Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Barteček (* 1954)

• narozen 7. dubna 1954 v Petrovicích u Karviné

• vyrůstal v katolické rodině

• v srpnu 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• vyučil se instalatérem pro Československé státní dráhy a pracoval na železnici

• od počátku 70. let neúspěšně plánoval emigraci přes Polsko nebo Jugoslávii

• v říjnu 1974 narukoval k pohraničnímu vojsku v Malackách na jižním Slovensku

• absolvoval výcvik psovoda, hlídal státní hranici s rozkazem použít zbraň

• 13. září 1975 přeplaval řeku Moravu, do Rakouska převedl také dva civilisty

• získal azyl a pobýval v uprchlickém táboře Traiskirchen nedaleko Vídně

• v Československu byl v nepřítomnosti odsouzen na 26 let vězení

• v dubnu 1976 vycestoval do USA

• v Los Angeles vybudoval stavební firmu

Dvacet nábojů nechal v zásobníku samopalu. Dvacet nastrkal do kapes a druhý zásobník zahodil. Také vysílačku, poplašnou pistoli i další krámy. V řece by ho táhly ke dnu jako sekyru. Kanady na nohou si nechal. Prvních pár metrů se brodil vodou a cítil, že proud sílí. Pak se mu řeka převalila přes hlavu. S kalašnikovem v ruce začal plavat. Nohama občas škrtnul o dno, odrazil se a dostal ústa nad hladinu. Nečekal, že proud bude tak strašně silný. Bojoval s řekou, ale se skutečným plaváním to nemělo nic společného. Hučelo mu v uších, několikrát se napil, těžké boty kopaly v bahně. Temná voda všude kolem však přece jen začala klesat. Konečně mohl zase jít. Byl pátek 12. září 1975. Bylo krátce před půlnocí. A vojín Barteček právě opustil svou komunisty terorizovanou vlast.

Doma na hranici

Petrovice u Karviné leží v Horním Slezsku na hranici s Polskem. Hraniční říčka Petrůvka ve svých meandrech v zimě zamrzala a Jiří po ní vyrážel na výlety k sousedům. Uháněl na bruslích do nejbližší vesnice, kde nakoupil plné kapsy bonbonů, které doma nebyly. Mléčné karamely „krówky“ se lepily na zuby, zaplnily celou pusu a žvýkáním uvolňovaly medovou šťávu. Mlsná chuť po „krówkách“ se prostě nedala vydržet. Ovšem touha jít tam, kam se jednomu zrovna zachce, byla ještě silnější.

Jiří Barteček (* 1954) vyrůstal v rodině s polskými kořeny. Strejdové, tety, bratranci a sestřenice žili v Polsku. Dostat se k nim na návštěvu však nebylo snadné. Obě země sice patřily k „bratrskému“ sovětskému bloku, k návštěvě sousední vesnice ovšem samotný cestovní pas nestačil. Bylo nutné písemné pozvání z Polska a teprve potom vznikla nejistá šance získat zvláštní povolení. Úřady ho vydávaly s velkými obstrukcemi. K potupě obyvatel, s jasným vzkazem, že budování socialismu a svobodný pohyb lidí v žádném případě nejdou dohromady.

„Teta musela z Polska poslat pozvání. S tím se pak šlo na národní výbor, koupil se kolek, cestovalo se do Karviné. Tam ti možná vydali jednorázovou propustku. To mne nejvíc štvalo. Babička měla v Polsku dvě dcery. Ale úřady jí dělaly takové problémy, že za nimi mohla jen na několik dní. Nanejvýš tak čtyřikrát do roka.“

Otec Jaroslav pracoval u dráhy. V Petrovicích na nádraží odbavoval nákladní vagony před cestou do Polska. Matka Anděla se starala o domácnost a malé hospodářství. Ke každému bytu činžovního domu, ve kterém Bartečkovi bydleli, patřil kus zahrady, chlívek a kůlna s kurníkem. Tam měli prase a drůbež. Vlastní zeleninu. Každý den chodila máma do kostela na ranní. V neděli celá rodina se čtyřmi dětmi.

„Maminka nás vychovávala v opatrném odporu proti režimu. Doma to nikdy moc hlasitě neříkala. Měla o nás strach. Bylo však jasné, co si o poměrech v socialistickém Československu myslí, a já to poznal. Byl to čertovský systém.“

V srpnu 1968 viděl tehdy čtrnáctiletý chlapec sovětské tanky na náměstí v Karviné. Vojáci s nimi manévrovali tak zběsile, až dlažební kostky létaly vzduchem. Krátce po invazi vzala Anděla Bartečková děti do Prahy. Tam jim ukázala fasádu Národního muzea rozstřílenou kulkami okupantů. To stačilo.

Světlice

Proud ho odvlekl snad dvě stě padesát metrů od místa, kde vstoupil do řeky. Když se drápal na břeh, byl rád, že si vojenské boty nechal na nohou. V blátě se válely kusy rozbitých lahví. Petr a Libor, kterým pomohl přes dráty, už by tady někde také měli být. V řece se museli spoléhat každý sám na sebe. Teď však bylo třeba dát se rychle dohromady. V tom práskl výstřel a do tmy vylétla zelená světlice. Pak další rána. Červená. Nebo naopak? Jiří už si nepamatuje. Po nich osvítila krajinu bílá záře z padáčku. Na druhé straně vypukl poplach. Střelba neustávala a padáčky létaly tak, aby ani na chvíli nebyla tma. Bartečkův pes běhal kolem řeky, nikdo však ještě nevěděl přesně, co se tu vlastně děje. Nastal čas vyrazit do Vídně.

Plány na útěk

V září 1969 nastoupil Jiří Barteček do učiliště v Moravském Krumlově. Pro Československé státní dráhy se učil instalatérem. Ve stejném zámku, ve kterém visela slavná Slovanská epopej Alfonse Muchy, byl internát i učebny. Jiří ta velká barevná plátna s údivem okukoval, ještě víc ho však vzrušovaly obrázky v časopisech ze Západu.

Kamarád Jaroslav Dolák měl příbuzné v Jihoafrické republice. Od něj se dovídal o svobodném světě a začal myslet na útěk. „Pryč z čertovského systému.“ Také starší spolužák z učiliště Josef Dobeš k tomu přispíval. Otec pracoval v Sýrii a Dobešovi dostávali poukázky k nákupu zahraničního zboží zvané bony. Jiří jezdil občas s Josefem do prodejny Tuzex v Brně, kde se dalo za bony nakupovat a byl z toho celý u vytržení. Pravé americké džíny tehdy v Československu nebyly k dostání nikde jinde, než v Tuzexu.

Ve stejnou dobu začal s běháním. Trénoval dlouhé tratě a měl stále lepší časy. Rozhodl se, že bude běhat tak dobře, až splní limity pro olympiádu. „Pojedu tam a už se nevrátím,“ snil chlapec. Emil Zátopek mu byl vzorem. Trénoval, až dokázal maraton za dvě a půl hodiny. Pak se však Bartečkovi přestěhovali z Petrovic u Karviné do nedalekých Dětmarovic. A tam se olympiádě postavila do cesty vinárna, kamarádi a děvčata. Polevil v tréninku a bylo jasné, že emigraci je třeba naplánovat jinak.

Po vyučení pracoval na dráze. V úseku mezi Ostravou, Bohumínem a Petrovicemi se staral o údržbu zabezpečovacích systémů železnice. O takové specialisty měly dráhy nouzi. Dostal proto odklad nástupu do základní vojenské služby a vypadalo to, že na útěk je času dost.

První cesta na svobodu měla vést přes Polsko. Jiřímu se podařilo získat kontakt na člověka do přístavu v Sopotech, který vlastnil rybářskou loď. Za dvě stě nebo tři sta dolarů uměl zařídit ilegální transport lidí do Švédska. V létě 1973 vyrazil pamětník s kamarádem Vlastíkem na dovolenou k Baltu. Stanovali u moře, setkali se s rybářem a čekali na vyplutí. Jenže Vlastík nakonec cukl. Rozhodl se pro návrat domů a Jiřímu se do emigrace samotnému nechtělo. „Potřeboval jsem parťáka. Sám bych se neodvážil.“

Další příležitost přišla o rok později. Tentokrát přes Jugoslávii. Jiří sice nosil dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu a tričko, které matka ušila z americké vlajky, přesto dostal od úřadů povolení vycestovat do Jugoslávie. V době studené války balancovala Titova socialistická Jugoslávie mezi Východem a Západem a hranice v horách, kudy se dalo přejít do Itálie, byla podstatně prostupnější než zadrátovaná železná opona. Ovšem najednou už bylo pozdě. Pamětník dostal nečekaně povolávací rozkaz na vojnu a výjezdní doložku mu úřady vzaly.

Vídeň

Celí mokří běželi podél kolejí k Vídni. Pryč od hranice. Pryč od čertovského systému. Pod hvězdnou oblohou rozeznávali krajinu políček a vinohradů. Jiří běhat uměl. Trénované tělo pracovalo jako mašina. Hnal své parťáky, dokud nad ránem nepadli únavou. Rezavý vrak plný myší se stal prvním útočištěm na svobodě. Srdce jim bubnovalo až v hlavě. Pomalu začínalo svítat. A v tom úsvitu měl Jiří větší strach, než když v noci bojoval s řekou. Co bude dál? „Rakousko je neutrální stát. Zkusíte zdrhnout, a hned vás vrátí.“ Tak politruci vymývali mladým klukům mozky. „Blbost!“ přesvědčoval Jiří sám sebe. „A co když ne?“ Na další cestu se vydali zase až večer. Za tmy spatřili siluety Vídně. Něco tak ohromného dosud neviděl. To město jako by mělo svatozář. Týden přespávali v odstavených vagonech. Samopal stále u sebe. Dojídali zbytky po bufetech. A pak se konečně přihlásili na policii.

Jako hovado

Několik let spřádal Jiří Barteček plány na emigraci. Pak 1. října 1974 narukoval do Malacek na jižním Slovensku, kde Československá lidová armáda cvičila vojáky do stráže státní hranice. Výcvikový prostor ležel pár kilometrů od kasáren. Říkali mu Sahara. Na Saharu se mašírovalo kolem buldozerů a bagrů, které tehdy stavěly dálnici z Bratislavy do Brna.

Celé dny se kluci v plné polní na Sahaře plazili písečnou krajinou. Důstojníci řvali a pamětník zuřil. Jeho kamarádi omdlévali námahou. Plakali vyčerpáním. Jemu ta tělesná dřina nevadila. Psychicky byl však na dně. Tolik toužil po svobodě, až skončil v armádě čertovského systému. „Jako hovado,“ vztekal se, když v maskáčích běžel Saharou.

„Rozkázali nám, že máme zařvat: ‚Stůj! Ruce vzhůru!‘ Kdyby se nezastavil, měli jsme vystřelit do vzduchu. A kdyby ani potom nezastavil, měli jsme pálit po něm. Jeden z těch ‚furťáků‘ také ale říkal, že mrtvý člověk prý nemluví. To znamenalo, že kdybych ho rovnou odpráskl, bylo by to v pořádku. Myslím, že si to tak přáli. Prostě zastřelit. Mrtvý nemluví.“

Po přísaze převeleli Jiřího Bartečka k pohraniční rotě v Záhorské Vsi. Vesnice uprostřed polí leží na levém břehu řeky Moravy, která tu tvoří hranici s Rakouskem. V některých místech stojí domky jen pár desítek metrů od řeky a na rakouský břeh vidí vesničané ze svých oken. Barák pohraniční roty stál uprostřed dědiny, minutu chůze od místní hospody. Ani komunistický režim tady zřejmě nenašel dost odvahy, aby kvůli budování železné opony vesnici vysídlil a srovnal se zemí, jak se to stávalo například Sudetech.

V roce 1974 sem Jiří nastoupil krátce před Vánocemi a už za pár týdnů věděl, jak odtud uteče. Jeho rota strážila hranici v úseku deset kilometrů dlouhém. Dva a půl kilometru proti proudu Moravy sídlila sousední rota Suchohrad. Sedm a půl kilometru po proudu byla rota v obci Vysoká pri Morave. Bartečkův úsek nesl označení Pět vrb a byl až ten poslední směrem k Suchohradu. „Jako by mi ho sám Pánbůh přidělil.“

Střežený koridor podél řeky oddělovala od okolní krajiny takzvaná signální stěna. Pokud se „signálky“ někdo dotkl, vyslaly dráty signál a začal poplach. Často se stávalo, že poplach způsobil třeba jen zajíc nebo bažant. Smysl měla hlavně v noci. Ve dne hlídali vojáci hranici s dalekohledem na očích ze čtyř strážních věží, odkud obhlíželi svůj úsek.

Pamětník byl psovod a sloužil výhradně v noci. Seděl v dřevěné kukani napůl zakopané v zemi, a když nastal poplach, měl rozkaz vypustit psa, stíhat „narušitele“ a třeba ho i zastřelit. Kdyby rozkaz neuposlechl, skončil by ve vězení. „Jen tam, Jiříku, nikoho nezastřel,“ naléhala matka, když přijel domů na opušťák. „Klidně ať tě zavřou. Já tam do toho vězení za tebou budu jezdit. Dvacet jedna dnů. Dvacet jedna měsíců. Třeba dvacet jedna let. To je jedno. Přece bys ale nedokázal žít s vědomím, že jsi zabil nevinného člověka.“

Pohlednice

„Jmenujete se Jiří Barteček a utekl jste z armády,“ oslovil jej česky rakouský policista v civilním obleku. Podlomily se pod ním nohy, zbledl a málem šel k zemi. „Tak je to pravda! Všechno vědí. Vrátí mě a bolševici mě popraví.“ Muž se usmál. „Ničeho se nebojte. Postaráme se o vás.“ Aniž to pamětník věděl, stal se v Rakousku slavným. Zatímco s parťáky přespával v odstavených vlacích, pátrali po něm policisté v obavě, aby ho agenti komunistických tajných služeb nezavraždili. Byla to velká ryba. Ve službě zběhl z armády, emigroval a navíc převedl dva civilisty. Však také čertovský systém zuřil. „Přijeli kontráši z Prahy. Vyslýchali mě pořád dokola. Vyhrožovali. Já ale fakt o ničem nevěděl. Ani mně Bari nic neřekl,“ vypráví Bartečkův nejlepší kamarád z vojny Štefan Uher. Stále ještě sloužil, když mu v létě 1975 přišla domů pohlednice z New Yorku: „Tak jsem tady. Mám se fajn! Bari.“

Signálka a špendlík

Pod límcem zelené vojenské bundy nosil Jiří Barteček zapíchnutý špendlík. V signální stěně byly branky a obyčejný špendlík byl klíčem k těmto brankám. Když šli vojáci do stráže, byl signál na chvíli vypnutý. Jakmile v hlídaném pásmu lemujícím řeku zaujali svá stanoviště, dráty byly zase pod signálem. Jenže stráž byla dlouhá, hospoda nedaleko a vesnice plná kluků ochotných za vojenský odznak doběhnout pro pivo.

„V brance byl uzavřený elektrický okruh. Vedla tam obyčejná dvojlinka v bílé objímce. Stačilo vzít špendlík a propíchnout tu dvojlinku. Okruh zůstal uzavřený, mohl jsi otevřít branku a jít, kam jsi chtěl. Když nám kluci přinesli pivo, tak jsme si pro něj takhle chodili. Přes signální stěnu, která žádný signál nevysílala. Divím se dodnes, že se to v Československu nerozkřiklo. Kdo chtěl odejít a měl špendlík, klidně mohl jít. Zapíchl by špendlík. Otevřel branku. Prošel branku. Žádný signál. A pryč.“

Pro Paměť národa vyprávěl o těch věcech Jiří Barteček v září 2019 ve studiu v Ostravě. V listopadu téhož roku jsme se společně vydali do Záhorské Vsi, kde přímo na břehu Moravy popsal jinou fintu, kterou bylo možné signální stěnu obelstít.

„Ty dráty šly takhle nad sebou. Byly tam takové skoby, taková účka. Vytáhl jsem ty skoby, ten drát jsem dal sem, tak blízko. Ten druhý jsem dal výš, protože jsem ho natáhl. Ty tři čtyři dráty jsem dal nahoru. Další tři jsem přicvakl dolů. A už jsem měl takovou mezeru, kterou jsem prošel. Bez jakéhokoli signálu. Tak jsme taky chodili na pivo. Bum, bum, bum. Tři dráty nahoru. Tři dráty dolů. Prošel jsi jako nic. Všechno se dalo projít. Kdo to věděl, mohl mít z té hranice absolutní srandu.“

V noci ze 12. na 13. září měl Jiří službu na svém stanovišti zvaném Pět vrb. Ve stráži měl pomocníka a svého psa Dana. Parťáci Petr a Libor, kteří do Záhorské Vsi přijeli z Dětmarovic, se už blížili k drátům signální stěny. Psa a pomocníka bylo nutné se zbavit. Jiří záměrně spustil po drátech signál. V tu chvíli pomocník vyrazil podél řeky a Jiří vypustil psa. Tak to měli nacvičené. Tak zněl rozkaz.

„Běž! Drž lumpa!“ zařval na psa. Ten zmizel ve tmě jako střela. Stejně tak pomocník. Pro parťáky skryté v poli byl povel znamením, že mají přiběhnout k brance. Tam čekal Jiří, otevřel branku a pádili k řece. Pomocník i pes byli v tu chvíli už nějakých dvě stě tři sta metrů daleko. Zalarmovaná rota víc než kilometr. Cesta na svobodu byla volná. Stačilo přeplavat Moravu.

Maminka

V pondělí 15. září 1975 zazvonili u Bartečkových v Dětmarovicích tři důstojníci Československé lidové armády. Otevřít šel otec. Matka zůstala v kuchyni. Když se dlouho nevracel, vykoukla za ním. Uviděla lampasáky a byla si jistá, že Jiřík je mrtvý. Hrůza však trvala jen chvíli. Pak přišlo dojetí a radost. „Jirka žije. Jirka je na svobodě.“

V roce 1950, čtyři roky předtím, než se Jiří Barteček narodil, nechali agenti Státní bezpečnosti v Petrovicích u Karviné zavraždit faráře Sobka. Řádové sestry, které na faře pomáhaly, našly pátera na klice okna se smyčkou kolem krku. V kaluži krve. Anděla Bartečková sestry dobře znala. Mluvila s nimi krátce poté, co faráře s pořezanými genitáliemi našly. A tehdy pochopila, co je to čertovský systém. Proto Jiří cítil z matky ten tichý odpor a děs. Proto na podzim 1968 vezla své děti do Prahy, aby jim ukázala rozstřílenou fasádu Národního muzea.

Od mámy pamětník nikdy neslyšel jediné hrubé slovo. Když se však na podzim roku 1978 poprvé od emigrace na letišti v Los Angeles setkali, objala Anděla svého syna a řekla: „Jsem na tebe pyšná, Jirko. Nikoho jsi tam nezastřelil a ještě jsi těm kurvám utekl.“

Doslov

První měsíce ve Spojených státech prožil pamětník v New Yorku. Učil se anglicky, poznával svobodný svět a pracoval v české restauraci U Ručů. V říjnu 1976 se rozhodl New York opustit. Toužil po teplém podnebí. Své plány na emigraci si vždy spojoval s exotikou jižních krajů. Sedl na autobus a odjel do Kalifornie. V Los Angeles pracoval jako instalatér ve stavební firmě emigranta Vrány. Seznámil se s Mexičankou Rosou a založili rodinu. Po sedmi letech se postavil na vlastní nohy a vybudoval prosperující společnost, která podniká ve stavebnictví a obchoduje s nemovitostmi.

Když jako dospívající chlapec snil své sny o Západě, hrála mu do nich kapela Greenhorns. Píseň „Oranžový expres“ uměl nazpaměť. „Tak jako světla herny mě stejně vždycky rozruší svit brzdařský lucerny, komáři jisker v ovzduší, a pak když oranžovej expres mi houká do uší.“ Hned po pádu železné opony, na jaře 1990, pomáhal Jiří Barteček kapele s uspořádáním turné na západě USA. Seznámil se s muzikanty a stali se z nich přátelé. A jednou v noci, když u Bartečkových skončila party, napsal textař a frontman kapely Jan Vyčítal píseň „To je ta hranice“.

 

Někdy si namlouvám, že vůbec nestárnu,

když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu.

Pak přijde po špičkách ta chvíle bytelná

u nohou zabublá mi říčka Křemelná

a zas mám jehličí v podrážkách pohorků

nad sebou kočičí mám hřbety pahorků.

 

To je ta hranice, co vedla Šumavou,

Staňkovským rybníkem i řekou Moravou.

To je ta hranice neklidných večerů

s padáčky světlic a smrtících výstřelů,

kde šance na úspěch nestála za grešli,

kde chybí pomníčky těm, kteří neprošli.

 

Žije až v Portlandu, paní, co ve vlaku

práškama uspala děti a v ruksaku

je nesla přes čáru smrti a života,

kde šťastná hvězda jen mlhavě blikotá,

kde tuhnou sanice a tělo od trávy,

kde srdce v panice bubnuje do hlavy.

 

To je ten okamžik, kdy se čas zastaví,

jak vojín Barteček ve vlnách Moravy.

Když vítr zafičí, shrnuju rukávy,

dál stezka v jehličí příběhy vypráví.

Na téhle hranici už vládne klid a mír,

já držím v pravici ostnatej suvenýr.

 

Někdy si namlouvám, že vůbec nestárnu,

když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu,

pak se přiblíží ta chvíle bytelná,

měsíc sem nahlíží, zvědavá lucerna.

Dám ruce pod hlavu a hlavu na ranec,

tak tudy odcházel Zdeněk, můj bratranec.

 

Je na Západ cesta dlouhá...

 

 

He left twenty bullets in the magazine of his machine gun. Another twenty he shoved into his pocket and threw away the other magazine. Then his radio, flare gun, and the rest. It all would have pulled him down to the bottom over the river like a cinder block. He left his boots on. He waded into the first few meters of the river and could feel the power of its current. Then the river was up around his ears. AK-47 in hand, he started to swim. His feet scraped against the bottom a few times, but he rebounded and kept his mouth above the water. He hadn’t expected the current to be so terribly strong. He fought in the water, though what he was doing had little to do with actually swimming. There was a roaring in his ears, he swallowed water a few times, his heavy boots kicking in the mud. However, in time, the dark water all around him started to die down, and he finally started to be able to walk. It was Friday, 12 September 1975. A bit before midnight. And Private Barteček had just left his country, terrorized by communists, behind.

Home on the Border

Petrovice u Karviné sits in Upper Silesia on the border with Poland. There the bends and curves on the rivulet on the border called Petrůvka freeze in the winter, and Jiří used to walk across them on trips to the neighbors. He’d race on his skates to the closest village where he’d buy a whole pocketful of candies they didn’t have at home. He’d stick the milk caramels, “Krówki,” to his teeth, filling up his whole mouth, and in chewing them slowly, released their honey-like juice. His craving for “Krówki” was simply uncontrollable. But the longing to simply go wherever one wanted was even stronger.

Jiří Barteček (* 1954) grew up in a family with Polish roots. His uncles, aunts, and cousins lived in Poland. But visiting them was not easy. Though both countries belonged to the “brotherly” Soviet Bloc, one’s passport was not enough even to visit the neighboring village. A written invitation from Poland was necessary, and only then came about the uncertain chance of being granted special permission. The state authorities devised obstructions in the process of getting such permissions. All meant to degrade the subject with a clear message that building socialism and the free movement of people had nothing whatsoever to do with one another.

“My aunt had to send an invitation from Poland. Then it was taken to the offices, payment vouchers had to be bought, that meant going to Karviná. The people there maybe would give you a one-time permit. That made me the angriest. Grandma had two daughters in Poland. The offices gave her such a hard time of it that she was only ever able to be with them for a few days. Four times a year at the most.”

His father Jaroslav worked at the railways. He dispatched freight cars in Petrovice before crossing into Poland. His mother Anděla worked at home and on a small plot of land. In the apartment building where the Barteček family lived, every apartment was allotted a small plot, a sty, and a shed with a chicken coop. They had pigs and poultry. Their own vegetables. His mother went every day to morning mass. On Sundays, all four children and her husband joined her.

“Mom instilled a slight resistance to the regime in us. She never talked about it aloud at home. She was worried about us. But it was clear what she thought about life in Czechoslovakia, as it would be for me as well. It was the devil’s system.”

In August 1968, then a mere fourteen-years-old, he witnessed the Soviet tanks on the square in Karviná. The soldiers were driving around in them so furiously that chunks of the pavement were flying around the in the air. Wasting little time after the invasion, Anděla Bartečková took her children to Prague. There she showed them the facade of the National Museum, ridden with the occupants’ bullets. And that was enough.

Flares

The river’s current had gotten him as far as two-hundred and fifty meters from where he’d gotten in. When he started to clawing at the riverbank, he was glad he had left his boots on. There were shards of broken bottles rolling around in the mud. Petr and Libor, who had helped him across the barbed wire, were sure to already be somewhere there by now. It was every man for himself in the river. But now it was high time to get back together. Suddenly a shot went off and a green flare was seen in the darkness. Then another one. Red. Or the other way round? Jiří cannot recall. The entire landscape was lit up with the white glare from a parachute. An alarm sounded from the other side. The shooting died down and the parachutes kept coming down as if it were broad daylight. Barteček’s dog was running along the river, but nobody knew yet exactly what was going on here. Then came time to leave for Vienna.

Plans to Escape

In September 1969 Jiří Barteček entered trade school in Moravský Krumlov. He trained as a plumber for the Czechoslovak National Railways. In the same very chateau where Alfons Mucha’s renowned Slavic Epic was hanging, there were dormitories and classrooms. Jiří looked on in wonder at the huge painted canvases, but he was even more excited by the pictures in magazines from the West.

His friend Jaroslav Dolák had relatives in South Africa. He found out about the free world from him and he started thinking about escaping. “Away from the devil’s system.” Josef Dobeš, an older colleague from trade school, also played a part. His father worked in Syria and the Dobeš family had access to vouchers to buy goods from abroad. Jiří sometimes went with Josef to the Tuzex store in Brno where the vouchers were accepted, and he was always in seventh heaven from the experience. At the time one could not get real American jeans anywhere else in Czechoslovakia but in Tuzex. 

At around the same time, he took up running. He trained long distance and progressed rapidly. He decided to get so good at running that he would make it onto the Olympic team. “I’ll go there and never come back,” the boy dreamt. Emil Zátopek was his inspiration. He trained until he could run a marathon in two and half hours. Then, however, the Barteček family moved from Petrovice u Karviné to nearby Dětmarovice. And then there wine bars, friends, and girls got in the way of his path to the Olympics. He started to ease off on his training and it was already clear to him that he would have to plan his emigration some other way.

After his schooling he worked at the railways. In the section between Ostrava, Bohumín, and Petrovice he took care of maintaining the safety systems of the railways. The railways lacked such specialists. Thus his entrance into his basic military service was deferred and it seemed that there would be plenty of time for his escape.

His first path to freedom was supposed to take him through Poland. Jiří managed to get the contact of a person at the harbor in Sopot, who owned a fishing boat. For two or three hundred dollars he was able to organize the illegal transport of people to Sweden. In summer 1973 the witness went on vacation with his friend Vlastík to the Baltic Sea. They camped by the sea, met up with the fisherman, and awaited their departure. Only that Vlastík backed out in the end. He decided to return home and Jiří did not want to emigrate alone. “I needed a friend. I didn’t have the nerve to go it alone.”

The next opportunity came a year later. This time through Yugoslavia. Despite having worn long hair, bellbottoms, and a t-shirt his mother had sewn an American flag onto, the offices gave him permission to travel to Yugoslavia. Tito’s socialist Yugoslavia was teetering between the East and West during the Cold War, and the mountains from where it possible to cross into Italy was undeniably more crossable than the barbed wire of the Iron Curtain. All the sudden, however, it was all too late. The witness was unexpectedly called up to join the army and the offices revoked his permission to leave.

Vienna

Soaked from head to toe, they ran along the railroad tracks to Vienna. Away from the border. Away from the devil’s system. Under the starlight they came to know the landscape of plots and vineyards. Jiří could run. His well-trained body worked like a machine. He rushed his friends along till they collapsed in the morning from exhaustion. A rusty train car, full of mice, was their first refuge as free men. Their hearts were thumping in their ears. Slowly it started to become light. And in this light of dawn Jiří was more afraid then he had been fighting with the river at night. What was going to happen? “Austria’s a neutral state. Try to break out and they will send you right back.” That’s the way the politrucks had brainwashed young boys. “Nonsense” Jiří convinced himself. “And what if they don’t?” They did not continue anywhere until the evening. They spotted the silhouette of Vienna off in the darkness. They had never seen anything that overwhelming before. It was as if the city had a halo. They spent a week living in parked train cars. Still with their guns. They ate the scraps left behind in the buffets. Finally they went to the police.

Like a Beast

Jiří Barteček kicked around his plans to emigrate for several years. Then on 1 October 1974 he signed up to Malacky in southern Slovakia where the Czechoslovak Army trained soldiers for the border guard. The training grounds were a few kilometers from the barracks. They called it Sahara. Here they marched around the bulldozers and excavators which were then building the highway from Bratislava to Brno.

The men spent whole days crawling through the sandy landscape in the full field in Sahara. The officers yelled at them and the witness was furious. His friends fainted from the strain. They cried from exhaustion. The physical strain did not bother him. But psychologically he was spent. He spent his days longing for freedom till his time in the army of devil’s system came to an end. “Like a beast,” he fumed, when in fatigues, he ran across the Sahara.

“They ordered us to yell: ‘Stop! Hands up!’ If the person didn’t stop, we were to shoot in the air. And if he still didn’t stop, we had orders to shoot after them. One of those sergeant majors told us that dead men don’t speak. It meant that even if I hit him, it would be okay. I think they wanted that. Just shoot to kill. The dead don’t speak.”

After taking his oath, Jiří Barteček was transferred to the border company in Záhorská Ves. The village was located in the middle of a field on the left bank of the Morava River, which creates the border with Austria there. There are houses in some parts which stand just dozens of meters from the river the village’s inhabitants can see the Austrian riverbank from their windows. The building for the border company stood in the middle of the settlement, a minute’s walk from the local pub. It was obvious that the communist regime had not been brash enough to expel the residents from the village and level out the land when building the Iron Curtain, as had happened in Sudetenland, for example.

It was here in 1974 where Jiří started to serve shortly following Christmastime and from where he knew that it would only be a few weeks before his escape. His company guarded the border in a section ten kilometers long. The neighboring company at Suchohrad was located two and a half kilometers up the Morava River. And there was seven and a half kilometers downriver another company in the town Vysoká pri Morave. Barteček’s segment bore the label Pět vrb (Five Willows) and was the last one in the direction of Suchohrad. “It was as if God himself had posted me there.”

The guarded corridor along the river separated the so-called signal wall from the surrounding land. If someone made contact with the “signals,” wires sent a signal back and an alarm was set off. Oftentimes it happened that the alarm was set off by a simple rabbit or a pheasant. It was mainly meant for the night. During the day, soldiers watched the border with binoculars from four guard towers from where they monitored their segment.

The witness was a dog handler and worked at night exclusively. He sat in a wooden kennel half-buried underground and in the case of the alarm being set, he had orders to release the dogs, catch the “violator,” and perhaps even shoot them. If he happened to not obey his orders, he would end up in prison. “Only, Jiřík, don’t shoot anybody,” pleaded his mother, when he was home on leave. “Let them lock you up. I’ll come to see you in prison. Twenty-one days. Twenty-one months. Or twenty-one years. It won’t matter. You know you wouldn’t be able to live with the fact that you had killed an innocent person.”

The Postcard

„Your name is Jiří Barteček and you ran away from the army,” the Austrian police officer in plain clothes said in Czech. He became weak in the knees, went pale, and slightly shrunk into the ground. “So it was true! They know everything. They’ll send me back and the Bolsheviks will have me hanged.” The man laughed. “Don’t worry about a thing. We’ll take care of you.” Before the witness knew it, he had become famous in Austria. While he was sleeping with his friends in abandoned train cars, the police were concerned he would be killed by communist secret agents watching over him. He was a big fish. He had deserted from the army, emigrated, and brought two civilians along with him. However, the devil’s system also fumed. “Some communists came from Prague. They interrogated me over and over. Made threats. But I really didn’t know anything. Bari hadn’t told me anything,” Barteček’s closest friend from the army, Štefan Uher, explains. He was still doing his service when in summer 1975 a postcard from New York showed up: “I’m here. Everything’s great! Bari.”

Signal and Pin

Under the color of his green army jacket Jiří Barteček wore a safety pin. In the signal wall there were gates and the common safety pin was the key to them. When soldiers went to the guard, the signal was shut off for a moment. As soon as they had assumed their posts along the monitored section of the braiding river, the wires were once again active. Only that the guard was long, the pub close, and the village full of boys willing to do a beer run for an army emblem.

“There was a closed electric circuit in the gate. They ran a common double-pronged wire in a white sleeve. It was enough to take a safety pin and pierce the wire. The circuit stayed closed, you could open the gate and go on your way. When the boys brought us beer, we went for it this way. Through the signal wall, which didn’t send any signals. Still today I can’t believe that it didn’t get out everywhere in Czechoslovakia. Whoever wanted to leave and had a safety pin, could just up and go. In went the pin, the gate would open, they’d go through it. No signal. And away they’d go.”

Jiří Barteček narrated these events for Memory of Nations in September 2019 in Ostrava. In November of the same year we set out together to Záhorská Ves, where directly on the bank of the Morava he described yet another trick which could get around the signal wall. “The wires went like this above one another. There were clamps there, shaped like a U. I pulled off the clamps, I put the wire here, this close. Then I put the other one above because I had stretched it out. I put these three or four wires above. The other three I stuck below. And there was a gap which I got myself through. No signal whatsoever. This is how we went out to get beer. Boom, boom, boom. Three wires up. Three wires down. You went through like it was nothing. Everything could get through it. Who would’ve ever guessed that you could make the border into such a total joke.”

During the night of 12 and 13 September, Jiří was on duty at his post called Five Willows. At the guard he had his helper and his dog Dan. His friends Petr and Libor, which had come to Záhorská Ves from Dětmarovice were approaching the wires of the signal wall. It was necessary to get rid of the helper and the dog. Jiří intentionally sent a signal across the wires. Then the helper set out along the river and Jiří unleashed the dog. They had it choreographed. So it knew the command.

“Go, get the scumbag!” he screamed at the dog. It disappeared into the night like a bullet. Just like the helper. There was an order for his friends, hidden in the field, to run to the gate. Jiří was waiting there, who opened the gate, and they fell into the river. The helper and the dog were both then about two or three hundred meters away. The alarmed company more than a kilometer. The path to freedom was open. One just had to swim across the Morava.

Mom

On Monday, 15 September 1975 three officers of the Czechoslovak Army rang the bell at the Barteček residence in Dětmarovice. His father answered the door. His mother stayed in the kitchen. When he was away for long, she peeked out from behind his shoulder. She saw the officers and was sure that Jiřík was dead. However, her dread lasted only a second. Then came emotion and joy. “Jirka’s alive. Jirka’s free.”

In 1950, four years before Jiří Barteček was born, agents of the StB in Petrovice u Karviné had Pastor Sobek murdered. The nuns who helped out at the parsonage found the father on the handle of a window with a noose around his neck. In a pool of blood. Anděla Bartečková knew the nuns well. She spoke with them just after they had found the pastor with his genitals mutilated. It was then that she understood the devil’s system. Thus the quiet resistance and dread that Jiří had felt from mother. Thus in fall 1968 she took her children to Prague so she could show them the bullet-ridden facade of the National Museum.

The witness never heard a single dirty word from his mother. However, when in autumn 1978 they met for the first time since he emigrated at the airport in Los Angeles, Anděla embraced her son and said: “I am proud of you, Jirka. You didn’t shoot anyone there and you even got away from those fuckers.”

Epilogue

The first months the witness spent in the United States were in New York. He learned English, got to know the free world, and worked in the Czech restaurant U Ručů. In October 1976 he decided to leave New York. He longed to live somewhere warm. His plans of emigration had always been linked to exotic, southern countries. So he got on a bus headed to California. In Los Angeles he worked as a plumber for a construction company ran by a fellow emigrant named Vrána. There he met the Mexican Rosa and they started a family together. Seven years later of working for himself he had built up a prosperous company dealing in construction and real estate. 

A band called the Greenhorns had been the background music of the young boy’s once dreams of the West. He knew their song “Oranžový expres” (Orange Express) by heart. “Tak jako světla herny mě stejně vždycky rozruší svit brzdařský lucerny, komáři jisker v ovzduší, a pak když oranžovej expres mi houká do uší” (Like the glare of the brakevan’s lantern breaking across the game room’s light, mosquitoes of sparks in the air of the night, it’s here where the Orange Express stops mid-flight). Right after the fall of the Iron Curtain, in spring 1990, Jiří Barteček helped set up a tour for the band in the west of the USA. He met the band members and they became friends. And once, when a party at the Barteček’s residence had died down, the songwriter and front man of the band, Jan Vyčítal, wrote a song called “To je ta hranice” (This is the border).

 

 

Sometimes I tell myself I won’t get old

when I strap on my back my old, shabby roll

Then that tough moment, in its creeps

with the Křemelná stream bubbling at my feet

Pine needles in the soles of my boots again

knolls like the backs of cats above my head begin

 

 This is the border, made from Šumava,

Staňkovský’s Pond and the River Morava

The border of treacherous nights

with deadly shots and falling lights

where your one shot at hope wasn’t worth an old shoe

where no graves mark ones who didn’t get through.

 

 She lives up in Portland, the lady from the rails

whose kids she put to sleep with pills

and carried them in her rucksack

across the line of life death

where your lucky star is just a far-off smear

where your jaw and body lock from the fear

where the virgin’s heart drums in his ears

 

It’s the moment when time starts to fade

like Private Barteček in the Morava’s waves

When the winds picks up, I’ll hike up my sleeves

the stories he’ll tell us under the forest there’s leaves

Peace and quiet reign over this border here

as I grip in my right hand my last souvenir.

 

 Sometimes I tell myself I won’t get old

when I strap on my back my old, shabby roll

Then that tough moment, in its creeps

The moon looks on, that curious streak

Put my hands behind my head, my head on my pack

Here’s where my cousin Zdeněk left and never looked back. 

 

Long goes the journey to the West