Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Bartoš (* 1938)

• narodil se 5. září 1938 v Končenicích v dnešním Chorvatsku

• chodil zde šest let do české školy

• rodiče byli zemědělci, převzal po nich hospodářství

• v letech 1958 až 1960 byl na vojně ve Varaždinu a pak v Postojně ve Slovinsku

• po vojně se oženil se Zdenkou Husákovou z Končenic

• ve vesnici prožili celý svůj život, znají zvyky, které se tu udržovaly

• jsou členy české besedy

Vzpomínky pana Emila

Emil Bartoš se narodil 5. září 1938 ve vesnici Končenice (Končanica) v dnešním Chorvatsku. Končenice jsou česká vesnice, dříve v ní téměř vůbec nebylo slyšet chorvatštinu a někteří obyvatelé prý ani chorvatsky neuměli. Od té doby se hodně změnilo, ale stále je většina rodin ve vesnici česká. Pan Emil také pochází z české rodiny, nedochovaly se však žádné záznamy o tom, odkud a kdy jeho předci přišli.

„Do Končenic přišli, kolik moji rodiče říkali, čtyři Češi. A pak ty familije rostly. Můj děda – byli tři bratři a dvě sestry. (…) Ten jeden strejc Ivan pak odjel do Ameriky. (…) Čak po válce nám posílali paklíky. Já jsem si zapamatoval toho strejdu, dědův bratr. To pamatuju, tenkrát jsem dostal nějaký kabát zimní, nahoře s kapulicí (kapucí), a rád jsem ho nosil. To bylo tenkrát… (…) V Čechách byla od maminky teta a sestřenice Anička. (…) A já jsem v Čechách nikdy nebyl. Anička mě volala, sestřenice: Emile, přijeďte do Čech. Nešel jsem nikdy. Ale jak říkám, já jsem Čech a nestyděl jsem se za to nikdy.“ Rodiče byli zemědělci, měli velké hospodářství i s vinohradem. Protože byl jejich jediný syn (měli ještě jednu dceru), nedali ho vyučit se řemeslu, ale zůstal doma hospodařit.

„(O rodičích) Poljoprivredou (zemědělstvím) se bavili (zabývali), měli jsme taky dobytek. A po válce pak přišli vystěhovalci z Bosny. Takže v naší kući (domě) moje maminka musela péct až dvakrát týdně po šesti bochnících chleba. Nás byla plná kuća, šestnáct lidu nás bylo. I naše kmotra u nás byla.“

I když byl Emil za druhé světové války ještě malý, má z té doby několik vzpomínek. Jeden jeho strýc byl u partyzánů a říkal mu, že až půjde do boje, bude si zpívat. Druhý strýc vozil s vozem raněné, byl zajatý, ale podařilo se mu utéct. Vzpomíná si také na takzvané čerkéze (ruské vojáky, kteří se přidali k Němcům), kterých se všichni báli. Projížděli na koních vesnicí a stříleli do oken. Celá rodina se proto schovala za velká kamna a nic se jim nestalo.

Emil chodil do české školy v Končenicích šest let, pak by býval mohl jít do řemesla, ale zůstal na hospodářství. „První třída baš mi nešla, jedva jsem prošel. Třetí jsem prošel asi s trojkou, čtvrtou s čtverkou a šestou taky s čtverkou. Nejlepší jsem měl zpěv a tělocvik, to jsem měl pětky.“ Dodejme na vysvětlenou, že v Chorvatsku jsou známky v opačném pořadí (chorvatská 5 = česká 1). „Nogomet (fotbal), hráli jsme to, chytali jsme rukou loptu (míč) – rukomet (házenou), já přišel domů, měl jsem celý břicho zamazaný. Někdy nám lopta utekla… A pak mě maminka přimlouvala (hubovala): Hele, jak máš zamazanej oblek. (…) Když jsme měli tady kuželnu, já jsem rád koulel, pak se to zrušilo. Když jsme byli kluci, my jsme hráli karty, i o peníze. A pamatuju, když jsme byli u Horynů u Pepíka, tetka, Bára se jmenovala, když Pepík vyhrával – tko bog, a když Pepík začal prohrávat – kluci, domů, domů…“

V roce 1958 šel Emil na vojnu, nejdřív do Varaždinu na severu Chorvatska, pak do Postojny ve Slovinsku. Vzpomíná, že tam byla přísná disciplína, protože měli kapitána Černohorce. Nějakou dobu sloužil i v kuchyni a pak jako pošťák, prý nosil dopisy i plukovníkovi do kanceláře. Byla to pro něj čest sloužit v jugoslávské armádě, ale nerozumí tomu, proč ta armáda, ve které kdysi byl, na ně za války v 90. letech útočila (v jugoslávské armádě působilo hodně Srbů). S muži z vesnice se střídali na stráži a hlídali ji. Už když šel na vojnu, tak se znali se Zdenkou, má z té doby fotografii na památku. Z vojny má také hodně fotografií od kamarádů vojáků, ale kromě Čechů z okolí pak už téměř nikoho nikdy neviděl.

Do vyprávění pana Emila se přidala jeho žena Zdenka, která má také spoustu vzpomínek na život v Konečnících. A navíc si přesněji pamatuje různé zvyky a písničky, jež dřív zpívali.

Vzpomínky paní Zdenky

Zdenka Bartošová, rozená Husáková, se narodila 19. září 1939 v Končenicích. Bydleli nedaleko Bartošových. Její rodiče měli také hospodářství, ale otec se vyučil na krejčího v Čechách. „Tatínek se učil v Čechách krejčím, přišel domů, on neměl pojem o poljoprivredě, o ničem, ale maminka byla naučená dělat. Tak šli se seno, maminka dělala fůru, on neuměl, když se učil krejčím.“ Za války byl u partyzánů, takže zůstali s matkou a bratrem sami doma. Odmala chodila zpívat s děvčaty do kostela a tančit do folklorního souboru v české besedě. Když byla starší, jezdili se souborem na dožínky a vystupovali na zábavách po okolí. Protože nebyli v souboru žádní kluci, polovina děvčat tancovala mužské kroky – ta měla bílé košile a černé sukně, jinak měla děvčata český kroj – sukni, blůzku a věneček na hlavě. Zdenka byla také v hasičském souboru a na „starý rok“ (poslední den v roce) pořádali bál.

Chodila také do české školy v Končenicích a nejhezčí vzpomínky má na kamarádky ve vesnici. Bylo jich tehdy prý asi čtrnáct děvčat podobného věku, společně si zpívaly, učily se písničky a vyváděly různé rošťárny. Vzpomíná si třeba, že jeden člověk ve vesnici bránil svému synovi, aby se oženil s nějakou dívkou. A proto mu ostatní holky začaly zpívat pod oknem. Pán vyběhl ven jen v podvlékačkách a holky sotva že utekly. „Byly jsme my holky, chodily jsme do školy, hodně jsme se družily, hodně jsme chodily do kostela.“

Po škole šla pracovat s dalšími děvčaty z Končenic do sousedních Zdenců (Veliki Zdenci a Mali Zdenci, bohatší vesnice než Končenice), pak pracovala v „košaračce“, kde pletly proutěné koše. „Když jsem vyšla školu, hodně jsem dělala, chodila jsem kopat…“ „Na Modlů kopec!“ doplňuje její manžel. „Na Modlů kopec, do Zdence jsme holky v pondělí odešly, v sobotu jsme přišly,“ pokračuje paní Zdenka. „Vybírat brambory,“ vysvětluje pan Emil.

„Pak jsem, tady byla ta košaračka, tak jsme loupaly pruty, pletly košíky, tak jsme tady zas byly. Pásly jsme krávy, já jsem asi patnáct krav pásla, tam jsem dostala peníze, nebyl tu asfalt, tak krávy hezky po cestě šly,“ říká Zdenka a její muž pokračuje: „A já jsem pásl tady dole taky krávy, a když jsem chtěl jít mezi holky, tam jak jsou ty rybníky dneska, moje krávy se nechtěly tam pást, ony chtěly domů. Já je musel pak hlídat, ale chtěl jsem být mezi holkama. A to jich bylo holek, i z Brestova (Daruvarski Brestovac, sousední vesnice). To bylo takový tempo života, dneska nemůžou se krávy pást.“

Svatba Bartošových a zábavy ve vesnici

Když se v roce 1960 Emil vrátil z vojny ve Slovinsku, oženil se Zdenkou Husákovou. „Ženil jsem se s manželkou v 60. roce, my jsme se bavili, už než jsem šel na vojnu. (…) A měli jsme velkou veselku, a to v kući u Husáků, u jejích rodičů. Bylo nás ve dvou sednicích, berani se pekli, muzikanti hráli, příčka se musela vyhodit od špajzu, ať máme větší místnost. A tenkrát nebyla struja (elektrika), my jsme měli struju ze zádrugy (družstva). A pak v noci nebyla, tak jsme si museli nabavit petroplinky (pořídit petrolejky), pak jsme svítili zas do rána. V sobotu byla veselka a v neděli jsme tancovali celý den na dvoře. (…) Čak ani muzikanti nechtěli hrát. Fráňa Finků už nechtěl ani hrát pak navečír. Berani se pekli, to nebylo jak dneska, měli jsme kuchařku Husákovou Amálku, ta to měla na starosti. Měli jsme velkou rodinu, tak nás bylo hodně. Včera jsem byl s Bartošovým klukem a povídá: Strejc, povídaj, že jste vy měl zadní (poslední) veselku na kočárách. Jo, my jsme jeli na kočárách,“ vypráví pan Bartoš.

„Jak jsme se našli? Vždyť ona není kilometr ode mě. Nabízel jsem se, to víš. Povídá, musíš se nabízet, boga ti. Žádná ti sebe nenabídne. Mužskej je za to, aby se nabíd, a ženská si přichvátí (přijme), přichvátí, jestli ne, ne. A já jsem rád tancoval a rád jsem zpíval. A manželka moje, když jsme se vzali, tak mě přimlouvala, že bys tam furt musel tancovat? To nebylo jak dneska, dneska manžel tancuje se svou stále, ale my jsme si to handlovali, jestli já jsem šel pro tu manželku, tak její manžel šel pro mojí. Pak já musím furt tancovat.“ Bartošovi vždycky rádi chodili na zábavy v Končenicích a občas i do sousedního Brestova. „Byl jsem u manželky, ona byla ještě holka (svobodná), a já jí říkal: Zdenka, já se musím tumlovat (spěchat) domů, zítra jdeme sít oves. A já odjel domů, tady jsem se otočil, ona odešla domů, a já do Brestova na muziku. Druhý den to už ona věděla! Tam s tím Pavlem dělali v té košaračce a on jí to zrovna vydal (prozradil). Povídá, vždyť on řekl, že jde sít oves!“

Na zábavách se vždycky hodně zpívalo a odtud znají Bartošovi spoustu písniček. Jejich oblíbené jsou Zjara, když zavoní zahrádky květ a Šel jsem já alejí jabloňovou. Zábavy se konaly na svátky a posvícení, probíhaly majálesy a hasičský bál na silvestra – to se prý zpívalo celou noc a ráno se vařily „pače“ (kachna) a pila kořalka. Dopoledne cestou ze zábavy se stavovali u příbuzných a vzájemně si „čestitali“ (přáli). Vzpomínají, že si zpívali i cestou ze zábavy, šli celá skupina společně, postupně se ostatní odpojovali, a protože Bartošovi žijí téměř na konci vesnice, zpívali si nakonec sami. Je jim líto, že když jdou teď lidé ze zábavy, tak už nezpívají. Zúčastňovali se také příprav na největší folklorní akci Čechů v Chorvatsku – dožínky, které se často děly i v Končenicích. Teď chodí rádi na valné hromady besedy a na „penzijské“ (zábava pro seniory), kde se setkají s přáteli, zatancují si i zazpívají. Na zábavách většinou vystupují rovněž soubory místní české besedy – folklorní taneční soubor a sbor zpěvaček. Emil i Zdenka jsou odmala členy besedy, paní Zdenka dříve také tančila v souboru a zpívala ve sboru. Pan Emil nikdy v souboru netančil, ani nehrál divadlo, ale rád se chodil na představení místní divadelní skupiny i jiných dívat. Stále je ve sboru dobrovolných hasičů, ale do fotbalového klubu už nechodí.

Hospodářství Bartošových

Pan Emil vzpomíná, že jako malý kluk nemusel doma moc pomáhat. Jeho žena si z něj dělá legraci, že se v mládí moc neztrhal. V sousedství měl kamarády, tak si hráli, udělali do hliněné podlahy důlek a do něj cvrnkali knoflíky. Nebo hráli čáru, házeli dináry, a kdo hodil nejblíž, bral ostatní.

Na hospodářství vždycky všechno „dělali rukama“ – seli, sekali, obraceli, orali, neměli žádné zemědělské stroje. Až po svatbě koupil „koňskou sekačku“, ale jeho tatínek pořád chtěl sekat postaru, protože za sekačkou prý zůstávalo hodně neposekáno. Na žně měli vždycky pomocníky, sousedé ve vesnici si chodili vzájemně pomáhat. Chodilo se tak většinou celý měsíc, každé dva dny jinam. V roce 1970 koupili první traktor, později i kombajn. Když měli pomocníky, paní Zdenka jim připravovala jídlo a jiné občerstvení. „Já jsem vařila pivo. Z chmelu, ječmene, už jsem zapomněla ten recept. I dávala jsem to do sklepa. To nebyly flašky na šrouby, jak jsou teď, to jsem dávala špunty a ještě jsem to ovazovala nylonem. A to ti mně někdy tak vyhodilo špunt, a když nemohlo to vyhodit, tak mi flašky popukaly. (…) To jsem po padesát litrových flašek navařila piva.“

Vzpomíná taky na to, jak mlátili obilí cepy. „Mlátili jsme žito, rukama. Šestima (šest lidí mlátí v kruhu střídavě cepy do rytmu). Já jsem se taky naučila. Ale lepší, když bych se nenaučila, můj manžel se nenaučil, tak ani nemusí mlátit.“ „Já mlátím dvouma. A teď už ani to ne,“ doplňuje její manžel. „Chodili jsme mlátit, to šestima, to se třebalo umět. Teď se to vidí na dožínkách. Mlátilo se nejvíc žito a dělaly se došky. Nebyly na stodolách tašky, dělaly se došky a to se stodoly pokrývaly s těma doškama. Tak se mlátilo hodně. A kolik dní…“

Bartošovi stále hospodaří, jak byli vždycky zvyklí. Sejí, sekají, obrací seno, orají, vozí „baly“, nakládají na vozy. Mají ještě i kus vinohradu a pana Emila baví se o něj starat. Přestože si dělají legraci, že už jim to nejde jako dřív, pole prodat nechtějí a chtějí hospodařit i dál. „Já říkám manželce, co se tomu poddáš? Bereš kolikery líky (léky), bolí tě, Emil vypije trochu kořalky, trochu pivečka, trochu vinčeka, a líky nebere. Nechodím k doktorce. (…) Vloni mě kous náš pes. A pes za dvě hodiny chcíp. A on mně dost tady prokous ruku. Odpoledne přišla Liduška sem a povídá: Strýko, a co vám je? No, kous mě pes. Ukažte? Strýko, vy musíte k doktorce. Ale já jsem pil kořalku, já nemůžu teď k doktorce. Ale Zdenka navolá paní doktorku a doktorka povídá: Víte co, ale že vás váš pes kous, očkovanej, ale Emil pil kořalku, tak ať přijde v pondělí odpoledne. A Emil vostal živej, dostal injekci, ale chodil jsem si na ty kontroly pak. A pes chcíp. A povídá mi náš Zdenko, bratranec, povídá: Emile, ty seš opasnej (nebezpečný), boga ti, pes tě kous, za dvě hodiny chcíp. Ty seš opasnej.“

Paní Zdenka si pamatuje různé recepty na jídla, která se dřív vařila. Říká ale, že taková jídla si vaří pořád, protože jsou na ně zvyklí. Mají rádi například „kuruzné žgance“ (kaše z kukuřičné krupice), kucmoch s májem (šišky z bramborového těsta) nebo škubánky pečené na sádle. Doma dělají i zabijačky a při té příležitosti Zdenka peče „smažínky“ (koblížky).

Vzpomínky na masopust a Velikonoce

V Končenicích se udržuje tradice masopustu a hlavně masopustního průvodu. Tradice vychází z českých zvyků, ale je přizpůsobena prostředí, hlavně co se týče tradičních postav a masek („maškarádi“). Průvod projde celou vesnicí a dříve zacházel i do sousedního Brestova. Končenice jsou vesnice dlouhá téměř 10 kilometrů, proto průvod vychází už brzy ráno. Lidé jim cestou nabízí občerstvení a kořalku. V průvodu jde první laufr s bičem, za ním tři tanečníci, pak bába s kominíkem, dva židé, medvěd s ličanem (medvědář) a nakonec kapela. Ta hraje veselé písničky, ale když přijde k domu, kde za poslední rok někdo zemřel, zahrají smuteční píseň. Za kapelou jde průvod lidí a v českém domě pak bývala zábava.

Paní Zdena k tomu říká: „Ráno vždycky jsme holky maškarády oblíkaly, tady v (českém) domě jsme se sešly a pak jsme je oblíkaly. Z domu šly na horní kraj (směrem k Daruvaru), od horního kraje do ulice (směrem k Brestovu), pak se sešly tady v domě, tam jsme tančily, pak šly dál dolů (směrem ke Zdencům), prošly to. A večír byl laufr a bylo hodně babiček v sále a my holky jsme seděly za stolem. A ten laufr nosil na táce likér a podával ženským. Některá mu hodila peníz, některá ne. A my jsme taky seděly za stolem, taky jsme dávaly pak maškarádům a tančily jsme a tak. Bylo to hezký.“

Konal se také mastenbál (maškarní bál), kdy se vyhlašovala nejlepší maska. „Maska jsem byla a odnesla jsem první pobjedu (vítězství). A bylo nás holek hodně a stvárně (skutečně) to bylo hezký.“ „Tancovala z obou stran, řekni to,“ připomíná pan Emil. „Měla jsem masku odpředu, odzadu, dvě masky dohromady byly spojený. A měla jsem na před prsa své, vzadu jsem si udělala a tak jsem tančila. A než jsem šla na ten tanec, na ten maskenbál, tak jsem se učila s mým kumekem (kmotrem) tancovat.“ „Na obě strany.“ „Tak jsem se naučila, tak jsem odpředu i tak odzadu, že nevěděli, co je předek, co je zadek. To mě moje kmotřička maskovala, připravila mně masku a tak. Mám krásné vzpomínky od té mladosti.“

Pan Emil si vzpomíná, jak chodili s hochy na Velikonoce koledovat a vyšlehávat s pomlázkou. Umí ji rovněž uplést. V noci před koledou spal většinou na lavici, aby se mu nespalo tak dobře a aby nezaspal. I teď chodí, obchází sousedy a přeje jim. Pamatuje si velikonoční koledu: „Vejce sem, blechy ven. Pomlázka se čepejří, má milá mně nevěří. Poženem se do setničky a z setničky ven, dej vám pánbů dobrej den. A jedno vajíčko sem. Estli mi nedáte, vaši dceru nevdáte.“

Vzpomínky na Vánoce

Na Vánoce (Božić) se tradičně dává do domácnosti „božičnice“ – stromek, pod ní se nastele seno a dá se vyklíčit vánoční pšenice. Dělá se pečeně s knedlíky. Lidé chodí do kostela, navštěvují se a přejí si. Když jde přát pan Emil, zpívá koledu, kterou ho naučili jeho strýcové: „O Božići zpívám strumku:

Strumka, strumka, zelená se louka,

/:na tý louce pastýřkové jedí kaši z hrnka.:/

Přiletěl k nim anděl, něco jim pověděl,

/:že se Pán Kristus narodil, aby každej věděl.:/

Niňátkové malý, něco bysme chtěli,

/:koledničku na ručičku, abyste nám dali.:/

Estli nám nedáte, tak se podíváte,

/:všechny hrnce vám rozbijem, kterejch kolik máte.:/

Pochválen Pán Ježíš Kristus.“

Vzpomíná si, že když byli kluci, házeli na Vánoce petardy z karbidu. „Na Božić jsme stříleli karbidu, mně smrděly kapsy. A pak mně maminka zas přimlouvala. Nebyly jak dneska petardy. (…) Karbid jsem koupil, pikslu jsem probil, zavřel, dal jsem si na to provázek.“

Byli jedny rodičové

Bartošovi chtěli zazpívat ještě jednu starou písničku, kterou znají už odmala. Vzpomínají si, jak ji jednou zpívali při práci ve vinohradu a rozplakali tím otce pana Emila.

„Byli jedny rodičové a ty měli jednoho syna,

/:deset roků na vojně žil, otce, matku nenavštívil.:/

/:Jednoho dne de syn domů, sestra běží proti němu.:/

/:On se jí počal ptáti, kde je otec a drahá máti.:/

/:Rodičové nejsou doma, šli na ranní do kostela.:/

/:Když rodiče z kostela šli, dcera běží proti nimi.:/

/:Je u nás voják nějaký, chtěl by u nás noclehovati.:/

/:Okolo sebe má tři pasy a na krku plno dukátů.:/

/:V půlnoci mlynářka vstala, šla a mlynáře probudila.:/

/:Pojď a vojáka zabijem, dukáty mu všechny poberem.:/

/:Šli a vojáka zabili, dukáty mu všechny pobrali.:/

/:Když dceruška ráno vstala, po vojákovi se ptala.:/

/:Kde je voják, co tu ležel, kde je voják a kam se poděl.:/

/:Co se ty po vojákovi ptáš, snad žádný známosti s ním nemáš.:/

/:Jaký bych s ním známosti měla, vždyť to byl můj bratr jediný.:/

/:Jak to matka uslyšela, voknem do vody se hodila.:/

/:A otec v tomto stavení oběsil se na věšení.:/“