Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Bartoníková (* 1950)

• narozena 13. listopadu 1950 v Rapotíně

• rodiče volyňští Češi

• matka Františka Končická byla vdova po padlém vojákovi československého armádního sboru Antonínu Čechovi

• otec byl voják 1. československého armádního sboru

• otec měl dvě dcery s Němkou Annou Hilbertovou

• rodina nucena vstoupit do JZD

• Zdena Bartoníková třicet let pracovala ve sklárnách v Rapotíně

• v době natáčení v roce 2023 bydlela v Rapotíně

Vladimír Končický zažil měsíce urputných bojů proti německé armádě. Po demobilizaci se usadil v sudetské obci Rapotín, kde se zamiloval do tamní Němky Anny Hilbertové, jejíž manžel byl evidován jako padlý voják wehrmachtu. Anně a Vladimírovi se narodila dcera, a když čekali dalšího potomka, přišel úřední dopis, že Annin manžel je živý a čeká na ni v Německu. Těhotná za ním odjela a dceru nechala u Vladimíra Končického. Ten se o několik měsíců později seznámil se svou budoucí ženou, vdovou po padlém vojákovi československého armádního sboru a matkou dvou dětí. Z jejich svazku pak vzešly další dvě děti. I takové příběhy přinášela druhá světová válka. „My jsme byli troje děti, ale nikdy jsme se nehádali – a tak jsme i vyrůstali,“ vzpomíná Zdena Bartoníková, dcera Vladimíra Končického.

Volyňské kořeny

Zdena Bartoníková se narodila 13. listopadu 1950 v Rapotíně rodičům Vladimírovi a Františce Končickým. Oba rodiče pocházeli z Volyně, která se nachází na dnešním území Ukrajiny, a patřili mezi tzv. volyňské Čechy, jejichž předci do této oblasti přišli v druhé polovině 19. století. Otec se narodil v obci Horodišče a ve svých šestadvaceti letech v březnu roku 1944 vstoupil do československého armádního sboru. V řadách pěší jednotky 1. brigády prošel boji od Dukelského průsmyku až po Moravu. Narukoval i jeho o sedm let mladší bratr Václav, který v bojích s německou armádou málem přišel o život. „Byl hodně raněný. Měl dokonce střepinu v mozku, která se nedala operovat. Kvůli tomu při řeči hodně zadrhával,“ dodává Zdena Bartoníková.

Matka pamětnice, rodným příjmením Vojtíšková, přišla na svět v obci Kurdybaň Žarnovsky. Po svatbě s Antonínem Čechem se s manželem přestěhovali k jeho rodině do obce Moldava, kde se jim také narodili dva synové – Josef a Antonín. No Volyni prý rodiče manžela vlastnili kovárnu a v době sovětské okupace v letech 1939–1941 je komunističtí funkcionáři zařadili do seznamu lidí určených k transportu na Sibiř. Paradoxně je tak zachránil útok nacistického Německa na Sovětský svaz v roce 1941.

Život na Volyni nebyl jednoduchý zvláště po odchodu mužů do armády. Vesnice se tehdy staly snadno zranitelné. Po kraji se potulovali banderovci a další ozbrojené skupiny. Zdena Bartoníková vypráví, že jeden z nich její maminku v Moldavě málem zastřelil: „U maminky pracoval mladý kluk, jezdil s koňma a pomáhal jí. A večer přišel se samopalem a chtěl po ní peníze. Maminka říkala, že peníze nemá doma, že si musí jít vypůjčit k sousedům, protože kdyby ukázala, kde je má, tak jí to všechno sebral. Měla dvě malé děti. Maminka šla k sousedům, a když byla u vrátek, tak Ukrajinec na ni spustil ze samopalu. Kdyby se mu nezasekl, tak byla mrtvá, ale i tak měla třikrát prostřelený plíce.“

Láska se neptá

Po ukončení válečného konfliktu a demobilizaci se Vladimír Končický ještě v roce 1945 usadil v obci Rapotín na Šumpersku, kde převzal hospodářství po původních německých majitelích. V té době ještě neproběhla hlavní vlna odsunu Němců, a tak v obci stále převládalo německé obyvatelstvo. Vladimír se tam zamiloval do Němky Anny Hilbertové, která se považovala za vdovu po válečném veteránovi. „Dva roky o něm neměla žádnou zprávu, ba naopak řekli, že padl. Dokonce o tom měla doklad,“ dodává Zdena Bartoníková.

V roce 1946 se Anně a Vladimírovi narodila dcera Božena – nejspíš i díky tomu česky hovořící Anna nemusela nastoupit do odsunu Němců. Když ale čekali další dítě a chystali se ke svatbě, rozbil jejich štěstí úřední dopis, že ji manžel čeká v Německu. Těhotná Anna se vydala za manželem, zatímco roční Boženku nechala u Vladimíra Končického v Rapotíně. Boženka měla totiž z poloviny českou národnost a úřady by její odchod stejně nepovolily.

Někdy právě v této době z Volyně reemigrovala vdova Františka Čechová se svými dvěma dětmi Josefem a Antonínem. Její muž Antonín Čech padl ve válce. S dětmi se také usadila v Rapotíně a o několik měsíců později se seznámila s Vladimírem Končickým. V roce 1950 se jim narodila dcera Zdena a později syn Vlastimil.

Sebrali mu milované koně

Otec v Rapotíně hospodařil na svých 20 hektarech polností. Jenže v roce 1948 moc ve státě převzala komunistická strana a dle pokynu z Moskvy se v zemi rozjela kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Otec měl své zkušenosti ze života v Sověty okupované Volyni a rozhodně nebyl příznivcem „nových pořádků“. Dlouho odolával vstupu do JZD, ale nátlak se stále stupňoval. „Měl kvůli tomu problémy, protože mu brali rovinaté pozemky a dávali mu zaplevelené polnosti v kopcích a vždycky je musel sám dávat dohromady.“

Otec si byl velice dobře vědom, co mu hrozí v případě dalšího odporu, a tak mu nezbývalo nic jiného, než se stát členem družstva. Po vstupu do kolektivního neboli státního vlastnictví mu zabrali polnosti, dobytek i milované koně. „Nic jsem si tak nezapamatovala, jak tu dobu, jak se díval na ty koně, co mu brali, a potom jsem ho viděla poprvé plakat. Jako malé dítě jsem si říkala, co se děje..,“ vzpomíná Zdena Bartoníková.

Setkání

Anně Hilbertové se po příjezdu do města Bruchsal v západním Německu narodila dcera Helena, kterou její manžel přijal za svou. Se svou dcerou Boženou se poprvé setkala krátce před její svatbou v roce 1966 v hotelu Zlatá Husa v Praze. „Sestra mi říkala, že když otevřeli dveře v hotelu a rozhlédli se po místnosti, tak tam sedělo strašně moc hostů, ale hned se podívala ke stolu a poznala svou mámu,“ vypráví Zdena Bartoníková a dodává, že tehdy se Anna Hilbertová setkala také s otcem. „Bylo na něm vidět, že je nesvůj.“

Svou nevlastní sestru Helenu viděla Zdena Bartoníková poprvé v roce 1975. Tehdy s Boženou navštívily Bruchsal. „Bylo to moc fajn. Jako bysme se neviděly poprvé.“ Zákaz vycestovat do nepřátelského západního světa ale tehdy od komunistických úřadů dostal otec i manžel pamětnice, kteří v západním Německu neměli oficiálně žádné příbuzné. Helena proto později přijela za otcem do Rapotína. Další návštěvu moravské části rodiny podnikla až po pádu komunistického režimu. Jenže její otec Vladimír Končický zemřel rok před sametovou revolucí – v červnu roku 1988. „Navštívila hrob našeho táty. Všechny nás vyhnala, stála tam asi 20 minut a plakala. Něco si tam povídali, ale já nevím co. Byla to taková doba...“

V den okupace viděla otce podruhé v životě plakat

Dětství prožila Zdena v Rapotíně. Po tamní základní škole nastoupila v roce 1966 na zdravotní školu v Opavě. Doba pokročila a s přijetím na studia neměla na rozdíl od starší sestry Boženy potíže. Ta jako dcera bývalého soukromého hospodáře mohla studovat jen zemědělský obor, což se jí příčilo. Bezúspěšně kvůli tomu psala i na prezidentskou kancelář, a tak se raději vzdala vzdělání a nastoupila hned do zaměstnání.

Ani Zdena nakonec zdravotní školu nedokončila. Kvůli otcově vážné nemoci se musela vrátit domů a nastoupit do zaměstnání v rapotínských sklárnách, aby finančně pomohla rodičům. Krátce poté v reakci na reformy a vnitropolitické změny do země 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „To byl den, kdy jsem viděla otce podruhé brečet,“ dodává Zdena Bartoníková, která se na podporu reformních snah zapojovala do různých brigád a okupaci také velice těžce nesla.

V roce 1970 se Zdena provdala za Květoslava Bartoníka a o rok později se jim narodil jediný syn Milan. Tři roky bydleli u rodičů, než si svépomocí postavili dům v Rapotíně. S manželem nepatřili mezi podporovatele komunistického režimu a ani jeden z nich se nestal členem strany. Sametovou revoluci Zdena Bartoníková sledovala prostřednictvím médií a přivítala ji s velkou radostí a úlevou. Porevoluční vývoj ale vnímá hodně kriticky. V době natáčení v roce 2023 bydlela stále ve svém rodném Rapotíně.

BENDA, J.: Opomenutí hrdinové. Rapotín, 2009.