovali na profesora Theodora Brennera z Franklin College z Lugana, na něhož vedli obsáhlý spis. Sešli se s pamětníkem v restauraci na Můstku a STBák se ho ptal: „Prosím vás, co myslíte, je ten Brenner na ženský nebo na prachy?“ Ani v jednom případě Zdenek Bárta žádné informace nepodal.

V roce 1990 založil Zdenek Bárta Česko-britskou společnost a stal se jejím předsedou. Do důchodu odešel v roce 1992, ale až do roku 2015 přednášel pro studenty americké univerzity třetího věku Abercrombie & Kent. V roce 2024 žil v Praze.

[1] Pamětníkova teta Miroslava Bečková s druhým manželem Oskarem Sternem emigrovali v roce 1940 přes Sovětský svaz do Japonska a Mexika. Její dcera z prvního manželství v osmnácti letech vyhrála v Mexiku soutěž o královnu krásy a stala se známou mexickou herečkou pod jménem Mira Stern.

[2] Pamětník si z etických důvodů nepřeje jméno švagra zveřejnit

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech